Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 20. kapitola + Epilog

25.12.2012 (16:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 71× • zobrazeno 9135×

Bella

V kožichu jsem si vylezla po úzkých schodech na věžičku, kam jsem chodila jako teenager trucovat. Tedy, oni tomu říkali trucování. Já snaha o to, aby moje psychika zůstala pohromadě. Ne, že by se mi to povedlo. Taky se odsud dalo pozorovat absolutně všechno. Takový ten můstek jako na pirátské lodi… Nebo jak se tomu říká? Sud kolem tyče?

Tohle bych potřebovala v práci. Abych věděla, kdo hledá miny, a kdo hraje Angry Birds. Popřípadě Call of Duty. Svačení nad klávesnicí, vyměňování si psaníček… Nebyla jsem všemocná, i když jsem to o sobě ráda tvrdila. Tohle bych jim s takovým pěkným můstkem zatrhla. Nebo kdybych byla upír… To mi by mi pak neunikla jediná drzá poznámka.

„Podívej, co jsem ti přinesl!“ zjevil se odnikud Edward s láhví vodky v ruce. Stál na úzkém zábradlí, jako kdyby se nechumelilo, a smál se od ucha k uchu.

„Já jsem ti snad jasně řekla, ať na mě nemluvíš!“ připomněla jsem mu už po milionté. Stále ovšem toto pravidlo nechápal. Špatný, nepoučitelný upír.

„A já jsem ti jasně řekl, že mě to vůbec nezajímá,“ odvětil a seskočil ke mně do tohohle malého prostoru. Zády jsem se dotkla dveří za mnou, jak jsem ucouvla, protože jsem myslela, že mě ten balvan porazí.

„Ne, to jsi neřekl,“ protestovala jsem.

„No, tak ti říkám teď. A na. Dostal jsem to od tvých rodičů. Je to na rok 2014. Prototyp,“ vysvětlil a vrazil mi čistou láhev do ruky. Kysele jsem se na něj podívala.

„To si děláš legraci? Oni ti dali limitovanou edici na příští rok? To snad není pravda! To je můj otec teplý? Co na tobě vidí?“ vztekala jsem se a zatnutými pěstmi máchala nervně ve vzduchu. Nemohla jsem se udržet. Vadilo mi, že je s nimi Edward jedna velká rodina. On je jen můj a s nimi nemluvím.

„Podle jeho slov jsem okouzlující, kultivovaný mladík, co to dotáhne daleko. Je rád, že sis mě našla, i když nechápe, jak to s tebou můžu vydržet.“

„To ti jako řekl?“

„Ne tak docela… A když už jsi u té orientace… Není to moje tajemství, ale ničí tím život sobě i…“

„Můj otec je gay?“

„Ne! Necháš mě domluvit?“ sykl ostře.

„Hele, nech si ten svůj upíří tón.“

„Až nasadím upíří tón, tak to bude vypadat trochu jinak. A tvoje dvojče je homosexuál,“ vypadlo z něj znenadání. Řekl právě, že druhé vejce, jenž spokojeně dřímalo v děloze mé matky vedle mě, je gay? Že bych si i přes tohle silné pouto toho nevšimla?

„Neříkej mi, že by byl takový kretén… Ne? Jo? Ne?“ snažila jsem se vyjádřit. Edward přikývnul. „No, to je idiot. Bože, ten by si zasloužil naliskat… Jak k tomu Alva přijde? Vždyť s ním čeká dítě a myslí si, jak jsou velká, šťastná rodina!“

„Bello, on není jediný, kdo si tu zaslouží naliskat…“

„Na co tím narážíš?“ utrhla jsem se na něj podezřívavě. Vytrhnul mě z kontextu.

„Já bych ti v životě fyzicky neublížil, a to můj druh většinou všechno řeší ručně. Jenže ty jsi člověk. Tedy, přiznávám, že jsem kdysi dávno, ještě předtím, než jsme se dali skutečně dohromady, stál nad tvojí postelí, když jsi spala, a přemlouval se, abych ti nerozdrtil vaz… No, tohle jsem mohl ze svého monologu vynechat. Jen abys věděla, kolik si mě stála sebeovládání. Víš, já jsem myslel, že ti vadí moje podstata. Ale ty prostě jen děláš scény. Ze začátku jsi na to měla nárok. Jenže to, co tu předvádíš, je čistá komedie. Chceš mi dát školu, ale všechno se jen vrací do starých kolejí. Žel bohu, já jsem tě ještě tenkrát nemiloval. Tenkrát to nebylo přímo do srdce. Jen mě to otravovalo. Teď mě každá tvoje urážka a nešťastný povzdech bolí. A jestli se domníváš, že když jsem z kamene, tak to jde mimo mě, mýlíš se. Člověk si nedovede představit, jak moc to bolí,“ utrousil poslední větu tiše a podíval se na horizont. Au… Asi jsem něco pokašlala. Ne, Bello, nedej se!

„Jak se ti tu líbí?“ zeptala jsem se. A jsem znova v tom. Už mě zase obmotal svými upířími chapadly dokonalosti. Jak řekl – všechno je ve starých kolejích. Nejdřív jsme se nemohli vystát, pak jsme se spolu vyspali, což mělo značný vliv na moji náladu, protože sex s upírem je to nejlepší, co jsem zažila a zažiju - úžasná terapie, a potom to začalo… Konverzace relativně bez invektiv, vánoční atmosféra, dárky… A bylo to v hajzlu.

„Už jsme tu bydleli v šedesátých letech a nemůžu se dočkat, až se sem vrátíme. Půl roku tma, tvrdá příroda… Čím víc jsi na severu, tím nádhernější země to je,“ vzpomínal a opřel se lokty o zábradlí. Co viděl v té dálce on se svýma očima? Já jen tmu.

Opřela jsem se vedle něj a otevřela si tu láhev. Přivoněla jsem si. Jahody, borůvky a maliny?

„O nás a o Finech se říká, že trpíme hroznými depresemi kvůli zimě a polárním nocím. Ale já tu tmu milovala. V Americe mi to hrozně chybělo. Zatahovala jsem žaluzie, anebo se schovávala v kanceláři, protože já spíš trpěla tím, že večer slunce zapadlo, ale za pár hodin zase vylezlo.“

„Nejsi fanda slunečního světla?“

„Slunečního světla, léta, tepla…  Jsem zimní typ,“ vysvětlila jsem a znovu si lokla té lahody, co mi přinesl. Ale jestli si myslí, že teď udělám, co mu na očích uvidím, tak to se plete, chlapec. To by musel těch lahví přinést trochu víc. „Víš, že ve Švédsku je na alkohol prohibice?“ chtěla jsem vědět, když jsem si tak vesele chlastala.

„Tak tohle nevím. Svět alkoholu zrovna nesleduji.“

„Jo. Není tedy samozřejmě absolutní, ale každý Švéd má jen omezený počet litrů, co může za měsíc skoupit. Zaznamenává se to na takovou malou kartičku, kterou jsem už dávno někam zahodila. Jakmile přesáhneš, končíš. Žádné sociální dávky, pokud máš podporu. Jsi pod kontrolou úřadů. Ale máme svoje fígle,“ pousmála jsem se. „V Göteborgu se všichni sejdou jako spořádaní občané, na čemž si zakládáme, a nalodíme se. Za půl hodiny jsme trajektem v Dánsku. Dovedeš si představit, jak to pak vypadá, když se vracíme. A taky jak mi pořád vyčítáš moje feministické poznámky,“ pitvořila jsem se, jak jsem se ho snažila napodobit, „tak k tomu jsem byla vychovaná. Švédky jsou emancipované, a to dost.“

„To vím. Bojujete proti tradičním rolím žen… Naposledy o tom bylo dost slyšet v roce 1998 při volbě královny krásy. To se asi konala naposledy. Já Švédy znám, Bello. Preciznost, disciplína a přesnost hodinek. Taky si pamatuji, jak jsem si kdysi chtěl na večírku ve Stockholmu ťuknout s hosty dřív, než mi někdo mohl osvětlit, že to je nevychovanost. Radši jsem té noci odešel. Emmett měl z toho zážitek, když jsem málem Švédům způsobil srdeční kolaps tím, že jsem chtěl ťuknout sklenicí.“ Chechtala jsem se jako pominutá potom, co jsem si představila Edwarda, jak tohle udělal. Ještě v šedesátých letech, kdy byla pravidla mnohem opěvovanější. To vážně hrozil infarkt. „Ale zase vám nemůžu vytknout sexuální otevřenost. Té máte víc, než dost,“ poznamenal. Pokývala jsem hlavou.

„To je pravda. Hlavně tahle generace. Na ulicích by se občas dalo točit porno. Ale vždyť je to dobře. To, že si to nikdo nešeptá za rohem a rodiče svoje děti poučí bez motýlků a kytiček. Podle toho pak taky u nás vypadají grafy pohlavních chorob. Minimálně,“ vyzdvihla jsem svoji nádhernou zemi. Milovala jsem Švédsko. Každý Švéd ho miloval. I díky tomu jsme byli tak sebejistí. Byli jsme hrdí na svoji zemi. To může říct málo lidí.

Nalokala jsem se z láhve, která začínala být nebezpečně lehká, protože byla téměř prázdná.

„Bello, já myslel, že pocházíš ze Stockholmu,“ šeptl Edward. Ten ať už radši nemyslí… Já bych zvládla pravdu, že je upír, mnohem dřív. Měl mi to říct hned. Mírně, ale příjemně se mi točil svět pod nohama.

„Odstěhovali jsme se ještě za mých mladých let,“ kuňkla jsem a škytla. Zachichotala jsem se, ale nevěděla jsem čemu. Ale určitě to bylo vtipné. „Protože moje rodina má takový majetek a ve Stockholmu to měli všichni na očích. A to není v naší zemi slušné. Vlastně není vůbec dobré dávat najevo, že máš mega finanční zázemí.“

„Za tvých mladých let? Ty už nejsi mladá?“

„Na věk se mě neptej. Kazí to atmosféru,“ poradila jsem mu. Zvlášť když on je zkamenělý v té své sedmnáctileté nádheře.

„Ženské… Bello, nechceš o mně něco vědět? Myslím o tom, co jsem…,“ obcházel to výhybkami.

„Upír,“ konstatovala jsem latentně a znuděně.

„Hm,“ přikývnul. To mu vadí to substantivum přede mnou vypustit z úst?

„Ne,“ odpověděla jsem bez špetky zájmu.

„Ne?“

„Ne. Chceš to napsat?“ Zamračil se.

„To tě to nezajímá?“

„Ne,“ odmítla jsem. Pěnil – rozšířil nozdry a stáhnul obočí.

„Umíš říkat taky něco jiného, než – ne?“

„Ano.“ Protočil oči a potom začal zírat někam do dáli. Tenhle jeho výraz znám – to civění do prázdna se staženým obočím.

Podíval se na mě. Co?

Začal se pomalu shýbat a přivíral svá krásná očka. Ahá!

Ucouvla jsem.

Vyplašeně oči zase doširoka otevřel. Já chytila kliku dveří, protože jsem hodlala vzít sněhule na ramena.

„Hele, pokecali jsme a cha-cha. Bylo to fajn a víme, že se milujeme. Jen… Já na to ještě nejsem připravená. Něco tomu chybí, víš. Nějaké finále, co mě zlomí. A všichni víme, že já jsem typ, co potřebuje lámat, než se poddá,“ napověděla jsem mu. Teda, byla to dost skromná nápověda, ale on je v levelu nadpřirozené inteligence. On si poradí.

Edward

„Jste to nejdražší a nejlepší květinářství ve Švédsku snad. To zvládnete. I kdybyste to měli přivézt letadlem nebo trajektem! Zaplatím všechno, co bude třeba k tomu, abych to měl večer v ruce… Ano, vím, že to bude drahé. Převedu vám polovinu na účet předem, ať víte, že si z vás nikdo nedělá legraci. Diktujte mi číslo účtu,“ požádal jsem vedoucího rázně.

„Edwarde, co tam tropíš?“ prskala moje bylinka nervně a snažila se vylomit dveře jejího pokoje, ve kterém kdysi pobývala jako semínko, a klíčila. Nabízeli nám ložnici pro hosty, ale to Bella dost nezdvořile zamítla.

Prudce trhala klikou. Ignoroval jsem to.

„Hele, tak dlouho jsme spolu nespali zase, aby si musel zrovna v mém dětském pokoji…“

„No, tohle je dětský pokoj jako vyšitý,“ poznamenal jsem a rozhlédl se po obrovské ložnici s postelí velikosti Kalifornského krále.

„Majo?“ oslovila Bellu její matka Linnéa. Zajímalo ji, proč se musí dobývat do našeho pokoje. A taky ji zaujalo něco jiného.

„Jsem Bella!“

„Majo, když už je řeč o dětském pokoji, kdy vy dva plánujete ze mě udělat babičku i z vaší strany?“ Zatrnulo mi. Položil jsem s tichým nashledanou telefon a koukal přes její oči na Bellu, jak se bude tvářit.

„Nikdy!“ zvolala. Nijak se nenechala vytrhnout ze své činnosti a dál bušila do dveří. Sice už jsem dotelefonoval, ale tohle jsem si hodlal poslechnout.

„Ale v naší rodině je tradice…“

„Jo, v naší rodině je pojem antikoncepce asi všem neznámý. Já si vážně žádnou soukromou školku udělat nehodlám, jako vy s otcem.“

„Majo Ölandová Stackallová, nemluv se mnou jako se svojí kamarádkou! A aspoň jedno. Nebo tři,“ orodovala za vnoučata Linnéa dál.

„Já jsem Bella Cullenová a můj manžel je neplodný!“ Au! No, byla to pravda. „A vůbec, dovedeš si představit mě, jak vychovávám děti? Vždyť by mě zavřeli za vraždu. A jestli mě můj milovaný manžel okamžitě nepustí dovnitř, zavřou mě tak jako tak, protože ho zastřelím!“ Otevřel jsem dveře a Bella mi padla k nohám, poněvadž se zrovna chystala ramenem rozběhnout proti nim.

„Vyřizoval jsem důležitý hovor,“ vysvětlil jsem stručně a začal ji zvedat ze země.

„Nech mě,“ syčela a ohnala se po mně. Sama se vyškrábala na nohy a se staženými rty do tenké linky důležitě odkráčela do svého šatníku.

„Edwarde, vy vážně neplánujete děti?“ smutnila Linnéa. Své vztekající se dcery si vůbec nevšímala. Doufala, že já jí dám jinou odpověď.

„Je mi líto, Linnéo,“ dal jsem jí zápornou odpověď. Mně osobně to líto nebylo, protože jsem zemřel v sedmnácti. V tom věku jsem opravdu po potomstvu netoužil. Chtěl jsem do války. Samozřejmě, že kdyby to šlo, děti bych chtěl, ale… To mi bylo navždy odepřeno, takže jsem nad tím ani nijak nepřemýšlel. O co mi šlo, byla Bella. To ona přijde o tu možnost, jestli se mnou zůstane se vším všudy, až se usmíříme. A my se usmíříme.

„Ale vždyť by s vašimi geny byly tak rozkošní,“ vzdychla si toužebně a představovala si celý pluk zrzavých andílků.

„Bella říkala pravdu. Já děti mít nemůžu,“ zaříznul jsem to tímhle definitivně.

„Aha,“ hlesla s vykulenýma, modrýma očima.

„Vážně mě to mrzí, Linnéo. Jako útěchu snad jen můžu říct, že máte ještě šest synů. Budete mít vnoučat až až,“ slíbil jsem. Vždyť už teď jich měli devět, a to to teprve začínalo. Včera jsem byl za prolézačku, když se na mě Belliny neteře a synovci věšeli.

„Tak se… uvidíme. Za chvíli máme být u přečtení závěti dědy Alexandera,“ připomněla mi a plahočila se zklamaně pryč. Vzalo ji to.

Zavřel jsem dveře a šel za Bellou, která se převlékala. Opřel jsem se o futra a sledoval, jak se pozoruje při navlékání černé podprsenky. Tohle mě zabije…

„Bello, ty vážně nechceš děti?“ přesvědčoval jsem se. Nějak se mi to nezdálo.

„Edwarde, dovedeš si mě představit s dítětem v náruči?“ optala se vážně a otočila se na mě. Zkusil jsem to s mojí bohatou fantazií.

„Ne,“ odpověděl jsem upřímně.

„Tak vidíš,“ odvětila a stáhla z ramínka jednoduché, černé šaty.

„Ale třeba si to rozmyslíš. Vždyť je ti teprve pětadvacet,“ namítnul jsem a sám si vykopával hrob.

„Edwarde, jsem sobec. Záleží mi jen na mně, na mojí práci… a na tobě. Na nás. Já se pro to mít děti prostě nenarodila. Když chceš být rodič, musíš pro to toho tolik obětovat. Mít tak neskutečnou dávku zodpovědnosti… Matky jsou frajerky. To není pro každého. Kromě toho ani nemám děti ráda. A dost konverzací na téma liliputi. Kdybych věděla, co slovní spojení - dětský pokoj - rozpoutá za peklo, radši bych si na ústa nalila sekundové lepidlo.“

„To by se občas hodilo,“ podotknul jsem. Vyplázla jazyk a natočila se k zrcadlu tak, aby si zkontrolovala v těsných šatech zadek. Mihl jsem se k ní a položil jí na něj dlaně. Rty jsem spočinul na jejím horkém rameni. „Perfektní,“ šeptl jsem. Zvedla ruku a vjela mi s ní do vlasů.

„Už něco udělej. Zlom mě. Neskutečně mi totiž chybíš,“ přiznala a zhluboka se nadechla, aby se ode mě odtrhla.

„Zlom mě… Kdyby si mi tohle řekla před čtrnácti dny, odpovím, že žádný problém, a zlámal bych tě,“ vzpomněl jsem si na ty naše slastné začátky, kdy jsem si představoval kopřivy smrt na sto plus milion způsobů. Udělala kyselou grimasu a hodila po mně tmavě modrý oblek.

„Tohle si vezmi, ať vypadáš trochu formálně a p…“ Než se stačila vyjádřit, měl jsem její výběr na sobě. „A pojď,“ dodala s otráveně našpulenými rty a rozešla se pryč.

„Počkej. Co je zase?“ chtěl jsem vědět, co jsem udělal tentokrát. Stáhnul jsem ji za zápěstí zpátky.

„Nic. Jen… Tohle není fér. Já se chci taky tak rychle převlékat.“ Ta mě nikdy nepřestane překvapovat. A to jsem myslel, že už jsem z jejích úst slyšel všechno.

„A kvůli tomu jsi na mě protivná?“

„Není to fér,“ zopakovala. „A pojď konečně. Švédové pozdě nechodí a nesmí.“

Notář měl odhalit obsah závěti v kanceláři Alexandera třetího, syna zesnulého Alexandera druhého.

Ještě na chodbě mě přepadli. Na pravou nohu se mi zavěsil Alexander od Bellina bratra Kolbjörna a na levou Alexander od Gustafa. Na ruce mi visela malá Klara, což byla zase dcera Valtera. Nejstaršího z Belliných bratrů, který už měl dcery tři.

Ploužil jsem se chodbou se svým nákladem a snažil se vypadat, že cítím nějakou cizí váhu na svém těle.

„Edwarde, prosím, já chci udělat helikoptéru,“ vřískala Klara a chystala se mě kousnout do zápěstí. Zastavil jsem ji včas. Nevím, jak bych vysvětloval, proč má to dítě vylámaný frontální úsek.

Bella mě zase tahala za pravou ruku a snažila se mě získat zpět. Bezradně jsem pokrčil rameny. Pustila mě a namířila na děti ukazovákem.

„Hele, vy smradi, tohle není skluzavka, ale můj manžel. Okamžitě z něj slezte a neserte tetu Bellu!“

„Nemluv před nimi vulgárně, jinak se to naučí dřív, než jim stačí vypadat mléčné zuby,“ sykl jsem, ale bylo pozdě.

„Neserte Bellu, neserte Bellu,“ zpívala Klara se smíchem. Po ní to začali opakovat oba Alexové. Výborně. Hlavně, že si kopřiva zjednala respekt.

Nakonec ze mě sundaly ty přísavky jejich matky, které si Bellu příkře změřily, když jim děti předvedly novou slovní zásobu.

Bella mi starostlivě oprášila sako a chytila mě za ruku. To je pokrok. Otevřel jsem jí dveře a ona pod mojí paží proklouzla do kanceláře, kde už bylo rodinné shromáždění naproti velkému stolu, kde seděl stařičký notář. Ten by se dětem líbil. S bílými vlasy, brýlemi a úsměvem působil pohádkově.

„Bello, tady je to samý Stackall. Rodina. Neměl bych…“

„Ne, zůstaneš tady. Já tě potřebuju!“ zasyčela nekompromisně a nervózně. Navzdory jejímu přívětivému tónu jsem se usmál a stiskl jí ruku, aby věděla, že jsem tady, a že nikam nejdu.

Posadili jsme se bokem k rodinnému kruhu. Bellino srdce běželo maratón. Všem tady se snažila ta pumpa vyskočit z hrudě. To jsou lidé vždycky takhle nervózní u čtení závěti?

„Co je?“ špitl jsem. Zakroutila hlavou. S pochybnostmi jsem si ji změřil.

„Tak jsme tu všichni. Můžeme začít,“ rozhodnul nakřáplým hlasem ten malý mužík se špičatým nosem. Rozložil papír, který měl před sebou. Všechno jsem si přečetl dřív, než řekl první slovo.

Vytřeštil jsem oči. No, tak to je pěkné.

„Já Alexander Viktor Anton Stackall ustanovuji, aby v případě mé smrti zdědil můj syn Alexander Samuel Anton Stackall panství v Örnsköldvisku, včetně přilehlých pozemků za té podmínky, že všechna má vnoučata a jejich rodiny budou moci dále pobývat pod střechou, kterou jsem mu odkázal, pokud budou chtít. Své letní sídlo v Halmstadu odkazuji Kolbjörnovi Antonovi Stackallovi…“ A tak to pokračovalo přes spoření, pozemky, domy, auta a až nakonec k tomu, co všechny zajímalo nejvíc. „Ze sedmdesátiprocentního podílu firmy odkazuji devatenáct procent svému synovi Alexandrovi.“ Na Bellina otce šly mrákoty. Chtěl něco rozmetat na kusy, protože s tímhle nepočítal. Myslel, že zbytek podílu jeho otec rozdrobí na kusy mezi ostatní a on nebude mít žádné právo veta. No, to mít nebude, i když to jeho otec neudělal. „Padesát jedna procent odkazuji své vnučce Belle Maje Ölandové.“ Bella vydechla, jako kdyby měla vyražený dech. Všichni se po ní otočili. Někteří s takovým vztekem, že bych ji měl možná rovnou stáhnout za sebe. „Ovšem za té podmínky,“ dodal notář, „že se vrátí zpět do své rodné země a firmu převezme jako Švédka.“

„Cože?“ prskla Bella a rozšířila nozdry. Ruku na mém stehně zatnula do pěsti.

„Děda Alex. Co čekáš? Ten to vždycky uměl vymyslet tak, aby dosáhl svého. Dokonce i po smrti,“ zamumlalo její dvojče Samuel.

„Jak mi tohle mohl otec udělat?“ zasyčel Alexander. No, myslím, že tohle posílí rodinné vztahy… Pokud to Bella přijme.

Večer mi přivezli moji objednávku. Přeběhl jsem zahradu přikrytou sněhem k dodávce, ze které už vylézal poslíček. Přešel k zadním dveřím transitu a vytáhl z něj kýbl s mým překvapením.

„Teda, povím vám, že už jsem rozvážel hodně divných věcí, ale tahle je teda nejdivnější,“ poznamenal, když jsem to přebíral.

„Díky. Platil jsem přes účet a tohle je pro vás, aby vám to už nepřipadalo tak divné,“ řekl jsem a strčil mu do ruky švédskou bankovku s Gustavem I. Vasou, což bylo tisíc švédských korun.

„Jo, teď je to super. Moc díky, pane,“ zahlaholil vesele. V tvrdé švédštině to znělo zvláštně. S mávnutím odjel pryč a já nesl svůj dárek zpět do domu. V ložnici jsem přidal ještě krabičku, což byl před dárek k dárku.

S mojí manželkou jsme byli domluvení na osmou ve věži. Samozřejmě tam byla přesně. Vyskočil jsem nahoru – na zábradlí s dárkem za zády.

„Co to máš za těmi zády? A proč jsme tu?“ zajímala se hned.

„Počkej. Počkej. Nejdřív první dárek,“ usadil jsem ji a vytáhnul z kapsy větší krabičku. Nedůvěřivě si ji převzala a otevřela.

„Jé. Rukavice,“ zamumlala s rozpačitým úsměvem. To je přesně ten výraz, co dělá garde větě - to jsem si vždycky přála.

„Vezmi si je,“ řekl jsem jí.

„Proč?“

„Protože jsem to řekl.“ Chvíli přemýšlela, jestli mě poslechne, ale nakonec si rudé, kožené rukavice natáhla a zacvakla cvočky na boku zápěstí. Zvedla nedočkavě oči.

„Bello, od prvního setkání vím, že ty jsi vážně výjimečná žena. A růže jsou pro tebe hrozně fádní, protože ty jsi můj originál,“ vysvětlil jsem a vytáhnul ruku, kterou jsem měl za zády. Měl jsem plnou dlaň kytice z kopřiv.

Tak, a bylo to tu. Reakce…

Zamračeně se na tu košatou věc dívala a já se začal obávat nejhoršího.

Zacukaly jí koutky a zvedla ke mně uslzené oči. Ona se smála!

„Tak to je ten nejoriginálnější puget, co jsem kdy dostala. Děkuju,“ špitla upřímně a převzala si to.

„Pozor na bradu!“ křikl jsem, ale bylo pozdě. Má kopřiva si chtěla přivonět k jejím kopřivám a zavadila tak o žahavé listy bradou.

„Au! Au!“ naříkala s poskakováním. Položil jsem jí tam ledovou dlaň, když podrážděnou pokožku vystavila, jak zvedla dolní čelist.

„Tak to asi nebyl moc dobrý nápad,“ zoufal jsem si.

„Ne, byl ten nejlepší!“ odporovala okamžitě. Chtěla se na mě vrhnout. To jsem nečekal, že kopřivy budou stačit.

„Počkej! To není všechno!“ přerušil jsem její snahu o to mě tu přetáhnout. Později samozřejmě dobrovolně a rád, ale tohle je důležité.

„Co ještě? Říkal si mi kopřiva, medúza, hydra, sedmihlavá saň… Doufám, že hydry neexistují,“ dodala obezřetně a rozhlížela se, jako kdyby čekala, že jí jednu na vodítku přivedu.

Poklekl jsem na jedno koleno a vytáhnul ještě jednu krabičku. Tentokrát mnohem menší.

„Bello Cullenová, žádám tě o ruku potřetí, a pokud budeš souhlasit, tak to nebude naposled. Staneš se znovu mojí manželkou bez imigračních důvodů a zcela dobrovolně a z lásky? A nejen to… Bello, vezmeš si mě a budeš se mnou trávit věčnost?“ optal jsem se a otevřel víko krabičky, ve které se ukrýval v saténu snubní, diamantový prsten. „Ten byl mé lidské matky, Elizabeth,“ vysvětlil jsem. Třásla se jí kolena a mělce dýchala. Právě jsem vyslovil žádost, aby se stala kvůli mně upírem.

„Chceš, abych tě navždy otravovala?“ zeptala se plačtivě a s pochybnostmi. Navlékl jsem jí prsten. V mém nitru se protrhla přehrada jako na řece Colorado. Štěstí se rozlévalo mým tělem v divokých peřejích.

„To si piš,“ přitakal jsem a vstal.

„Ptal ses, jestli umím říkat i něco jiného, než – ne. Ale teď říkám ano, ano, ano, ano, ano, ano…“

„Bude to trvat ještě hodně dlouho, anebo už tě konečně můžu políbit?“

„Ano, ano, ano…“ Ukončil jsem její básnění, když jsem spojil svoje rty s těmi jejími. Myslím, že lámání bylo dokončené. A tak se mýtus zamiloval do bylinky…

Epilog

Bella se musela rozhodnout mezi Vogue a Švédskem. Ale jednapadesáti procentní podíl byl příliš… lákavý. S přehledem to vyhrál, protože tak se mohla vrátit do své milované, rodné země, aniž by se musela někomu podřizovat, protože to ona teď měla právo veta ve firmě a poslední slovo.

Rok ale nemohla řídit ani sama sebe, takže to měla na starost naše rodina. Všichni jsme z toho měli radost – upíři přímo prahli po tom, aby mohli obchodovat s alkoholem.

Při přeměně se kopřiva opět ukázala, když mi vyhrožovala, že mě zabije. Cituji: „Cullene, ty hajzle, já tě za tohle zabiju.“

Ano, bolelo to.

A potom, když už zůstal jenom produkt toho všeho – láskyplné manželství, mohli jsme konečně existovat v klidu. Bella byla šťastná, a tak byli všichni v okolí taky. Já nejvíc.

Zelenou kartu, která byla důvodem toho všeho, a pro kterou byla Bella ochotná žít s cizím chlapem a vzít si upíra… Zelenou kartu, která nám dala lásku naší existence… Zelenou kartu, která jí byla nakonec absolutně k ničemu… Tak tu si Bella nechala zarámovat. Visí nám nad postelí.

Co vám mám povídat? Tenhle rok jsem psala už tolik řečí pod epilog, že mi docházej slova. :D Tak snad jen, že vám přeju krásný svátky, pěknou nadílku pod stromkem a Silvestra, abyste přežili ve zdraví. Protože mě určitě budou sbírat ze škarpy. :D Jo, a vyhýbejte se nebezpečný pyrotechnice! Taky methanolu, popraskanýmu ledu na rybníce, statusům o konci světa... A tak dále, a tak dále. Zkrátka - mějte se pěkně a s některými zase někdy příště. Štastné a veselé. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 20. kapitola + Epilog: