Nebudu nic prozrazovat dopředu, takže v perexu nečekejte nějaké významné prohlášení. Snad jen - omlouvám se, že tu nepřibyl další dílek, moc psát se nám nechtělo. Vím, že to není žádná omluva, ale aspoň něco, že... Kapitolka patří všem, co si i přes ty dlouhé dva měsíce ještě na mě vzpomenou. Díky vám za to. ;-)
05.12.2010 (07:45) • maky21 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1503×
5. kapitola
Byl to sen, nebyl to sen? Přemítala jsem už asi půl hodiny. Stále se mi nedařilo najít pravdu. Jedna část mi říkala, že to rozhodně sen byl a ta druhá část tvrdila opak. Nevěděla jsem, které mám věřit. Radši bych věřila té, která tvrdila, že to sen nebyl, protože bych měla konečně pro co žít. Ano, měla jsem pejska, to ano, což mi připomíná... Beníka! Přiběhl ke mně a okamžitě začal oňufávat celý obličej. Co bylo lepší, noc s Jasperem, nebo ráno s Beníkem? Jelikož o pejska škemrám nějakých dvanáct let, tak mám jasno. To je příjemné, mít teď takové starosti! Rozzářila jsem se.
„Pojď, Beníčku, najdeme ti něco k jídlu,“ řekla jsem a začala štrachat pod skříní, kam jsem zakopla konzervy s Beníkovým papáním. S hekáním jsem je vyndala. No, teď by to chtělo ještě otvírák... A hele! Jedna konzerva měla takový to udělátko, že se za to zatáhne a ono se to otevře. Tak to je super!
Ještě jednou jsem se zanořila pod skříň a vytáhla odtamtud psí misku.
Dala jsem mu trochu jídla a rozhlídla se po pokoji. Jejda, tu to zas vypadá jak po boji... To bude úklid... Nepříjemný návrat na zem. Hmmm... Bezva. Jsem strašně natěšená. Ale úklid mě zklidňuje, aspoň si u toho pročistím hlavu. Pokud zas nedostanu záchvat. Ach jo, epilepsie... Posadila jsem se, automaticky hladila Beníka a přitom uvažovala... Zase proč já, a tak dále... Proč ne, že.
Najednou mě to nicnedělání přímo postavilo na nohy. Co mám dělat?! Už to mám! Benovi se asi bude chtít na záchod, co? No, tak to musíme napravit.
„Bene, jdeme!“ řekla jsem rozkazovačným tónem, nasadila mu obojek, vzala si bundu a holínky, protože venku bylo mokro a vydali jsme se ven.
Už jen poprchávalo. Beník mě začal táhnout k nedalekému Chaldecottskému parku. Mám to místo ráda. Je tam taková malá fontánka, do které v zimě dají barvu, a když zamrzne, tak je moc hezká.
V jedné budově uvnitř parku je jezírko, ve kterém chovají párek labutí s mladými. Když jsem byla malá, chodili jsme je krmit. Teď sem chodím taky, ale už jen sama.
S Beníkem jsme ušli asi tak dvě stě metrů do nitra parku a já už uviděla strom, který jsem objevila už jako malá holčička, ale nikdy jsem na něm neviděla nikoho jiného než ptáky. Což je docela divné, když uvážím, jak se na něj dobře leze.
Ráda bych na něj vylezla znovu, vrátila se tím do dětství... Škoda, že se musím chovat „rozumně". A stejně bych neměla kam uvázat Beníka. Tak jsem si jenom sedla na lavičku jako slušně vychovaná mladá dáma. Začala jsem přemýšlet o Jasperovi... On pro mě bude věčné téma. Nechápu ale, proč se cuká, vzápětí udělá něco, čím to vyvrátí - například mě políbí - a potom se zase stáhne.
Stejně jsem začala vzpomínat na uplynulou noc... Asi ten vztah ale nemá žádnou budoucnost, pokud se bude chovat jak doteď. Pokud bude neustále tak rozpolcený. Ale nevadí mi to, jenom mě štve, že nevím, proč to tak je. Zase jsem začala uvažovat o tom, jestli třeba někde nemá nemanželské dítě nebo tak něco. Ale vždyť přece vypadá tak mladý... Uvědomila jsem si, že neznám jeho skutečný věk. Moje odhady se pohybovaly tak okolo dvaceti, jednadvaceti let. No, kdyby se to dohmátl otec, jsem si jistá, že by byl pro něj starý až dost. Ale zas mít v jednadvaceti dítě? To je dost přitažené za vlasy. Radši už se svými teoriemi přestanu, věčné dohady jsou k ničemu. Co tak se ho na rovinu zeptat? No, to by asi šlo, ale je to takový... divný. Ptát se ho, jestli má nemanželský dítě. Nebo se ho prostě jen zeptám, co mu je. Ale to by zase mohl pochopit, jakože jestli je nemocný nebo tak něco.
Počkat! Právě mě napadla třetí možnost! Počkám, jak se to vyvine... to taky není špatný. Ale není to zase nejlepší. Co já budu dělat? Přesto, že to by řečnická otázka a položila jsem ji v duchu, někdo mi na ni odpověděl. A ten někdo byl déšť. Začalo strašně moc pršet a já byla ráda, že ta bunda co jsem si koupila, má kapuci. Beník byl úplně promočený, tak jsem ho vzala do ruky, aby se aspoň trošičku zahřál.
Schoulil se u mě a zimomřivě se otřásal. Rozepnula jsem si bundu a schovala ho pod ni. Strčil mi čumáček do rukávu a ňufal mi po lokti. Polechtalo mě to, zasmála jsem se. Ale opatrně, abych mu něco neudělala. Beník mě okázale ignoroval, dál mi čumákem přejížděl po předloktí. Automaticky jsem ruku trochu pokrčila. Vážně to nehorázně lechtalo. Nakonec se přece jenom uklidnil a schoulil se do klubíčka. Pomalým během jsem se vydala domů.
Když jsem tam došla, táta už nebyl v obchodě, byl doma.
„Pojď sem prosím na chvíli!“ zakřičel z obýváku.
„Ano, jen osuším Beníka, je promočený,“ odpověděla jsem a vzala do ruky osušku s nápisem Ben.
Když jsem Beníkovi dosušila poslední tlapku, šla jsem mu přichystat jídlo. Ten by mi dal, kdybych mu nedala najíst. Otevřela jsem konzervu a vzala misku. Obsah konzervy jsem dala do misky a navrch nadrobila piškoty.
„Tak, Beníčku, tady to máš,“ řekla jsem a odešla do obýváku.
„Co jsi chtěl, tati?“ zeptala jsem se táty, který se díval na baseball v televizi.
„Potřebuju na víkend odjet, musím zařídit nějaké smlouvy a věci ohledně obchodu. Pohlídáš to tu?“ zeptal se mě.
„Jasný. Budu úplně hodná. Budu si vařit, budu uklízet...“ Udělám pařbu, ale pst. Musím obvolat všechny kamarády a taky Jaspera. Akorát na něj nemám číslo... Víkend ještě není, třeba k nám ještě někdy přijde. Musím taky obvolat nějaké cukráře, aby bylo jídlo... Tak třeba zítra...
Autor: maky21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Život Alice Brandon - 5. kapitola:
kráááása rychle další další dalšíííííííííííí
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!