Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 1. kapitola

06.01.2013 (16:15) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 889×

Dívala jsem se na svůj odraz ve skle auta. Dlouhé rudé vlasy mi ve vlnách splývaly kolem dokonalého upířího obličeje. Zelené oči. Čočky byly dobrý nápad. Dlouhé bílé paže mi zakrýval svetr a bunda. Asi bude čas vyrazit. Podívala jsem se z okna ven a naskytl se mi pohled na obyčejné školní parkoviště, kde se skupinky lidí bavily a přiznávám, koukaly na moje auto. Říkala jsem mámě, ať nekupuje Porsche. Pozdě. Sáhla jsem po kabelce, ležící na sedadle spolujezdce, a otevřela dveře auta. Jedna noha, druhá noha, stoupnout si. Zamkla jsem auto a pomalu jsem vykročila ke školní budově. Musela jsem si stále počítat kroky za minutu, mrkání, dýchání. Zíralo na mě tolik lidí. Rozhlédla jsem se a uviděla jsem značku školní kanceláře a hned jsem se otočila tím směrem. Už jsem na schodech. Jeden schod po druhém. Otevřela jsem dveře a rychle vklouzla dovnitř. Zhluboka jsem si oddechla a otočila jsem se. Byla jsem v malé místnosti, natřené ohavnou béžovou barvou. Podél stěn byly zelené židle a na konci byl pult, za kterým seděla malá, zavalitá, usměvavá dáma. Měla černé vlasy a hluboké hnědé oči a byla velmi komunikativní.

„Ahoj, vítejte na místní škole. Ty jsi Sára Graceová, že? Tady máš pár papírů, vyplň je, prosím. Tohle dávej podepsat učitelům a tady je rozvrh a všechno ostatní. Dones to sem, prosím, příští pondělí, ano? Díky moc." Když skončila s hrabáním a předávala mi asi padesát papírů, soucitně se usmála. Už jsem byla ve dveřích, když jsem slyšela, jak ještě volá: „Hodně štěstí." Pak se zabouchly dveře a já zase stála venku. První hodina byly podle rozvrhu dějiny. Budova E, číslo 25. Šla jsem tedy tím směrem. Parkoviště se už vylidnilo a zbylo zde jen pár opozdilců, kteří teprve přijeli.

Ve třídě bylo plno lidí, a tak jsem jenom zadržela dech. Učitel tam ještě nebyl a já si nebyla jistá, kam si sednout. Stála jsem ve dveřích a chtěla jsem za sebou zavřít, když jsem spatřila mladého udýchaného muže, v jedné ruce kafe a v druhé štos papírů a učebnic. Těsně jsem uhnula před rozléváním kávy a uvolnila mu cestu ke katedře. Mezitím se třída dokonale srovnala do lavic a já se zaradovala, že je v zadní lavici volno. Ohlédla jsem se na učitele.

„Ach - dobrý den. Sára Graceová? Hm? Máte takový ten..." zuřivě gestikuloval, "ehm... papír?" rozmyslel se, když jsem mu jej ukázala. Načmáral na něj svůj podpis a podal mi ho.

„Děkuji, místo máte vzadu." Sedla jsem si k oknu, otevřela sešit a rutinně začala psát výpisky. Podívala jsem se ven. Bylo zataženo, a jakmile sem na to pomyslela, spadla první kapka. Za chvíli se spustil prudký déšť, přesně tak, jak jsem chtěla. Ano, to je můj dar. Počasí. Nechala jsem padat kapky a začala se soustředit na lidskost. Mrkat. Počítala jsem neustále svoje mrkání. Dala jsem si nohu přes nohu a opřela jsem se o loket. Zkusila jsem se nadechnout. Ach, ta sladká, čerstvá vůně. je to moc nebezpečné. Raději hýbat rameny. Mrknout. Zavrtět se. Dýchat. Prohrábnout vlasy. Proč jsou lidé tak pohybliví a pořád se ošívají? Poslouchala jsem učitelův výklad o francouzských dějinách. Na to, jak byl zmatený, byl skvělý učitel. Pro dějiny byl zapálený a vše říkal do největších podrobností. Prohlédla jsem si ho pořádně. Byl vysoký, opálený a docela mladý. Nemohlo mu být o moc víc než třicet. Bylo vidět, že ho všichni mají rádi, každý hltal jeho slovo. Zvlášt dívky.

Hodina uběhla rychle a brzy jsem se mísila davem. Z každé strany se ozývalo moje jméno. Školou už se rozneslo tolik věc,í že každý znal můj „věk", původ, historii, někdo dokonce znal můj rozvrh. Nemám pochopení pro tohle roznášení drbů, a tak jsem radši zašla do učebny. Teď jsem měla matematiku. Za katedrou seděla drobná usměvavá učitelka a hned se vrhla po papíru v mé ruce. Pak mě poslala sedět k jednomu klukovi ve třetí lavici. Chlapec měl kudrnaté vlasy a hnědé oči a nebyl nijak zajímavý. Díval se na mě zvědavým výrazem, ale nic neřekl. Sedla jsem si na židli a uvolnila se. Znovu jsem si začala hrát s počasím. Přestalo pršet, ale nebe zůstalo zatažené. Normálně si moc s počasím nehraju, protože to kazí meteorologické předpovědi. Ale dnes jsem měla aprílovou náladu. Otočila jsem tvář k učitelce, která začala s výkladem. Zatím se mi dařilo zadržovat dech, ale chtěla jsem zkusit se nadechnout. Párkrát jsem zamrkala a zhluboka jsem se nadechla. Omamná vůně mi roztočila hlavu. Nejsilněji jsem cítila chlapce vedle mě. Jeho krev měla sladkou vůni. Cítila jsem se jako dítě, co poprvé vstoupí do cukrárny a nesmí si nic koupit. Znovu jsem se nadechla. Není to tak silné pokušení. Rozhodla jsem se chvíli dýchat. Když jsem si vyčistila hlavu, nebylo to tak těžké.

Matematika uběhla rychle a já jsem už zase stála na chodbě. Teď byla velká přestávka, a tak jsem hledala místo, kde bych ji mohla strávit. Šla jsem k piknikovému stolu před školou, okolo kterých se zdržovala spousta lidí. Jeden byl úplně prázdný a k němu jsem chtěla zamířit, když si mi do cesty stoupla vytáhlá blondýnka. Na to, jaké bylo počasí, byla docela nalehko. Měla jen krátký rukáv a džíny. Na obličeji měla vrstvu laciného make-upu a vlasy byly dozajista odbarvené.

„Ahoj, já jsem Marry, jsem předsedkyně třídy, tak si k nám sedni, představím tě," žvanila pořád dál a mezitím mi představila Jacka, Ann, Dana a Oli. Seděli okolo stolu a snažili se co nejrychleji uvolnit místo. Bezradně jsem se posadila a ignorovala její neustálé žvanění. Všude okolo mě obklopovaly řeči o mně. Ano, jsem z Anglie. Ne, nemám kluka. Ne, nebyla jsem na plastice. Ano... Bylo toho tolik. Najednou se mi ale v uších rozrzněl rozhovor, který vůbec nepatřil do drbů. Hlasy byly tiché a lidé je normálně nemohli slyšet.

„Všimli jste si toho počasí?"

„Ano, zvláštní. A v jedné místnosti jsem cítil něco zvláštního."

„Já taky. Napadlo mě, že je to nějaká voňavka."

„Nevím..."

Otočila jsem směrem k hlasům, ale výhled mi zakrývala skupina lidí. Nakonec uvolnili část výhledu a já zahlédla ty, kteří vedli rozhovor. Ihned jsem se otočila zpět. U stolu kam jsem mířila seděla parta jiných upírů. Doufala jsem, že mě neviděli. Musela jsem jít. Spustila jsem trochu deště a vyšla směrem ke vchodu do školy v těsném závěsu Marry a její party. Vmísila jsem se do davu prchajícího před deštěm a brzy jsem utekla i Marry. Šla jsem do třídy, kde jsem měla další hodinu. Chemie. Předala jsem papír učiteli a sedla si do zadní lavice. Musela jsem si pročistit hlavu. Je jasné, že jsou to vegetariáni, ale proč jsou tady? Jak to, že na to mamka nepřišla? A jak to, že oni neví o mně? Do třídy přišlo dalších pár lidí. A pak jsem ve dveřích spatřila malou černovlasou dívku. Měla křídovou pleť a zlatavé oči. Nepohlédla na mě, ale zavětřila mou vůni a podívala se na vysokého blond kluka, co stál vedle ní. Pak si sedli do své lavice a vůbec se na mě nepodívali. Oddechla jsem si. Když skončila hodina, nechala jsem odejít nejdříve je a pak jsem šla já. Šla jsem na další hodiny a tam jsem se se žádným upírem už nesetkala. Jakmile odzvonil konec vyučování, nasedla jsem do auta. I při výjezdu na moje auto všichni čučeli. Brzy jsem se dostala na silnici vedoucí lesem a přidala jsem na rychlosti.

Náš dům ležel v blízkých lesích. Byla to malá chaloupka, kde spodní patro byl obývák, kuchyň a mámin pokoj a půda byla celá moje. Vyšla jsem po schodech nahoru a posadila jsem se do křesla. Podívala jsem se do zrcadla. Čočky v mých očích se už rozpadly a já viděla černé oči. Začala jsem cítit svou žízeň až teď, ale o to víc. Přešla jsem k oknu a podívala jsem se ven. Pak jsem si stoupla na římsu a prudce jsem se odrazila. Přistála jsem na blízkém smrku. Seskočila jsem dolů a lehce dopadla do mokrého listí a jehličí bosýma nohama. Rozeběhla jsem se hlouběji do lesa, nechtěla jsem začít lovit a riskovat, že poblíž budou lidé. Když jsem zastavila u skály, poprvé jsem se hluboce nadechla. V okolí jsem cítila pár srn, ale ty nebyly vůbec lákavé, protože ze severu se ke mně linula vábivější vůně. Nebyla tak sladká, jako lidé ve škole, ale byla lepší než srny. Puma. Začala jsem šplhat na skálu a na vrcholku jsem se postavila. Pak jsem se znovu rozeběhla přímo na sever. Užívala jsem si chvíle svobody při běhu, je to ta nejlepší věc, jakou si dokážu představit. Skočila jsem přes spadlý strom a v tu chvíli jsem spatřila velikou silnou pumu. Vyhoupla jsem se na strom a sledovala svaly pumy, jak se pohybují pod opatrnými pohyby lovce. Tiše jsem se přesunula k pumě a nasála její vůni. Masožravci byli vždycky mí oblíbenci. Skočila jsem tažená lákavou vůní krve. Pumu jsem ale nechytla. Vyplašila se a rychle odběhla pryč, protože něco skočilo po mně a za chvíli jsem visela ve vzduchu. Ztmavil se mi zrak a začala jsem vidět až o pár vteřin později. Zmítala jsem se v něčích rukou, které mě držely za krk. Stiskly mě ještě víc a já sebou přestala škubat, protože jsem začala cítit strašlivou bolest za krkem. Co dělá? Chce mi urvat hlavu? Ano. Pohlédla jsem mu beznadějně do očí. Držel mě vysoký svalnatý kluk s tmavými vlasy a černýma očima až na zlatý proužek okolo černoty. Povolil sevření a bolest ustoupila. Za to se mnou zuřivě zatřásl.

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 1. kapitola: