Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 6. kapitola

12.02.2013 (10:15) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 751×

„Jedu do Volterry.“

„Proč?“ zeptal se Jasper.

„U mě doma někdo byl. Ještě je tam cítit pach. A vzali si něco, co bylo moje. Vzpomínáte na Ara? Ten, kdo ho ovlivnil, musel být ve Volteře. A tam také bude cítit jeho pach,“ uvažovala jsem zrychleně.

„Jedu také,“ řekl Carlisle, „Aro mě jistě rád uvidí.“ Věděla jsem, že by mě samotnou nepustili. Ostatní se také nabídli.

„Podařilo se mi sehnat jen tři letenky. Já, Carlisle a Emmett pojedeme.“ Emmett se zaradoval. Chtěla jsem někoho silného, kdyby se něco zvrtlo. Věděla jsem, že mě Emmett bude celou dobu pošťuchovat a dělat si ze mě legraci, ale alespoň to trochu rozptýlí moje vzpomínky. Věděla jsem, že Bella je docela ráda, že nemusí jet, ale i přesto se nabídla. Rose byla trochu naštvaná, že Emmett někam jede, ale brzy se s tím smířila. Šli jsme si vzít nejdůležitější věci a já vytiskla potvrzení o letenkách. Seběhla jsem dolů.

„Hodně štěstí,“ zašeptala Esmé se starostlivým výrazem. Šla jsem k Belle a Edwardovi. Bella mě tiše objala. Celou dobu jsem musela přemýšlet, jestli dělám dobře.

Edward se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha:

„Máš pravdu.“ Pak se zase odtáhl a přitisknul si k sobě Bellu.

Když jsme se rozloučili, nasedli jsme do auta a rychle vyjeli směrem k letišti. Venku vládla tma a náš let startoval v pět ráno. Rychle jsme prošli odbavením a kontrolou a pak jsme už jen museli čekat. Byla jsem opravdu nervózní. Má Edward pravdu? Je to správná cesta? Proč to letadlo už neotevřou? Carlisle se na mě podíval. Byla jsem ztuhlá, ne moc lidská. Při pohledu na něj, jak má nohu přes nohu, mrká a dýchá, jsem si to uvědomila. Opřela jsem se do opěradla židle, natáhla nohy před sebe a prudce jsem vydechla. Carlisle nepatrně pokývnul. Přišlo mi zvláštní, že teď na jaře letí tolik lidí do Toskánska. Letadlo mělo být plné. Emmett se procházel po obchodech a koupil nějaké časopisy. Pak si sednul vedle mě a začal se jimi prohrabovat. Koukala jsem na odletovou tabuli. Už jen deset minut. Najednou ale do kolonky zpoždění naběhla jedna hodina. Zamručela jsem.

„Co? Zpoždění?“ řekla jsem nervózně a vzala jeden z časopisů, co měl Emmett. Prudce jsem ho otevřela a nezaujatě zírala na obrázky a články.

„Jenom klid, je to jenom jedna hodina,“ zamumlal Emmett. A tak jsme čekali. Venku začalo stoupat slunce a já raději zatáhla mraky, protože celá chodba byla prosklená, aby lidé mohli sledovat přistávání letadel. Nakonec ta hodina uběhla a konečně začali pouštět do letadla.

Když jsem si sedla, moje nervozita trochu povolila. Zatáhla jsem kryt přes okénko a uvolnila se do měkké sedačky. Rozhlédla jsem se po letadle. Většina lidí usnula. Někteří businessmani pracovali na noteboocích a některé děti, které nemohly usnout, se znuděně převalovaly v sedačkách.

Carlisle četl knihu a Emmett znuděně pročítal koupené časopisy. Pak je odložil do síťky a otočil se na mě. „Co se vlastně děje?“ zeptal se poprvé.

„V domě někdo byl. Vzal si takovou skříňku s osobními věcmi. Mám pocit, že bude tam. Navíc, jestli to byl ten samý, kdo to udělal, bude cítit i tam.“

„Aha.“

„Co kdo udělal?“ ozvalo se za námi a já strnula a otočila se. Mezi sedadly se objevila malá chlapecká tvář.

„Nikdo tě nenaučil, že je neslušné poslouchat cizí rozhovory?“ obořil se na něj Emmett.

„A bavíme se o knížce,“ řekla jsem s upřeným pohledem na něj. Jeho oči se rozzářily.

„Čtete detektivku?“ Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem přikývla. Pak začal mluvit o nějaké detektivce. Emmett ho ale utnul.

„Běž spát. Mazej.“ Chlapec vyhověl jeho rozkazu a brzy usnul. Oddychla jsem si úlevou. Pak jsem zavřela oči a dělala jsem, že spím. Zhluboka a pravidelně jsem oddychovala. To je jedna z mála věcí, která mi z lidskosti chybí. Noci jsou většinou dlouhé a já bych je ráda prospala. Ale nešlo to. Asi po třech hodinách jsem to vzdala a otevřela oči. Carlisle, který byl z mé druhé strany, stále předstíral, že spí, ale Emmetta to také přestalo bavit.

„Tak co plánuješ? Prudký vpád do místnosti nebo přátelskou audienci?“ Rychle jsem se otočila a podívala jsem se na chlapce.

„Spí, koukal jsem,“ řekl a usmál se.

„Návštěvu. Nejdeme je přeci zabít.“

„Hmm, škoda. Chtěl jsem vidět, jak se pereš s Felixem.“

„Co ty víš, třeba bych ho přeprala,“ hájila jsem se.

„Takovej prcek? Nikdy,“ založil si ruce na hrudi. Zamračila jsem se.

„Nejsem malá…“ použila jsem svoji obvyklou větu. Pak jsme si ze sebe až do přistání utahovali. Konečně jsme přistáli ve Florencii. Ihned jsem utíkala do půjčovny aut a vypůjčila první auto, které bylo možné. V Itálii už byl další den, poledne. Většina aut byla rozpůjčovaná, ale jedno jsem získala.

„Já řídím,“ řekl Emmett a cpal se na sedadlo řidiče. Rezignovaně jsem si sedla na zadní sedadlo a koukala ven z okna, jak rychle ujíždíme po Toskánské krajině. Nebe jsem nechala zatažené, a tak jsme mohli chodit nezahalení. Emmett jel, jak nejrychleji mohl, ale do města nás autem nepustili. Vystoupili jsme pod branami města a procházeli jsme k hradu mezi ostatními turisty. Nakonec jsme dorazili na náměstí. Carlisle nás zavedl ke starému tajnému vchodu. Vstoupili jsme dovnitř a šli temnou chodbou. V jedné zatáčce jsme narazili na oslnivě krásnou upírku.

„Vítám vás.“

„Heidi,“ pozdravil ji Carlisle. Podívala se na mě svýma fialovýma očima a propalovala mě pohledem. „Tohle je naše nová členka rodiny. Sára,“ představil mě. Pokývla jsem hlavou. Heidi nás dále vedla chodbami a nakonec jsme dorazili do veliké místnosti, kde byl recepční pult a za ním drobná dívka. Byla člověk. Pravděpodobně se také chtěla stát upírkou. Nakonec Heidi otevřela veliké dveře a my vstoupili do sálu. Nejdříve Carlisle a hned poté já s Emmettem.

„Vítej, Carlisle,“ rozzářil se Aro. Jeho oči byly krvavě rudé.

„Zdravím tě, Aro. Marcu, Caie,“ pokývl jejich směrem. Podívala jsem se nejistě na Emmetta. Ten se na mě podíval pohledem jen klid a zase zvednul hlavu směrem k nim.

„Vítám tě, Emmette. A kdopak je tohle? Máte novou společnici?“ otočil se na mě.

„To je Sára,“ řekl Carlisle. Aro se na mě zvláštně podíval.

„Všimli jste si dnes toho zvláštního počasí? Dnes je chladno,“ řekl nezávazně. Sklopila jsem oči a hleděla do země. Pak jsem se podívala směrem k ostatním Volturiovým. Za trůny stáli ve stínu Jane a Alec. V rohu byl ještě Felix a Demetri.

„Co je cílem vaší návštěvy?“ otočil se Aro směrem na Carlislea.

„Máme pouze dotaz, zda tu někdy před prvním únorem někdo byl.“ Aro se zamyslel.

„Co má být s prvním únorem?“ řekl zmateně.

„Byl jsi u nás,“ ozvala jsem se poprvé. Otočil se na mě.

„Nepamatuji se,“ řekl a natáhl přede mě ruku. Podívala jsem se na Carlislea. Ten mi nenápadně pokynul, ať mu podám ruku. Vložila jsem tedy ruku do jeho dlaně. On mě stisknul a vnímal všechny moje myšlenky.

„To je zvláštní, nepamatuji se na nic,“ prohlásil, když mou ruku pustil.

„Jane a Alec tam byli také!“ prohlásila jsem. Jane vyšla k nám, až stála těsně přede mnou. Koukala se do mých očí.

„Nikde jsme nebyli,“ prohlásila tvrdě. Oplatila jsem jí pohled, když v tu chvíli jsem začala cítit strašlivou bolest, která projela mým tělem jako tisíce jehel. Sklouzla jsem na podlahu a zakvičela.

„Jane, prosím. Nic neprovedla,“ řekl prosebně Carlisle. Neposlechla ho.

„Jane!“ pokynul jí Aro. Bolest okamžitě povolila. Zvedla jsem se na nohy a snažila jsem se vzpamatovat.

„Viděl jsem její myšlenky, není pochyb, že mluví pravdu. Bohužel vám ale nemohu nijak pomoci. Nikdo tady nebyl. Nevíme, co se stalo,“ prohlásil. Nadechla jsem se. V tomhle sále nebyl cítit ten pach, co byl v domě. Emmett se na mě podíval s tázavým pohledem. Zavrtěla jsem hlavou.

„V tom případě nemáme už nic, o co bychom žádali,“ řekl Carlisle.

„Je nám líto, že jsme vám nemohli pomoci,“ řekl Marcus.

„Sbohem, přátelé,“ řekl Caius s úsměvem na tváři.

„Omlouvám se za vše, co se stalo. Budeme-li vám moci nějak pomoci, neváhejte nás informovat,“ prohlásil Aro. Podíval se na mě. Měl v očích úplně jiný pohled než tehdy. On opravdu neví nic o tom, co se děje.

„Jsi zvláštní děvče,“ díval se mi s úsměvem do očí. Rozloučili jsme se a vrátili se zpět do místnosti s recepční.

„To byla krátká návštěva,“ usmál se Emmett.

„Jdeme, porozhlédneme se tu,“ řekl Carlisle. Byla jsem zklamaná. Moje domněnka byla špatná. Přesto jsem však s každým krokem zhluboka dýchala, snažíc se zachytit pozůstatky onoho pachu. Beznadějně. Carlisle nás vedl do všech možných koutů a hledali jsme nějaký záznam o návštěvě onoho upíra. Nic jsem nemohla najít. Už jsme se rozhodli odejít pryč, když se ozvalo tiché zavolání. Otočila jsem se a pak jsem vydechla. Za mnou stála Arova družka, Sulpicia.

Tahle kapitola trochu trvala s vydáním, ale snad vás potěšila. Doufám, že nebudete šetřit komentáři. Mrkněte do mého shrnutí, ať se dozvíte, co chystám za novou povídku, přídala jsem i trailer.

TADY

Díky za čtení,

SarahBell

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 6. kapitola: