Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 18. kapitola

17.12.2012 (17:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 7165×

Edward

Nesahej na mě. Nemluv na mě. A radši ani nedýchej. Stejně nemusíš. To jsou Bellina poslední slova před psychickým zhroucením.

Já myslel, že to se zmrzlinou, romantickými filmy a pláčem je jen komerční verze smutku. Omyl. U ní to tak vážně probíhalo.

Od té doby, co jsme do domu u jezera v Kanadě přijeli, ležela ve třetím patře – co nejdál ode mě – v posteli a rvala do sebe karamelovou, medovou a mandlovou zmrzlinu. Věděl jsem to, protože jsem tam chodil aspoň v noci, abych ji zkontroloval, jestli se už netopí ve vlastních slzách. Dobře, hlavně kvůli tomu, abych ji viděl. Uklidit všechny posmrkané kapesníky, příbory, kelímky od zmrzliny a spousty prázdných flašek od alkoholu jsem uklidit nemohl, protože by jí docvaklo, že jsem narušil její osobní prostor, který byl teď prioritou číslo jedna.

Zkrátka – líbánky snů.

Já jsem vyplňoval prázdnotu po mé manželce lovem. Anebo jsem prostě jen seděl, civěl a poslouchal. Taky sbíral odvahu a správná slova pro rozhovor, který jsem se s ní chtěl pokusit navázat.

Věděl jsem, že se s ní bude dát mluvit, když přijdu s dobrou omluvou. Normální člověk by si vědomě upíra nevzal jen kvůli nějakému úřednímu aktu. Normální člověk by na něj nenávistně nesyčel pár minut potom, co se to dozvěděl. Měla se mě bát a být neustále ve střehu s nožem v ruce, i když by jí k ničemu nebyl.

Místo toho se mnou odjela do lesů v krajině ničeho a nikoho. Bez signálu a bez šance záchrany. A s litrem vodky v těle zrovna dvakrát ve střehu taky nebyla.

Došel jsem tedy k závěru, že má manželka je opravdu jiná, jak jsem si celou dobu myslel. Logicky jsem si všechno poskládal dohromady – ona se mě nebála. Byla naštvaná. Ale kvůli čemu přesně… Že jsem jí neřekl pravdu hned? Ale to jsem přece nemohl. Nemůžu to vykládat každému na potkání. A ani potom, co jsem se do ní zamiloval. To už vůbec ne. Vystavuji ji tím smrtelnému nebezpečí.

Musím si s ní promluvit. Ukončit to. Čím dřív, tím líp. Pro mě a hlavně pro ni. To ona si teď chce způsobit otravu krve.

Před dveřmi ložnice, která měla být naše, jsem nervózně přešlápnul s tím, že to radši odložím. Ale nakonec jsem přinutil svoji ruku, aby o mně dala vědět – o tom, že jsem za dveřmi a čekám.

Vzhůru sice byla, ale odpověď žádná.

„Bello, prosím, chci si promluvit,“ řekl jsem jí nezvykle nahlas, aby mě přes dveře slyšela. Nic.

„Prosím. Já vím, že nespíš,“ dodal jsem, protože úplně ustrnula v pohybu. Dokonce ztišila televizi.

„Prosím, Bello,“ zopakoval jsem zoufale a opřel se čelem o dřevo. Budu tu stát tak dlouho, dokud mě nepustí dovnitř. Ještě, že jsem nesmrtelný. „Bello!“ dožadoval jsem se její pozornosti. Není nám pět, kurva! Jsme manželé a musíme to vyřešit jako dospělí.

Dřevo se pod mým čelem otřáslo, když do něj narazila plná flaška.

Roztříštila se na milion střepů. Já stál náhle v jezeru vodky, které se utvořilo, když protekla škvírou pode dveřmi. Dům byl totiž bezbariérový.

Odstoupil jsem. Tak radši ne…

Po tomhle katastrofálním pokusu o navázání kontaktu jsem přemýšlel, jak to udělat jinak. Žádné řešení, kromě napsání omluvného dopisu, nebylo šetrné.

V noci jsem přistoupil k plánu B. Vkradl jsem se dovnitř oknem a ložnici, kterou navrhovala Esmé, a která se teď momentálně topila v odpadu, jsem uklidil. Když byla zase sterilní, posadil jsem se na postel a ji přikryl. Naštěstí nezanevřela nad sprchováním. Tam si totiž zpívala skladby s nenávistnými texty, anebo plakala.

„Bello,“ šeptl jsem a opatrně jí uhladil vlasy – stáhnul jí je z obličeje. Zamlaskala. „Bello Majo,“ probouzel jsem ji jemně.

„Hm?“ zamručela.

„To jsem já – Edward,“ osvětlil jsem jí. To jméno ji probralo. Zamrkala, rozšířila oči a zkřivila kompletně celý obličej.

„Řekla jsem, ať na mě nemluvíš, nesaháš a abys ani nedýchal! V čem ti byly moje pokyny nejasné?“ řvala na mě. Otevřel jsem ústa k tomu, že odpovím, ale sebrala polštář a začala mě s ním mlátit do hlavy. „Vystřel! Z mojí! Ložnice!“ odsekávala jednotlivá slova a mydlila do mě tím protialergickým kusem paměťové pěny. Byl lehký, takže se ještě neunavila.

„Technicky vzato je to moje ložnice, protože je v mém domě,“ opravil jsem ji. Tepna se jí rozbušila ještě víc – v obličeji zrudla. Dobře, asi bych ji teď neměl opravovat a držet hubu a krok.

„Zmiz z povrchu zemského!“ zaječela. Postavila se, zapřela se mi dlaněmi o ramena a chtěla mě dostat z postele. Chodidla jí po matraci ujížděla, když jsem se ani nehnul.

„Bello, mě to mrzí, ale nemohl jsem ti to říct dřív. Nemůžu to vyprávět každému…“

„Mě to vůbec nezajímá! Vy-pa-dni!“ odslabikovala mi. Ne, ta se mě nebála ani omylem. Mohl bych ji naučit respektu, ale já ji miluju. Mám svázané ruce. Kdybych na ni začal řvát já, ještě by se mě začala bát, a to už by pak bylo definitivně v hajzlu. Přestala do mě bušit a chytila se za ústa. Žaludek jí totiž začal dělat kotrmelce. Tohle bylo po prochlastaném dni moc i na ni.

Seskočila z postele a utíkala do koupelny, kde se svezla na kolena a obrátila svoje žaludeční stěny naruby. Ještě, že se mi nevyzvracela na hlavu. Byla by toho schopná.

Mihnul jsem se k ní a chytil ji za vlasy, aby si je tam nevymáchala. Křečovitě držela mísu a propínala se v zádech jako kočka. Když skončila, opřela si čelo o zápěstí.

„Edwarde, vypadni,“ zašeptala, fyzicky odrovnaná.

„Ne, Bello. Poslouchej mě, povím ti všechno, co chceš slyšet. Jsem idiot a hajzl a máš právo mě nenávidět, protože nejen, že jsem ti to neřekl, ale ani nejsem stejný druh. Ale musíš vědět, že…“

„Edwarde, vypadni, jinak přísahám, že ti pozvracím boty, a pak ti naplivu do ksichtu,“ slíbila mi s ledovým klidem.

Tak fajn. Možná je vážně ještě moc brzo. Měl bych ji nechat truchlit ještě pár dní nad mou smrtí, o které se dozvěděla před čtyřmi dny.

Políbil jsem ji jemně na rameno. Bylo troufalé, ale chtěl jsem se jí aspoň ještě jednou před abstinencí dotknout. Srdce se jí roztlouklo, i když se po mně rukou ohnala. Snad mě pořád milovala…

Pak jsem se vypařil jako pára nad hrncem.

Odpoledne se Bella sbalila s tím, že jde hledat signál. Ne, nezačala se mnou mluvit. Poznal jsem to z toho, jak šla s natáhnutou rukou s mobilem po schodech. Navlečená v kožichu a sněhulích zkoumala, kde se dovolá.

„Musíš za dům na úpatí. Za stromy je pak otevřené prostranství,“ poradil jsem jí obezřetně. Ani se na mě nepodívala a vyrazila ke dveřím. Pod rozepnutým kožichem měla jen saténové negližé, které mělo původně na líbánkách hrát jinou roli, než jako oděv do terénu.

„Zapni se aspoň. Je tam mínus dvacet stupňů minimálně.“

„Řekla jsem ti, ať na mě nemluvíš,“ odsekla a otevřela dveře. Okamžitě do ní narazil ledový vítr a sníh. Bleskově dveře zase zavřela.

Koukal jsem, jak s nosem nahoru ráznými kroky kráčí pryč – do schodů, aby se, pravděpodobně, přioblékla.

A tipoval jsem správě. Dolů přišla v termo tričku a termo legínách. Na hlavu si narazila beranici a znovu rozevřela skleněné dveře v dřevěném rámu od domu.

„Nechoď za mnou! A jestli půjdeš, nasereš mě dvojnásob,“ upozornila mě. Práskla s dveřmi a utíkala z verandy, před kterou jsem pravidelně odhrnoval sníh, protože jsem stejně neměl co jiného dělat. Ale i přesto se při seskočení z posledního schodu zabořila do třiceticentimetrové vrstvy.

Vyskočil jsem z křesla a konečně se před ní mohl hýbat svojí přirozenou rychlostí, takže jsem u ní byl dřív, než stačila mrknout.

„Nesahej na mě, jsem řekla!“ zopakovala mi hystericky, když jsem ji chtěl za ruku vytáhnout. Jí ale nevadilo, že na ni sahá upír. Vadilo jí, že je v nesnázích a já jí můžu pomoct.

„Bello, nech mě aspoň tě donést na to úpatí,“ zkusil jsem.

„Seru ti na úpatí! A běž ode mě!“

„Dobře, tohle byl poslední pokus. Začínáš to přehánět. Já nevím, o co ti jde, Bello. Nebojíš se mě, tak proč si nenecháš ani pomoct?“

„Upír mi říká, že něco přeháním. Čeho já se na tomhle zkurveném světe ještě dočkám?“ mumlala si pod nos a plahočila se sněhem v tom svém několika kilovém kožichu na drobných nožkách. Hotový ledoborec.

Nemám za ní chodit? To zase vůbec nezajímá mě. Tohle je Kanada. Ne Seychely. Bůhví, co by se jí stalo. Ještě s jejím ignorantským způsobem myšlení – z toho, jak si razila cestu, jednomu připadalo, že jí to tady celé patří a je naprosto neohrožená.

Šel jsem za ní jako stín, zatímco ona si všímala jen mobilu. To, že je ve tvrdé, čisté přírodě, což znamenalo spoustu nebezpečí, ji vůbec netrápilo. Hlavně, že má mobil.

Dýchala ledový vzduch, který jí za chvíli z plic snad udělá rampouchy. Ale pro práci všechno.

„Ať už přestanou ty bílé sračky padat,“ trousila si otráveně pod nos. Potom se ozvalo svištění vzduchu a zadunění. Bylo mi jasné, co se stalo. Popoběhnul jsem, abych viděl, jak se vyhrabává z pyramidy sněhu, co na ni spadla ze jehličnanu. „Atentát,“ zasyčela tiše a dopadla na břicho, když se z té masy dostala. Postavila se na nohy a vytřásla si sníh z beranice, a ten, který měla za krkem, a narazila si ji zpátky na hlavu.

Pokračovala ještě sto metrů do mírného kopce, když vyšla na volné prostranství, kde s ní mlátil vítr o zem. Třikrát pod jeho náporem spadla. Navíc tam byl metr sněhu, protože koruny stromů, které by sníh zachytávaly, scházely.

Místo toho, aby se otočila a šla zpátky do domu, začala se radovat, že má signál.

„Chilli? Chilli! Tak kurva… Á! Konečně. Já s vámi mluvím a vy neodpovídáte! Ne, signál mám… Nestarejte se o můj telefon a radši svolejte schůzi, a to pronto!“ diktovala jí. „Cože mají? Pauzu? Jakou pauzu? Vy neschopná osobo, okamžitě… Haló? Haló!“ zkoušela, ale mobil se stal hluchým. Ani tady nebyl signál dokonalý. „Já se na to taky můžu už vykašlat!“ zařvala nervně a mrskla s mobilem do dálky. Zmizel ve sněhu jako kulka ve zdi. Až v tu chvíli si uvědomila, že chtěla volat znova. „Jag ko!“ nadávala si do domácího dobytku a chtěla mobil hledat. No, to jí přeji hodně štěstí.

Jedno velké srdce, které se loudalo celou dobu kolem, zaslechlo hluk. Ono jich tu bylo mnohem víc, ale tohle bylo nejblíže.

Posadil jsem se na větev a hlídal scenérii přede mnou. Rozhodoval jsem se, jestli přistoupím k drastickým metodám…

Bella se pode mnou s hlasitým remcáním vracela zpátky. Tím svého společníka akorát ještě víc rozdráždila.

Nebylo mi to příjemné nechat ho sledovat ji, ale když to teď odpískám, přijdu o šanci, jak jí dokázat, že ji ochráním, i když mě chce pozvracet a naplivat mi do ksichtu. Chci v ní nějak zlomit tu nafouklou královnu, co stačí i na upíra.

Ten polární medvěd jí nezkřiví ani vlásek. Ale předtím, než pošlu medvídka pryč, vyděsí ji. Ne, ledního medvěda nezabiji. Je to ohrožený druh.

Šelma byla dost hlasitá. Vynořila se mezi stromy, kde už byla i lidským okem postřehnutelná.

Bella se zastavila a poslouchala zvuky, které lední méďa vydával. Ten by se Emmettovi líbil. Pomalu se otočila po směru těch zvukových kulis. Vykulila oči a prudce se nadechla.

„A kurva,“ zašeptala si pod nos. Medvěd rozevřel tlamu a ukázal jí zuby velké jako nože. „Medvídek,“ zamumlala nervózně a zazubila se. Ten jí odpověděl řevem. „Že by se méďovi nelíbil kožich, co mi ušili z jeho kamarádů?“ uvažovala a couvala. Čekal jsem, že bude ječet, ale zatím byla relativně rozvážná. Až na to srdce, co se jí snažilo rozmlátit žebra.

„Hele, kámo, běž si ulovit nějaké lososy, protože já nejsem vůbec dobrá jako hlavní chod. A můj manžel je upír. Najde si tě,“ slibovala šelmě, která jí dozajista rozuměla. Mimochodem, na vyhrožování jsem jí byl očividně dobrý. „Vážně. Celý život chlastám jako duha. Z mých jater toho moc nezbylo. Nebudou ti chutnat,“ garantovala mu a rozhlížela se. Že by chtěla vylézt na strom?

Měla by už na mě volat, ale ona tu snad radši zemře, roztrhaná, než aby vyslovila moje jméno v prosbě.

Medvěd se proti ní rozběhnul a kopřiva se zase rozběhla co nedál od něj. Nutno dodat, že v rychlosti měl navrch.

„Edwarde!“ zaječela. Konečně nějaký pud sebezáchovy a uvědomění si, že devět set kilového medvěda nepřepere a ani nesrazí na kolena peprnými nadávkami.

V závěji zakopla a rychle se otočila, aby zkontrolovala, jak je smrt blízko. Přímo nad ní. Seskočil jsem ze stromu a chytil medvěda za tlapu velkou jako tác, kterou se jí chystal zasadit ránu.

„Chceš pomoct?“ optal jsem se kopřivy, která semkla ještě před mým vpádem víčka k sobě. Otevřela oči. Změřila si celou situaci – jak si tu bezstarostně držím za tlapu skoro tunového ledního medvěda, co si na ní chystal pochutnat. Momentálně ho už ale kopřiva absolutně nezajímala. V čenichu měl pach upíra. To mu hlad odehnalo.

„Rychle! Zabij ho!“ vřískla vystrašeně.

„Nezabiju ho, ale neboj se. Nic ti neudělá. Vždyť je to takový krasavec,“ poznamenal jsem, když jsem se na nádherné zvíře podíval.

„Jsi upír, do hajzlu! Zabij ho!“

„Ale tenhle je ohrožený druh a já budu žít ještě tisíce let. Rád bych, aby ta planeta po dobu mé existence nějak vypadala. Slibuješ, že až ho pošlu pryč, pokusíš se mě vyslechnout?“ zeptal jsem se vážně.

„Fajn! Hlavně ať to zmizí!“ zaječela. Shodil jsem zápasící šelmu ze sebe a plácnul medvěda po hřbetu, než se dal na úprk. „Utíkej si lovit k řece. Tady nemáš co dělat,“ řekl jsem mu na rozloučenou. Utíkal, co mu tlapy stačily.

Podíval jsem se zpět na Bellu, která pořád ležela na sněhu a ani nemukla.

Podal jsem jí ruku a ona se zamračila. Ta má vážně nervy z oceli.

„Jsi unavená, promrzlá a vystrašená. Nepřiznáš si to, ale já to z tebe cítím, takže ani nezkoušej odporovat.“ Moji ruku ale nepřijala a začala se na nohy škrábat sama. Povzdechl jsem si.

„Nech mě odnést tě domů, Bello,“ požádal jsem ji rezignovaně, když si oprašovala sníh z kolen. Zvedla hlavu a stáhla obočí.

„Edwarde, co ty si myslíš, že se teď jako stane? Že dáme jeden rozhovor a všechno bude fajn? Ty jsi mýtická bytost! Něco, co vůbec nemá existovat. Vždyť já ani nespala s člověkem! Jestli by ti někdo sežral smutná, zlatá očička a vyznání lásky, tak já takový beznadějný idiot nejsem! Řekla jsem ti, abys na mě nemluvil a nesahal a myslela jsem to smrtelně vážně, takže drž tu hubu a nech mě být.“ Otočila se na sněhulích a kráčela zpátky. Byla sexy, když takhle řvala. Dokonce i v té své beranici a kožichu. Ještě se zastavila a natočila ke mně jen hlavu. „A taky jsem řekla, že jestli za mnou půjdeš, nasereš mě dvojnásob. Takže si to spočítej.“

Tak to medvědí léčba moc nezabrala.

Tedy, u mě ano. Rozhodnul jsem se nechat ji být a absolutně jí nedávat najevo svoji přítomnost. Po zbytek líbánek jsem se držel jejích pokynů. Nemluvil jsem na ni, nesahal a nedýchal.

Do Chicaga jsme se vrátili v opravdu dokonalé náladě.

Z auta jsem za hluboké noci vytáhnul kufry a odemknul byt. Bella se snažila dostat do schránky, ale vzhledem k tomu, že v letadle zase tišila pocit zrady a bůhví ještě čeho, alkoholem, ani ji nedokázala malým klíčkem odemknout.

Nakonec to vzdala a cupitala malátně do domu, kde práskla domovními dveřmi. Byla dost opilá na to, aby vzbudila všechny sousedy.

Odemknul jsem tu schránku svými klíči a vytáhnul všechny dopisy a letáky.

Potom jsem taky vklouznul tiše do domu a pozdravil vrátného za pultem, který se ještě mračil na účet opilé kolemjdoucí.

„Pane Cullene, mohl byste slečně Ölandové vysvětlit, že v tomhle domě nebydlí jen ona? A že nájemníci neplatí astronomické částky za to, aby je tu…“

„Slečna Ölandová je paní Cullenová a my tu astronomickou částku platíme taky. Jestli máte takovou starost o moji manželku, tak ji zkuste mít někdy i o Hoffmanovy. Až příště bude Aaron vyhrávat na bicí ve dvě ráno, jsem si jist, že se postaráte o blaho a pořádek domu a tudíž i nás všech, pane Pierci,“ odsekl jsem. Nemám zájem na tom vybavovat se s někým, kdo vlastní tak hroznou mysl jako on. Nebo vůbec něčemu tak primitivnímu dál argumentovat.

Šel jsem po schodech nahoru. Dveře od bytu mi nechala Bella otevřené dokořán. Pochybuji, že to byla její dobrá vůle. Buď to je zapomněla zavřít, anebo to už ani nezvládla.

Položil jsem všechny ty její lodní kufry na zem – vrátný se tomu nezapomněl divit, že něco takového unesu – a začal třídit všechny dopisy na úřední, pracovní a blahopřaní k manželství.

I pro mě tam byla spousta dopisů s blahopřáním. Od Denaliů, mojí rodiny a z imigračního. Odložil jsem to na hromadu a pročítal další.

Jeden mě zarazil.

Alexander a Linnéa Stockallovi.

Ryze švédská jména. Že by Belliny rodiče? To si změnila i příjmení, anebo jí dali jen jiné? Když jsem chodil ve Skandinávii na univerzitu, můj spolužák pojmenoval svého novorozeného syna Jack Daniels, i když se sám jmenoval Samuelsson.

Šel jsem za ní do ložnice. Ležela břichem na posteli, ruka s Absolutkou jí visela přes okraj. Obraz zkázy. Rozsvítil jsem.

„Vím, že na tebe nesmím mluvit, ale tohle by tě mohlo zajímat,“ řekl jsem jí a položil jí vedle obličeje dopis. Okem se líně podívala na jména na obálce.

Vystřelila trupem z postele a rázem naprosto ožila.

„Jsou to tví rodiče?“ chtěl jsem vědět. Chvíli jen na obálku civěla, a pak namířila ukazovákem na dveře. Dobře, jak myslí. Šel jsem do obývacího pokoje, když za mými zády třískla oběma křídly posuvných dveří.

Čekal jsem, co bude. Jestli se rozpláče nebo bude nadávat. Anebo to třeba roztrhá.

Slyšel jsem, jak obálku otevřela, rozevřela papír a prsty přejížděla po jeho povrchu, jak četla.

Po pár minutách z ložnice vylezla a přišla do obývacího pokoje. Ona jde za mnou? Zvedl jsem k ní pohled, abych viděl, jak se opřela o zeď na konci chodby, kde začínal obývací pokoj, a zírá na mě s dopisem v ruce.

„Sbal si. Letíme do Švédska.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 18. kapitola: