Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 4. kapitola

14.09.2012 (17:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 6895×

Esmé mi pomáhala balit kufry, jako kdybych byl malomocný. Byla z toho hotová. Edíček, u kterého měla jistotu, že jí zůstane doma, když všichni ostatní odejdou, si balí chleba a šáteček.

„Mami, nech to,“ šeptl jsem a bral jí košile z ruky, když znovu tiše vzlykla. Neměla nejmenší tušení, jak je do pláče mně. Stěhuju se do Chicaga – do rodného města. Jak báječné. Ovšem co už báječné není, je to, že tam budu bydlet s psychopatem.

Kvůli Alici opouštím moji vlastní ložnici, klavír a rodinu. Jen proto, abych si vzal příšerku s.r.o. na jehličkách. Ještě bych to mohl stornovat. Zařvat – stop. No, já idiot zacvaknul kufr a vstal s tím, že vážně opouštím tohle pro upíry stvořené místo ve Forks. Nejspíš protože už bylo moc pozdě… Měl jsem vycouvat na letišti a ne plakat teď nad rozlitou krví. Možná jsem si tím chtěl něco dokázat – tím, že to vydržím. Dokážu všechno na světě – kromě levitování – a nevydržím s lidskou ženou? To by nebylo dobré. Ještě hodně dlouho by mě to děsilo – hlavně moji mužskou ješitnost.

„Vrátíš se ještě, že ano?“

„Samozřejmě,“ přitakal jsem, když jsem šel po schodech. Najednou jsem i ty schody zbožňoval a nechtěl je opustit. Nejradši bych se jich chytnul jako záchranného lana a nechal se vynést nohama napřed jedině i s nimi.

Esmé netušila, že se uvidíme dřív, než si myslí. Na svatbě.

Se všemi jsem se rozloučil objetím. No, Emmett si mě přitáhnul ještě těsněji a nasával moji vůni, jak sondoval, co se vlastně děje. Začal jsem se od něj odtrhávat, ale držel mě jako svoji milenku a nosem jezdil po mém rameni. Nutno dodat, že i na nás to vypadalo značně pofidérně. Konečně jsem se od něj dostal s natrženou košilí u ramen.

„Hoši, nejste tu sami,“ šeptnul Carlisle a poukázal tím na naši imigrantskou společnost. Probodnul jsem Emmetta pohledem a přešel k ní. Znechuceně jsem si ji měřil, ale když jsem se musel otočit k rodině čelem, nasadil jsem výraz - jsem kompletně zamilovaný a láska k té osobě vedle mě naplňuje každou buňku mého těla.

Kopřiva pronesla pár vět o tom, že děkuje za tohle a tamto, já Alici naposledy sdělil pohledem, jak moc ji nenávidím, a potom jsme se sbalili a odkráčeli. Už sami. Úplně a definitivně sami. Nejspíš i to jí drželo v autě ústa zavřená.

Bojoval jsem s touhou se do ní pustit, ale byl jsem radši, když mlčela. Jenže ona to brzo vyřešila za mě.

„To se budeš promenádovat takhle, trhane?“ prskla a narážela tak na moji roztrženou košili. Chtěl jsem si ji převléknout, ale pokud po tom plevel zvadne a pochcípá, milerád si ji ponechám.

„Máš s tím snad nějaký problém?“ zamumlal jsem a nevěnoval jí pohled. To totiž lidi rozčiluje.

„Ano.“

„No, tak si ho vyřeš,“ odvětil jsem. „Anebo se vrať zpátky do Švédska… Ne. Vlastně do Severní Koreje. Třeba budu mít štěstí a nějaký milý občan tě tam zastřelí,“ uvažoval jsem a slastně se usmál, když jsem si ji představil, jak padá k zemi jako hruška a už nikdy nic z té jámy plné síry nevypustí.

„Jsi odporný,“ prskla.

„Na tebe nemám.“

„Už na mě nemluv,“ prohlásila a nastavila mi dlaň před obličej, přesně jako tehdy na letišti. Neskutečně ignorantský a nezdvořilý kousek.

„Nech si tohle,“ opáčil jsem a šlehnul jí taky dlaň před obličej, „pro někoho, kdo ti to toleruje,“ zasyčel jsem, protože nic mi nevadilo víc, jako tenhle její zvyk umlčovat lidi nastavenou dlaní. Začala mě plácat panicky do ruky, jako kdybych se jí snad chystal servat obličej, anebo ji chtěl znásilnit. Ovšem to ještě neví, že pro mě by bylo to druhé rozhodně horší zážitek, než pro ni.

„Dej tu pracku pryč,“ ječela a já ji po chvilce stáhnul, aby už sklapla. Jel bych na Aljašku. Někde tam uvolnit všechno, co ve mně tahle osoba shromažďuje a ulovit si pár pěkných kousků. Jenže po poslední roztržce s Tanyou… Nechtěl jsem ji pořád odmítat, protože každým jednotlivým odmítnutím jsem té úžasné ženě zasadil ránu. Nevěřila, že já jí prostě a jednoduše odolávám, když jí tisíc let padali muži k nohám. Dávalo to jejímu egu na prdel, stejně jako mně to, že když jsem poznal kopřivu, zjistil jsem, že bylinkám číst myšlenky nemůžu.

Hádali jsme se až na letiště a úspěšně v tom pokračovali i v letadle. Problém byl, že první třída a ani bussines class nebyla volná, protože lety do Chicaga byly řádně frekventované. Očekával jsem, že velká šéfredaktorka byla schopná zabookovat ty lístky ze své třetí končetiny - mobilu, ale ukázalo se, že složíme hlavy těsně vedle sebe v turistické třídě.

„Tohle mě zabije,“ naříkala a rozhlížela se kolem s kabelkou křečovitě sevřenou na hrudi. Podle mě hledala hady v letadle, anebo araby s podezřelým nákladem.

„Neboj. Plevel je odolný,“ zamumlal jsem a zíral do sedačky přede mnou. Pro mě tohle nebylo nic příjemného hned z několika důvodů, které byly rozhodně důležitější, než ty její povrchní a lidské. Skutečný upír by si do rakve nelehnul ani z legrace a jen tak. Potřebujeme prostor a tady ho byl absolutní nedostatek. Byl jsem jako v kleci. A co bylo důležitější – v téhle malé, křehké kleci mi vyhrávalo několik srdcí a lidské teplo odevšad proudilo v tak silných koncentracích, že se mi napínaly svaly, jak jsem byl neustále připraven ke skoku a všechny tu povraždit. V krku jsem měl milion stupňů a kopřiva mi to svými poznámkami neusnadňovala. Netušila, že to nejhorší nebezpečí sedí přímo vedle ní.

„Jungfru Maria, så varför straffa mig?“ Panenka Marie hlavně trestá mě… „Chci domů,“ škytla.

„To já bych taky rád, ale kvůli tobě a Aliciným kšeftům tu místo toho sedím s tebou,“ zašeptal jsem a chytil držák sedadla před sebou oběma rukama. Pálí, pálí, pálí…

„Nech si to. Z nás dvou jsem na tom hůř já…“

„Prosím? Ty nemáš absolutně žádnou soudnost!“

„Kašlu ti na soudnost. To není ta nejdůležitější vlastnost v životě.“

„Ty tak víš něco o životě.“

„Rozhodně víc než ty, chlapečku.“

„Kdo je u tebe chlapeček, ty přestrojená medúzo v šatech od Dolceho?“

„Já tě…“ Už mi neřekla, co mi, protože přicupitala opatrně letuška. Byla vyděšená z toho, že má požádat nás dva, kteří sem na první pohled nepatřili, o klid. Nepřipadala si k tomu kompetentní, když se mi podívala do očí, no, musela, protože jsme řvali na celé letadlo. I já, který normálně mluvím na tišší frekvenci, jsem úspěšně zvyšoval hlas.

„Mohla bych vás, prosím, požádat tišší…,“ začala vlídně a kolena se jí třásla.

„Jsem v turistické třídě! Tady si můžu řvát, jak chci. Což je taky jediná výhoda,“ přerušila ji moje snoubenka.

„Ale cestující si stěžují…“

„Tak ať si stěžují. Jestli mají problém, pošlete je za mnou a já jim to vysvětlím. Vy se radši postarejte o to, aby nenastalo nepříjemné překvapení. Třeba bomba,“ dodala a tím spustila alarm. Vykulil jsem oči, protože zařvat v letadle slovo bomba je teda dost pitomé i na ni.

„Bomba? Na palubě je bomba? Říkala bomba!“ rozléhalo se kabinou. Musel jsem zasáhnout dřív, než kvůli nám zruší let a dosedneme zpátky na zem s tím, že budeme prohledáni, jelikož jsme hrozili zaměstnancům a klientům aerolinek dynamitem.

Vstal jsem.

„Uklidněte se. Všechno prošlo důkladnou letištní kontrolou. Nikdo z nás není vystaven žádnému potencionálnímu nebezpečí. Moje snoubenka je jen trochu nervózní z cesty, určitě jako mnoho z vás. Přeji vám příjemný let,“ zazpíval jsem medově a nikdo mi nebyl schopný přirozeně odolat. Rozhostilo se ticho a já si oddechnul. Posadil jsem se zpět a usmál se na letušku, která zamrkala a otevřela ústa dokořán. Potácela se pryč jako praštěná palicí. Asi jsem to přehnal.

„Co na tobě ty ženské vidí?“ utrousila Bella jedovatě, když se rozhlédla po všech ženách, jak jsou otočené na sedačkách čelem ke mně. No, to, co ona, nejspíš. Ale nechtěl jsem se s ní hádat znova, takže jsem mlčel a nechal ji se vztekat kvůli tomu, že není středem sluneční soustavy a ani tohohle letadla.

Po pár hodinách vzájemné ignorace a skoro nad Chicagem se zvedla a odkráčela na toaletu. Bez pohnutí jsem jí civěl na zadek, dokud nezmizela za rohem. Ještě, že to neví, jinak bych si vyposlechnul nepochybně zajímavý proslov.

A kurva… Krásná, ale lidská hnědovláska se rozhodla, že mě osloví, když ta nepříjemná ženská zmizela a ona má volné pole.

„Ahoj,“ pozdravila mě a nahnula se. A to bylo už moc. Nedokázal jsem to. V tomhle letadle bilo dvě stě padesát jedna srdcí a každé vyhrávalo píseň, ve které se objevovala jen slova zabij, zabij. Tady jsem neměl kam utéct. Upír v kleci. Narazil jsem hlavou do opěrky sedadla, jak jsem se prudce odtáhnul od jejího hrdla, a opěrka zapraskala. Vyletěl jsem z místa a hladce proběhnul uličkou, aniž bych se kohokoliv dotknul byť jen loktem. Neměl jsem jinou možnost. Bylo tu nepřeberné množství vůní, co se vsakovaly do mého těla.

Zabral jsem za kliku.

„Obsazeno.“

A tak mi nezbývalo nic jiného, než ji vylomit.

„Řekla jsem, že je… Ty debile!“ zaječela kopřiva, když se odtrhnula od zrcadla, kde si zřejmě upravovala fasádu. Zavřel jsem se s ní do toho malého prostoru a držel dveře, aby se samovolně neotvíraly, když jsem je zdevastoval.

„Vypadni!“ prskla a já se na ni podíval dvěma doutnajícími uhlíky. Na chvíli se zarazila.

„Buď zticha!“ zavrčel jsem a povedlo se mi nenápadně zformovat kovovou zástrčku, ze které jsem udělal provizorní zámek.

„Co si to dovoluješ?“ rozjela se nanovo, když se oklepala. Narovnal jsem se a otočil se k ní obličejem.

„Bello. Drž. Ústa. Zavřená,“ pronesl jsem ledově, a to už muselo sklapnout i jí. Natiskla se na zeď, když jsem se chtěl dostat k umyvadlu. Dal jsem tam špunt a napustil ho vodou. Ponořil jsem si do něj hlavu a nadechnul se vody, která mi propláchla tělní dutiny, co mi zůstaly. Filtroval jsem vodu jako čerpadlo u bazénu.

„Proboha, vždyť se utopíš!“ vřískla Bella a za paži mě začala tahat z umyvadla. Asi jsem tam byl už moc dlouho. Srdce se jí rozbušilo na poplach. Je možné, aby se Satan o někoho bál? Nenapadlo ji nic lepšího, než mi obmotat ruce kolem pasu, a tak se na mě natisknout celým tělem, na což kupodivu zareagoval chlap a ne upír. Nešlo o krev, ale o tělo jako takové. Snažila se mě strhnout dozadu.

„Vážení, tady nejsme v motelu, ale v letadle,“ ozval se hlas stewarda a důrazně zaklepal na dveře.

„Ten kretén se chce utopit!“ odpověděla mu Bella a já, stále pod vodou, protočil oči. Steward si všiml vylomené kličky. Trhal s dveřmi, zatímco Bella volala o pomoc. Situace k pláči. Vynořil jsem se ve chvíli, kdy se dostal dovnitř. Zůstal na nás civět s pootevřenými ústy a snažil se zorientovat. Bella na mně stále ještě visela, ruce obmotané kolem mého pasu. Nikdy bych nikomu nepřiznal, jak mi to bylo příjemné, a jak mě vzrušovalo její chvějící se břicho, natisknuté na mých bedrech. Ona se mi líbí… No, to ne. Ten jediný sval, který nemůžu ovládat, na ni reagoval. Kurva. Fuj.

„Já vám ty dveře zaplatím,“ slíbil jsem, protože měl v ruce tu zdeformovanou kliku, co sebral na zemi. Bella mě pustila a zakašlala, aby se nejspíš všichni vzpamatovali. Hlavně steward. 

„Omlouvám se. Ta klika… Už byla nalomená. Dost chatrná věcička,“ dodal jsem a prošel kolem něj. Posadil jsem se zpátky na místo, kde ze mě lila voda.

„Že se nestydí,“ nadávala jedna starší dáma vepředu.

„Tihle mladí nemají žádné zábrany, Marie,“ odpovídala jí její spolucestující. Mladí… Jsem starší než ony dvě dohromady.

Bella doklopýtala k sedadlu, taky mokrá, a svalila se vyčerpaně na něj.

„Proč ses chtěl zabít?“ šeptla tichounce a bez jejího obvyklého, jedovatého tónu.

„Beru si tebe. To je dostatečný důvod,“ odvětil jsem. Nafoukla se a založila si ruce na prsou. Natočila se tak, aby ode mě seděla co nedál a já udělal to samé. Jako děti ze základní školy, co nechtějí sedět vedle toho druhého jen kvůli tomu, že je opačného pohlaví. Ještě bychom si mohli začít dělit stranu pravítkem.

Museli jsme se připoutat, protože letadlo se řítilo k zemi, aby přistálo. Zrovna se mi rozezvonil telefon, ale ignoroval jsem to. Vzal jsem to až na letišti, když jsem si převzal kufr.

„Co je?“ štěkl jsem do telefonu. Ne, nebudu milý na Emmetta. Když mi totiž volal on, nikdy to nebylo jen tak. Žádné nevinné pozdravení bratra a kontrola toho, jestli s ním to letadlo nespadlo.

„Už to vím,“ odvětil tajuplně ve stylu Bondovek.

„Co víš?“

„To o tobě a Belle.“

„Jak jsi na to přišel? Jasper ti to řekl?“

„Nikdo mi nic říkat nemusel. Myslíš, že jsem idiot?“

„No…“

„Došlo mi to. Je to jasné.“

„Emmette, nesmíš to říct našim. A hlavně ne Rosalii!“ syčel jsem na něj. Doufal jsem, že už není pozdě.

„Blázníš? Tady už to všichni ví! A jestli to někdo nevěděl, tak teď už bude…“

„Ale…“

„Edward je pořád panic! Oni spolu ještě nespali!“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 4. kapitola: