Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život nebo smrt? - 3. kapitola

27.11.2010 (20:30) • Adrianne555 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1147×

ROSALIE

Chtělo se mi křičet a smát. Byla jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Milovala jsem Emmetta a ani zjištění jeho totožnosti mě od něho neodradilo. Bláznivě jsem se zamilovala. Byla tu jen jedna překážka. Royce. Co se asi stane, až se o Emmettovi dozví? Co mu udělá? A co udělá mně?

Zakázala jsem si na tohle myslet a plně se soustředila na svou lásku. Rozhodla jsem se, že zatím nechám věcem volný průběh.

Odemykala jsem domovní dveře. Čekala jsem tmu a ticho. Ale když jsem otevřela, v domě se svítilo a ve vzduchu se vznášela vůně růží. Zamrazilo mě. Po špičkách jsem přešla do obývacího pokoje, ale tam bylo vše na svém místě. Až nahoře v ložnici jsem našla Royce. Stál u postele a popíjel šampaňské.

„Ahoj, miláčku,“ pozdravil.

„Ahoj,“ řekla jsem přiškrceně. Další pohled mi padl na postel. Byla rozestlaná a pokrytá okvětními plátky růží. Zavřela jsem oči a nasála vzduch.

„Myslel jsem, že příjdeš dřív, ale když jsi dlouho nešla, otevřel jsem tu láhev,“ řekl Royce. Pletl se mu jazyk. Zase byl opilý. Nic jsem neřekla, tak pokračoval.

„Dáš si taky? Můžeme se trochu napít a pak třeba... si trochu užít.“ No jasně. Věděla jsem, že mu o nic jiného nejde.

„Ne,“ řekla jsem a chtěla kolem něj projít do koupelny. Chytil mě za paži a smýkl se mnou.

„Ty mi budeš odporovat?“ řekl výhružně. Jindy bych sklopila oči a mlčela, ale dnes už ne.

Hrdě jsem zvedla hlavu a podívala se mu přímo do očí.

„Řekla jsem ne!“ Jen jsem to vyslovila, jeho ruka vyletěla do vzduchu a přistála na mojí tváři.

Sykla jsem bolestí a snažila se zadržet slzy.

„Ty mě budeš poslouchat!!“ zařval a praštil mnou o zem. Pak se na mě vrhl. Začal ze mě rvát oblečení. Křičela jsem a prosila, ať mě nechá, ale všechno marně. S každým dalším pokusem o osvobození mi vrazil další facku, nebo do mě kopal. Trvalo to neskutečně dlouho.

Když se konečně vyřádil, nechal mě ležet na zemi a odešel. Jakmile jsem uslyšela bouchnutí domovních dveří, škytavě jsem se rozbrečela. Vyrážela jsem ze sebe vzlyky a lapala po dechu.

V tom jsem zaregistrovala telefon, který ležel kousek ode mě. Natáhla jsem se pro něj a vytočila číslo.

„Halo?“ ozvalo se po chvíli.

„Emmette? Tady Rosalie. Mohl bys, prosím tě, přijít?“ Znělo to trhavě a doufala jsem, že to pochopí. Na nic víc jsem neměla sílu.

„Rosalie? Co se stalo?“ zaslechla jsem ještě, než jsem zaklapla telefon.

EMMETT

Neváhal jsem ani vteřinu a okamžitě se rozběhl k jejímu domu. A když říkám rozběhl, tím myslím upíří rychlostí. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí nebo ne. Rosalie byla v nebezpečí. Musím jí pomoct. Doběhl jsem k jejímu domu a zabušil na dveře. Nic. Zabušil jsem silněji. Zase nic. Jedním kopnutím jsem vyrazil dveře. Bleskovou rychlostí jsem prohlédl dům a její vůně mě dovedla nahoru do ložnice. Našel jsem ji ležet v bezvědomí a v kaluži krve. Snažil jsem se nevnímat ten pach a v náručí ji přenesl na postel. Stále ještě žila. V koupelně jsem namočil ručník a opatrně jí omýval rány. I když jsem nechtěl, neubránil jsem se pohledu na její nahé tělo. Vtom se probudila. Pomalu otevřela oči a snažila se pohnout. Sykla bolestí a do očí se jí řinuly slzy.

„Už je po všem,“ zašeptal jsem a pohladil ji po tváři.

„Royce... je pryč?“ zeptala se. Přikývl jsem.

„Musíš do nemocnice,“ řekl jsem jí.

„Všechno mě bolí,“ zaúpěla. Znovu jsem ji pohladil po tváři.

„Zavolám sanitku.“ Na to už neopověděla. Zavřela oči a po chvilce usnula.

ROSALIE

Probudila jsem se do deštivého všedního dne. Jakmile jsem otevřela oči, první co jsem spatřila, byly bílé, trochu špinavé zdi a železné postele. Místo, které mi bylo důvěrně známé a které jsem nenáviděla. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila palčivou bolest na zádech mezi lopatkami. V očích se mi objevily slzy.

„Rose?“ Cukla jsem sebou. Myslela jsem, že jsem tu sama. Chvíli jsem očima hledala toho, kdo mě oslovil a pak jsem ho uviděla. Opíral se o zeď nemocničního pokoje a sledoval mě. Emmett. Můj zachránce. Odlepil se od zdi a pomalu přešel ke mně. Cestou vzal první židli, kterou uviděl a sedl si vedle mojí postele. Vzal mě za ruku.

„Jak se cítíš?“ zeptal se.

„Je to lepší,“ odpověděla jsem.

„Co říkali doktoři? Jak dlouho jsem spala?“ Nechtěla jsem to vědět, ale zeptat jsem se musela. Emmett chvíli mlčel, jako by hledal vhodná slova.

„Máš zlomená žebra a spoustu tržných ran. Budeš tu muset zůstat, než se uzdravíš. Taky máš lehký otřes mozku.“

Páni. Nemohla jsem uvěřit svým uším. Dopadla jsem hůř, než jsem si myslela. To znamenalo další dlouhé týdny strávené v nemocnici. Emmett slíbil, že mě bude navštěvovat a pokud budu chtít, tak že tu zůstane i přes noc. To jsem odmítla. Přece jen jsem chtěla zůstat aspoň chvíli sama a nechat si to projít hlavou. Spokojím se jen s denními návštěvami. Naštěstí to pochopil a nijak to nekomentoval. Byla jsem mu vděčná. Za všechno.

Dny kupodivu ubíhaly jako voda jenom díky Emmettovi. Každý den za mnou chodil a každý den jsem nad ním přemýšlela. Zvažovala jsem svoje možnosti. Buď se vrátím zpátky k Royceovi a budu riskovat, nebo přijmu Emmettovu nabídku a odstěhuji se. Váhala jsem. Emmetta jsem přece jen znala krátce, ale na druhou stranu jsem se chtěla zbavit toho utrpení. Jenže to nešlo.

Nedávno za mnou byli moji rodiče a otec mi dal jasný verdikt. Nesmím od Royceho odejít a nesmím do toho zatahovat policii. Zkazilo by to prý pověst naší rodiny. To by však nebylo nic v porovnání s tím, jak Royce kazí pověst rodiny Kingovy. Prudce jsem zavrtěla hlavou a vyhnala ty černé myšlenky. Chtěla jsem spát. Zavřela jsem oči a zatoužila po nějakém nádherném romantickém snu. Kupodivu se brzy dostavil.

Kráčeli jsme s Emmettem po lesní pěšině a poslouchali cvrlikání ptáků. Došli jsme až na kraj jedné louky, která se doslova třpytila v odpoledním slunci. Bylo tam krásně. Místo stvořené přímo pro nás dva. Usmála jsem se na něj a pohladila ho po tváři.

„Miluju tě,“ zašeptal a přitáhl si mě k sobě. Sklonil se ke mně a naše rty se spojily. Ale tenhle krásný okamžit trval jenom chvíli. Znenadání se přímo vedle nás ozval výstřel. Odtrhli jsme se od sebe a rozhlédli se. Nedaleko stál Royce a usmíval se na nás. V ruce držel pistoli. Jeho ruka volně visela poděl těla, ale jenom chvíli. Pak ji zvedl a namířil na Emmetta.

„Ne!“ zakřičela jsem, ale bylo pozdě...

„Paní Kingová, slyšítě mě?“ Prudce jsem otevřela oči. Skláněl se nade mnou mladý doktor, který mi někoho připomínal. Viděla jsem ho už jednou, když jsem ho náhodou potkala na chodbě.

„Jste v pořádku? Křičela jste,“ zeptal se.

„A...ano. Já... měla jsem noční můru,“ vykoktala jsem ze sebe a posadila se na posteli.

„Přinesu vám prášek na spaní, co vy na to?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, díky. To bude v pořádku,“ ujistila jsem ho.

„Dobře,“ usmál se na mě. Zadívala jsem se mu do tváře. Měl jemné, ostře řezané rysy a kůži bledou, jako měsíční svit. A zlaté oči. Najednou mi to došlo. Připomínal mi Emmetta.

Možná je to jeho bratr. Ale Emmett se nikdy nezmínil, že by někdo z jeho rodiny pracoval v nemocnici.

„Děje se něco?“ zeptal se najednou. Zamrkala jsem. Uvědomila jsem si že na něj pořád zírám.

„Ehm... promiňte,“ řekla jsem. Zadívala jsem se jinam a oči mi sklouzly k jeho jmenovce, kterou měl připíchnutou na plášti. Carlisle Cullen. Tak přece. Tentokrát jsem zase zírala na tu jmenovku a nebyla schopná se odtrhnout. Přemýšlela jsem, co může mít s Emmettem společného.

„Promiňte, můžu se na něco zeptat?“ nevydržela jsem to.

„Samozřejmě,“ přikývl.

„Znáte Emmetta Cullena?“ Zadíval se na mě těma svýma zlatýma očima a chvíli mlčel. Potom konečně promluvil.

„Znám. Je to... můj syn.“

„Vy jste jeho adoptivní otec?“ vydechla jsem. Přikývl a usmál se.

„Odkud ho znáte vy?“

„No, já...,“ Nemohla jsem najít ta správná slova.

„Nejste vy to jeho děvče? Myslím, že se o vás už zmínil,“ pomohl mi. Kývla jsem.

„Co říkal?“ Moje zvědavost se stupňovala.

„Jen to, že jste prý skvělá a krásná dívka,“ odpověděl. Usmála jsem se pro sebe a ani jsem nevnímala, že Carlisle odešel.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život nebo smrt? - 3. kapitola: