Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 14. kapitola

04.12.2012 (15:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 7430×

Edward

Po tom, co kopřiva odešla do práce, jsem musel hodit řeč se svými bratry. Na mysli mi totiž vytanula otázka vánočního dárku. Tedy, jestli jí ho vůbec dát. Asi bych měl… Bydlíme spolu. Spíme spolu. A máme se asi rádi. Zřejmě.

Usadil jsem se na balkón v bílém tílku, zatímco občané města Chicaga poletovali po ulicích v huňatých kabátech a péřových bundách a brodili se sněhem s dárky, které sháněli na poslední chvíli. Myšlenky byly plné spěchu a starostí. To jsou Vánoce.

Zapnul jsem notebook, který jsem si položil na stehna, a přihlásil se na Skype. Ne, že bychom vysedávali u počítače pořád, ale ten stroj byl v našem domě ve Forks neustále v režimu online, takže stačí, aby se barákem rozlehl vyzváněcí tón.

Vytočil jsem Emmetta a přitom se mi zobrazila v okně i historie našeho chatu. Protočil jsem nad tím oči.

BigBossEmmett: Jedna, dvě, medvěd jde… Jdeme na lov!

Edward Cullen: Teď ne. Mám svoji práci.

BigBossEmmett: No, tohle je zrada jako prase! Vyměníš krev za honění pelikána?

Edward Cullen: Zpracovávám esej. Ornitologie se pro dnešek zdržím.

„Nazdar!“ ohlásil se Emmett. Než jsem stačil cokoliv říct, mluvil dál. „Počkej, Jasper s Alicí jsou v Denali. Přidám ho do konference,“ řekl mi a začal s myší divoce jezdit po podložce. Ten ji zase uvaří.

„Není online,“ poznamenal jsem.

„To taky vidím. Ale Irina je. Předá mikrofon potřebným,“ vysvětlil. A vážně. Brzy se k nám přidala Irina.

„Bratránci mi volají. Co zase chcete? Emmette, zkus mi znovu poslat ten vir a přísahám, že…“

„Žádný trojan se nekoná. Ale nutně musíme mluvit s Jasperem. Tudíž uvolni místo testosteronu. Je tu za potřebí. Edward má vážný problém.“ Sice ještě nevěděl, že problém mám, ale opravdu geniální taktika.

„Fajn,“ hlesla rezignovaně. Zapnula webovou kameru, zamávala a její místo vystřídal zmatený Jasper. „Co se děje?“ chtěl vědět. Jakoby to neznal.

„To já ještě nevím. Edwarde? A zapni si taky tu webku! Co to má být za úroveň konverzace, když svému bratrovi ani do očí nevidím?!“ S povzdechem jsem ho poslechl, protože to já tu chtěl radu. Měl jsem teď na monitoru všechny tři. Je dva ve velkých oknech a pod nimi bylo malé s mým vlastním, nadšeným obličejem.

„Přejdeme k věci, abychom tohle nemuseli provozovat déle, než je nutné,“ začal jsem.

„Souhlasím,“ přitakal stejně nadšený Jasper. Radši by lítal po horách.

„Sabotéři,“ utrousil Emmett.

„Tudíž chci požádat o radu. Jsou to naše první společné svátky s Bellou a moje premiéra Vánoc s mojí vlastní ženou. Co jí mám dát?“ zeptal jsem se.

„No, jestli budete pokračovat tak, jako doteď, tak vibrátor,“ odpověděl mi Emmett chytře. Ale jeho nápad už situaci neodpovídal. Ne, že by ho vdané ženy neměly. Viděl jsem toho v myslích dost, ale v naší posteli se chci o Bellu starat sám.

„Zamítnuto. Jaspere, prosím, aspoň ty řekni něco… adekvátního a použitelného.“

„Mé rady jim nejsou dobré…“

„Edwarde, Bella je ženská a ještě k tomu lidská, která pracuje v módním časopise a ráda se topí v luxusu. Snadnější už to mít nemůžeš. Nevymýšlej nic šíleně originálního. Dej jí to, po čem její ženské, módní srdce touží,“ poradil mi Jasper. Měl pravdu. Kopřiva je sice složitá osobnost, ale v tomhle byla klasika. Jen s mnohem většími nároky, což jí můžu se svým bezednými konty a neúctě k penězům splnit.

„Díky, Jaspere,“ řekl jsem a už se chystal notebook zaklapnout, abych se oblékl a vyrazil na nákup.

„Hele, já tuhle konferenci svolal, takže laskavě směřuj svoji vděčnost i k původci toho všeho!“ dožadoval se svých práv Emmett.

„Původci toho všeho? Tak já pak Belle poděkuji. Nazdar,“ citoval jsem ho a vypnul počítač.

Ale stejně chci něco extra. Musí to být něco, co by si ona sama nepořídila… nebo nezařídila.

Bella

Na Štědrý den jsem domů dorazila ve sváteční náladě. Snad poprvé od útlého dětství. S taškou plnou vážně dokonalého, hříšného prádla černé barvy jsem odemkla dveře a klíče pak hodila na komodu.

„Kopřiva je doma!“ ohlásila jsem se. Měla jsem tak dobrou náladu, že jsem dokonce sama pro sebe použila tu dementní přezdívku. „Edwarde?“ zkusila jsem, když mi nikdo neodpovídal. Byla jsem sama jako před tímhle vztahem.

Jestli mi na Vánoce někam zdrhnul, dostojím svému slovu a utrhnu mu vánoční koule a špičku mu zarazím do oka. No, tu špici jsem si přidala, ale když už budu v tom masakrování.

Nešťastně jsem se ploužila do obývacího pokoje, abych ho našla. Moje nálada byla náhle na bodu mrazu. Potom jsem šla do ložnice.

„No, né!“ zaradovala jsem se, když na posteli ležela velká, černá krabice Dolce. Přeběhla jsem k posteli a odklopila víko. „Chlap,“ poznamenala jsem, když jsem z krabice vytáhla dlouhé, černé šaty s rozparkem a výstřihem skoro až do pasu. Ale byly skvostné. Od materiálu po střih. Měl skvělý vkus. Taky je to bratr Alice.

Rozzářeně jsem si ty šaty prohlížela a vynášela v duchu mého snoubence do nebes.

Jenže pak přišel tvrdý náraz do reality.

„Super… Vzít si je nemůžu,“ uvědomila jsem si. Vždyť mám ty podvazky a další kousky, co k tomu patřily. Pod těmihle šaty ve stylu oblečená-neoblečená by to celkem vyniklo. Jednoduše řečeno bych vypadala jako štětka s inteligencí dlabaných saní. Uložila jsem šaty zpátky do krabice s tím, že je využiji hned zakrátko. Po perfektním sexu ho pozvu na večeři. Budeme jíst špagety jako Lady a Tramp. No, to radši ne…

U krabice byl ještě vzkaz, ve kterém se skrývala jen adresa a čas. Tady si někdo hraje… Jestli se mi ta hra nebude líbit, zajedu zpátky do domečku.

Absolvovala jsem koupelnovou proceduru, která ale byla významně zkrácená tím, že jsem byla už odpoledne na depilaci v salónu. Bůh mi tu bolest jednou zaplatí! Všem ženám by měl! No, neměla jsem na výběr. Žádný Boubínský prales nikoho nezajímá. Tím nechci říct, že bych ho tam předtím měla. Byla to pouze pravidelná prevence, aby tam nevzrostl.

Jemně jsem se nalíčila, protože můj make-up utrpí, až si to rozdáme. A já nechci vypadat jako Van Goghova paleta, až mu zpocená dopadnu na hruď.

Navlékla jsem si jeho vánoční dárek a rudou stuhu si uvázala kolem pasu. A přes to všechno jsem přehodila jen černý kabát. Mohla bych teď s klidem do místního parku strašit děti, až bych kabátek rozevřela a ukázala všechno, co se pod ním skrývalo. A i když to vypadalo, že toho je hodně, byla to čistá iluze.

Venku byla kurevská zima, no, pro krásu se musí trpět. A hlavně pro chlapy. Za tohle očekávám alespoň šátek od Hermèse. Nebo mi taky nedá nic… Třeba mi věnuje kočku, o které moc dobře ví, že jsem na ni alergická a řekne, že ji pokřtil po mně – Jidáš Satan II., nebo něco podobného. Když už měl sex, nemusí se snažit. To by bylo mužskému pohlaví podobné.

Můj řidič mě odvezl na adresu, kterou po mém nahlášení vyťukal do navigace. Přijeli jsme do vánočními světýlky nasvícené ulice. Obchody byly už dávno pozavírané. Pod jednou z ozdobených lamp stál Edward. Hned, jak mě spatřil, přešel ke mně, aby mi otevřel dveře.

„Jsou Vánoce. Odpusť si feministické poznámky,“ šeptl s pokřiveným úsměvem, když jsem mu podala ruku. Všimnul si, že mám na nohách síťované punčochy, ale to jen to jediné. Šaty od něj scházely.

„Nelíbily se ti?“ optal se zmučeně.

„Dočkej času jako… Počkej, co tu děláme?“ chtěla jsem vědět podstatnější věc.

„Vánoční překvapení,“ vysvětlil, stále nešťastný.

„Polibek pod lampou?“

„Dočkej času jako kopřiva dosud,“ odvětil a táhnul mě za ruku neznámo kam. Protočila jsem oči nad jeho chvilkou poezie.

„Moment, co to je?“ zajímalo mě, když začal do dveří zlatnictví strkat klíč. Masivní mříž nad našimi hlavami nebyla překážkou.

„Uvidíš,“ usadil mě a odemknul.

„Fajn,“ prskla jsem nervózně. Byla mi hrozná zima a bála jsem se toho, co vymyslel. Vtáhnul mě dovnitř, kde byla tma jako v hrobě a zavřel za námi dveře. Vydechla jsem si, protože jsem byla v teple a přestala se třást jako osika. Ale stále tu byl problém – tma a naprostá nevědomost. „Edwarde, řekni mi to už… To jsme se sem vloupali? To je to překvapení? Vánoce za mřížemi? Musím uznat, že originalita ti nechybí,“ utrousila jsem. Byla jsem promrzlá, nervózní a nesnášela jsem tmu. Začnu být protivná. Kopřiva se vrátí v celé své kráse. Bože, už sebe samu nazývám jeho výmyslem. Zdegeneroval mě.

„Jaký to trpělivý člověk,“ utrousil Edward a vtisknul mi polibek na tvář. Vyjekla jsem, protože jsem neviděla na krok. Hned jsem mu chtěla jednu fláknout, ale byl pryč. Už jsem se chtěla začít vztekat, když se světla s bouchnutím začaly rozsvěcet. A já tak poznala sladké místo – Tiffany.

„Tys…“

„Po menším kontraktu s majitelem jsou prostory pro dnešní noc naše a ty si vybereš svůj zásnubní prsten. Náušnice jsem ti už vyhlédnul sám,“ sdělil mi, když tam stál jako vysněný princ uprostřed zlata, stříbra, diamantů, safírů… Ach můj bože, mé ženské srdce plesalo.

„To je úžasné,“ špitla jsem. V krku mě pálilo a moje oči to hodlaly demonstrovat.

„Ty pláčeš?“ optal se zděšeně.

„Prosím tě, neplaš. To je štěstím,“ kuňkala jsem. „Edwarde, děkuju. Děkuju. Děkuju,“ zopakovala jsem a vrhla se mu kolem krku, abych ho zlíbala. Ten chlap mě vážně dostal. Tohle bylo nádherné překvapení.

„Nemáš zač,“ odpověděl, když jsem mu vytáhla jazyk ze sladkých úst. „A teď mi pověz pravdu. Proč sis nevzala ty šaty?“ zeptal se, náhle zase zamračený.

„Je to tu naše na celou noc?“ přesvědčovala jsem se a odstoupila od něj. Přikývnul.

„Proč?“ chtěl vědět zmateně. Uvolnila jsem si pásek na kabátě a začala rozepínat velké konflíky.

„No, aby sis mohl rozbalit svůj vánoční dárek,“ vysvětlila jsem mu a kabát si rozevřela. Shodila jsem ho ze svých nahých ramen. Edward vykulil onyxové oči, které byly ještě před chvíli zlaté. Pofidérní. Dolní čelist mu padala k zemi. „Už víš, proč jsem si tvůj dárek nemohla vzít?“ Přešel, fascinovaný, pomalu ke mně a natáhnul ruce k mašli na mém břiše. Jediným tahem ji rozvázal.

„Veselé Vánoce, Edwarde,“ řekla jsem mu, protože na to byl čas, když už roztrhal obal.

„Veselé Vánoce, Bello,“ opětoval mi a popadl mě do náruče, aby nyní svůj dárek uvedl do provozu. Mám nabité baterky na celou noc.

A to ještě neviděl svůj druhý dárek. Domluvenou schůzku s nejlepším dermatologem široko daleko. Je to sice hladké, pěkné a tvrdé, ale dost znepokojující. Navíc se budeme brát. Ve zdraví i v nemoci… Jsem připravená být obeznámena s jeho zdravotním stavem. Ale teď pokřtíme obchod u Tiffanyho.

Moc děkuju za hlasy a jak už bylo řečeno, ZK je teď moje jediná rozepsaná povídka, takže kapitoly už budou přibývat častěji. :) Troufám si tvrdit, že tak, jak jste ode mě zvyklí.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 14. kapitola: