Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žiletko, mám tě ráda - 3. kapitola

16.08.2012 (21:00) • AnneRose • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1979×

„Bello, prosím, řekni něco,“ zašeptal Edward za mnou.

„Mám něco říct?! Jsi kretén, Edwarde! Co si jako myslíš? Že ti to odpustím a že znovu zapomenu? To není tak lehké, víš. Nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu na tu bolest, kterou jsi mi udělal. I kdybych zapomněla, připomenou mi tě ty jizvy! Jizvy, které mám díky tobě. Nenávidím tě! Ze srdce tě nenávidím! Vypadni!“ křičela jsem na něj a bylo mi jedno, že náš rozhovor slyší celé Forks.

„Bello, já se omlouvám,“ zakňučel.

„Vypadni!“ zařvala jsem mu přímo do toho jeho nádhernýho ksichtu. On se na mě bolestně podíval a v tichosti odešel. Když jsem zaslechla klapnutí dveří, zhroutila jsem se na postel a rozplakala jsem se. Proč to dělá? Baví ho mě ničit? Ale najednou mě napadla otázka. S kým se sakra zasnoubil?  Kdo je ta šťastná? Nebo spíš nešťastná? Sakra, Bello nemysli na něj. Netrap se. Je to kretén. Užije si a pak z něj vypadne, že je zasnoubenej. Blbeček. Kvůli němu nemůžu spát. Vstala jsem a snažila se dojít pro prášky na spaní. Cestou jsem stihla zakopnout o koberec a natáhnout se jak široká, tak dlouhá na zem. Sakra! Rozzuřeně jsem vstala a odkráčela si pro prášky. Zpátky do postele jsem se dostala bez další nehody. Naštěstí prášky zabraly rychle a já mohla v klidu usnout.

Zpocená jsem se probudila ze své noční můry. Byl v ní Edward, já - a to stačí k tomu, aby ze snu byla noční můra. Koukla jsem na budík, který ukazoval tři hodiny ráno. Plácla jsem sebou do peřin a snažila se usnout. Ale můj mozek protestoval. Najednou musel vnímat všechno, co se vnímat dalo. Mňoukání sousedovic kocoura, tikaní hodin na chodbě, chrápání, které se ozývalo z Charlieho pokoje. Připlácla jsem si polštář na ucho a po půl hodině snažení usnout se mi to podařilo.

Uu. Nesnáším vstávání, obzvlášť když venku leje. To je na prd. Z mobilu, který se mi válel někde pod peřinou, se ozval tón budíku. Už nikdy víc si nesmím nastavit svoji nejoblíbenější písničku jako budík.  Přála jsem si, aby ztichl, ale nedal pokoj. Musela jsem ho najít a vypnout. Ta pitomá zvonící věc asi měla chuť hrát si se mnou na schovku. Tápala jsem rukama po posteli, až jsem ho konečně našla. Vypnula jsem otravnej budík a vydala jsem se do koupelny, protože můj močový měchýř potřeboval nutně vyprázdnit.  Po té úlevě jsem pohledem zavadila o svůj odraz v zrcadle a leknutím jsem nadskočila. Kruhy pod očima, rozcuchané vlasy, rozmazaná řasenka a opuchlé oči od pláče. Jsem fakt kus. Z kuchyně se ozvalo Charlieho hýkání, respektive smích. Asi koukal na ten svůj pořad o nepovedených scénách z filmů. Opláchla jsem si obličej a trochu jsem se nalíčila, abych nevypadala jako zombie. Hodila jsem na sebe džíny a namořnické tričko. Neměla jsem chuť se nějak vykrucovat při mojí mizerné náladě. Seběhla jsem schody a hodila do sebe hrnek čaje a müsli tyčinku. Mávla jsem na Charlieho na znamení mého odchodu a vydala jsem se do školy. Náklaďáček si usmyslel, že prostě nebude jezdit, tak jsem musela chodit pěšky. Poslední dobou se proti mně všechno i všichni spikli.  Do školy jsem došla chviličku po zvonění. První hodina byla biologie. To snad přežiju. Sedím sama, takže mi nikdo nebude čumět pod ruku, až si zase budu malovat na okraje sešitů. Vešla jsem do třídy, kde bylo úplné ticho, protože pan Banner seděl na své židli a před ním stála Jessica. Z jejího zoufalého pohledu do obecenstva jsem usoudila, že je zkoušená a nic neumí.

„To jste hodná, slečno Swanová, že jste se uráčila přijít v pondělí do školy,“ řekl svým protivným hlasem Banner. „Byla byste tak laskavá a sedla si na svoje místo? Děkuji.“ Metal po mně očima blesky a já mu je opětovala. Vzhlédla jsem ke své lavici - a kde se vzal, tu se vzal, tam seděl drahý Edward Cullen. Díval se na mě a nepatrně se usmál. Stála jsem tam jako opařená.

„Swanová, máte zájem být zkoušená?“ zeptal se přesladce učitel.

„Ne, díky,“ odpověděla jsem nasupeně. S tímhle učitelem mám problémy od té doby, co jsem odmítla pitvat žábu. S největším odporem jsem se podívala na svou lavici. Včera jsem cítila smutek a zradu a chtělo se mi brečet. Teď jsem pořád cítila zradu, ale spíš zlost. Měla jsem chuť nakopnout ho do tý jeho dokonale stavěný zadnice.  Došla jsem ke své lavici a cítila jsem na zádech pohled celé třídy. V tomhle zapadákově se každý hned dozvěděl, že mě Edward nechal. A teď byl pro každýho šok, že se zase vrátil. I pro mě. Snažila jsem se ignorovat jeho i celou třídu. Vedla jsem si dobře, dokud na mě ten zmetek nepromluvil.

„Promiň, Bells,“ zašeptal. Měla jsem co dělat, abych mu jednu nevpálila přímo mezi jeho medové oči, které se na mě tak smutněly. Místo odpovědi jsem mu napsala na papírek

Po škole přijď do lesa.

On se jenom usmál a dál nic nekomentoval. Hned, jak zazvonilo, vylítla jsem ze třídy jak neřízená střela. Zbytek dne jsem přežila ani nevím jak. Na oběd jsem neměla náladu. Úplně jsem viděla, jak by mě tam všichni vyslýchali. Proto jsem hned zamířila do lesa. Sedla jsem se tam na zem, a opřela jsem se o strom. Chvíli jsem tam seděla, a když nikdo nepřicházel, začala jsem hrabat v batohu a hledat svůj mobil, abych zjistila, kolik je hodin. Mobil jsem nemohla najít, ale místo toho mi přišla pod ruku jiná věc. Ta věc, kvůli které se nemůžu před lidmi ukázat v plavkách. Ale taky ta věc, která mi zmírnila bolest, kterou nadělal Cullen. Vytáhla jsem ji a najednou jsem dostala nutkání udělat si další jizvu. Vytáhla jsem si rukáv od bundy a přejela jsem. Úleva. Ta nepopsatelná úleva. A taky šok.

„Bello!“ vykřikl Edward. Přiřítil se ke mně svojí rychlostí a vytrhl mi žiletku z ruky. Roztrhl ji, jako by byla z papíru. A vítězně se na mě podíval.

„Netuším, proč se na mě tak vítězně díváš. Mám jich doma ještě hodně a ty se nikdy nedozvíš kde, protože se zase krásně odstěhuješ a nikdy mi už nevstoupíš do života,“ poznamenala jsem klidně.

„Bello, ale já tě pořád miluju. Byl jsem sice zasnoubený, ale ukončil jsem to.“ Zkoušel pohled à la Kocour v botách ze Shreka.

„Ale co když já tebe ne? To jsi nedomyslel, co? Cullene, já už nechci. Uděláš mi to znova, a to já nechci. Už tak jsem dost poničená. Psychicky i fyzicky. Vypadám už, že jsem zase v pohodě, ale to jenom díky žiletce, víš? Mazej si radši za tou „šťastnou“. Doufám, že i ona pochopí, co jsi za parchanta.“ Konečně jsem mu to vyklopila. Tuhle řeč jsem vymýšlela celou cestu do školy a byla jsem na ni patřičně hrdá.

„Vysvětlím ti to. Vím, že mě odsuzuješ, ale já jsem prostě musel. Chtěl jsem, aby sis našla muže, který ti může dát děti, zestárnout s tebou. Chtěl jsem pro tebe to nejlepší, ale sám jsem šíleně trpěl. Chtěl jsem do Itálie, protože život bez tebe neměl smysl. Ale pak přišla Tanya a začala to na mě zkoušet a já jsem si uvědomil, jak moc bych rodině ublížil svou smrtí, a tak jsem předstíral, že ji mám rád, a po čase jsem ji požádal o ruku. Ale když jsme se měli poprvé milovat, uvědomil jsem si, co dělám. Uvědomil jsem si, že navěky budu patřit tobě. A tak jsem se vrátil do Forks a teď tu stojím před tebou a prosím tě o odpuštění. Miluji tě, Bello.“  S tím proslovem se ke mně smrtelně přiblížil a já jsem cítila jeho dech na tváři. Věděla jsem, že mu nesmím znova naletět, ale neodolala jsem a podívala jsem se mu do očí.

„Edwarde, j- já si to musím rozmyslet,“ vykoktala jsem a odtáhla jsem se.

_______________________________________________________

Mám jednu podmínku. Abych pokračovala, musí tu být nejméně 10 komentářů. :) Nechci, aby moji povídku četlo 20 lidí, a komentáře napsalo jenom 5. :// Děkuju za pochopení.

Jinak ale moc za ty komentáře děkuju, moc mě potěšily. :)) 

Autor: AnneRose, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žiletko, mám tě ráda - 3. kapitola: