Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 3. kapitola

24.01.2013 (12:45) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 754×

Všichni se dívali po ostatních a nervózně těkali očima. Jasper Alici posadil na gauč a klekl si před ni. „Co jsi viděla, zlato?“ Zatřepala hlavou.

„Nic určitého. Jen…“

„Přijdou Volturiovi?“ zeptala se sklíčeně Bella. Alice pokrčila rameny.

„Viděla jsem jen část textu na dopisním papíře. Bylo tam napsáno: Zabij pro mě. Pak bude zase vše dobré,“ vzdychla.

„Koho?“ zeptala jsem se.

„Já nevím,“ řekla zoufale Alice. Znovu všichni koukali po ostatních tvářích. Kdo má zemřít? Z jakého důvodu?

Pak hrobové ticho prolomil Carlisle: „Nemůžeme vědět, jestli to mělo být zaměřené na nás. Ale i tak bych souhlasil se vzájemnou ochranou.“ Tohle všichni odsouhlasili. Po zbytek večera bylo vidět, že jsou všichni opravdu nervózní, ale vrátili se zpět k práci. Nakonec jsme se s mamkou rozloučily a šly jsme domů. Celou cestu vládlo ticho a stejně tak i doma. Nakonec jsme se rozešly za povinnostmi, ale tohle varování jsme z hlavy nevypustily.

Uběhl další týden bez jedině zvláštnůstky. Na obědech jsem seděla s Cullenovými a trávila s nimi většinu času. Obvykle jsem se dohadovala s Emmettem. Snažil se mě přemluvit na další bouřku. Já jsem si vzpomněla na Esme. Jakmile podlehneš jednou, už to bude navždycky. S Bellou jsem se začala přátelit víc a víc, stejně tak s Alicí. Rosalie o mě nejevila valný zájem, i když se opravdu snažila. Většinou však byla chladná a nepřípustná. Jasper a Edward byli na Emmettově straně. Já jsem však rezolutně řekla, že hrát se bude, až bude normální bouřka. Nakonec ustoupili, ale musela jsem jim slíbit, že o prázdninách budeme hrát častěji. Každý večer jsme byli u nich doma a bavili se.

Jednou večer dorazila před dům máma, ale místo jejího úsměvu a veselého pozdravu, měla na tváři čirý zmatek. Okamžitě jsem k ní přišla a odvedla ji ke křeslu.

„Myslím, že někdo byl v mé kanceláři.“ Viděla jsem, že si není jistá, kdo to byl.

„Ztratilo se něco?“ zeptala jsem se. Zavrtěla hlavou.

„Ne… až na…“ zarazila se.

„Na stole jsem měla rámeček s fotografií. Ta naše společná. Teď tam nebyla,“ zamračila se.

Přišel k ní Carlisle. „Možná nějaký stopař.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Je možné, aby nás vystopoval, když používáme lidskou vůni?“

„Demetri,“ zašeptala Alice na druhém konci místnosti. Všichni na ni vrhli vystrašený pohled.

„Proč by stopoval Sáru nebo Charlottu?“ prohlásil Carlisle.

„Nemá to souvislost s tou vizí?“ zeptala jsem se a těkala mezi Alicí a Carlislem.
„Aro ani nikdo jiný nevydal takové rozhodnutí. Viděla jsem to. Demetri by ale nešel na vlastní pěst.“

„Setkali jste se někdy s Volturiovými nebo s někým z nich?“ zeptala se Alice.

„Nemyslím, proč?“ řekla máma.

„Demetri nemůže někoho stopovat, aniž by se s ním dřív nesetkal osobně. Někdo musel něco říct. Ale ne Arovi. Věděla bych to,“ zamyslela se Alice. Byla jsem vyděšená a od té doby jsem nemluvila. Měla jsem pocit, že jsem na něco zapomněla. Takový pocit jsem neměla od doby, co jsem byla člověkem.

Další měsíc se mi to stávalo čím dál více. Také jsem měla pocit, že mě někdo neustále sleduje. Cullenovým jsem ale nic neřekla a Edward to nezaznamenal. Mívala jsem výpadky paměti, občas jsem přišla k plnému vědomí až později a někdy jsem měla pocit, jako bych byla někde jinde. Nikdo na to nepřišel, dokud mi nezavolala Alice. Seděla jsem doma a sledovala televizi, když se ozval telefon. Zvedla jsem ho a ze sluchátka se ozval Alicin hlas:

„Sáro? Jsi v pořádku?“

„Ano, proč bych nebyla?“

„Nebyla jsi ve škole! A ani jsi nepřišla sem.“

„Já–já nebyla ve škole?“ zamyslela jsem se. Podívala jsem se na kalendář na zdi. Středa. „Ne, není sobota?“ řekla jsem vyplašeně. Nevzpomínala jsem si, co jsem přes den dělala.

„Ne! Zůstaň doma. Jedu za tebou,“ řekla vyplašeně a položila telefon.

„Ahoj, Alice,“ usmála jsem se. Ona na mě vrhla podezřívavý pohled.

„Je tu někdo?“ řekla a začala se rozhlížet po obýváku.

„Ne, celý den tu nikdo nebyl. Eh… myslím.“

„Myslíš?!“ vybuchla a chytila mě za ruku. „Tak jdeme,“ táhla mě do auta.

„Kam?“ řekla jsem nechápavě. Bylo mi divně. Vůbec jsem nechápala, co se děje.

„Za Carlislem. Dneska je středa, Sáro! A někdo v domě byl. Cítila jsem to.“ Nasedly jsme do auta a odjely ke Cullenovým.

„Alice? Co se děje?“ ozvalo se z domu, ještě než jsme vystoupily z auta. Alice mě odvedla dovnitř a posadila do křesla.

„Carlisle, Edwarde, pojďte sem!“ zavolala a v tu ránu byl vedle mě Carlisle z jedné strany a Edward z druhé.

„Co se děje?“

„Myslím, že má výpadky paměti.“

„Ano,“ řekl Edward.

„Ne!“ zápolila jsem s nimi.

„Co jsi dneska dělala?“ To jsem si musela rozmyslet.

„Eh… hm… Myslím… Jo! Koukala na televizi,“ řekla jsem nejistě. Všichni se na mě koukali nedůvěřivě.

„Já ti vidím do hlavy, Sáro. Nepamatuješ si, ani co je za den,“ řekl Edward.

„Dobře, možná mi občas něco vypadne.“ Pak jsem si vzpomněla na svoje přesuny bez mého vědomí.

„Často. Někdo ji ovlivňuje.“

„Musíme ji hlídat,“ řekl Carlisle.

Ano, Cullenovi mě začali hlídat a od té doby to přestalo. Už se to ke mně nedostalo. Byla jsem v pořádku. Chodila jsem do školy, lovila, všechno bylo normální. Jednou jsem na lovu měla pocit, že jsem zahlédla pohyb mezi stromy, ale pak jsem si řekla, že to byla srna. Ale odkdy má srna ruce a nohy a oblečení? Ticho! Velká fantazie. Šla jsem ke Cullenovým, Všichni byli v obýváku a koukali na televizi.

„Je možné, abych se zbláznila?“ zeptala jsem se, ale nikdo mě nevnímal. Přišla jsem blíž a viděla jsem, že koukají na CNN. Přišla jsem až ke gauči a opřela jsem se o opěrku. Při prvním pohledu na obraz mě zamrazilo. V záběru byla vyhořelá chata. Říkali něco o žhářství, ale to mě nezaujalo. Daleko víc mě vyděsila věta o mrtvých lidech. Nalezli na spáleništi tři na kusy roztrhaná těla. Všude okolo ležely ruce a nohy, bylo to děsivé, ale žádná krev. Museli projít upíříma rukama. Takže v okolí je krvelačný upír.

Vzpomněla jsem si na to, co jsem si myslela, že jsem viděla. Byl to on? Nejsem si jistá, bylo to jako stín. Všimla jsem si Edwardova pohledu na mé tváři. Zase mi četl myšlenky. Pak se na obrazovce objevil papír, který má máma v kanceláři. Nikdo to ovšem nemohl vědět. Já ale ano. Bylo na něm pár růžových krupiček, které měla máma na dopisním papíře. Dala jsem jí ho jako dárek.  Bylo tam napsané jedno slovo. Promiň! A pak jsem po dlouhé době pocítila znovu tu slabost, která mě ovládala, a mně se zatemnil pohled a upadla jsem na zem. Bylo to jako by mě něco nutilo se nehýbat, mít zavřené oči a vypadat jako omráčená. Snažila jsem se s tím bojovat. Chtěla jsem vědět, co se děje. Ale když si to všimlo, že bojuju, přitlačilo to. Slyšela jsem jen, jak se kolem mě skupí ostatní z rodiny.

Najednou jsem ale přeprala vše, co tlačilo mé vědomí a vše najednou povolilo. Prudce jsem otevřela oči a začala lapat po vzduchu.

Jestli jste se dostali až sem, tak vás obdivuju. Doufám, že napíšete nějaký komentář, ať pochvalný, nebo kritický. Další díl už je hotový a už jen vydat.

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 3. kapitola: