Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život nebo smrt? - 6. kapitola

20.12.2010 (19:45) • Adrianne555 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1046×

ROSALIE

Prohlížela jsem si v zrcadle svoji postavu. Břicho se mi značně zakulatilo a bylo jen otázkou času, kdy to Emmett pozná.

Před dvěma měsíci jsem zjistila, že jsem těhotná. Jen jsem ještě nevěděla s kým. Kdyby bylo dítě Emmettovo... Má těhotenství s upírem normální průběh? Povzdychla jsem si a svezla se na podlahu.

Tohle jsem nechtěla. Nemyslím to dítě, myslím tuhle situaci. Jestli je to dítě vážně Emmettovo, co udělá Royce, až se to dozví? A co moji rodiče? Na první otázku jsem si dovedla odpovědět. Zmlátí mě a život půjde dál. Alespoň pro něho. Já budu navždycky nešťastná. Tedy alespoň do té doby, než budu mít odvahu Royce opustit. Jenže já tu odvahu nemám. Mám strach. Při vědomí mě drží už jen Emmett. Nebýt jeho, jsem už možná dávno mrtvá.

„Co tady děláš?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Royce. Stál tam a sledoval mě prázdným pohledem. Nemohla jsem se na něj dívat a tak jsem se odvrátila.

„Nic. Co by?“ odpověděla jsem vyhýbavě. Vstala jsem a opláchla si obličej studenou vodou.

„Tys brečela?“ zeptal se mě Royce. Znovu jsem se na něj podívala. Jeho otázka mě udivila. Nikdy se o mě nezajímal. Bylo mu jedno, jak mi je a co cítím. Nechápala jsem, proč se mě na to ptá. A proč zrovna teď. Pokrčila jsem rameny.

„Děláš, jako by tě to zajímalo,“ odpověděla jsem mu.

„Zajímá. Jsi moje žena,“ řekl. Teď už jsem nechápala zhola nic. Raději jsem mu na to nic neřekla a začala se líčit.

„Někam jdeš?“ zeptal se mě. Jeho otázky už mě začínaly rozčilovat. Zhluboka jsem se nadechla a začala přemýšlet, co mu mám odpovědět. Na chvíli jsem si pohrávala i s myšlenkou, že mu řeknu o Emmettovi, ale věděla jsem, že za tohle by mě zabil.

„Mám schůzku s kamarádkou,“ odpověděla jsem nakonec.

„Aha,“ zabručel a dál to nekomentoval.

Neměla jsem schůzku s kamarádkou, ale s Emmettem. Rozhodla jsem se, že dnes mu všechno řeknu. Už mě nebavilo to dál tajit.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě a políbil mě do vlasů.

„Ahoj,“ usmála jsem se, ale ve skrytu duše jsem byla pěkně nervózní. Nevěděla jsem, jak na to Emmett zareaguje. Bála jsem se. Bála jsem se toho, že se se mnou třeba rozejde. Bála jsem se, že si automaticky bude myslet, že to dítě, které nosím pod srdcem, není jeho. Věděla jsem, že on takový není, ale přesto jsem cítila obavy. Zaváhala jsem, jestli mu to mám vůbec říct. Rozhodla jsem se, že tomu dám ještě čas.

„Nechceš se zahřát? Musí ti být zima,“ zeptal se mě.

„A co myslíš tím zahřátím?“ dělala jsem nechápavou.

„No, v mojí náruči se bohužel neohřeješ, ale káva by ti možná pomohla,'“ usmál se.

Souhlasila jsem. Šli jsme si sednout do „naší“ kavárny. Emmett mi obědnal kávu a počkal, až ji číšník donese.

„Takže, jak se máš?“ začal rozhovor. Podívala jsem se mu do očí. Chvíli jsem přemýšlela, co mu mám odpovědět.

„Dobře,“ zalhala jsem. Dělám chybu, když mu lžu, ale neměla jsem na výběr. Díval se na mě těma svýma zlatýma očima a já jsem z jeho výrazu poznala, že mi nevěří. Sklopila jsem oči a dívala se na kávu stejně černou jako byl můj život.

„Rose, mně přece můžeš říct pravdu,“ řekl a dotkl se mojí ruky. Zvedla jsem hlavu.

„Mám se dobře. Vážně. Royce mi dal na nějakou dobu pokoj,“ řekla jsem. Přikývl a dál už nic neřekl. Dopila jsem svoji kávu a vyšli jsme z kavárny ven. Emmett mě vzal kolem ramen a přitáhl k sobě. Šli jsme mlčky. Ani jsem netušila kam. Nic kolem sebe jsem nevnímala.

„Rose?“ zaslechla jsem najednou svoje jméno. Odtáhla jsem se od Emmetta a rozhlížela se, kdo mě volá.

„Halo, tady jsem,“ obejmul mě Emmett zezadu kolem pasu.

„Co? Tos byl ty?“ zeptala jsem se ho.

„No samozřejmě,“ odvětil. Chytila jsem se za spánky a krouživými pohyby jsem je začala masírovat. Co se to se mnou děje?

„Rose, je ti něco?“ zeptal se Emmett s obavami v hlase. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, jen... Jen jsem se zamyslela. Promiň,“ odpověděla jsem mu.

„Co jsi mi to vlastně chtěl?“ zeptala jsem se ho a obejmula ho.

„Že už jsi doma,“ řekl. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Emmett měl pravdu. Okamžitě jsem od něj odskočila.

„To jsi mi nemohl říct dřív? A ještě jsi mi dovolil, abych tě tady objímala?“ vyštěkla jsem po něm.

Zvedl ruce v obranném gestu.

„Promiň, ale proč bych ti v tom měl bránit?“

„Royce!“ sykla jsem. Podíval se k našemu domu a zamračil se.

„Proč jsi mu o nás ještě neřekla?“ zeptal se.

„Proč? Kdybych mu to řekla, zabil by mě. A jestli teď něco viděl, tak mě navíc ještě roozčtvrtí!“ hysterčila jsem.

„Rose, uklidni se,“ mírnil mě. „Jestli na tebe jenom sáhnne, zabiju ho.“ Pečlivě jsem se na něj podívala. Uvažovala jsem, jak moc to myslí vážně.

„Emmette, musím ti něco říct,“ vypadlo ze mě najednou. Tázavě se na mě podíval.

„Děje se něco, lásko?“ Odmlčela jsem se. Zase jsem tápala. Nemohla jsem najít ta správná slova. Ale musela jsem mu to říct. Dřív, než mě Royce zabije. Protože jestli něco viděl, zcela určitě dnešní večer nepřežiju.

„Rosalie?“ vrátil mě Emmett do reality. Zamrkala jsem a podívala se na něj.

„Začínám být nervózní. Co se děje?“ snažil se mi pomoct. Zavřela jsem oči a potlačila slzy, které se mi draly do očí. Prudce jsem zavrtěla hlavou.

„To... To nic. Zapomeň na to, prosím,“ vykoktala jsem. Musela jsem hned zmizet. Začala jsem se v Emmettově společnosti cítit divně a to mě znepokojovalo.

„Myslím, že bych raději měla jít. Uvidíme se zítra,“ řekla jsem a chtěla ho políbit. Možná, že se uvidíme zítra, pomyslela jsem si. Když jsem se ale k Emmettovi natáhla, abych ho políbila, on se odtáhl. Hrklo ve mně. Vím, že se chovám nemožně, ale snad se proboha nerozzlobil. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Všiml si toho a opatrně mi je začal stírat. V jeho dotecích bylo tolik něhy.

„Rose, to... Promiň, nechtěl jsem ti ublížit,“ zašeptal. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, on mi neublížil. To já ublížila jemu.

„Jen mám o tebe strach. Proč mi nechceš říct, co se děje? Bojíš se jeho?“ zeptal se. Při tom posledním slově jsem se zachvěla. Ale přikývla jsem. Vážně mám strach.

„Já tě ochráním. Nemáš se vůbec čeho bát,“ ujišťoval mě.

„Já vím, Emmette. Ale před Roycem mě neochránš ani ty, ani nikdo jiný,“ zašeptala jsem.

„Před ním se můžeš ochránit jedině ty sama. A to tím, že od něj odejdeš,“ řekl. Bože, zase o tom začal mluvit. Na tohle téma jsme se nebavili už nějakou dobu. Bylo mi to nepříjemné. Tak ráda bych to udělala, ale nemohla jsem.

„Ráda bych, ale...“

„Nemůžeš to udělat kvůli rodičům?“ přerušil mě. „Rose, proč?“

EMMETT

Sklopila hlavu.

„Jsou to moji rodiče. Ublížilo by jim to,“ řekla téměř neslyšně.

„A že ti on ubližuje, to je v pořádku?“ zvýšil jsem hlas. Nechtěl jsem na ni křičet, ale nedala mi na vybranou.

„Jenže je to nezajímá. Je jim jedno, co se mnou Royce dělá, nezajímá je, že trpím. Ze zákona jsem jeho manželka a ze zákona patřím jenom k němu, chápeš? Jestli bych jenom slovem naznačila, že od něj odcházím, krutě by se mstil. A pokud by to nešlo na mě, šel by po mojich rodičích!“ křičela.

Viděl jsem, že ji ten dlouhý monolog značně vyčerpal. Přistoupil jsem k ní a pevně ji obejmul. Zabořila mi hlavu do prsou a škytavě se rozbrečela.

„Pšt, miláčku. No tak, uklidni se.,“ šeptal jsem jí do vlasů. Po několika minutách se skutečně uklidnila. Ale pořád byla rozrušená a pořád jí tekly slzy. Nepřestával jsem ji objímat. Tiskl jsem ji k sobě a letmo ji líbal ve vlasech.

„Už bys z ní mohl dát ty pracky pryč, nemyslíš?“ ozvalo se kousek od nás. Podíval jsem se tam, odkud ta věta zazněla a Rose se vymanila z mojí náruče. Nejdřív toho dotyčného po hlase nepoznala, ale když se otočila, strnula.

„Emmette, běž pryč. Prosím,“ šeptala a do očí se jí hrnuly další slzy.

„Ani mě nenapadne,“ sykl jsem. Royce tam stál s arogantním pohledem a sledoval nás.

„Kdo jsi, že si dovoluješ po ní takhhle hrabat?“ zeptal se.

„A kdo jsi ty, že si dovoluješ ji mlátit?“ nedal jsem se zahanbit. Royce se na chvíli zarazil.

„Do toho ti nic není,“ řekl pak.

„Myslím, že je. Nedovolím, abys s ní takhle zacházel,“ zavrčel jsem a postoupil o krok dopředu.

„Emmette, přestaň,“ stoupla si přede mě Rosalie a položila mi dlaně na hruď. Neposlochal jsem ji.

Royce se najednou zaměřil jenom na ni. Jakoby si všiml až teď, že je tady taky.

„Ty děvko!“ zasyčel a snažil se ji popadnou ta loket. Rose uhla, ale Royce to nevzdal. Na nic jsem nečekal a moje pěst vyletěla do vzduchu.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život nebo smrt? - 6. kapitola: