Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 16. kapitola

13.12.2012 (13:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 55× • zobrazeno 7114×

Edward

V mojí existenci mě potkala spousta hrozných věcí. Ale tahle tedy bodovala na plné čáře…

Zíral jsem na kopřivu s rukou pod bradou, usmíval se jako idiot a viděl v jejím srdcovém obličeji, který jsem kdysi toužil rozkopat, celý svůj svět.

Ona na tom nebyla o nic lépe. Myslím, že měla zásek, protože jí slzely oči, jelikož dlouho nepoužila horní víčka, aby zvlhčila jejich plochu. Civěla totiž bez pohnutí na mě s pootevřenými ústy. Já, s mojí nadpřirozenou myslí, jsem stíhal obdivovat její dokonalost a ještě si všímat toho, že už moc k tomu nechybí, aby jí z koutku rtů začaly téct sliny.

Natáhl jsem ukazovák a jemně jí zdvihnul bradu, abych jí zabránil ve zvlhčování stolu, když už jsem byl u těch tělních tekutin.

Zamiloval jsem se… Do kopřivy. Jak se to mohlo stát? Ona byla tam a já byl tady, a pak jsme byli spolu a potom… Ne, nemělo to žádnou emoční trajektorii. Prostě se to stalo. To je hrozné. Ale musím to akceptovat. Je to navždy. Nejde to vrátit zpět, ani kdybych se na hlavu stavěl. Upír může vystřelit jen jednou… A můj náboj, o kterém jsem si už myslel, že je slepý, zabloudil. Trefil kytku… Ale ona to není ani křehká květina. Je to plevel. No, já ji miloval.

„Edwarde, objednala jsem tě k dermatologovi.“ Ano… Hrozně moc jsem ji miloval. Ale stejně byla zralá na to, aby ji někdo přehodil přes zábradlí jako koberec a rákoskou jí vyklepal z hlavy tyhle nápady.

„Prosím?“ optal jsem se, jako kdybych špatně slyšel. Vážně mi právě oznámila, že kus mrtvého šutru objednala k doktorovi?

„Slyšel jsi,“ přitakala.

„Proč?“ zasyčel jsem. Moje nervy opět natahovala na skřipec. Téměř jsem slyšel její ďábelský smích.

„Jak proč?“ vyštěkla. Vstala prudce ze židle a přešla ke mně. Začal jsem se na svojí odtahovat, jako kdybych se jí bál. A asi i nejspíš ano. Teď už ji totiž zabít nemůžu.

Natáhla se po mojí ruce a já napnul podráždeně dolní čelist, jak se se mnou o moji vlastní končetinu začala přetahovat.

„Dej mi ji!“ prskala úsilím. Já ani pořádně nevěděl, že mě za tu ruku tahá.

„Nedám!“ bránil jsem se a schoval si ji za záda. Co s ní chce dělat?

„Fajn. Tak si ji nech. Ruku k tomuhle nepotřebuju. Stačí tohle!“ zaječela a práskla mi dlaněmi do obličeje. „Vidíš? Nic,“ sykla a chtěla mi obě tváře promasírovat, ale mramor se ani nehnul.

„Jsem jen… ztuhlý,“ zamumlal jsem.

„Já ti dám ztuhlý… Podívej. Kdybys byl zdravý,“ začala a stáhla si moje ruce na svoje prsa a stiskla, „vypadalo by to trochu jinak.“

„A demonstruješ mi to na tvých prsou,“ konstatoval jsem.

„Přesně tak.“

„Taky doufáš, že mi tím zatemníš rozum, já začnu myslet rozkrokem a všechno ti odkývám,“ hádal jsem dál.

„A daří se mi to?“ chtěla vědět a dál hnětla svoje dvě krajiny zázraků s mými dlaněmi.

„Možná,“ špitl jsem. Byl jsem příliš zaujatý.

„Vidíš, jak to jde,“ pochválila mě a sundala ruce i s mými ze svého hrudníku. Nééé! „Takže bych ti ráda řekla, že tam máme být za dvě hodiny.“ Ten časový kvót a prázdné dlaně – tedy, měl jsem tam její ruce, ale prsa jsou nezaměnitelná, oblbovací kvalita – mě vrátily tvrdě zpátky do reality.

„Ne! A ne! Nikam nejdu,“ rozhodnul jsem s čistou hlavou. Což je taky dost zavádějící, protože zamilovaný upír už nikdy nebude mít čistou hlavu. Vidím to na svých sourozencích a otci. Podpantofláci.

„Hó,“ protáhla. „To teda půjdeš, frajere. Já ti něco povím. Moje práce je pro mě priorita číslo jedna, a co jsem udělala včera? Nešla jsem tam. Navíc jsem dala na tvoji radu a věnovala všem volno. A co po tobě chci já? Abys sebral svůj sněhobílý zadek a sednul si do křesla u doktora na pár minut. Je to vážně takový problém?“ zeptala se, ale odpověď očividně podle jejího tónu neočekávala.

„Je,“ přikývnul jsem vážně.

„Edwarde, hlavně teď na mě nezkoušej, že máš strach z nemocnic,“ hodila mi záchranné lano.

„Přímo panický.“ Sehnula se s úsměvem ke mně, nos měla pět centimetrů od mého. Semknutými pěstmi se mi opřela o stehna.

„Tak to máme štěstí, protože je to soukromá ordinace v rodinném domě,“ zašeptala sladce a vtiskla mi polibek. Zvedla se a s pocitem vítězství odcházela pryč.

„Bello,“ vydechl jsem prosebně a hodlal ji dostat na zlato v očích.

„Ne!“ vypěnila a ukázala na mě prstem. „Ty k tomu dermatologovi půjdeš, protože jinak se ruší svatba! Tady končí legrace, Edwarde. Jsi nemocný a já chci znát tvůj zdravotní stav, protože jinak mi pak zůstaneš viset na krku…“

„No, to ti děkuju,“ utrousil jsem.

„Máme předmanželskou smlouvu a budeme znát svůj zdravotní stav. Zvlášť, když je jeden z nás sirotek, nalezený v kamenolomu.“ Potom, když si myslela, že ji neslyším, mumlala si pod nos o Plaváčkovi. Prý má místo toho doma Kamínek.

V rudých, kožených pohovkách jsem šířil strach a vztek. Seděl jsem s rukama založenýma na prsou, staženým obočím a málem sršel nosem páru. Bella si seděla vedle s magazínem v ruce a bezstarostně houpala nohou, kterou měla přehozenou přes druhou.

„Já jsem zdravý. Nemám tu co dělat,“ omílal jsem pořád dokola.

„Hm,“ protáhla bez zájmu.

„Prý se ruší svatba… Ty bys ji nezrušila, ani kdyby z nebe začaly padat meteority,“ ryl jsem do ní dál. Otočila další list a přitom se na mě podívala s výrazem – neřeknu nic, ale ty si mel dál.

„No, kdo tady chce zelenou kartu?“ optal jsem se. Další dvě vteřiny na mě jen zírala, a pak se sklonila zpět k časopisu, kde si začala číst něco o kašmíru.

„Uznávám, že ani já už nemám zájem na tom, abys ji rušila… Před čtrnácti dny bych za to děkoval bohu. Ale co bylo před dvěma týdny, není dnes. Měla bys totiž vědět, Bello, že tě miluju,“ zašeptal jsem, když brala za další stranu. Zamrzla.

Byl čas jí to říct. Musí vědět, že si ji beru z lásky. A měl jsem naději, že i ona ke mně něco cítí… Viděl jsem to na ní – cítil to z jejího chování ke mně. I když to občas brala za špatný konec, starala se o moje zdraví. To sice mohla vynechat, ale to ona neví.

„Pane Cullene,“ oslovil mě sám dermatolog Daniel Brown. Přišel pro ovci na porážku, když otevřel dveře a s úsměvem se na mě podíval. Jemu hned přišla moje až příliš dokonalá, bílá kůže v nepořádku. To jsem přesně potřeboval.

„Ty u toho nemusíš být,“ řekl jsem Belle, která na mě vyvaleně zírala. Doktor přišel v pravou chvíli.

„Ale…“

„Bello, dotáhla si mě až sem. Teď tě prosím, abys počkala tady. Je to takový problém? Jsem už velký. Zvládnu to sám,“ slíbil jsem s nádechem ironie. „Zatím můžeš přemýšlet o důležitých věcech,“ dodal jsem. Obrátil jsem se k ní zády a prošel kolem doktora, který se na nás celkem dobře bavil. Bellu znal a gratuloval mi, že jsem ji dokázal uzemnit, protože jinak by se tam bez okolků nakvartýrovala.

Brown za námi zavřel dveře.

„Doktor Daniel Brown,“ představil se mi a natáhnul ke mně ruku. Nebylo to jen gesto. Chtěl se mi podívat na zoubek – cítit strukturu mé kůže, kterou mu Bella květnatě popsala. Tomu popisu ale nevěřil a chtěl se přesvědčit.

„Edward Cullen.“ Doktor jsem taky a rozhodně mám víc titulů, než on. Končetinu jsem mu nepodal a posadil se na židli. On si pomyslel, že jsem namyšlený kokot a přešel s nervózním úsměvem ke svému křeslu.

„Pane Cullene, vaše manželka…“

„Snoubenka,“ opravil jsem ho a nahmatal šekovou knížku na vnitřní straně saka. Říká se, že ne všechno se dá koupit za peníze. Ale pár lživých vět o mém zdravotním stavu naštěstí ano. A kdyby nepomohl finanční obnos, který je projevem mé dobré vůle, jsou i jiné metody.

Bella

Edward mě miluje. Edward mě miluje… Jo! Jo! Jo, a ještě jednou jo!

Vesele jsem se usmívala na stěny kolem mě, jako kdyby za to mohly, a cítila se tak blaženě jako ještě nikdy. On miluje mě, já miluju jeho. To je… boží.

Můj stav duševní blaženosti narušil telefonát.

„Bella Ölandová,“ ohlásila jsem se do mobilu. Tímhle příjmením se budu představovat už jen necelé dva dny. Pak budu paní Cullenová. Záviďte mi… Smažte se ve vlastní šťávě okořeněnou neředěnou esencí závisti. Zazubila jsem se jako malý ďábel. Už jen vidle do ruky.

„Bello, napadlo mě, že bychom vyměnili ty frézie…“

„Cože? Jaké frézie?“ zařvala jsem. Tohle mě probudilo. „Simone, uvidím na té svatbě jedinou frézii a narvu ti ji tam, kde si ji ještě nikdy neměl,“ přecedila jsem skrz zuby.

„A to?“

„Do oka,“ slíbila jsem.

„Dobře, žádné frézie. Sice ses o tom nezmiňovala, ale Simon to hned vyřeší…“

„To teda vyřeš. Jinak budeš muset dělat řidičák každý rok, protože s jedním okem nebudou věřit tvému prostorovému vidění.“

„Měj se krásně, Bello,“ popřál mi rychle a vypnul to radši. Dala jsem mobil zpátky do kabelky.

Vyskočila jsem z pohovky, protože se otevřely dveře a z nich vyšel Edward a Daniel.

„Tak?“ vystřelila jsem hned, i když jsem se na jednu stranu bála, co to je. A hlavně – co když je to přenosné pohlavním stykem? Nebo orálně. To už pak máte jedno…

„Bello, tvůj snoubenec je naprosto zdráv a schopen normálního života,“ řekl mi Daniel s úsměvem. Prosím?

„Ale vždyť…“

„Ano, jeho kůže vykazuje jisté známky odlišnosti, ale to není nic, co by tě mělo znepokojovat. Je to jen drobná, genetická odchylka.“ Skoro mě tím zklamal. Teď jsem za idiota.

„Jen drobná, genetická odchylka?“ citovala jsem ho s pochybnostmi. „Sáhnul sis na něj?“ Nutno dodat, že to znělo divně. Daniel se podíval na Edwarda, který z něj nespustil oči.

„Ano. Vyšetřil jsem ho a odebral vzorky…“

„No, takže se to teď někam pošle…“

„Nikam se to neposílá. Mám tu svoji laboratoř.“

„A jak si mu je odebral? Autogenem?“

„Bello, z čeho mě teď přesně podezříváš? Jsem nejlepší dermatolog v Chicagu, takže jestli s pozitivním výsledkem nejsi spokojená, obrať se na lékařskou komoru nebo na jiného doktora,“ usadil mě. Měl pravdu. Já tady ještě oroduju za to, že je Edward smrtelně nemocný… Měla bych skákat štěstím do stropu, že je v pořádku. Relativně.

Edward obrátil zrak ke mně. Ten pohled mluvil za všechno. Cha, cha, chi, chi, cho, cho – já jsem ti to říkal.

Příště svatba... Btw. objevily se narážky na děj, a to, že určitě chystám nějaký surprise. Milovníci oddychovek se ale nemusí bát. Tohle není povídka, do který by to patřilo. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 16. kapitola: