Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žebračka 19. kapitola

03.03.2010 (17:45) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2623×

19. kapitola

By Nebraska

Omámená jeho vůní, vedená chtíčem se zoufale snažila dostat se rukama pod jeho oblečení, aby mohla cítit jeho pokožku. S ostrým zvukem se jeho košile roztrhla na cáry, ale ani jeden z nich se nad tím nepozastavil. Jediné, po čem oba bytostně toužili bylo spojit jejich těla do jednoho celku, hned, teď, tady.

„No nazdar,“ uslyšela někde v koutku hlavy a nebyla si jistá, jestli se jí to nezdálo. Věděla jistě, že Edward to neřekl, měl plná ústa jejího jazyka.

„Bude hrozně zuřit,“ řekl jiný hlas, tentokrát vysoký a jasný.

„Aspoň zapomněla na žízeň. Teď od nich bude na pár dní pokoj,“ dotíral ten první, mužský hlas.

„Nejsem si jistá, že už se smířila se situací, Emmette,“ zněl ten dívčí hlas smutně.

Vzrušení pomalu ustupovalo do pozadí, vyšumělo pryč jako pěna. Najednou si uvědomovala, že je velmi neslušně omotaná kolem tvora, který se ji pokusil zabít a pak z ní udělal zrůdu. Vztekle zavrčela, využila toho, že Edward je ještě pořád v zajetí její smyslnosti, a znovu bleskově zaútočila na jeho krk. Alice však znala její rozhodnutí o několik setin vteřiny dříve než ona sama a na poslední chvíli ji strhla strano u. Edward bolestivě a zmateně vyjekl, na krku se mu zabělala drobná jizva.

„Zabiju tě!“ syčela Bella, celou její mysl už zase ovládala zuřivost. Byla přišpendlená k zemi Emmettem, který na ní klečel celou svou vahou a i přes vážnost situace se pochechtával:

„Vždyť ani nevíš, jak se to dělá!“

Edward se na ni nešťastně podíval, stále ještě zrychleně dýchal, ruku si držel na nově nabytém šrámu.

„Bello, netušíš, jak moc mě to mrzí, ale nemohl jsem dělat nic jiného. Prosím, najdi v sobě tu sílu jako předtím u holčičky. Zkus se ovládnout. Potřebujeme, abys byla při smyslech.“

„Já nechci být při smyslech!“ řvala Bella. „Já nechci být to, co vy!“

A pak dostala nápad. Ona sice možná neví, jak zabít upíra, ale Jacob je vlkodlak. Úhlavní nepřítel. On bude moc dobře vědět, co dělat. On jí pomůže.

„Ne!“ vykřikli společně Alice a Edward. On zůstal vyděšeně zírat na tu odhodlanou novorozenou upírku, ke které ho to neuvěřitelně táhlo. Alice se k ní sklonila, i přes její protesty ji pohladila po hlavě a šeptala:

„Tohle už tě nikdy nesmí napadnout! Nemůžeš se nechat zabít, to nám nesmíš udělat, slyšíš? Zničilo by nás to, Edward by to nepřežil! Navíc pochybuji, že Jacob Black by se k něčemu takovému nechal přemluvit.“

„Co je mi do něj,“ vrhla Bella poslední nenávistný pohled na strnulého Edwarda a pevně sevřela víčka. Teď už ji zase zaplavovalo jen čiré zoufalství. Chtěla plakat, vyplakat všechnu tu bolest, co v sobě měla, ale brzy zjistila, že upírské zrůdy nemají slzy. Nejspíš za trest.

„Alice?“ řekl tiše tázavě Edward. Jeho sestra jen bezmocně rozhodila rukama:

„Viděl jsi to sám. Ani jeden z vás to nejspíš ještě neví, ale budete pro sebe hodně důležití. Ještě nevím, jak. Ale viděla jsem vás tam stát vedle sebe, a když ji napadlo nechat se roztrhat vlkodlakem, vize se změnila a tys letěl do Itálie.“

Znovu se otočila k Belle a trochu radostnějším hlasem jí šeptla:

„Měla jsi zlaté oči. Nikdy z tebe nebude monstrum. Nezabiješ člověka.“

Řekla to tak přesvědčivě, že jí Bella uvěřila. Potřebovala v tom všem zmatku nějaký pevný bod, něco, čeho by se mohla zachytit. Potřebovala se mít na co soustředit, aby zahnala tu neodbytnou palčivou bolest v krku. Bála se otevřít oči, bála se toho, co s ní teď bude. Ale chtěla věřit Alici, že se nikdy nestane vrahem.

Když se nehýbala, Emmett jí opatrně pustil ruce, připraven bránit si vlastní krk. Ona ale dál netečně ležela. Neměla důvod se pohnout. K Edwardovi se už nikdy nedostane tak blízko, aby mu mohla ublížit, jeho sourozenci ji k němu nepustí. Teď už jí bylo všechno jedno. Když Emmett slezl, schoulila se do klubíčka.

„Odneseme ji domů,“ navrhla Alice. „Ne, Edwarde, nemyslím, že bys ji měl vzít ty.“

Bella byla vděčná, že se o ni ta malá upírka stará i teď. Napadlo ji, že možná jednou, když by se dokázala smířit se svým osudem, by všechno mohlo být tak růžové, jak jí Alice malovala. Že by jí mohla pomáhat v jejím salónu a byly by z nich nejlepší kamarádky. Ale pak si představila, jak do dveří vejde první zákaznice a ona jí skočí po krku a lačně spolyká všechnu její krev, a její představa se zase rozplynula jako obláček dýmu. Ucítila, jak ji obrovské paže berou do náruče a monotónní pohyb Emmettova běhu ji uvedl do takového klidu, že vypadala, jako by spala.

„Bello, musíš jíst,“ přemlouvala ji nešťastná Esme. Nemohla se dívat na to, jak tu nová členka jejich rodiny sedí už pátý den prakticky bez pohnutí a nereaguje ani na výhružky, ani na domluvy. Emmett v náhlém popudu přivlekl domů napůl omráčenou srnu a vpustil ji k Belle do pokoje, ale ona se jen s bolestným výrazem ve tváři otočila obličejem ke stěně a dál sedla schoulená, nehybná, tichá.

„Také pro mě bylo velmi těžké se smířit s tím, čím jsem se stal,“ sedl si k ní jednou večer Carlisle. Nečekal na její reakci, vlastně ani žádnou neočekával, jen potřeboval, aby věděla, že tu není sama.

„Chtěl jsem zemřít, ale nevěděl jsem jak. Jako první způsob mě napadlo vyhladovění. Nejde to. Takhle se ti to nepodaří. Doufám, že se ti to nepodaří ani jinak. Celá rodina si tě velmi oblíbila už z Alicina vyprávění a jsme rádi, že jsi tu.“

Chvíli zamyšleně mlčel. Věděl, že vyrovnání se se svou novou identitou bylo mnohem snažší, když se jeho blízcí dozvěděli, že bez přeměny by zemřeli. Bella neumírala. Mohla dál žít ten neutěšený život tulačky, bez špetky naděje jen přežívat den za dnem. Alicina nabídka se stala nereálnou ve chvíli, kdy Bella zjistila, co je její nová přítelkyně zač. Doufal, že tohle všechno si Bella uvědomí co nejdříve, aby ji konečně s otevřenou náručí mohl přivítat mezi své děti. Rozloučil se s ní jemným a opatrným pohlazením po rameni a udělalo mu obrovskou radost, že neucukla.

Ráno dům ztichl. Vypadalo to, že tu zůstala sama. Neměla potřebu se hýbat, upíří tělo dokázalo zůstat v jedné pozici klidně týdny, aniž by se jeho majitel cítil nepohodlně. Přesto však měla pocit, že se chce pohnout. Jen se projít po pokoji, stejně je tu určitě zamčená. Jedním ladným pohybem vstala a překvapilo ji, jak snadné to bylo. Cítila se hodně zesláblá, ale už za svého lidského života byla zvyklá hladovět. Pálení v krku však bylo velmi nepříjemné. Brala to jako trest za to, co se z ní stalo.

Za sebou zaslechla vrznutí dveří. Bleskově se otočila a podvědomě se postavila do obranné pozice. Když uviděla do dveří vejít Edwarda, z hrudi se jí vydralo varovné zavrčení.

„Než po mně skočíš, dej mi malou chvilku na vysvětlení,“ řekl tiše. Vypadal ztrhaně, oči měl úplně černé a pod nimi se mu rýsovaly velké tmavé kruhy. Bella mlčela, nepohnula se, vyčkávala. Za ten týden bez hnutí se smířila s tím, že zůstat s touhle skupinkou upírů bude to nejmenší zlo. Oni jí nedovolí, aby někomu ublížila, budou ji chránit před jí samotnou. A zabít jednoho jejich člena už nevypadalo jako dobrý nápad, přestože jedna část její mysli na ni právě křičela, ať mu utrhne hlavu.

„Ještě neznáš pravidla našeho světa, ale měla bys vědět, že v Itálii žije naše řekněmě královská rodina. Patřil jsem do jejich gardy. Byl jsem to, čím se nechceš stát. Zabíjel jsem lidi pro jejich krev, zabíjel jsem upíry, kteří se vzepřeli zákonům.“

Tvář se mu zkřivila do ztrápené grimasy, ale pokračoval dál:

„Pak jsem potkal Carlisla a jeho rodinu, a přestože jsem byl zvíře, dali mi šanci na normální život. Odešel jsem z gardy a přidal se k nim. Jsem však vládcům doživotně zavázán. Pokud pro mě budou mít úkol, musím ho splnit, jinak zabijí Cullenovi. Vědí, jak dosáhnout svého.“

Sklonil hlavu a Bella si všimla, že pevně zatíná pěsti. Nechápala proč, ale měla silnou touhu ho po těch křečovitě sevřených dlaních pohladit. Pak si ale znovu uvědomila, kdo před ní stojí a ten pohyb si rychle rozmyslela.

„Dostal jsem za úkol tě přivést. Nevím, proč tebe, ale Aro, jeden z vládců, tě chtěl. Věděl jsem, jak moc na tobě Alice lpí, a snažil jsem se z toho vylhat. Bylo to marné. Dostal jsem ultimátum: buď tě přivezu, aby tě mohl přeměnit, nebo nechá zabít mou rodinu. Nemohl jsem tě předhodit těm hyenám. Nemohl jsem ale ani ohrozit rodinu. Nevěděl jsem, co dělat. A když jsi nastoupila do toho auta a tvoje nádherná vůně prostoupila každou mou buňkou, došlo mi, že každé řešení je špatné. A vybral jsem to nejmenší zlo,“ téměř neslyšně šeptal.

„Tohle bylo nejmenší zlo?“ zaskřehotala Bella zničeně. I přesto její hlas zněl jako radostné cinkání zvonků. „Měl jsi mě zabít.“

Rozhodně zavrtěl hlavou:

„Nikdy bych si to neodpustil. Alice by se zbláznila, kdybych něco takového provedl. Změnil jsem tě, aby bylo snažší tě chránit. A v tom lese, kdy jsi mi řekla, žes to děvčátko nezabila, jsem pochopil, že jsi mnohem silnější, než vůbec Aro mohl tušit. Možná nakonec ty zachráníš nás.“

„Jsem ráda, že tvé svědomí je čisté,“ zamračila se. Vůbec ho nezajímalo, co bude s ní. Jediné, co řešil, byl on sám. Tak sebestředný!

Udělal krok k ní a natáhl se, aby ji pohladil po tváři. Štítivě ucukla, nechápala, jak mu v lese mohla dovolit to, co se stalo. Vzpomínky na jeho doteky a náruživé polibky na moment odvedly její pozornost úplně jinam. Jamkmile si to uvědomila, zatřásla hlavou ve snaze vyhnat je z hlavy ven. Podívla se na něj a zase lehce zavrčela. V jeho očích se znovu objevila bolest.

„Nikdy si neodpustím, co jsem ti provedl. Ale věř mi, když by šlo o tvou rodinu, udělala bys to samé,“ vysvětloval naléhavě.

Ušklíbla se. Jediná rodina, kterou měla, byli její bratři. V lidských vzpomínkách byli vybledlí a nejasní, ale ta bolest z jejich zrady tu byla pořád. Ne, kvůli nim by rozhodně nezmařila ničí život. Nebyla si jistá, jestli by to dovedla kvůli rodičům, už to bylo tak dlouho. Pak si ale vzpomněla na Alicino nadšení v momentě, kdy souhlasila, že se stane její přítelkyní. Na její radost, když přijala nabídku zaměstnání a ubytování. Na ten nádherný pocit, který prohřál její unavené tělo, když zjistila, že na ní někomu záleží. Její novorozené upírské tělo zaplavila vlna lásky a odhodlání a právě teď věděla, že kdyby někdo chtěl ublížit Alici a její rodině, ona by se za ně rvala do posledního dechu. Alicina rodina byla to jediné, co teď měla. Její rodina.

„Nauč mě lovit,“ poprosila tak tiše, že ucho smrtelníka by ji nezaslechlo. Edward překvapením otevřel ústa a snažil se něco říct, ale nakonec se mu jen tvář rozzářila šťastným úsměvem a přikývl. Beze slova otevřel dveře, provedl ji domem až na terasu a tam se zastavil. Bella se nadechla a kdesi v dáli ucítila krev nějakého zvířete. Nevoněla ani zpola tak dobře jako krev holčičky, ale věděla, že to bude stačit. Podívala se na Edwarda. Jemným pohybem hlavy směrem k lesu ji vyzval k lovu. Intuitivně se rozběhla mezi stromy a cítila, že on je hned za ní.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žebračka 19. kapitola: