Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žebračka 22. kapitola

10.03.2010 (12:45) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2251×

22. kapitola

By KrisS

„Ne!“ zaskučel tiše Edward, ale upíří uši to snadno slyšely. „Bello, prosím. Je to nebezpečné, to ti nedovolím!“ jeho srdceryvný tón byl plný strachu a odhodlání.

Bella chtěla něco namítnout a hádat se, ale to už ostatní členové rodiny stáli v místnosti. Vyděšeně na Bellu zírali. Nechtěli jí to dovolit, bylo to příliš nebezpečné. Všechny do jednoho si tato malá obyčejná žebračka získala. Za ten krátký čas si k ní každý z nich vybudoval nějaký cit a stala se pro ně důležitou, jako každý člen této prapodivné upíří rodinky. Nechtěli ztratit nového člena rodiny.

Začali se překřikovat a protesty se chrlily ze všech úst. Bella jen však kroutila hlavou, byla rozhodnutá. Nebude vystavovat nebezpečí svou nově naleznutou, i když trochu zvláštní rodinu. I ona si je zamilovala. Je to možná trochu směšné, jenže láska nemá pravidla. Ať jde o jakýkoli druh lásky. Není určitý limit, čas který máte na to, abyste se zamilovali, nebo pocítili lásku. Někdy trvá dlouho, než pocítíte k člověku náklonnost, začnete ho mít rád, nebo si ho zamilujete. Někdy stačí pár okamžiků a vy zjistíte, že se pro vás někdo stal nepostradatelným, nezbytným pro váš život a ani nevíte jak jste se v celém tom kolotoči citů ocitli. Nemohla by přes nyní již mrtvé srdce přenést fakt, že by je tratila, ohrozila, nebo byť jen „vyhnala“ ze svého nynějšího domova. Vzdorovitě vysunula bradu a začala se hádat.

„Poslouchejte mě, prosím,“ začala šeptem a všichni ztichli. „Je to jediné logické řešení. Nemůžu dovolit, aby vám ublížili, nebo vás vyhnali z vašeho domova, ne kvůli mně. Prosím! Jenom si s Jakem promluvím, nic se mi nestane. Slíbil, že tam bude sám.“

„Nemůžeš jim věřit, Bello. Nenávidí nás a my jsme jim dali záminku. Nebudou shovívaví.“ Bella sjela pohledem k Jasperovi. „Je možné, že by ublížili tobě, i když bez důvodu. Za to ty neneseš zodpovědnost, ale prostřednictvím tebe by nás mohli vydírat a…“ nedopověděl protože se do toho vložila opět Bella.

„A co má bejt? Vezmou si mě a vás nechají být. A navíc nemyslím si, že by mi ublížili. Je to naprosto neškodné,“ namítla.

„A co má bejt? Děláš si legraci?“ vyhrkli všichni naráz. Nemohli uvěřit svým uším, Bellu nehodlají předhodit vlkům, a to doslova.

„Bello,“ řekl tichým ztrápeným hlasem Edward. „Nedělej to, prosím…“ jeho hlas vyzněl do ztracena.

„Nemá to cenu, co? Stejně i prosadíš svou, vidím to. Jsi paličatá jak mezek,“ řekla rozhořčeně Alice.

Bella jen přikývla. Členové rodiny si povzdechli, věděli, že její rozhodnutí nic nezmění. Jediný odpůrce, který se ještě nevzdával byl Edward. Vzdorovitě začal protestovat a každou sekundu vyřkl  nový důvod, proč je to nebezpečné, marně.

„Edwarde…“ řekla Bella a jeho jméno řekla něžně, hlas jí zradil a v celém to jméně se odrážela její láska k němu, kterou skrývala a ani sobě jí nepřipouštěla. „Nic se mi nestane, slibuju.“

„Edwarde, i když nemůžu vidět její budoucnost kvůli těm čoklům, ty stále uslyšíš jejich myšlenky. Hranice není zas tak daleko odtud a kdyby se cokoliv stalo, budeme tam dřív než by jí stačili něco udělat. A stejně si myslím, že jí by neublížili. I když je teď jednou z nás, je stále „obětí“ a ničím se neprohřešila. Nelíbí se mi to o nic víc než tobě, mám také strach, ale co nám zbývá? Ona to udělá tak či tak,“ vložila se do toho Alice.

Ještě chvíli trvalo přesvědčování, ale nakonec rezignoval. „Můžu jenom kousek s tebou, Bello?“ zeptal se nejistě.

„Řekla jsem Jakovi, že budu sama.“ Namítla Bella jemně.

„Já vím, jenom kousek,“ přikývl.

„My budeme připravení tady. Edwarde pak se sem hned vrať. Bude to možná chtít trochu soustředění na tu vzdálenost,“ řekl Carlisle.

Bella s Edwardem vyběhli z domu Cullenů a Edward se po pár stech metrech zastavil. Byli už celkem hluboko v lese a na dům už nebylo vidět. Jakmile Bella zpozorovala stojícího Edwarda vrátila se k němu.

„Ten kousek si myslel doslova, co?“ snažila se chabě zavtipkovat. Edward si jenom povzdechl.

„Musím Ti něco říct, Bello a ty mi musíš něco slíbit,“ chvíli se odmlčel, ale Bella neměla čas nic říct a už pokračoval. „Slib mi, že se vrátíš. Vrátíš se mi v pořádku a bez jediného zkřiveného vlásku. Vím, že mě nejspíš nenávidíš, proto co jsem ti udělal, čím ses kvůli mně stala. Nebýt mě a mé malichernosti nevydávala by ses šanc těm výbušným psiskům a vedla by sis teď normální lidský život,“ nedořekl, Bella mu opět skočila do řečí. Dělá to nějak často, pomyslel si Edward.

„Edwarde, můj život nebyl normální. Není to zrovna život, který jsem si představovala, ale dal jsi mi konečně za ta dlouhá léta domov, pocit bezpečí a rodinu. Dal jsi mi mnohem víc, než v co jsem kdy doufala. Je jasné, že jsem za to musela něčím zaplatit. Ale když jsem nad tím přemýšlela já už stejně byla mrtvá, Edwarde. Umřela jsem se svými rodiči. Od té doby jsem chodila jak tělo bez duše a živořila. Když jsem se dozvěděla čím jsem se stala a že za to můžeš ty, nenáviděla jsem tě. Měla jsem takovou chuť ti ublížit, a možná jedna moje část ve mně stále touží ti něco způsobit, ale je to ta logická část mého já. Je to směšné a já vím, že bych ti měla vše vyčítat, něco ti udělat, nenávidět tě, ale Edwarde… já nemůžu! Ta nelogická část to nedokáže. K smrti Tě nenávidím, ale nejvíc Tě nenávidím proto, že Tě vůbec nedokáži nenávidět,“ kdyby mohla plakala by. „Tak moc si přeji Tě nenávidět, ale nejde to, Edwarde. Miluju Tě. Peru se s tím, ale nejsem na to dost silná.“

„Miluju Tě, Bello,“ řekl prostě. Stáli zde v lese proti sobě a navzájem si zde vyznávali potlačované city. Byli to snad ti nejpomalejší upíři v historii, protože jim trvalo dlouho, než si uvědomili význam svých slov. Možná by měli litovat, ale nedokázali to. V jeden okamžik jim něco cvaklo v hlavě a oni překonali tu krátkou vzdálenost mezi sebou a spojili své nejisté rty k sobě. Byl to velice něžný a přesto dravý polibek. Každý z nich do něj dával veškerou lásku, bolest a strach. Nelíbali se poprvé a přesto toto byl jejich „první“ polibek. Bella zapletla své ruce do jeho hebkých bronzových vlasů a on si ji za zátylek tlačil těsně k sobě.

První se odtrhla Bella, protože si vzpomněla na svůj úkol. Edward zasténal, tohohle se bál. Nechtěl ji tam pustit, ale neměl na výběr.

„Teď je na čase ta slibovací část,“ pousmála se a její, ač karmínové oči byly něžné a plné nově nalezeného citu. „Slibuji Ti, že se vrátím a nic se mi nestane.“

Edward si povzdechl a pak jí pustil. Bella se rozběhla a po pár krocích se prudce zastavila.

„A ještě něco. Miluju Tě, nezapomeň na to. Hned jsem u tebe,“ mrkla na Edwarda.

„Beru Tě za slovo. A tvoje láska není nic v porovnání s mou,“ pousmál se nazpátek.

„Sotva…,“ protestovala, ale to už se ztratila Edwardovi z dohledu.

„Jen aby ses nedivila,“ zašeptal do lesa, i když věděl, že ho již neslyší.

Jak zvláštní jak jediná chvíle vám může změnit pohled na život, i život samotný. Oba dva věděli, že ať jim osud nachystá cokoliv, nyní vše půjde líp. Nyní mají sebe a oba byli odhodlaní jít za tím druhým až na konec světa, jenom o tom zatím nic netušili. Netušili jak brzo je něco takového čeká, a že rozběsněná tlupa měničů bylo jenom zahřívací kolo.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žebračka 22. kapitola: