Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žebračka - 29. kapitola

24.06.2010 (07:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1386×

29. kapitola

Vypravěč

„Tak, co? Přidáte se k nám?“ zeptal se jich Edward znovu. Na mýtině se rozhostilo ticho. Nešlo slyšet nic jiného, než jen, šustění větru ve větvích vysokých dubů a buků okolo mýtiny.

„Edwarde, co si myslíš, že ti odpovím? Jsi jako můj bratr, když tě měli zabít, myslel jsem, že umřu s tebou, na to abych tě zachránil, jsem však velmi slabý. Jane, by mě zabila a teď je sama mrtvá… kdybych ji to mohl rozmluvit. Sestřičko moje…“ Alec k ní poklekl a objal její, teď již, mrtvé tělo.

V Belle se něco hnulo, nechtěla ji zabít, ne za cenu toho, že by zranila Aleca. V jejích rukou začala pulzovat nevídaná moc. Cítila se velmi silná, i když před chvílí mohla sotva klečet.

„Pusť mě k ní,“ pronesla Bella do ticha, a když Alec uhnul, tak vzala Janinu ruku do svých dlaní.

„Co to děláš?“ optal se ji Edward.

„Pššt,“ řekla pouze a všichni utichli a koukali na ni. V jejích dlaních se vytvořilo zlatavé světlo, a když zmizelo, tak Jane otevřela oči.

„Vítej zpět mezi živými,“ řekla jí Bella a poodstoupila od ní.

„Jak jsi to dokázala?“ zeptali se ji všichni společně.

„Nevím, zkrátka to byla intuice z mého nitra, něco vrozeného, co se dralo napovrch,“ odpověděla jim.

„Nemusela jsi mě probouzet… nevadilo mi být mrtvá,“ osopila se na Bellu, Jane, jen co se vymanila z Alecovi z objetí.

„Tu laskavost bych si klidně vzala zpátky, ale je tu někdo, komu bych tím ublížila,“ odpověděla jí Bella vyrovnaně a usmála se na Aleca. „Kdybys mě o to nepožádal, tak to neudělám,“ řekla mu Bella a stočila svůj zrak k Axelovi, který ležel na zemi mrtev. „Nevím, zdali by si i on zasloužil třetí šanci na život,“ zkonstatovala Bella a otočila se zpět k ostatním.

„Přidáte se?“  řekla jsem znovu, jelikož chtěla být co nejdříve doma. Alec se podíval na Felixe a Demetriho, kteří pouze přikývli, potom svůj pohled stočil k Jane, která tupě zírala na Axela.

„Je mrtvý?“ zeptala se, ale nečekala odpověď, věděla, že je. Vrhla se k němu a objala jeho tělo ve svém náručí.

„Proč zrovna on?“ zeptala se a Bella přesně věděla, že ta otázka směřuje k ní.

„Doopravdy si to přeješ?“ zeptala se jí a ona pouze němě přikývla.

Belle se v hlavě točily řetězce myšlenek: právě teď se nesnáším za to, co dělám, ale dívat se na utrpení druhých a Jane ho asi moc milovala.

Chytila jeho ruku do svých dlaní a tak jako předtím u Jane jsem nechala plát tu velikánkou sílu, tu moc, která vracela život do mrtvých těl.

Axel otevřel oči, a když nad sebou uviděl Jane, tak ji dlouze a vášnivě políbil. Nechali je a odstoupili stranou.

„Přidáme se k Vám. My tři 100% a jestli ti dva také, to je pouze na nich,“ řekl Alec a střelil pohledem k Jane, která živě diskutovala a dohadovala se s Axelem. Potom oba dva střelili pohledy k Belle a potom jen kývli a přišli za námi.

„Pokud, Vám nebudou vadit další dva členové rodiny, tak se velmi rádi přidáme také,“ řekla Jane a všem došlo, že začíná nová éra jejich životů.

Bella:

O dva dny později

„Jane, kde se pořád couráš? Takhle do té školy nikdy nedorazíme!“ zavolala jsem do útrob našeho nového domu na pobřeží věčně studeného Berlinghamu, na severu státu Washington. Přistěhovali jsme se ihned, jak se stala ta nehoda před dvěma dny.

Carlisle si našel práci v nemocnici a my tady nastupujeme do školy, jako adoptované děti Carlislea. Nastupujeme do druháku, což je celkem přijatelné, akorát Jane jde do prváku. Jane s Alecem jsou vydáváni za dvojčata, stejně jako Jasper a Rosalie.

Momentálně je nás v rodině třináct a je to bezva, náš nový dům se nachází za lesem u skalnatého pobřeží a útesů Solid Alm. Dnes je náš první den, kdy jdeme do školy. Na upíří život jsem si již zvykla a i ostatní noví členy naší početné rodinky jsou šťastní a spokojení. Jane a spol se rychle naučili ovládat svou žízeň a jsou z nich poctiví vegetariáni. O Volturiových jsme od té doby, co se k nám třetina jejich gardy přidala, neslyšeli a žili jsme si šťastný a spokojený život.

„Už jdu Bello!“ zavolala na mě seshora Jane. Potom jsem jen viděla nádherně bílé nožky na vysokých podpatcích cupitat po schodech dolů. Jane na sobě měla nádherné smetanově oranžové šatičky s tmavě modrou krajkou.

„Sluší,“ pochválila jsem jí její róbu a potom jsme společně šly do garáže za ostatními. Já jsem na sobě měla černou mini sukýnku, která mi sahala těsně pod zadek a bílou průsvitnou košili, pod kterou jsem měla  černé krajkové prádlo, které více odhalovalo, než skrývalo, ale bavilo mě si s Edwardem hrát, hlavně před ostatními.

„Bello, to se nemůžeš někdy normálně obléct? Přivádíš mě k šílenství!“ zasoptil Edward, jehož zlaté oči měly barvu onyxu.

„Ne,“ řekla jsem lišácky a nastoupila jsem do auta. Cesta do školy probíhala v mlčení za poslechu hudby od  Povarottiho.

Když konečně naše jedenáctičlenná skupinka dorazila v pěti luxusních autech na parkoviště Střední školy Nellemburk, tak se rozhostilo po celém parkovišti ticho, že byste slyšeli špendlík spadnout na zem. Všichni jsme zároveň, jako na povel vystoupili a chytli jsme se do dvojic, až na Demetriho, Aleca a Felixe. Chudáčci nikoho nemají.

Náš zástup šel za sebou ve spárované řadě, přes celé parkoviště až na malé náměstíčko před školou, tam jsme se rozloučili a já s Rosalie jsme šly do kanceláře. Šly jsme zrovínka my dvě, jelikož tomu, co jsme od ředitele potřebovaly, nám vyhovovaly naše oblečky.

Mini sukně a průhledně bílé košile s výstřihem do véčka, které odkrývalo více, než by mělo, pod kterýma nám prosvítalo krajkové prádlo v barvě sukní. Boty na vysokých jehlách.

Tak to u nás Cullenových vypadá denně. My děvčátka se oblíkáme krásně a sexy a kluci jako džentelmani se přizpůsobí oblečením k nám, takže nakonec spolu nádherně ladíme.

Zaťukaly jsme na dveře ředitelovy kanceláře a on nás ihned vyzval, abychom vešly.

„Dobrý den, pane řediteli.  Přišly jsme za celou rodinu Cullenů. Já jsem Bella a toto je Rosalie,“ řekla jsem na úvod.

„Ovšem, děti doktora Cullena. Vítejte na naší škole, kdybyste něco potřebovali, tak stačí říci a my to splníme,“ řekl na úvod, zatímco nám nabídl židle. Usadily jsme se a začaly jsme s ním vyjednávat.

„Vlastně bychom Vás o něco chtěli požádat, pane řediteli,“ řekla jsem sladce a upřela jsem na něj svůj nejpřímější pohled.

„Co by to mělo být?“ zeptal se mě.

„No, chtěly bychom Vás požádat o výměnu,“ řekla Rose. Ředitel se zamračil.

„O jakou výměnu se jedná?“ zeptal se. Zeširoka jsme se na něj usmála a naklonila jsem se k němu přes stůl. Jeho očka zakotvily v mém výstřihu.

„No, o přimíchání naších členů rodiny na některé hodiny. Tak třeba bychom chtěli mít tělocvik holky a kluci zvlášť a také některé hodiny, aby měli někteří od nás jinak,“ řekla jsem a on se jen usmál s pohledem upřeným do mého výstřihu.

„Zajisté, to zařídíme,“ řekl a tak jsme se zvedly ze židlí.

„Děkujeme Vám,“ pronesly jsme společně a potom jsme chůzí modelek opustily jeho kancelář.

Když jsme vyšly, v čekárně sedělo několik kluků a bavilo se o všem možném. Jakmile nás uviděli, všechna konverzace je přešla, ale ne tak docela. Místo Verbální se o slovo přihlásila neverbální. Jen jsme se s Rose na sebe usmály a šly jsme dále.  Došly jsme na náměstí a posadily jsme se na klíny našich miláčků. Já osobně velmi ráda dráždím Edwarda, a tak jsem si na něj sedla obkročmo a on sjížděl svými studenými rty můj krk, až do dekoltu.

„Musíte to dělat všude?“ osopil se na nás Alec.

„To si piš,“ zašvitořila jsem a zvedla jsem se z Edwarda, došla jsem k Alecovi a sedla jsem si tak na něj. Potom jsem se k němu naklonila a do ucha jsem mu zašeptala:

„Najdi si taky nějakou holku a nezáviď nám,“ potom jsem vstala a vzala jsem Edwarda za ruku.

„Je to zařízený,“ řekla jsem, když poprvé zazvonilo a tím to upozornilo studenty, že výuka začne za malinkatý okamžik. Rozešli jsme se do tříd. My s Jane jsme si zařídily hodiny společně, protože se z nás staly nejlepší kamarádky. První hodinu jsme společně měly biochemii.

Vstoupily jsme do třídy, kde už byl učitel a nedíval se na nás nijak zvlášť vesele.

„Dobrý den, pane Laritheite, já jsem Bella a toto je Jane Cullenovi,“ řekla jsem mu s úsměvem, zvedl k nám své zlaté oči a na nás čekalo překvapení, jaké již dlouho ne. Byl to upír a co víc? Byl to Demetri!

„Dobrý den, slečny. Představte se prosím třídě,“ řekl s klidem, a tak jsme se otočily ke třídě a představily jsme se. Potom jsme si šly sednout do lavice.

Vypravěč:

Nevěděli, že právě nyní je ten čas, že právě teďka stojí smrti přímo tváří v tvář. Jaspera, Emmetta, Esme, zkrátka všechny je čekala jistá smrt, které nešlo zabránit… Nebo to ještě jde?

Bella:

Celý školní den uběhl celkem rychle. Zrovna jsme s Jane nastupovaly do auta, když v tom jsme spatřily, jak se Demetri baví s nějakými jinými upíry.

„To jsou David a Izmael. Jedni z nejmocnějších upírů v Arově gardě,“ pošeptala mi Jane a zmiňovaní se k nám otočili a všichni tři odhalili dvě řady nablýskaných zoubků.

„Co si myslíš, že chtějí?“ zeptala jsem se Jane nazpět.

„Nevím,“ řekla a potom už jsme jen nasedly do auta a odjížděly pryč od školy.

Za deset minut už jsme parkovaly před domem. Vešla jsem do obývacího pokoje, který byl totálně zničený. Bylo to tu jako po velkém požáru, ale nesedělo mi, kdo by to mohl udělat, když jsme my s Jane právě přijely domů, kde nikdo celý den nebyl.

„Izmael a David!“ řekly jsme obě dvě společně a střelily jsme po sobě pohledem. Bohužel již bylo moc pozdě, protože nás někdo chytil zezadu za ruce a vlekly nás pryč z domu. Nemohly jsme se bránit, tedy alespoň já jsem se bránit nemohla, přesněji řečeno jsem se nemohla pohnout a ani využít můj dar.

Nacpali nás do nějakého auta, přesněji do kufru a ten potom zavřeli. Nemohla jsem se ani hýbat a ani jsem nemohla mluvit nebo dýchat, i když to k životu nepotřebuji.  Poprvé v mém upířím životě jsem se cítila bezmocná a bála jsem se. Ještě před nějakou tou chvílí jsem si myslela, že jsem nezranitelná, že mi nikdo nemůže ublížit, že jsem dosti silná a potom najednou jsem tady v kufru auta a nemohu ze sebe vydat ani hlásku, natož se pohnout.

Nevím, jak dlouho jsme v tom kufru byly, ale bylo to hodně dlouho, tipla bych tak třicet hodin nejméně. Když Izmael kufr otevřel, mohla jsem se konečně pohnout, ale ne mluvit. Vytáhl nás ven, kde jsme se konečně mohly s Jane projít.

„Nebudete utíkat, nebo se o něco pokoušet, doufám, že mi rozumíte,“ pronesl do ticha Izmael. Ukázala jsem na pusu, abych mohla mluvit.

„A co když ne?“ zeptala jsem se přidrzle. V tom se kolem mě rozprostřel kruh ohně a nemohla jsem zase mluvit. Pouze jsem přikývla a oheň zmizel. Poslušně jsme tedy s Davidem a Izmaelem šly. Poslušně, ale ne dobrovolně, jelikož nám vyhrožovali.

Byli jsme na letišti. Izmael koupil letenky do Itálie a za necelou hodinu jsme nastoupily do letadla směr Řím.

Letěly jsme něco kolem jednoho a půl dne, než jsme konečně přistáli v Římě a to byla tmavá noc.

„Na. V téhle tašce je oblečení, do kterého se vy dvě ihned převlečete,“ řekl Izmael a tak jsme poslušné zalezly na záchodky a převlékly jsme se.

„Šikulky!“ zajásali kluci, když jsme za necelé dvě minuty vylezly i nově přelíčené. Oběma dvěma jsem věnovala pouze úšklebek a pokračovali jsme společně v další cestě.

Jeli jsme velmi luxusní Audinou do terénu, ale to byly jen detaily, kterých jsme si cestou do Volterry všímala, abych tím zabila čas.

Když jsme dorazily do Volterry, zrovna svítalo. Projeli jsme složitým systémem bran až na nádvoří, kde stáli upíři strážci, kteří na nás již čekali. Vstoupili jsme a šli k nim. Izmael a David s nimi něco probírali a my jsme stály hnedka za nimi, zase nehybné jako solné sloupy.

Po chvíli, jsem z jejich rozhovoru pochopila, že se baví o nás. Po desíti minutách rozhovoru se strážci rozestoupili kolem nás a odvedli nás do velkého sálu, kde na trůnech seděli králové, jak si oni s oblibou říkali. Mohla jsem mluvit a hýbat se. Blonďák vstal a přišel k Jane.

„Konečně jsi tady, dcero, již jsme tě očekávali. Jsi zodpovědná a spolehlivá. Jsem rád, že jsi s námi zůstala,“ řekl jí a já jsem tomu všemu nemohla uvěřit.

„Otče,“ pronesla a ten chlápek ji objal. Celou dobu to na nás hrála. Proto se nechali zabít, oni to hráli, protože chtěli dostat mě. Věděli, jak jsem mocná a využili naší naivity a důvěřivosti.

„Mrcho,“ pronesla jsem do ticha. Nikdo neodpověděl, ale Jane, věděla, že to patří jí.

„Isabello. Jsme rádi, že jsi zde s námi. Nechtěl jsem tě tu držet násilím, ale budu muset. Viděla jsem sama, jakou mají Izmael a David moc a že tvoje milovaná rodina může být mrtvá hnedka, jak mávnu rukou, že?“ pouze jsem přikývla.

„Přidáš se tedy k nám tedy dobrovolně?“ zeptal se mě, předpokládám Aro.

„Samozřejmě,“ řekla jsem mu a usmála jsem se tím nejfalešnějším úsměvem, který jsem dovedla.

Stála jsem tam sama a podlaha, která byla z mramoru a správně by mě měla studit, ale ona mě hřála do chodidel. Chtělo se mi brečet, ale jelikož jsem upír, slzy jsem neměla a to mě mrzelo nejvíce. Když jsem byla jen obyčejnou žebračkou na ulici, byl život lehčí, nebyl tak složitý. Mohla jsem brečet, ale neměla jsem rodinu. Teď tady jen sama stojím a dívám se na lidi, kteří mi nedovolí zemřít, ale budou mě do konce věků mučit. Musela jsem opustit nejmilovanější ve slibu, že je již nikdy nespatřím. Přinesla jsem velkou oběť pro mé milované, ale není utrpení pro někoho, koho milujete dosti polehčující okolnost, proč jsem se tak rozhodla? Neodsuzujte mě, ale já musela…

Prosím o vaše komentáře.

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žebračka - 29. kapitola: