Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život nebo smrt? - 8. kapitola

31.12.2010 (09:15) • Adrianne555 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 824×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

EMMETT

O jakém dítěti to Rose sakra mluvila? Byl jsem naprosto v koncích. Jestli je těhotná, proč o tom nevím? Upřímně, ani jsem nevěděl, jak bych reagoval, kdyby mi to řekla. Ale to je teď vedlejší.

Seděl jsem na nemocniční chodbě a čekal jsem, jak to s Rose dopadne. Bál jsem se o ni. I o to dítě, i když jsem nevěděl, jestli je vlastně moje.

Nevydržel jsem v klidu sedět. Už uběhlo několik hodin od doby, kdy ji Carlisle odvedl a já jsem pořád nedostával žádné zprávy o jejím stavu. Nedovolili mi ji navštívit.

Začal jsem zběsile přecházet po chodbě tam a zpátky. Málem jsem přitom vrazil do Edwarda.

„Co tady děláš?“ zamrkal jsem překvapeně.

„Co asi? Jdu podpořit svýho bráchu,“ zakřenil se Edward. Nechápavě jsem se po něm podíval.

„Carlisle volal. Říkal, že probouzí tu tvou křehotinku k životu a že asi budeš potřebovat podporu,“ pokrčil rameny. Úsměv mu z tváže nezmizel.

„Co je tohle sakra za podporu, když se křeníš jako debil?“ vybouchl jsem. Uvědomil jsem si, že tohle jsem trochu přepískl.

„Sorry,“ podíval jsem se omluvně na Edwarda. Ten jen přikývl, ale už se neusmíval. Tak jsme čekali. Uplynuly další dvě hodiny.

„Nemusíš tu se mnou čekat,“ obrátil jsem se na něj.

„Stejně nemám nic lepšího na práci. A Carlisle usoudil, že asi nejlíp vím, čím si teď procházíš,“ řekl Edward. Nic jsem mu na to neodpověděl. Moji pozornost upoutal Carlisle, který kráčel chodbou směrem k nám. Podíval jsem se na něj s nadějí v očích.

„Spí,“ řekl Carlisle tiše.

„Tak co s ní je?!?“ zařval jsem. Už mě nebavilo jen bezvýsledně čekat. Carlislea můj výbuch hněvu nijak nerozhodil.

„Je těhotná,“ odpověděl klidně.

„To už vím taky. Ale kdo je otcem?“ zeptal jsem se naléhavě.

„Vy už jste spolu spali?“ vydechl Edward. Podíval jsem se na něj a nebýt toho všeho, jeho překvapený výraz by mě i pobavil. Ignoroval jsem jeho otázku a nedočkavě se podíval zase na Carlislea. Ten se nad Edwardovou otázkou lehce pousmál.

„Pravděpodobně ty,“ oznámil mi Carlisle.

„Pravděpodobně?“ zopakoval jsem.

„Zatím to nemůžeme s přesností určit. Je to úplně jiné, než u Belly. Rosalie... to snáší mnohem lépe. To dítě s ní zatím nic nedělá, jen je ten plod na třetí měsíc nějak velký, ale i to se už stalo u normálního lidského potomka,“ vysvětlil nám Carlisle. Edward se zašklebil.

„Můžu ji vidět?“ zeptal jsem se. Carlisle přikývl.

ROSALIE

Otevřela jsem oči. První, co jsem spatřila byl bílý strop. Pootočila jsem hlavu a poznala prostředí nemocnice. Panebože, už zase? Co mi Royce zlomil tentokrát? O pár sekund později jsem si vybavila, že mě sem vlastně nedostal můj manžel. Nedokázala jsem si s přesností uvědomit, co se vlastně stalo, věděla jsem jen, že se mi udělalo strašně zle. A dál nic. Dál už jen černota a tma. Instinktivně jsem si položila ruku na břicho. Doufám, že je miminko v pořádku. Ucítila jsem v břiše malinký jemný pohyb a usmála jsem se.

Otevřely se dveře. Dovnitř vešel Carlisle a hned za ním Emmett.

„Jak je vám?“ usmál se na mě Carlisle.

„Báječně, děkuji,“ úsměv jsem mu oplatila a podívala jsem se na Emmetta. Tvářil se přívětivě, ale neusmíval se. Zarazilo mě to. Když Carlisle odešel a nechal nás o samotě, Emmett si přitáhl k mojí posteli židli a posadil se na ni. Měl sklopenou hlavu a za celou dobu, co byl tady se mi ani jednou nepodíval do očí.

„Emmette, děje se něco?“ zeptala jsem se s obavami v hlase.

„Víš, že jsi těhotná?“ Zvedl hlavu a zadíval se na mě. No jistě, jak by o tom nemohl vědět? Musel mu to říct jeho otec. Jako odpověď na jeho otázku jsem přikývla. Bála jsem se toho, jak teď bude reagovat. Emmett chvíli mlčel a pozorně si mě prohlížel. Čím déle to trvalo, tím více jsem začínala ztrácet naději na dobrý konec.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se. Do očí se mi draly slzy. Nebránila jsem tomu a nechala jsem je volnné stékat po tváři. Zhluboka jsem se nadechla.

„Bála jsem se,“ zašeptala jsem. V Emmettově výrazu se objevil údiv.

„Čeho?“ nechápal.

„Toho, jak budeš reagovat. Toho, že mě opustíš,“ vyrážela jsem ze sebe a vzlyky nabíraly na intenzitě.

„Proboha, Rosalie... Jak si tohle můžeš myslet?“ vydechl překvapeně Emmett. Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, proč si tohle myslím. Nevěděla jsem vůbec nic.

„Tohle bych nikdy neudělal. Nejsem takovej pitomec, abych tě nechal jenom proto, že čekáš dítě. A možná moje dítě,“ vyhrkl Emmett rozčileně.

„Rose, já... Já tě miluju. Postarám se o vás oba, máš moje slovo,“ řekl už klidněji a políbil mě na čelo. Musela jsem se usmát. Jeho slova mě zahřály u srdce.

„Taky tě miluju,“ zašeptala jsem a z očí mi tekly další slzy. Jenže tentokrát to byly slzy štěstí. Tak strašně jsem toužila po tom, schoulit se mu do náruče, ale neodvažovala jsem se vstát z postele. Nevěděla jsem, co zvládnu.

Zadívala jsem se mu do očí a spatřila v nich lásku a oddanost. Byla jsem šťastná, že zrovna já jsem tou vyvolenou po jeho boku.

Myslím, že jsem právě nalezla odvahu skoncovat se svým dosavadním životem a začít znovu. Od začátku.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život nebo smrt? - 8. kapitola: