Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 1. kapitola

03.09.2012 (15:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 63× • zobrazeno 13060×

Bella

Stála jsem ve výtahu a upravovala si sukni s vysokým pasem. Nedalo se v tom skoro hýbat, ale pro krásu se musí trpět. Zamrkala jsem na sebe do zrcadla a potěšeně si změřila moje dokonalé, kouřové líčení. Trochu výstřední na ráno, ale stejně jsem tu od toho, abych zavedená pravidla porušovala a vnášela do toho něco nového. Tomu se říká evoluce.

Přitom, když jsem si snažila odstranit řasenku z míst, kam vážně nepatří, jedna řasa mi vlítla do oka a rozhodla se pořádně dráždit moji oční bulvu. Roztahovala jsem víčka od sebe a hledala tu svini. Oko mi šíleně začalo slzet a můj pečlivě dělaný, perfektní make-up se mohl rozsypat jako domeček z karet. Mí zaměstnanci mě takhle vidět nesmí. Jsem pro ně vzor. Včelí královna tohohle módního úlu, která je pro ně dokonalou paradigmou v naší disciplíně. Nesmí vidět, že i já jsem skutečně člověk a kýchám, smrkám, brečím, anebo lovím řasy.

Měla jsem jedno patro na to, abych zachránila svoji pověst ledové a nelítostné mrchy, co nemá slzy a srdce.

Extrémně a bolestivě jsem hrábla špičkou prstu do oka.

„Hotovo!“ zahlásila jsem vítězně a shlížela na tu svini, co už nebyla součástí mého těla a dřímala si na bříšku mého ukazováku. Ocelové dveře cinkly a otevřely se.

Všechno zašustilo a slyšela jsem rány a šoupání židlí, když všichni zaměstnanci na patře padli na svoje židle, protože celou dobu do sebe lili kafe a povídali si o tom, jaká je jejich šéfová kráva.

„Dobré ráno, slečno Ölandová,“ vyletěla hned od dveří moje japonská asistentka. Krutá rasa, no, ona kuňkala a špitala.

„Není na něm nic dobrého, když ještě nemám svůj sendvič, Chilli,“ postěžovala jsem si, protože když nemám plný žaludek, i Satan se modlí, aby mě nepotkal.

„Jsem Chiko,“ hlesla za mým ramenem a snažila se mě předběhnout, aby mi vložila do ruky plastový box s mojí snídaní. Ta osoba byla příšerně malá.

„Přidejte do kroku, Chilli. Máme spoustu práce,“ zamumlala jsem a prohlížela si všechny moje podřízené za skleněnými stoly. Nikdo z nich se mi nevydržel dívat do očí.

A pak jsem uviděla něco šíleného.

„Slečno Spencerová,“ začala jsem nevinně, no, uvnitř mě vybuchovala Etna. Blondýna s – na můj vkus – očima moc blízko u sebe, se roztřásla jako ratlík a vystřelila na nohy.

„Ano, madam…“

„Nejsem žádná madam. Vypadám snad jako madam?“ štěkla jsem. Nesnášela jsem, když mi tak někdo říkal. Je mi pětadvacet, kurva! To mi zase někdo připomíná, že se raketovou rychlostí blížím k třicítce?

„Ne, madam. Promiňte, madam... Chci říct…“

„Proboha, nekoktejte mi tu,“ přerušila jsem ji. Stejně jsem nevěděla, co chtěla ta básnířka říci. „Nejen, že telefonujete neustála firemním mobilem v pracovní době se svým přítelem, který je bůhví odkud, ale ještě máte na sobě tohle!“ dostala jsem ze sebe ztěžka. Podívala se nevinně na svůj svetr z minulé kolekce Guess, kterým výrazně narušovala prostředí mého patra, kde všechno lícovalo a pro tohle tu nebylo místo.

„Ať mi to zmizí z očí dřív, než mi tu způsobíte srdeční selhání a já vás budu žalovat!“ vypěnila jsem a jí se vyvalily z očí slzy. Rozběhla se pryč a já zvedla pohled. Všichni zase bleskovou rychlostí sklonili hlavy k obrazovkám monitoru. „Tady vládne anarchie,“ šeptla jsem a pokračovala do svojí kanceláře za hrobového ticha. Otevřela jsem dveře a uviděla na mém stole vyložený pár červených lodiček od Manola Blahnika. V malých, bílých ručičkách třímala ta osoba rozložené noviny.

„Alice, okamžitě odstraň svoje nohy z mého francouzského stolu,“ nařídila jsem jí a zabouchla Chilli dveře před nosem. Ozvala se rána. Nejspíš do nich tím nosem narazila. Stejně ho má dost velký…

„Nejsi můj šéf,“ odpověděl mi bezstarostně ten skřet a dál si četl noviny. Přešla jsem k ní a vytrhla jí je z ruky. Srolovala jsem je a hodila je do koše. Alice se na mě usmívala od ucha k uchu s vědoucným úsměvem.

„Nesměj se na mě takhle. Neřekla jsem žádný vtip.“

„Miláčku, ty nevíš, co je vtip. Ta chudinka Spencerová si vyplakává srdce na záchodech,“ vyčetla mi.

„Ona ti to stačila říct? Zasévá tu semínka anarchie. Ani bych se nestačila otočit a už by to plodilo. Tohle je Vogue. Jestli se jí něco nelíbí, může jít pracovat naproti do kavárny. Tisíce dívek by pro tuhle práci vraždilo,“ dodala jsem nakonec a konečně ji dostala ze své židle.

„Myslím, Bello, že bys měla trochu zvolnit a zjistit, co je to život. Nebo ti proteče mezi prsty.“

„Tohle je můj život. V téhle budově, v Paříži, v Miláně… Nepřipadám si stísněná,“ odsekla jsem.

„Jen počkej až...,“ nedořekla to a přešla k oknu. Jako kdyby na něco čekala.

„Co?“ chtěla jsem vědět. Sekundu na to vstoupil do mé kanceláře jeden z hlavních akcionářů Harry Kens. Idiot. Nebýt mě, nic by tu nefungovalo a on si říkal můj šéf. To je zločin. Měli by mi líbat nohy za to, co pro ně dělám.

„Ahoj, Harry,“ pozdravila jsem ho mile a vstala, abych mu podala ruku. Tvářil se uctivě. Čišel z něj respekt k mojí osobě. Nebo možná strach. Nevím. Já mezi tím rozdíly nedělám. Hlavně, že mi pak nikdo neodporuje.

„Bello,“ opětoval mi přivítání a líně mi stisknul ruku. Nenáviděla jsem, když se někdo při třesení rukou nedívá do očí a ještě je jak leklá ryba. Já jsem mu ruku silně stiskla a propalovala ho pohledem. Tak se to má dělat.

„Co si přeješ?“ chtěla jsem vědět vlídně, ale ve skutečnosti mě to vůbec nezajímalo.

„No, Bello… Je tu takový problém,“ hlesl nervózně a kmitl pohledem k Alici.

„Už jdu,“ šeptla a nechala mě tu s ním samotnou. Tiše za sebou zavřela dveře a já se otočila k Harrymu. Na lysé hlavě neměl jediný vlas.

„Tak?“ vypálila jsem hned, protože čas jsou peníze.

„Radši se na to posaď,“ doporučil mi.

„Postojím,“ odvětila jsem. Byla jsem klidná, protože jako šéfová tohohle módního gigantu jsem už zažila různé situace.

„Jak myslíš.“ On si ale radši sednul. „Bello, volalo imigrační,“ oznámil mi. Nechápavě jsem si ho změřila. „Nedostala si nějaký dopis nebo upozornění?“ zeptal se opatrně.

„No, pár dopisů ano… Ale někam jsem je založila,“ dodala jsem. Neměla jsem tušení, kde skončily.

„Tyhle sis přečíst měla, protože pak by ses mohla dostavit na imigrační úřad a zažádat si o prodloužení pobytu. Teď tě chtějí vyhostit,“ prozradil mi a já vyvalila oči.

„Tak se tam dostavím teď a…“

„Ne, už to nejde. Máš dva týdny.“

„Na co?“

„Aby ses vrátila zpátky domů.“ Padla jsem na zadek a lapala po vzduchu.

„Jako že zpátky do Švédska?“ vypadlo ze mě.

„No, pocházíš ze Stockholmu?“ uhodil na mě. Ten hajzl. Cítil se na koni. Viděl, že jsem před ním poprvé v životě vyvedená z míry. Vycítil moji slabost a chtěl se po mně svést.

„To ano, ale…“

„V tom případě… Je mi to, líto, Bello. Zvedla si tuhle pobočku na nohy…“

„Ale já to můžu dál řídit. Vždyť dneska je to běžné. Svět je plný moderních technologií. Mám Skype a…“

„Ne, to nepůjde… Musíš dát výpověď,“ řekl. Celý můj dokonalý svět se hroutil. Hlavou se mi honily miliony myšlenek na to, jak to vyřešit a koho požádat o pomoc. Měla jsem spoustu vlivných přátel, ale žádní z nich na to pravděpodobně nestačili. Proč, sakra, Obama nečte Vogue?

„Bello!“ vypískla Alice, když dovnitř vlítla jako hurikán. Jako v mrákotách jsem se na ni otočila. „Už zase volal,“ ohlásila mi a šermovala mi s mobilem pod nosem.

„Kdo?“ vydechla jsem.

„Můj bratr – tvůj snoubenec,“ odpověděla a já nechápavě přimhouřila oči. Normálně bych už na ni vyletěla, co to mele, ale teď jsem byla mimo.

„Snoubenec? Ty se budeš vdávat, Bello?“ uhodil na mě Harry překvapeně.

„No, já,“ blekotala jsem zmateně.

„Ovšem, že se bude vdávat,“ řekla mu za mě Alice velitelsky a neochvějně. Já se vdávám? „Bere si mého bratra. Je to tak šťastná nevěsta, ale příliš skromná, viď, Bello?“

„Skromná,“ opakovala jsem po ní jako zaseknutý gramofon.

„A kde máš zásnubní prsten?“ podezříval mě Harry a ukázal tak na moje vyložené ruce na stole a hlavně holý prsteníček.

„To… Já…“ Nebyla jsem schopná pořádně zareagovat. Alice totiž byla jako tornádo. Občas chrlila slova tak rychle, že jsem vůbec netušila, o čem mluví. Navíc ještě ty řeči o vyhoštění.

„Chudince byl příliš velký a pořád jí sklouzával z prstu. Můj bratr bohužel nedokáže moc odhadnout velikost kroužku. Ovšem to důležitější, a to diamant - jeho velikost - dokáže vybrat perfektně,“ pronesla tu lež s širokým úsměvem bez zaváhání. Stála vedle mé židle a já na ni koukala s ústy dokořán.

„No, tak to je úžasné, Bello,“ prohlásil Harry, stále vyvedený z míry. „To všechno mění. Proč si mi to neřekla dřív?“

„Ona je hrozná tajnůstkářka. Jedna z věcí, kterou na ní můj bratr zbožňuje,“ odvětila mu Alice místo mě. „Ale určitě vás pozvou na svatbu. Bude příští týden,“ slíbila mu. Připadalo mi, že se teď koukám na seriál, a že se to neděje v reálu – že se to netýká mě.

„Tak skvělé. Gratuluji, Bello. Páni. Manželství a ty,“ trousil si pod nos. „Dostaneš zelenou kartu, tím pádem nadále zůstáváš šéfredaktorem. Oznámím to správní radě. Jsme rádi, že o tebe nepřijdeme,“ dodal a odešel.

„Ahoj,“ hlesla jsem za ním. Potom jsem se otočila na Alici. „Já se vdávám?“

„Slyšela jsi. Hele, vážně nechci, aby tě vyhostili. Jsi moje kamarádka… A můj bratr stejně nemá, co dělat.“

Edward

„Emmette!“ zařval jsem, když jsem v koupelně našel na zrcadle – Byl jsem zde, přijdu zas. Najdi si ženskou, Fantomas. Bylo to napsané Rosaliinou rtěnkou, takže mi bylo jasné, kdo mi tu dělal nepořádek. Já byl celý od krve po lovu, který se mi trochu vymknul z rukou, takže jsem zase jednou musel použít sprchu.

Neodpovídal. Mihnul jsem se domem a rázně zaklepal na dveře jejich ložnice.

„Jsem nahý,“ varoval mě. Protočil jsem oči a rozrazil dveře. Panty hlasitě zaprotestovaly.

„Co to je?“ vypálil jsem, když Emmett seděl na pohovce a zíral nahý na televizi.

„To je penis,“ odpověděl nevzrušeně a sledoval zápas.

„Myslel jsem tvoji nahotu celkově. A jdi umýt moji koupelnu,“ nařídil jsem mu.

„Tohle je moje ložnice, takže pokud jsem se přihlásil k naturalistům a provozuju to tady, nic ti do toho není. A teď mě omluv. Bude finální výkop,“ odbyl mě.

„Jestli neumyješ to zrcadlo, předvedu ti finální výkop,“ zavrčel jsem. Emmett si ztrápeně povzdechnul a zmizel z pohovky. Za tři sekundy se na ní už zase rozvaloval a nevěnoval mi pozornost. Má štěstí.

„Edwarde!“ ječela Alice nadšeně z přízemí. Tohle je večer k pláči. Myslel jsem, že si sednu v klidu na terasu s dobrou knihou a místo toho mám bratra naturalistu a moje sestra si střeží svoje myšlenky. Seběhnul jsem dolů a připravoval se na něco zlého a otravného.

„Co?“ chtěl jsem vědět, když jsem narazil na moji poskakující sestru se saténovou krabičkou v ruce. Proboha, Jasper ji zase požádal o ruku? Já to nechci opět absolvovat.

Kývnula na mě a rozběhla se do lesa. Vyrazil jsem za ní a snadno ji dohnal. Běželi jsme tak dlouho, dokud jsme nepřestali slyšet zvuky spotřebičů v domě.

„To je to tak tajné?“ zeptal jsem se a bál se toho, co přijde.

„To teda. Nejvyšší utajení. Přece nechceš, aby se ostatní dozvěděli, že se příští týden ženíš,“ dodala potichounku s tváří andělíčka.

„Prosím?“ hlesl jsem, no, problém byl, že jsem špatně slyšet nemohl.

„Ženíš se, bratříčku. Vím, že si z toho rozhozený, ale co teprve já. Tolik příprav a mám jen týden…“

„Alice, stačí,“ utnul jsem ji a ona sklapla. Konečně. „O čem to mluvíš?“ V hlavně měla jen konfety, svatební šaty a kytky.

„No, já… Moje kamarádka Bella tak nějak potřebuje zelenou kartu, kterou jí přidělí úřady, až si vezme Američana. Chtějí ji vyhostit, tak jsem jí nabídla, že by sis ji mohl vzít, aby tu mohla zůstat,“ vysvětlila a mně se otevřela ústa dokořán.

„Řekni mi, že si děláš legraci,“ požádal jsem ji šeptem a hruď mi začínala vibrovat.

„Dělám si legraci,“ splnila mi přání. „Ale budeš se ženit,“ zahlásila a široce se usmála. Zatrnulo mi. Díval jsem se do prázdna bez výrazu. Ona mě nabídla jako štěně nebo balík sušenek na trhu. Prodala mě.

„Ze všeho, co jsi kdy vymyslela, je tohle to nejpitomější,“ zašeptal jsem a snažil se to absorbovat. Cítil jsem se dost zneužitý. Bratr mi kreslí po zrcadle rtěnkou hloupé vzkazy a sestra mě prodává do otroctví.

„Takže souhlasíš?“ chtěla vědět nadšeně.

„Ne! Ne! Ne! Nevezmu si neznámou, lidskou ženu! Ty… Já… Já nemám slov. Ty nejsi normální!“ rozeřval jsem se na ni a otočil se na podpatku, abych se jí zbavil.

„Ale já už jsem to slíbila a koupila prstýnek. Ty stejně nemáš co dělat,“ připomněla mi taktně a cupitala za mnou.

„Já mám toho na programu spoustu. A nelegální svatba tam není!“ odseknul jsem. To je prostě neuvěřitelné.

„Edwarde, prosím. Udělej to pro mě,“ žadonila dál, zatímco já se díval přímo na cestu a nehodlal jí věnovat jediný pohled. „Já vím, že jsi upír, a tak si chceš vzít tu pravou, protože manželství je pro nás posvátné a věčné,“ odříkávala to jako básničku mírně otráveným tónem. „No, s Bellou bys byl jen dva roky, a pak byste se rozvedli. Dva roky jsou přece zanedbatelné, když jsi nesmrtelný. Nic to není. A nikdo z nás to pak té pravé nepráskne,“ slíbila. Ona si myslela, že mě má v kapse, a že jí na to kývnu, i když pořád viděla moje negativní rozhodnutí.

Zastavil jsem se a podíval se jí do očí s tím, že jí to jednou pro vždy vštípím.

„Řekl jsem, že ne!“

O dva dny později

„Nechápu, jak jsem se k tomuhle mohl nechat přemluvit,“ bědoval jsem v letištní hale. Stovky a stovky lidí utíkali sem tam jako mravenci v jejich hnízdě. Naléhavé myšlenky byly plné spěchu.

„Já to naopak chápu velice dobře. Miluješ svoji sestru a právě proto to pro ni uděláš,“ odvětila Alice klidně a velmi přesvědčivě.

„Aspoň mi ji ukaž,“ naléhal jsem, protože jsem neměl tušení, jak Bella vypadá. Alice to přede mnou úzkostlivě tajila, a tak jsem se začínal bát toho, co přijde – toho, co si mám vzít. Ne, že by na tom nějak extra záleželo. Stejně se při první příležitosti rozvedeme, ale můžu vědět, jak vypadá žena, se kterou mám vstoupit do posvátného svazku manželského. Posvátného… Teď ho pekelně pošpiním.

„Vždyť ti může být jedno, jak vypadá. Teď je spíš důležité, jak vypadáš ty,“ zamumlala si pod nos a znovu kontrolovala moje oblečení. To dělala vždycky, ale teď to teda zdvojnásobila. „Hele, jdi jí koupit kytku,“ nakázala mi a ukázala na květinářství, které bylo vedle kavárny. Se svěšenými rameny jsem se ploužil do květinářství. V očích prodavačky jsem vypadal hrozně smutně. Ráda by mě utěšila a taky si to hned začala květnatě představovat.

„Díky,“ přecedil jsem skrz zuby, když jsem platil za tucet rudých růží, protože její myšlenky byly tedy mimořádné. Mimořádně dotěrné a hlasité.

„Nemáte vůbec zač. To já děkuji,“ zašvitořila a ohnula se přes pult. Pažemi si přitlačila ňadra k sobě a nasadila koketní úsměv. Utíkal jsem tam odsud, než mohla zajít show dál. Mohla si pogratulovat. Donutila utíkat upíra před lidskou bytostí.

Vyšel jsem ze dveří ve chvíli, kdy zrovna z pravé strany vylítla žena. Narazila do mě a přirozeně se skácela k zemi, protože narazit do betonové stěny taky není nic příjemného a při čem si má šanci udržet balanc. Ještě na těch jehličkách, které měla na dlouhých, pavoučích nohách. Měla sukni, takže jsem měl čest vidět i pokračování.

„Moc se omlouvám,“ šeptl jsem kajícně, protože ji to muselo šíleně bolet. Už jsem dorazil očima ze stehen přes pas i ke dvěma nádherným čokoládovým očím. Sehnul jsem se a podával jí ruku. Udělal jsem to trochu nejistě, protože nabízet jí kus ledu taky nebylo dobré, no, nechtěl jsem ji bez pomoci nechat ležet na zemi.

Změřila si mě a přimhouřila oči. Srdce jí párkrát vynechalo, a když jsem k ní sehnul tu ruku, divoce se rozbušilo. Ale teplota a zvukové kulisy doprovázející její tělesné funkce bylo to jediné, z čeho jsem mohl číst. Já ji totiž neslyšel.

„Ty kreténe!“ zařvala na mě a pár lidí se otočilo. V šoku jsem se narovnal a měřil si ji.

„Prosím?“

„Jsem pořád obklopená neschopnými idioty,“ mumlala si pod nos. Mě ignorovala a škrábala se ze země. Bílou halenku měla politou kafem, které se na ni vylilo při pádu. Postavila se na nohy a rozepnula si ji až k podprsence, kde se začala sušit kapesníkem.

„Omlouvám se, madam,“ pronesl jsem gentlemansky jako za starých časů. Na to ženy letěly a roztály pak jako čokoláda v horké lázni. Zvedla ke mně vražedný pohled.

„Nechte si tu madam. Já nejsem žádná madam!“ vyprskla na mě. Tak asi ne. Očividně byla výjimečná. Prskala na mě jako rozzuřený pittbul.

„Ale jste žena,“ poznamenal jsem, což se jí dotklo asi ještě víc.

„Všimnul jste si,“ štěkla a přivinula si košili k odhalenému hrudníku.

„Tak jsem to nemyslel. Já jsem…“ Zastavila mě v mém proslovu naprosto neskutečným, ignorantským způsobem. Nastavila mi dlaň před obličej a já jí zůstal zaraženě zírat na čáru života.

„Okrádáte mě o čas, pane,“ oznámila mi. „A můj čas jsou peníze,“ vysvětlila mi, jako kdybych byl školáček, co si zapomněl klasifikační arch. Ještě v životě se mnou takhle žádná lidská bytost nemluvila. Řvaly na ně instinkty, aby si nic takového nedovolili. Totálně mě vyvedla z míry, protože ona se očividně nebála vůbec a ještě k tomu jsem neslyšel její myšlenky. Vytočila mě k nepříčetnosti a neuvědomovala si, jak je to nebezpečné. Taky proto, protože neskutečně voněla. Přímo božsky. Upír spřádal plány, jak ji odsud dostat a někde si ji v klidu vychutnat. Ta by stejně určitě nikomu nechyběla.

„Jste nepříjemná jako kopřiva,“ zavrčel jsem, a pak se nad tím pozastavil. Kopřiva? Jenže na nadávky ostřejšího rázu jsem se nezmohl. Nejradši bych ji díky mé nátuře zabil, ale co se týká té verbální komunikace, tak tam ve mně ještě pořád dřímal ten sto let starý gentleman, co dámu nenazve domácím dobytkem. Moje blbost. Ale jsem si jistý, že ještě chvíli a tahle roztomilá fúrie z pekla toho gentlemana pohřbí.

„Nazval jste mě právě kopřivou?“ dostala ze sebe, značně podrážděná a uražená.

„Přesně tak. A znám ještě spoustu bylin,“ varoval jsem ji.

„Tahle konverzace je nesmyslná. Mám na práci důležitější věci, než se na letišti hádat s nějakým dvacetiletým frackem, co nedává pozor na cestu a nazývá spořádané občany květinami a bylinami,“ pronášela důležitě během toho, co vytáhla mobil a něco tam začala spisovat. Ten mobil používali šéfové velkých firem, protože byl k tomu vytvořený. Jistě, že ta má pod sebou spoustu lidí. Z těch jejích gest a poznámek se to dalo poznat.

Její vůně mě pořádně fackovala a rozervávala zevnitř. V krku se mi tavilo a bulblalo olovo.

Ona byla hořká čokoláda se sladkou náplní.

Chtěla se rozejít pryč, ale zastoupil jsem jí cestu.

„A já mám zase na práci důležitější věci, než se vybavovat s též dvacetiletou nezdvořilou, upjatou ženskou, kterou stoprocentně nemůže nikdo vystát. A která už vůbec není spořádaná občanka, protože ten švédský akcent do téhle země nepatří,“ zavrčel jsem jí do tváře a nedokázal ovládat svoji podstatu – vycenil jsem na ni zuby, když jsem odhrnul horní ret. Byla jedna z těch, co museli mít poslední slovo, a tak jsem zmizel dřív, než si to ve svém lidském, pomalém mozku stačila srovnat a zareagovala by. To byla vážně doslova a do písmene kráva. Jak říkám – nebyl jsem zvyklý, aby se ke mně takhle někdo choval. Ještě nikdy v mé existenci si na mě nikdo takhle ústa – v jejím případě hubu – neotvíral. Musela mít něco v nepořádku s instinkty. Nejspíš protože se narodila bez páteře.

„Vypadáš podrážděně,“ podotkla Alice, když jsem se dlouhými kroky řítil k ní.

„Někoho jsem potkal,“ vysvětlil jsem. Něco tajila. Opět. Překládala americkou hymnu do švédštiny, které jsem dneska už měl po krk.

„Teď se neseznamuj, bratříčku, když se máš ženit.“

„Neboj. Tu bych si nevzal ani za sto litrů krve La tua cantante,“ přísahal jsem.

„Když myslíš… Bello!“ křikla najednou přes moje rameno. Viděl jsem jejíma očima, na koho to mává, a šokovaně zavrčel.

„Alice! Promiň, že jsem se zdržela, ale u kavárny do mě vrazil takový idiot,“ odpověděl jí ten protivně známý hlas, který se v některých místech lámal a protahoval slova, jak se snažil krotit švédský akcent.

Pomalu jsem se otočil a podíval se do očí madam Belle.

„Ty!“ vydechla a rozšířila oči.

„Kopřivo,“ pozdravil jsem ji znovu otráveně.

„Vy se znáte? To je skvělé,“ zatrylkovala Alice mezi námi. My dva se propalovali pohledy a ani jeden nehodlal uhnout. Což byla další věc, co na ní byla jinak. Lidi se nám nevydrželi dívat do očí. S každou další novou informací, co jsem o ní vypozoroval, mě vytáčela ještě víc.

„Neřekl bych,“ šeptl jsem.

„Já taky ne,“ souhlasila její povedená přítelkyně.

„Bello, tohle je můj bratr Edward Cullen. Tvůj snoubenec,“ představila mě Alice pyšně, no, v mysli mě nabádala, abych se choval jako člověk – slušně. Nechápu, jakou to má spojitost. Oni nebyli slušní ani omylem.

„Edwarde, tohle je Bella Ölandová. Tvoje snoubenka.“ Ta Švédka se zamračila ještě víc a čekal jsem, kdy jí začne stoupat pára z uší. A s tímhle mám já žít dva roky?

A ještě super trailer od DyDy, za kterej jí moc děkuju. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 1. kapitola: