Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život nebo věčná smrt? - 4. kapitola

03.07.2010 (09:15) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1476×

4. kapitola:

Ráno jsem se probudila s příšernou bolestí hlavy. Jen co jsem otevřela oči, tak jsem zaskučela bolestí. Edwarda to probudilo, a hned se o mě začal bát. Bolesti hlavy u mě byly hodně neobvyklé. Došla jsem si do koupelny pro prášek a vrátila se k Edwardovi do postele. Bylo teprve půl sedmé a táta byl už pryč, takže jsme si udělali hezké ráno a šli společně do sprchy. Edward mi našampónoval a opláchnul vlasy. Měla jsem ráda, když mi myl vlasy, protože jeho prsty mi tak krásně masírovaly hlavu, až jsem se z toho vznášela v oblacích. Najednou mě už nebolela hlava a moje tělo toužilo po Edwardových dotecích a polibcích. Přitiskla jsem se na něj celým tělem a vášnivě ho políbila. Pochopil to jako výzvu a rukama začal bloudit po mém rozvášněném těle. Naše sprcha přerostla v rozkošné milování dvou zamilovaných duší.

Do školy jsme nakonec přijeli akorát se zvoněním. Hned na parkovišti jsem hledala Alicino nebo Jasperovo auto, ale nikde nebylo. Běželi jsme do třídy a hned ve dveřích se omlouvali učiteli za pozdní příchod. Tvářil se jak nafouklý balón, takže jsme zapluli do lavice a zkusili se tvářit co nejvíc soustředěně. Během všech hodin jsem si s Edwardem dopisovala, protože jsem musela myslet na Alici a její rodinu. Bála jsem se toho, co nám řeknou, jaké tajemství skrývají a proč se se mnou už nemůže dál kamarádit. Vždyť já už ji beru skoro jako sestru!

Celý den se vlekl, jako by ho někdo zpomalil nebo snad úplně zastavil. Každá minuta mi připadala jako hodina. Ve dvě hodiny nám skončila poslední vyučovací hodina. S Edwardem jsme rychle došli na parkoviště a rozjeli se ke mně domů. Oba jme už byli vystresovaní z té nejistoty. Edward měl teorii, že má jejich rodina nějaké hrůzné tajemství, třeba jako vraždu nebo něco podobného. Podle mě to byla hloupost, ale nebrala jsem mu to, ať si myslí, co chce, protože tak to bylo jednodušší. Nechtělo se mi rozebírat nějaké hypotézy, které byly beztak k ničemu. Doma jsme si sedli do obýváku a najednou nevěděli, co dělat. Pustila jsem televizi, chvíli přepínala programy, až jsem narazila na nějakou kriminálku. Edward mě políbil, posadil si mě na klín a něžně houpal ve své náruči. Snažil se mě uklidnit a docela se mu to i dařilo, dokud se neozval zvonek. Oba jsme sebou trhli a vyskočili z pohovky. Pomalu jsme došli ke dveřím a Edward je otevřel místo mě. Za dveřmi se na nás usmíval Carlisle, po boku mu stála Esmé a za nimi vyčuhoval Jasper s Alicí. Edward jim pokynul, aby šli dovnitř a vedl je do obýváku. Rychle jsem šla za nimi a snažila se uvolnit, i když mi to moc nešlo.

„Bello, musíme se ti jako rodina k něčemu přiznat," promluvil Carlisle.

„Víš, my nejsme úplně normální rodina. Máme tajemství, které si musíme chránit před každým, ale ty a Edward jste nám všem rychle přirostli k srdci, a proto jsme se rozhodli, říct vám pravdu." Při svých slovech mi hleděl upřímně do očí. Koukla jsem se na Edwarda, který se tvářil stejně nejistě jako já.

„Jste uprchlí trestanci?" nevydržel to Edward.

„Nejsme," usmál se na něj Carlisle.

„No tak, už to vyklopte, nebo se z vás zblázním," vyhrkla jsem. Už mi to protahování vážně lezlo na nervy.

„Jsme upíři," pronesl smutně Carlisle. Cože? Upíři? Dělá si z nás snad srandu? Chvilku jsem na ně nechápavě koukala a pak mě popadl záchvat smíchu a Edwarda taky.

„To byl dobrej vtip, vážně dobrej," hihňala jsem se.

„To není vtip, Bello. Jsme opravdu upíři," řekla Alice, a aby nám to potvrdila, vstala a proběhla zdí do kuchyně. Ona vážně probourala zeď! Zírala jsem s otevřenou pusou na díru ve zdi a držela Edwarda křečovitě za ruku. Ten položil otázku, která se mi v hlavě rodila taky:

„Čím se živíte?"

„Krví, Edwarde, ale ne lidskou. My pijeme jenom zvířecí krev," řekl Jasper.

„To stačí! Jste zrůdy. Bello, jdeme!" Edward mě táhl pryč. Nebránila jsem se, protože jsem dostávala strach. Cullenovi byli upíři. Moje nejlepší kamarádka je vlastně vrah. Můj rozum to vůbec nemohl zpracovat. S Edwardem jsme nasedli do jeho auta a na plný plyn se rozjeli k Seattlu.

„Jedeme na policii," řekl suše Edward, ale z toho, jak křečovitě svíral volant, jsem poznala, že je stejně rozrušený jako já. Snažili jsme se to oba pochopit. Náš prvotní šok pomalu mizel, ale pro Edwarda byli Cullenovi pořád jen zrůdy a vrahové a nevěřil jim. Moje důvěra k nim byla taky v troskách, ale stejně tak jsem v nich stále viděla své přátele a možná i rodinu. Ano, brala jsem je jako svou rodinu.

„Edwarde, vraťme se. Je jedno, co jsou. Především jsou to naši přátelé!" pokusila jsem se Edwarda přemluvit k návratu.

„To nemyslíš vážně!" zaječel Edward a dupnul vzteky na brzdu. To ale neměl dělat, protože jsme na silnici nebyli sami. Auto se otřáslo pod nárazem dalšího auta. Nebyla jsem připoutaná, takže mě náraz vymrštil předním sklem ven. Letěla jsem vzduchem několik metrů a zastavila se až o strom. Zaječela jsem bolestí a z očí mi vyhrkly slzy. Cítila jsem křupnutí snad každé kostičky v těle. Ze stromu jsem dopadla tvrdě na zem a nejspíš si při tom rozlámala zbytek kostí. S námahou jsem otevřela víčka. Viděla jsem Edwarda, jak pomalu vylézá z vraku auta. Z čela a ruky mu tekla krev a klopýtal na jednu nohu. Chtěla jsem na něj zavolat, ale z hrdla mi vyšlo jen slabé zachroptění. Hrudník jakoby se mi stáhnul a strašně ztěžka se mi dýchalo. Najednou se přede mnou objevil Carlisle s děsem v očích.

„Bello, slyšíš mě?" zeptal se.

„Hmm..."dostala jsem ze sebe. Carlisle mě jako správný doktor prohlédl a tvářil se čím dál víc zachmuřeně. Zakašlala jsem a z úst mi začala vytékat krev.

„To není dobré. Žebra jí protrhla plíce a ztratila spoustu krve. Do nemocnice to nestihneme. Já...  nedokážu ji zachránit." Slyšela jsem ho, ale nechápala. To jako umřu? To ne! Nechci umřít! Pokusila jsem se nadechnout.

„Pomoz mi," zašeptala jsem.

„Bello, jediná šance je proměnit tě v upíra," ozval se hlas Alice. Vůbec jsem si jí nevšimla. Kolem mě už byla celá rodina včetně Edwarda.

„Přece z ní neuděláte zrůdu!" vykřikl Edward.

„Jiná šance není, Edwarde. Když to neudělám, tak zemře," zašeptal Carlisle. Takže moje jediná šance na přežití bylo stát se upírem. Měla jsem na výběr a já si vybrala.

„Udělej to," zašeptala jsem Carlisleovi.

Autor: AlizieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život nebo věčná smrt? - 4. kapitola: