Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 17. kapitola

16.12.2012 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 52× • zobrazeno 7070×

Edward

Civěl jsem na sebe do zrcadla, opřený o jeho rám jednou rukou. Vyvaleně jsem si měřil chlapce v zrcadle, ze kterého se měl stát dnes muž. Nemohl jsem se pohnout ani o milimetr. Nohy ze žuly nabyly svojí nehybné podstaty.

Já se žením… Proboha.

„Co tam dělá tak dlouho?“ mumlal Emmett a zabouchal na dveře hotelové koupelny. „Edwarde, vylez! Ženíš se!“ připomněl mi. Bez něj bych to vážně netušil…

„Jsi ohleduplnost sama,“ poznamenal Carlisle a pokynul mu, aby od těch dveří odstoupil. Třešničkou na dortu bylo, že do nich sám začal třískat.

„Synu, nerad tě ruším v rozjímaní, ale je nejvyšší čas.“ Ne, ani to bych netušil…

„Má zásek,“ garantoval jim Jasper. Jak kreativní pojmenování mé činnosti. Tedy, absolutní nečinnosti.

„Měli bychom mu pomoct, protože jinak bude po svatbě a kopřiva nás rozseká,“ strachoval se Emmett. Kopřiva by rozsekala hlavně mě.

„Kdo?“ divil se otec, protože tu milou přezdívku pro moji snoubenku neznal.

„Kopřiva. To je Edíkova nastávající…“

„Velmi inspirující.“

„Co já? To Edward si svoji ženskou překřtil na plevel. Ale dost botaniky. Musíme ho dostat dolů,“ rozhodnul a vylomil zámek dveří. Zamknul jsem se totiž do koupelny jako teenager, co hledá aspoň malý náznak fousů.

Viděli tak moji psychicky pošramocenou osobu, jak se opírá o zrcadlo a zírá na sebe jako na létající talíř.

„Co jsem říkal?!“ utrousil si Jasper pod nos a stáhnul mě od zdi k vaně, kde mě posadil, a začal do mě pouštět svůj dar. Klid a mír se mi rozléval tělem.

„Teda, ty vypadáš. Možná, že si to Bella ještě rozmyslí, až uvidí, co z tebe zbylo,“ podporoval mě můj druhý bratr, když na mě se smíchem shlížel.

Carlisle mi vázal motýlka, Jasper mě uklidňoval a Emmett se lámal smíchy. Klasika.

„Bella si to možná rozmyslí i bez toho,“ podotknul jsem tiše.

„Jak to myslíš?“

„Tak, jak to říkám… Musím jí říct pravdu,“ uvědomil jsem si. Tedy, mně to docvaklo už včera. S tím dermatologem to sice byla dobrá kamufláž, ale nebyla by nezbytná, kdybych jí to netajil. Bella musí vědět, že si nebere… prince. Než řekne ano, bude si vědoma toho, že ve skutečnosti si bere upíra. Miluji ji moc na to, abych jí takhle lhal při něčem, co je pro mě tak posvátné – svatba. A následně manželství samotné. Než jsem se do ní zamiloval, bylo mi to úplně jedno. Děkoval bych bohu, kdyby ji přímo před oltářem chytil infarkt… No, teď se to změnilo. Bereme se z lásky. Nemůžu tam jít a říct ano. To nedokážu.

„Ty jsi kus vola! To sis rozmyslel dvacet minut před obřadem?“ pěnil Emmett zamračeně. Už mu do smíchu nebylo. Věděl, že naše malé, nevinné tajemství to může celé doslova a do písmene posrat.

„Nerad to říkám… A hlavně to nikdy neříkám, ale Emmett má pravdu,“ řekl Jasper. Emmett mu na záda ukázal s grácií prostředníček.

„Edwarde, jsi si jistý, že…,“ začal Carlisle obezřetně. Podíval jsem se na něj.

„Nejsem si jistý ničím. Kromě jedné věci. Bella mě miluje. Takže buď se s tím srovná a uvědomí si, že kdybych jí chtěl ublížit, už bych to dávno udělal… Taky spoléhám na to, že je zvláštní. Vidí svět jinak… Nejspíš i proto neslyším její myšlenky. Tak možná uvidí i tohle jinak… Anebo ne. Ale já prostě nemůžu nakráčet k oltáři a dívat se jí přede všemi do očí, zatímco jí budu lhát.“

„Je to tvoje manželství. Tedy, bude. Dělej, jak uznáš za vhodné.“ Přikývnul jsem a vstal, abych šel počkat před hotel, kam přijede limuzína s mojí budoucí manželkou. Všichni hosté – nikoho z nich jsem neznal – na mě kývali, případně se usmívali od ucha k uchu. Taky mě v myšlenkách litovali a doufali, že budu mít dost rozumu a ještě jí zdrhnu. Netušili, že by to mělo být naopak. Že to krásná nevěsta v panenské bílé by měla utíkat před démonem.

Na hlavu mi sněžilo a do těla se snažil opřít vichr, co tu na otevřeném prostranství řádil – stál jsem na schodech hotelu s rukama v kapsách a čekal na to, abych všechno na poslední chvíli pokašlal.

Nevěsta měla přijet na poslední chvíli, takže jsem si ještě mohl nacvičovat svůj, nepochybně úžasný, monolog.

Bohužel, ať jsem to vzal z jakékoliv strany, neexistoval správný způsob jak jí sdělit, že jsem mýtická bytost.

Prostě ne. Nemůžu poskládat dohromady slova, která pojem upír nerozdrobí na slabiky.

Limuzína přijela přesně na čas. Bella ještě za jízdy peskovala řidiče, jak má řídit vlastní auto. Neviděl jsem z ní zatím nic, protože řidič se na ni už radši ani nepodíval ve zpětném zrcátku, poněvadž moje sladká Bella má moc sežehnout pohledem.

„Už jsme tady! To nevidíte! Kristus är Herre, to snad není možné!“ ječela, protože srazil malou, zlatou lampu pod schody, kterou tam někdo šikovně nastražil. „Pusťte mě z tohohle auta smrti!“ zasyčela a trhala s kličkou dveří. Řidič se jí snažil sdělit, že je tam pojistka, ale nedala mu příležitost. Zacvaknul ji v ovládacím panelu u své levé ruky a já přiběhl z boku, abych jí otevřel.

Zvedla ke mně oči. Stačil jsem si ji prohlédnout. Moje budoucí manželka byla… Všechno, co jsem si kdy přál, ačkoliv jsem to ještě před nedávnem netušil. Nenazval bych ji ale i přes bílou róbu andělem. Anděl nenosí korzety, které nedávaly žádný prostor fantazii. Anděl nemá husté, černé řasy, co rámovaly hříšné oči plné čokolády. Vyčesané vlasy do ohonu dávaly vyniknout drobnému tělu a výrazným klíčním kostem. Čekal jsem, že bude mít korunku a přeplácané vlny stříbrným bůhví čím, ale měla je matné a čisté.

„Co ty tu, do hajzlu, děláš?“ zařvala a vytrhla mě tak z obdivování toho, co bude brzy moje. Srdeční tep se jí přitom zvýšil na maximum, a tak jí to vyhrávalo pěkně do rytmu.

„Já tu, prosím, čekám,“ odpověděl jsem tiše a držel jí dveře. Naštvaně vystoupila a dupala po chodníku na podpatcích ke mně. Myslel jsem, že mě tu regulérně profackuje.

„Ty jsi všechno zkazil! Ženich nemá nevěstu vidět před svatbou!“ vyložila mi tu starou pověst, co pořád všichni všem omílají celý život.

„Musíme si promluvit,“ řekl jsem jí bez tónu. Byl jsem úplně vykolejený. Ona byla tak nádherná a já teď vážně všechno zkazím. Sám si všechno rozbiju na kusy.

„Jediné, co ty musíš, je, že se okamžitě ostřelhbitě sebereš, a půjdeš na své místo!“ Diktátor opět v akci.

„Bello, aspoň jednou mlč a pojď se mnou stranou,“ zašeptal jsem spěšně a dost ostře. Tu ráznost ale nezpůsoboval tón, nýbrž ledový hlas, který zněl chladně i mně samotnému. Podal jsem jí ruku, aby šla se mnou dovnitř, protože tady do ní vrážel studený vítr. Poslechla a vložila dlaň do mé. Otřásla se zimou. Táhl jsem ji za sebou po schodech do vstupní haly, přes recepci do malého salónu. U tohohle svědkové být vážně nemusí.

Bella zavřela dveře, zatímco já prošel kolem pohovky a v červeném koberci hledal řešení.

„Začínáš mě docela… děsit. Ty sis to rozmyslel, viď? Samozřejmě, že sis to rozmyslel. Nechceš si mě vzít a ani mě nemiluješ, protože jsi lhář jako všichni ostatní chlapi…“

„Pšst!“ utnul jsem ji dřív, než skončí u rozebírání rozdílů mezi progesteronem a testosteronem. Zatáhla bradu, kterou měla bojovně vystrčenou a položila se zády na dveře. Začala si mumlat rezignovaně pod nos.

„Fajn, tak já už mlčím. Vidíš, jak mlčím… Ale jestli ještě můžu nějak tvoje rozhodnutí změnit, tak udělám cokoliv, abych…“

„Bello, já jsem upír,“ oznámil jsem jí prostě. Čistý řez bude lepší. Navíc jsem to odkládal předtím dost dlouho, tak teď si to vyžeru.

Zarazila se a zvedla ke mně oči.

„Ty vážně nejsi normální,“ šeptla a kroutila u toho hlavou. Přitom si mě měřila jako retardovaného.

„Víš, jak jsme byli u dermatologa… Podplatil jsem ho. Taky jsem mu vyhrožoval, a protože má dvě děti, šlo to snadno. Nemám žádnou drobnou, genetickou odchylku. Já se narodil v tomhle městě, ale v roce 1901. O sedmnáct let později mě můj čtyři sta let starý otec stvořil, když jsem umíral na španělskou chřipku,“ prozradil jsem jí v kostce. Tvářil jsem se u toho smrtelně vážně. Mluvil jsem jasně a kladl teď důraz na každou slabiku, protože bylo důležité, aby jí nic neuniklo.

Ona taky nepřekypovala zrovna vtipem. Jen kroutila hlavou s pozdviženým obočím.

„Teda, to je fakt dobrý. Víš co? Napiš o tom román. Jsem si jistá, že vyděláš miliony dolarů a chytíš za srdce nejednu duši,“ doporučila mi s ironií. Byla ve fázi – on se zbláznil. Ta je asi ta nejhorší, protože koukat na ni, jak si o mně myslí, že jsem totální idiot, co si nejspíš dal lajnu, nebylo nic příjemného.

„Dobře. Dejme tomu. Tak mi teď vysvětli, proč nemám žádnou tělesnou teplotu, moje kůže je z kamene a nemrkám. A viděla jsi mě někdy jíst?“

„Všechno se to dá naprosto logicky vysvětlit,“ odpověděla. A je to tady – logika. Druhá fáze.

„Poslouchám,“ přitakal jsem. Protočila oči.

„Jsi nemocný,“ osvětlila mi. Tak to bylo originální.

„Ne. Já jsem jen jiný druh.“ Při - jen - jsem se pousmál. Nafoukla se a myslím, že nepotrvá dlouho a začne chrlit lávu. Momentálně vypadala, jako kdybych ji šíleně otravoval.

„Lidi začnou být nervózní. Pojď. Vezmeme se, a pak mi můžeš vyprávět o upírech. Třeba i o vílách, pokud ti na tom tak záleží,“ odbyla mě nemilosrdně a otevřela dveře. Mihl jsem se k ní a přibouchl je zpátky do rámu jí před nosem. Pomalu se ke mně otočila.

„Edwarde, začínáš to přehánět,“ zamumlala, už obezřetně. Asi jsem vypadal dost šíleně.

„Dej mi nějaký nesplnitelný úkol a já to udělám,“ požádal jsem ji rázně.

„Tohle je trapné… Dobře, tak třeba choď po zdi.“ Tady je někdo fanouškem Van Helsinga.

„Nic lepšího sis vymyslet nemohla. A jen tak pro zajímavost, tohle není o gravitaci. Upíři v realitě fyzikální zákony neporušují,“ dodal jsem a přešel ke stěně. Choď po zdi? Zaseknul jsem prsty do zdiva a šel tedy po zdi… Tohle byla stará, renovovaná stavba, takže stropy tu byly pro efektivnější demonstraci vysoké dost.

Nutno dodat, že jsem si připadal vážně hloupě, když jsem tu lezl jako opice.

Nahoře jsem udělal salto a dopadnul hladce zpátky na zem.

Podíval jsem se jí do očí, i když mi už její srdce a zrychlený dech dával jasně najevo, co si o mém gymnastickém představení myslí. Všechno jí zapadalo do sebe.

„Bello, nepanikař. Vzpomeň si na všechno, co jsme spolu prožili. Každou noc usínáš v mé náruči. Nikdy jsem ti nic neudělal a ani neudělám. Jsi to nejdražší, co na světě mám…“ Zarazila mě ve svém tradičním, umlčovacím gestu, kdy zdvihla otevřenou dlaň a nastavila mi ji před obličej.

„Já…“

„Edwarde, drž hubu,“ zašeptala s očima doširoka otevřenýma. Všechna ironie a humor byl pryč. Teď byla ledová královna ona. Nesledovala mě ostražitě – tak, jak by člověk měl. Obrátila se ke mně zády - tím porušila základní instinkty - a otevřela ty proklaté dveře. Ještě, než se zavřely, viděl jsem, jak třískla se svatební kyticí o zem.

A je to v hajzlu.

Za ní jsem jít nemohl. Je možné, že by pak začala vyvádět. Opět mě dostalo to, že jí do hlavy nevidím, a tak vůbec nevím, co jí teď v mozku rezonuje.

Prošel jsem kolem kytice do sálu, kde nás měli oddat. Měl jsem možná směšnou naději, že se moje snoubenka ještě vrátí.

Hosté ještě čas neřešili, protože jsem stejně přišel včas. Moje rodina si mě soucitně měřila, když jsem nenápadně proklouznul boční uličkou k oltáři. Postavil jsem se tam, kde bylo moje místo – ke svým svědkům Emmettovi a Jasperovi.

„Měl sis ji nejdřív vzít. Pak by ti už zdrhnout nemohla,“ šeptl Emmett.

„Nechci být věznitel, ale manžel,“ odpověděl jsem a zíral před sebe – do uličky mezi dvěma sty bílých židlí se zlatými stuhami. Naděje je, v mém případě, hloupá věc… Jsem upír a doufám v něco úžasného? To bych se měl nad sebou zamyslet.

Přešlo deset minut, a to už nastala doba, kdy se troufalý šepot šířil jako mexická vlna.

„Měl bys to odpískat,“ poradila mi moudře Rosalie. No, měla pravdu. Nemůžu tu nechat celý den všechny sedět, když vím, že už se nevrátí.

Tohle je i na kopřivu moc.

Carlisle se nabídnul, že to oznámí, ale já zakroutil hlavou. Tohle je moje svatba a můj… problém.

Udělal jsem dva kroky k oltáři, abych se postavil před oddávajícího a všichni na mně viděli, až jim oznámím, že žádná svatba nebude, protože jsem dostal košem.

Ztěžka jsem nasál vzduch pro ty věty, co jsem se chystal vypustit z úst.

Zapadni zase zpátky, ženichu. Nařídila mi Alice potom, co jí v hlavě problikla vize. Bella se rozhodla vrátit.

Celý šťastný jsem zacouval na místo a nedočkavě ji vyhlížel ve dveřích. Že by mě přece jenom mohl milovat člověk tak, že by se dokázal vrátit? Jejich city jsou možná podceňovány. Navíc, Bella je speciální případ.

A byla tam. S úsměvem vstoupila dovnitř. Bez kytice a bez doprovodu. Na její rodinu totiž jako na hosty uvalila prohibici. Orchestr rozehrál Pachalbelův kánon v D. Bella se měla jejich pomalému tempu přizpůsobit a dělat kroky do rytmu nádherné skladby. Ale žádné – levá, pravá alias svatební pochod se nekonalo. Uháněla takovou rychlostí, že z rozvážné skladby se spoustou kudrlinek byl málem metalový koncert. Hudebníci mlátili do svých nástrojů s nechápavými výrazy a takovou vervou, že z některých dokonce začalo lít. Triangl byl rozehřátý a smyčce klouzaly po strunách obdivuhodnou rychlostí.

Bella se postavila přede mě a orchestr padnul na hubu. Já si tu svoji mohl úsměvem roztrhat.

„Moc se netlem. Chci svoji zelenou kartu,“ zasyčela na mě neslyšně. Tímhle chladným prohlášením mi smazala můj široký úsměv okamžitě z tváře.

Já jsem idiot.

A bohužel, mé rodině tím došlo, proč jsme se tak najednou chtěli vzít. Ještě, že nás čekají líbánky. Alice zatím může vysvětlovat a žehlit. Všechno to byl její dokonalý nápad.

Oddávající měl svoji řeč dost zkrácenou. Bella zařizovala. Nechtěla tu prý žádné kecy, co nikoho nezajímají.

Ani se mi nedívala do očí většinou. Šmejdila jimi všude kolem, ale mně věnovala jen pár letmých, studených pohledů. Tak takhle jsem si to vážně celou svoji existenci nepředstavoval.

„Edwarde Anthony Masene Cullene, bereš si zde přítomnou Bellu Maju Ölandovou?“ optal se mě úředník. Já vycouvat nemůžu… I když se mnou takhle vyjebala, já ji miluju. A rozhodně ji nenechám expresem deportovat do Švédska. Potom by mi už docela určitě nikdy neodpustila.

„Ano,“ odpověděl jsem tiše. Bella si povzdechla. Víc už nemohla dávat najevo, jak ji tenhle obřad obtěžuje. Kopřiva byla pravděpodobně zpátky v celé své kráse.

„Bello Majo Ölandová, bereš si zde přítomného Edwarda Anthonyho Masena C…“

„Ano,“ skočila mu rázně do řeči. Nenechala ho ani vyřknout mé jméno. Už bylo pozdě – slyšel to celý sál. Oddávající, který z toho byl v šoku, si odkašlal a jako správný profesionál nahodil zpátky usměvavou masku.

„S mocí svěřenou mi státem vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu,“ pronesl slavnostně. Bella ke mně líně zvedla zrak. No… Přichází ta nejhorší část. Zvládne se mě vůbec ještě dotknout?

Opatrně jsem se k ní sehnul a chtěl se otřít o její rty. Ale ona se svými do mých jen narazila a hned ode mě odstoupila.

Spustil se jásot. Bella se dívala stranou na zem u oltáře a já na ni. Položil jsem jí ruku na kříž, abych ji obrátil čelem k našemu publiku.

Poslechla, ale jakmile roztáhla rty do falešného úsměvu, strhla nenápadně moji ruku ze svých zad. Hráli jsme divadlo. Za oponou to vřelo.

Ještě jednou jsem se pokusil se jí dotknout, aby to nějak vypadalo, ale když nenávistně zasyčela, svoji snahu jsem ukončil.

„Nesahej na mě. Nemluv na mě. A radši ani nedýchej. Stejně nemusíš.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 17. kapitola: