Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život nebo smrt? - 10. kapitola

03.03.2011 (09:45) • Adrianne555 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 862×

EDIT: ČLÁNEK NEPROŠEL KOREKCÍ.

ROSALIE 

Emmett mě provedl celým domem hned poté, co jsem se silou vůle odtrhla od Nessie. Okamžitě jsem si tu holčičku zamilovala. O to víc jsem se těšila na moje dítě. Zalila mě vlna radosti a štěstí.

A já věděla, že jen tak nepomine.

„Tak tohle je tvůj pokoj,“ přivedl mě Emmett do prostorné velké místnosti s obrovskou postelí. Překvapeně jsem vydechla. Pak jsem si uvědomila, co vlastně řekl.

„Počkej... Můj?“ zeptala jsem se. Přikývl.

„Myslela jsem, že...“ odmlčela jsem se. Když Emmett nic neříkal, větu jsem dokončila.

„Že budeme spolu.“ Zasmál se a líbl mě do vlasů.

„Tohle je vlastně předělávka mého pokoje. Jasně, že budeme spolu,“ řekl a obejmul mě. Přitiskla jsem si hlavu na jeho hruď a zavřela jsem oči.

„Jsi unavená, viď?“ zeptal se. Nevyvracela jsem mu to. Měl pravdu. Vážně se mi chtělo spát.

„Oblečení už máš ve skříni. Převlékni se a vyspi se.“ Udiveně jsem se na něj podívala.

„Alice,“ pokrčil rameny a políbil mě. Pak mě jemně pohladil po tváři a nechal mě o samotě.

EMMETT

Vrátil jsem se do obýváku, kde už se sešel zbytek mojí rodiny. Posadil jsem se do křesla a čekal jsem, co mi řeknou.

„Tak kdy bude svadba?“ zašvitořila Alice a posadila se naproti mně. Udiveně jsem na ni pohlédl. O tomhle jsem ještě nepřemýšlel.

„Emmette! Nehodláš z ní udělat svobodnou matku, že ne?“ zapištěla. Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne. Jen jsem nad tím ještě nepřemýšlel. Seběhlo se to všechno hrozně rychle,“ odpověděl jsem. Alice spokojeně přikývla.

„Budete nádherný pár. A co teprv to miminko,“ rozplývala se. Edward po ní vrhl dotčený pohled.

„Teta Rosie je moc krásná,“ zažvatlala Nessie a vyškrábala se mi na klín.

„Tak teta?“ povytáhl jsem obočí. Nessie se zatvářila zmateně.

„Je to přece tvoje holka, ne? A budete se brát.“ Významně jsem se podíval na Alice. Ta se jen mile usmála a pokrčila rameny.

„Půjdu vám za družičku,“ zatleskala ta malá ručkama a oči jí zasvítily. Usmál jsem se a přikývl. Nessie se natáhla a dala mi pusu na tvář. Pak se na mě usmála, sklopila oči a začervenala se.

„Promiň,“ špitla. Udiveně jsem se na ni podíval.

„Teď už ti může dávat pusinky jenom teta Rosie,“ vyhrkla. Dřív, než jsem jí stačil dát pohlavek, sklouzla mi z klína na zem a utekla se schovat za Bellu. Všichni se zasmáli. Byl jsem rád, že moje rodina Rosalie tak snadno přijala. Ostatně, proč ne? Bellu taky přijali a Rosalie navíc měla těžký život. Nechci si fandit, ale vím, že díky mě zase našla rovnováhu.

„No, vidím, že všechno probíhá hladce, takže odcházím,“ ozval se Carlisle a rozloučil se s námi. Esmé se taky po chvíli vzdálila s tím, že má práci a Alice a Jasper odešli na lov. Zůstal jsem tu tedy jen já, Edward, Bella a Nessie. Ta se pořád ještě držela u Belly, jako by se bála, že ji ten pohlavek nemine.

„Je skvělá,“ usmála se Bella a posadila se na pohovku. Vedle ní si sedl Edward a vzal ji kolem ramen. Přikývl jsem. Nessie mě obešla obloukem, popadla panenku, která ležela na stolku a sedla si na koberec. Začala si s ní hrát, ale po očku po mě pokukovala. Dělal jsem, že to nevidím.

„Emmette?“ Otočil jsem hlavu a spatřil Rosalie

„Zlato, děje se něco?“ vstal jsem z křesla a přistoupil k ní.

„Nemůžu usnout,“ šeptla. „Mám takový divný pocit a nevím proč.“

„Dobře, mám tam být s tebou?“ zeptal jsem se a povzbudivě se na ni usmál. Zavrtěla hlavou.

„Stejně mě únava už nějak přešla. Nezůstaneme tady?“ V jejím hlase jsem zaslechl náznak prosby. Přikývl jsem, vzal ji za ruku a přivedl k ostatním. Posadil jsem se do křesla a přitáhl si ji na klín. Nessie po nás pokukovala a její výraz se z bojácného změnil na... vlastně nevím. Nějak jsem to nedokázal identifikovat. Ale připadalo mi, že se malinko zamračila.

„Nemůžeš spát? Nic si z toho nedělej. Jsi tu první den a v domě plném upírů. Taky jsem z toho měla nepříjemné pocity. Ale Edwad tam byl se mnou,“ usmála se Bella a při poslední větě se na mě významně podívala. Nekomentoval jsem to. Možná, že měla pravdu. Měl jsem tam s Rose zůstat. Ale na druhou stranu jsem jí chtěl po dlouhém dni dopřát trochu soukromí.

Rosalie se o mě opřela a usmála se na Nessie. Ale ta svůj výraz ani pak nezměnila. Pořád si Rose prohlížela takovým zamračeným pohledem, až mi to začínalo vadit.

„Renesme!“ okřikl ji Edward a káravě na ni pohlédl. Ness sklouzla pohledem ke svému otci a zamračila se ještě víc. Chtě nechtě jsem se musel usmát. Snad ta malá nežárlí.

Rosalie se v kapse rozezvučel mobil. Vytáhla ho a podívala se na displej. Strnula a v jejím obličeji se objevilo zděšení.

„To je táta,“ zašeptala a podívala se na mě.

„Mám to vzít?“ nabídl jsem jí, ale zavrtěla hlavou.

„Vezmu to sama,“ řekla a vstala. Rozhodl jsem se její rozhovor pro jistotu poslouchat.

„Ahoj tati,“ ozvala se do Rosalie do telefonu.

„Mohla bys mi říct, kde jsi? V nemocnici nám řekli, že ses už odhlásila,“ začal její otec bez pozdravu. Hlas se mu třásl vztekem.

„Jsem v pořádku, tati. Neměj obavy,“ odpověděla Rosalie.

„Ptal jsem se, kde jsi. A nezkoušej mi nalhat, že u Royce. Před chvílí jsem s ním mluvil.“

„Jsem u...“ Rosalie se odmlčela a otočila se na mě. Pohledem jsem jí naznačil, aby raději řekla pravdu. Přikývla.

„Jsem u svého přítele,“ řekla pevným hlasem. Chvíli bylo v telefonu ticho.

„Hned mi řekni, kde jsi. Přijedu si pro tebe,“ ozvalo se pak. Rosalie strnula.

„Tati, ne. To není potřeba. Jsem v pořádku.“

„Máš být se svým manželem a ne někde trajdat,“ odvětil její otec naštvaně.

„Nic ti neřeknu. Promiň, tati. Mám tě ráda.“ S těmito slovy zavěsila a svěsila ruce podél těla. Pak se pomalu otočila ke mně a z očí jí kanuly slzy. Vyskočil jsem z křesla a pevně ji obejmul. Rosalie mi položila hlavu na hruď a rozeštkala se.

„Pššš,“ tišil jsem ji i když jsem věděl, že to k ničemu nebude.

„Tohle jsem nechtěla. Jak jim mám říct, že Royce je mizera?“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky. Hladil jsem ji po vlasech.

„Musíš si s nimi pořáně promluvit. Zajdeme za nimi, dobře?“ snažil jsem se ji za každou cenu utěšit. Přikývla a trochu se uklidnila. Brečela pořád, ale už se tak netřásla. Dál jsem ji držel v náručí, hako křehkou sochu z porcelánu, která by se mohla při pevnějším stisku rozbít. Ale přesto jsem ji držel tak, aby cítila moje objetí a aby jí to dodávalo pocit jistoty. Náhle jsem zaslechl jemné křupnutí. Podíval jsem se po tom zvuku a trochu strnul. Nessie, která si dosud hrála s panenkou, nyní držela její pravou nohu v jedné ruce a zbytek jejího těla ve druhé. Přitom nás zamračeně pozorovala.

„Nessie, můžu s tebou mluvit?“ ozval se příkře Edward a zvedl se z pohovky. Nessie položila panenku a následovala ho do kuchyně. Nějak jsem pocítil, že bych u toho rozhovoru měl být taky. Zároveň jsem ale nechtěl nechat Rose samotnou. Ne v tomhle stavu. I přesto jsem se rozhodl pro první možnost. Bude to jen pár minut.

„Rose, miláčku, zvládneš to chvilku sama?“ zeptal jsem se jí něžně. Zvedla hlavu a podívala se mi do očí. Pak přikývla.

„Postarám se o ni,“ ozvala se Bella a mile se usmála. Kývl jsem a navigoval Rosalie k pohovce.

„Hned se vrátím,“ řekl jsem jí a líbl ji do vlasů. Odešel jsem do kuchyně, kde už probíhal rozhovor mezi Nessie a Edwardem.

„Co máš za problém?“ ptal se jí zrovna Edward.

„Nic,“ zavrčela Nessie a dala si ruce v bok. Vzpurně vystrčila bradu.

„To jsem viděl. Mračíš se na Rosalie od té doby, co přišla. Proč?“ zvýšil Edward hlas. Nessie si mě všimla. Pak trochu zkřivila obličej a z očí jí začaly kanout slzy. Povzdechl jsem si a přiklekl k ní.

„Tak povídej,“ vyzval jsem ji. Promnula si oči rukama a zhluboka se nadechla.

„Já... já... Já tě mám ráda, strejdo Emmette,“ zavzlykala. Překvapeně jsem povytáhl obočí.

„Ale vždyť já tebe taky,“ opáčil jsem.

„Ale tetu Rosie víc,“ zabručela Ness. Nemohl jsem tomu uvěřit. V jistém ohledu měla pravdu. Rosalie jsem miloval a Nessie jsem měl moc rád, v tom je rozdíl. Ale přesto mi to nepřišlo, jako problém. Až teď.

„Mám vás rád obě stejně. Jste moje holky,“ odpověděl jsem jí nakonec.

„Teta Rosie tě pusinkuje a sedává ti na klíně. To všechno jsem dosud mohla jenom já. Můžu i dál?“ zeptala se Nessie s neskrývanou nadějí v hlase. Zasmál jsem se.

„Samozřejmě,“ přikývl jsem. „Ale jen pod podmínkou, že se přestaneš na Rosaliie tak mračit.“ Horlivě zakývala hlavičkou, až jí kudrlinky kolem hlavy zběsile poskakovaly. Vlepila mi obrovskou mlaskavou pusu a utekla. Napřímil jsem se a vrhl pohled po Edwardovi.

„Máš žárlivou dceru,“ naznačil jsem.

„Taky jsem si toho všiml. Kdy jí řekneš, že budeš mít dítě, jako je ona?“

„Dej tomu čas. A třeba si je oblíbí,“ odpověděl jsem. Edward se usmál.

„Fajn. A kdy jí řekneš, že si Rose může dovolit mnohem víc než ona?“ položil další otázku. Trochu nechápavě jsem se na něj podíval. Pak mi došlo, na co naráží.

„O tom ta malá nic neví. A až to zjistí, bude už dost zralá na to, aby to pochopila. Nebo... Už snad ví, odkud se berou děti a proč se Alice a Jasper tak často zamykají v ložnici? A odkud se ozývají ty záhadné zvuky, kvůli kterým jsi jí koupil mp3ku s maximálním počtem decibelů?“ zavtipkoval jsem.

„Ne,“ odvětil Edward.

„Často se ptává, kam maminka s tatínkem mizí, když se s Bellou bez varování vypaříte do té vaší kůlničky uprostřed lesa,“ prohodil jsem. Edward se na mě podíval.

„A co jí říkáš?“

„Že pracujete,“ pokrčil jsem rameny a potlačil smích.

„Dík,“ přikývl.

„Není zač. Ale uvědom si, že mám holku. Nemůž už s Nessie trávit každou chvíli. Jsem zvědav, kdo jí bude vysvětlovat, že máma s tátou pracují na jejím bratříčkovi,“ zasmál jsem se.

„Jsi pako,“ zavrtěl Edward hlavou a odešel.

„Jo. Já vím,“ řekl jsem si pro sebe a vyšel z kuchyně.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život nebo smrt? - 10. kapitola: