Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život anděla - 6. kapitola

24.02.2010 (11:15) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2424×

VI – Přání

Chvíli se dívala do jeho očí a pak promluvila: „Mohu zde zůstat? Slibuji, že nebudu na obtíž, alespoň na chvíli, než si seženu svůj byt…“

„Jistě, že tu můžeš zůstat, ale proč jsi odjela od svého manžela?“ otázal se ještě farář, a proto mu Isabell vylíčila, co se stalo.
Když mluvila o svém dítěti a o lásce, kterou ke svému manželovi dříve cítila, rozbrečela se. Brečela neuvěřitelně dlouho. Její city jí ve vnitř lámaly na malinké kousíčky a nedokázala své pocity uklidnit.

Charlie poslouchal každé její slovo, a i když spoustu věcí nepochopil, nechtěl se na nic ptát.
Během jejich rozhovoru přešlis kostela a usadili se na gauč v malém obývacím pokoji.

Když Isabell domluvila, ještě chvíli ronila slzy nad svým dítětem a nakonec usnula. Spala dlouhou dobu a mezitím se Charlie rozmýšlel, jak by mohl své svěřenkyni pomoci. Nedokázal přijít na nic jiného, než že by se s Edwardem už nikdy neměla potkat. Věděl, že ji jeho přítomnost trhá na kousky. A nebyl jediný, kdo to poznal.
Po dlouhé době, přesněji od svatby, se pod okny kostela ukázalo zvíře. Tesák vycítil, že jeho panička potřebuje pomoci a proto se zde objevil. Po několika týdnech toulání v lesích by se jej člověk měl až bát, ale díky obojku, který měl na krku, poznal farář, že se jedná o Tesáka a proto jej vpustil do kostela.

Tesák si hned našel svou paničku a svůj čumák zastrčil pod její paže. Jelikož vycítil, že je Isabella smutná i on vyjadřoval svůj smutek a tiše kňučel.

Zůstal u Isabelly celou noc, a když se ráno probouzela první, co uviděla, byl její věrný Tesák. Vlče, které už navždy bude k ní cítit pouto.

***

Nemůžu tomu uvěřit. Já nemůžu tomu uvěřit. Můj Tesák! Neviděla jsem ho ani nepamatuji a tak velkou radost mi dopřává jen svou přítomností.

,Alespoň někdo je na tomhle světě, kdo mě má rád. ´ Pomyslela jsem si a pohladila Tesáka po čumáku.

„Ty se mnou zůstaneš napořád, že ano Tesáku?“ zeptala jsem se ho a on mi na souhlas zakňučel a prostrčil hlavu pod ruku.

Chvíli jsem ho bezmyšlenkovitě hladila po jeho krásně, ale zacuchané srsti a přemýšlela jsem, co teď se mnou bude. Co teď mám dělat? Správně ještě musím navštěvovat školu, ale představa, že bych tam měla vídat jeho a svou bývalou rodinu mi trhá srdce.

Nevím, zda se budu moc koukat do jejich očí, aniž bych si vzpomněla na radost, která jim zářila z očí, když já jsem byla smutná.

Ale někdy musím školu dodělat a tím, že do ní nebudu chodit, ji příliš dobře nezvládnu, ale kde mám sehnat byt?

Myšlenky se mi v hlavě honily jedna za druhou, až mě z mého přemýšlení vytrhl hlas Charlieho.

„Isabell. Máš tu snídani. Pojď se najíst!“ zvolal a já jsem poslušně nakráčela ke stolu, na kterém už stály talíře.

Zasedla jsem naproti Charliemu a vedle mě se posadil Tesák. Zašeptala jsem tiché „Díky“ a pustila jsem se do jídla. Když už bylo téměř ke konci snídaně, promluvil Charlie znovu.

„Ty běž zatím do školy. Já se postarám o to, aby byl Tesák vykoupaný. Nechci, aby mi tu běhal zablácený pes. A když ses ke mně nastěhovala, za což jsem moc rád, pochybuji, že se odtud vzdálí.“

S jeho slovy mi ze srdce spadl obrovský kámen, nemusím si hledat byt, ale zároveň se mi s jeho slovy usadil v krku knedlík. Už dneska musím do školy. Už dneska uvidím Edwarda. Přesně toho jsem se bála.

Ale i tak jsem bez protestů vstala a šla si obléct ty věci, které tu po mě zbyly. Vzala jsem si klíčky od skříňky, která se nachází ve škole, a vydala jsem se k té budově hrůzy. K budově u které určitě objevím osoby, které bych nejraději už nikdy neviděla.

Cesta od kostela ke škole uběhla pro mě až příliš rychle. Během chvilky jsem už vypínala motor svého auta na školním parkovišti.

Když jsem vystupovala z auta, neunikly mi zvědavé pohledy všech, kteří mě viděli. Procházela jsem hloučky lidí a drala se ke vchodu do budovy, ve které jsem měla mít první hodinu.

I když lidé šeptali, i přes to jsem zaslechla, o čem se baví.

Nezajímali se o nic jiného než jenom o to, proč jsem přijela autem sama. Kde jsem tak dlouho byla. A proč až dnes jsme já a Edward dorazili. Úplně jsem zapomněla na to, že naše svatba byla tajná. Ale nejhorší je, že i tak mám už na dokladech nové příjmení. Příjmení, které během chvíle bude každý znát.

Došla jsem do třídy a zasedla jsem do lavice. Cítila jsem, jak všechny pohledy byly upřené na mě, ale já jsem se jich snažila nevšímat. Svůj pohled jsem upírala na propletené prsty svých rukou a děkovala jsem bohu, že alespoň tuhle hodinu jsem vždy měla samotná.

Se zazvoněním jsem ucítila úlevu. Pocítila jsem, že už se na mě nikdo nedívá a proto jsem zvedla svůj pohled a podívala jsem se za katedru. Už tam stál náš učitel a zrovna zapisoval docházku. Vypadalo to, že už konečně zaklapne blok, ale zrovna v tu chvíli vzhlédl a jeho pohled utkvěl na mě.

„Á, paní Cullenová se nám už dostavila do školy. Jak bylo na líbánkách?“ zeptal se. I když to myslel dobře, přes to se mi nelíbilo, že se o tom zmínil. Doufala jsem, že to všichni nechají být, ale zřejmě jsem se mýlila.

„Dobře,“ šeptla jsem a pod náporem červně v mých tvářích jsem sklopila zrak. Cítila jsem zase, jak se na mě všichni dívají a nebylo mi to příjemné.

Hodina utíkala pomalu, ale už konečně zazvonilo na hodinu. Vzala jsem si pár svých věcí a zamířila na další hodinu.

Spousta očí se na mě upřela, ale já to už jen přehlížela. Připadala jsem si zde jako někdo, kdo sem nepatří. Pouze jsem proplouvala davem se skloněnou hlavou a snažila jsem se svůj smutek nedávat tolik znát. Ale když už jsem byla téměř u třídy, pocítila, jsem, že mě někdo sleduje. Byl to jiný pocit, než když mě sledoval nějaký obyčejný spolužák.

Tenhle pocit mě nutil se otočit. Moje vědomý přímo volalo po tom, otočit se a zjistit, kdo se na mě dívá, a já jsem nedokázala odolat. Otočila jsem se a chvíli pátrala v davu. Úplně na konci chodby stál Edward. Naprosto nehybně stál a nevšímal si lidí, kteří okolo něj prochází. Nevšímal si pohledů dívek, nevšímal si ani toho, když do něj občas někdo narazil svým tělem. Jen se díval na mě a já na něj. Nedokázala jsem svůj pohled odvrátit, ale nakonec se mi to přece jen podařilo a já zaplula do třídy a jeho nechala stát na chodbě.

***

(Pohled Edwarda – báseň. Prosím berte s rezervou)

Vidím Tě před sebou,
třpytivou zář máš nad sebou,
tak blízko a přece vzdálená jsi.
Kde chyba se stala,
že láska naše zvadla,
a ty odešla jsi?

V blízkosti sebe,
přál bych si tebe,
mít a cítit lásku tvou.
Místo mého přání,
vůně Tvá je zdání,
utekla jsi přede mnou.

I když blízko Tě mám,
a každý den doufám,
přesto Tě ztrácím.
Svou chybu znám,
tvou volbu uznávám,
vím, že lásku tvou už si nezasloužím.

7. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život anděla - 6. kapitola: