Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žebračka 17. kapitola

01.03.2010 (10:15) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2937×

17. kapitola

By 4dd4

Edward hleděl na díru ve svých dveřích, ale ta ho tak netrápila jako to, co se odehrávalo za ní. Jacob položil Bellu opatrně na zem, kde si vedle ní sedla Alice.

Edward vyskočil z auta a doufal, že do ní dostal dostatečné množství jedu, podruhé už ho k ní rozhodně nepustí, ale musel to udělat, musel zachránit svou rodinu. Mít znovu na výběr, nic by neměnil, snad by jenom déle ochutnával její lahodnou krev, takhle mu ještě nikdy nikdo nevoněl, nechutnal, ta lahodná tekutina, která se mu rozlila v ústech, byla dokonalá. Chutnala jako… jako… nedala se ani popsat, nenacházel ta správná slova, kterými by vystihl její podstatu. To byla jediná věc, kterou by změnil, tímto činem zachránil nejen svou rodinu, ale i tu nádhernou dívku v Alicině klíně. Ten anděl si nezasloužil osud, který pro ni Aro nachystal, u nich jí bude lépe, bude mít na vybranou. Bude ho nenávidět, bude jím pohrdat, ale nakonec se se svou existencí smíří a snad mu i odpustí, jednou…

„Ty pijavice jedna hnusná, co si jí to provedl!“ Jacob na něj řval jako smyslů zbavený a nebezpečně se třásl, jasný projev jeho vlkodlačí podstaty.

„Ty mi nemáš co vyčítat, pse!“ vrátil mu ve stejném tónu a zavrčel.

„Tohle je jasné porušení smlouvy.“ Těsně po těchto slovech Jacob vybuchl a proměnil se v obrovského rudohnědého vlka. Vyskočil proti Edwardovi, šel přímo po jeho krku, ale Edward už se nacházel za Jacobem, chytil jej za tlapu a odhodil vlka na protější stranu cesty.

„Jestli jí chceš pomoct, tak ji dej do auta a to rychle!“ Edward dal Alici jasný rozkaz, předtím než se opět mrštně vyhnul Jacobově nenechavé tlapě a zubům, které se toužili zakousnout do jeho těla.

Nemohla tomu uvěřit, Edward, její bratr se pokusil zabít její nejlepší a vlastně jedinou přítelkyni. Bedlivě sledovala Bellu, která sebou v křečích házela na zadních sedadlech a sténala. Každý její pohyb, každý bolestný vzdech se Alici zarýval hluboko pod kůži, cítila, znovu prožívala stejnou bolest jako Bella. Bylo jí to tak líto, chtěla jí pomoct, vrátit do normálního života a ne to ještě více zhoršit, za tohle ji bude Bella nenávidět do konce své existence.

Alice zastavila před domem a okamžitě vyskočila z auta. Carlisle už bral Bellu do náruče a nesl ji do domu. Věděla, co se stalo, nebo spíše, co se stane. Alice viděla, jak se Edward zakousnul Belle do krku, zrovna v tu chvíli byla s Jacobem, což jí připomnělo, bojujícího Edwarda. Jedna její část toužila po tom, aby ho Jacob zabil, nebo mu aspoň ublížil, ale ta druhá, sesterská stejnou mírou toužila po tom, aby se Edward vrátil domů živý a zdravý, poté ustoupí své druhé části a sama ho zabije.

Následovala Carlislea do domu, kde se okamžitě postavila k pohovce a sledovala svého otce, jak Bellu prohlíží.

„Alice, to je ta tvá kamarádka?“ Za sebou uslyšela hlas své matky, který byl přesycen nevírou, bolestí a strachem.

„Ano, to je Bella,“ Alice tiše vzlykla.

Esme okamžitě stála u ní a objímala ji. „To nic drahoušku, to se mohlo stát každému, byla to jenom nehoda, bude to v pořádku. Bella pochopí a odpustí ti, určitě ti nebude vyčítat, co se stalo…“

„Ale to já jsem ji přivedla do naší rodiny, postavila ji na okraj tohohle světa, jak mi může odpustit, že jsem je představila. Kdybych jí dala pokoj, nevšímala si jí, tak je stále člověkem. Právě by tady netrpěla v bolestech, nepotkala by Edwarda a…“ Zlomil se jí hlas a bez slz vzlykala na rameni své matky.

„Co s tím má Edward společného?“ Teď byla Esme překvapená, předpokládala, že to Alice byla ta, která se neudržela. Neměla jí co vyčítat, věděla jak je to těžké, zvlášť u Belly, která jí samotné voněla, a to se už její přirozený pach smíchal s  nasládlou upíří vůní.

„To Edward, on jí kousnul. Vezl jí autem, když se na ni vrhnul, v tu chvíli jsem byla s Jacobem ve městě, měla jsem vizi…“

„Jacobem Blackem? Co jsi s tím vlkodlakem dělala ve městě?“ Teď to byl ustaraný Jasperův hlas, který se ozval za Alicinými zády a objal ji.

„Byla jsem za Bellou v parku, když mi oznámila, že se ji Edward pokusil zabít. V tu chvíli jsem ztuhla a začaly mě ovládat instinkty, už dlouho jsem nebyla na lovu a Bella voněla nádherně, ale objevil se tam Jacob. Zabránil mi v tom ji kousnout, ale Bella pochopila, co jsme zač, hned na to utekla. Poté jsem už jenom viděla, jak ji Edward vysál, její bledé bílé tělo v jeho náručí. Vydali jsme se s Jacobem za ním, ale přišli jsme pozdě, už ji…“ V tu chvíli sebou Bella škubla a z hrdala jí vyšlo bolestné zasténání. Alice se opět sevřely útroby a ještě pevněji objala svého manžela.

„Carlisle, jak je Belle?“ Bála se odpovědi na svou otázku, ale zároveň to musela vědět, potřebovala ujištění, že její přítelkyně bude v pořádku.

„Vše vypadá normálně, přeměna probíhá tak, jak by měla. Alice je mi to líto,“ Carlisle se na svou dceru smutně usmál. Věděl, jak jí na Belle záleželo, chtěla jí pomoct, a teď tady leží na jejich pohovce a zmítá sebou v křečích.

„Já toho idiota zabiju! Nechápu, proč jí bral do auta, když věděl, že se neudrží, že ho její vůně láká.“ Rose sledovala dívku v jejich obýváku s nevraživostí, neměla důvod mít ji ráda. Ona byla jasným ohrožením její rodiny, rodiny, na které si tolik zakládala. Jediné co ji do jisté míry uklidňovalo, byl fakt, že tu holku, Isabellu, nebude nikdo hledat, kdo by se staral o žebračky. Jacob Black, byl další problém, jestli vlkodlaci budou tento incident považovat za porušení smlouvy, už se do Forks nikdy nebudou moct vrátit. Možná to bylo bezcitné, ale pro Rose byla rodina na prvním místě a Bella představovala nebezpečné, „Kde je vůbec ten tupec?“ zeptala se po chvíli.

„Předpokládám, že se stále pere s Jacobem,“ zamručela Alice a dál sledovala zmítající se Bellu.

„Cože? On se pere s vlkodlakem beze mě?“ Emmett nevěřícně kroutil hlavou, tomu náladu nedokázalo zkazit nic, ani možná válka, a už vůbec ne další člen rodiny, čím větší rodina tím více příležitostí k zábavě.

„Emmette, Jaspere, možná byste mu měli jít pomoct,“ navrhnul Carlisle.

„Už jdu,“ vyskočil nadšeně Emmett. Líbnul naštvanou Rose a utíkal ven.

„Alice, kde jsi je viděla naposledy?“ zajímal se Jasper, přece jen měl v hlavě kapku zdravého rozumu, na rozdíl od svého bratra.

„Jaspere, dělej,“ hulákal Emmett nedočkavě z venku.

„U odbočky na lesní cestu, určitě uslyšíte ty rány.“ Jasper přikývnul, povzbudivě políbil svou ženu na čelo a vydal se za Emmettem.

Zbývající členové rodiny sledovali zmítající se Bellu a toužili její bolest zmírnit, omezit, věděli přesně, co nebohá dívka prožívá. Po pár minutách už Alice nevydržela jen tak stát a nic nedělat, rozhodla se Bellu aspoň umýt a převléknout do čistých šatů, s čímž jí Esme mile ráda pomohla.

Mezitím, co se ženy staraly o nebohou Isabellu, Carlisle se snažil přijít na něco, čím zabránit válce, jak odůvodnit Edwardův neomluvitelný čin. Chápal, že to pro Edwarda muselo být těžké, odolat její vůni, ale netušil, proč bral Bellu do auta, když měl v její přítomnosti problém se sebeovládáním. Nepřál si rozpoutat konflikt mezi svou rodinou a vlkodlaky, ale v tuto chvíli neviděl jiné východisko z této složité situace, snad jen odjezd.

Podobnými úvahami se zabýval následující půlhodinu, dokud jeho žena a dcery neshledaly, že je Bella dostatečně čistá a vhodně oblečená. Vrátil se do obývacího pokoje, kde opět zkontroloval Bellino zběsile bijící srdce, to jediné v tuto chvíli mohl.

Alice sledovala svou přítelkyni, které se v obličeji odrážela bolest s jistým, malinkatým uspokojením. Byla to rozmarná část její mysli s citem pro módu, který hodnotila tmavě modré šaty, které se vyjímaly na její postavě a kontrastovaly se světlou pokožkou, ano tmavě modrá jí opravdu sluší. Ale to byla jen malá část jejího já, ta větší se strachovala o to, jak se srovná s novou existencí, nesmrtelností, touhou po krvi, to byly otázky na které, ani vědma nedokázala odpovědět.

Domovní dveře se téměř neslyšně otevřely a do místnosti vešly tři mužské postavy. Emmett se tvářil spokojeně, Jasper obezřetně a Edward měl na tváři neprostupnou masku. Už z dálky slyšel Belliny projevy bolesti, a kdyby to šlo, vyměnil by si s ní místo, ale nemohl. Nemohl ulevit její bolesti, stejně, jako nemohl litovat svého rozhodnutí. I přes hrozící katastrofy to podle něj bylo to nejlepší řešení.

„Jak si jen mohl!“ Alice se vrhla na Edwarda bušila do něj svými drobnými pěstmi a zuby se snažila zasáhnout jeho krk. Jasper svou neklidnou manželku sundával ze svého bratra, všichni ostatní se ji snažili upokojit, jenom Emmett se smál, jako obvykle.

Bella ležela na pohovce a slyšela každý pohyb v místnosti, rozhovory, hádky, které se kvůli ní vedly. Upínala k těm zvukům celou svou mysl, brala je jako milosti v pekle. To ony jí pomáhaly aspoň trochu ulevit té nesmírné bolesti, která spalovala její nitro. Cítila žhavou lávu, která se rozlévala jejími vnitřnostmi a dávala jí poznat bolest, kterou zatím nezažila. Ne že by byla horší, než ta psychická, ta, kterou zažívala po ztrátě rodičů, ale nedala se srovnat s tím, co zažívala nyní. Byl to jiný druh bolesti, tak fyzický, hmatatelný, a hlavně bezmocný. Když jí byla na ulici taková zima, až necítila vlastní končetiny, věděla, že se může schovat někam, kde bude tepleji, v největší nouzi vždy našla teplé místečko, nebo aspoň teplejší než ty ostatní, ale teď se nemohla ukrýt, nyní musela protrpět ten neuvěřitelný spalující žár a doufat, že to jednou přestane.

Museli to být roky, dlouhé, neuvěřitelné, nekončící roky, než začala vnímat konečky prstů, ruce a postupně i zbytek těla, ale čím větší úlevu po těle cítila, tím více ji spalovala bolest u srdce. Jako by se to rozžhavené železo sunulo k jejímu srdci a způsobovalo jí snad ještě vetší muka. Její srdce právě uhánělo jako splašené, bilo se za další životodárný úder, bojovalo předem prohraný boj. Ozval se poslední mohutný úder a veškerá bolest, která se nahromadila v Bellině hrudi zmizela, stejně jako z ní vyprchaly poslední zbytky života. Cítila neuvěřitelnou úlevu, její tělo přestala ovládat bolest, ale zároveň se děsila sama sebe, toho, co se z ní stalo.

Všichni, celá rodiny, každý její člen stál v obývací místnosti a sledoval dívku, jejíž srdce uhodilo před pár minutami naposledy, před malou chvílí z ní vyprchal život a ona se stala stvořením noci. Stvořením bez citů a cíle, jak tvrdili někteří, stvořením, které by nemělo existovat, ale podivnou hříčkou přírody zde bylo a chodilo po světě už tisíce let.

S napětím sledovali dívku, nevěděli, co od ní čekat, jak se zachová, jak příjme svou novou existenci, a jak se srovná s jejich rodinou.

Dívka otevřela oči a nevěřícně je kulila do stropu, naprosto chápali, jak se právě cítí, i pro ně to byl šok. První pohled je vždy dech beroucí, neuvěřitelný a kouzelný. Upír vidí vše, každičkou částečku prachu, každičkou skulinku, deformaci, vadu. První nádech, který záhy následuje, je stejně omračující a neuvěřitelný, cítíte každičkou vůni, která se ve vzduchu nachází. Momentálně jej zaplňovaly růže, orchideje, nasládlý upíří pach, příchuť mrazu, který se venku hlásil o život, pach benzínu, tráva bojující o poslední sluneční paprsky a mnoho dalšího. Ale podobné úvahy přerušila nádherná dívka, která se upíří rychlostí posadila a nedůvěřivě, možná i vyjeveně pozorovala obyvatele domu.

„Bello, prosím tě uklidni se. Všechno ti vysvětlíme, jenom nám dej příležitost,“ začal Carlisle diplomaticky.

„Proč bych měla,“ odsekla dívka, ale zaraženě poslouchala zvonkohru vycházející z jejího hrdla. Nemohla uvěřit, že ten nádherný zvuk pochází od ní.

„Vím, že to, co Edward provedl je neodpustitelné, že se na něj zlobíš, ale chceme ti pomoct s přechodem, smířením se s novou existencí. Určitě máš spoustu otázek.“

Bella seděla a obezřetně pozorovala Carlisleovu tvář, její instinkty jí radily proskočit skleněným oknem po její pravé ruce a utéct pryč, co nejdál to jen jde. Její rozum, ale doporučovat zůstat a poslechnout si, co může čekat od nové situace. Cítila se podivně klidná, během přeměny měla touhu vrhnout se na Edwarda a zabít ho za to, co jí udělal, ale najednou se cítila prapodivně pokojná. Zvláštní bylo, jako by ten klid nepřicházel od ní, ale vycházel z někoho jiného, jen ještě netušila odkud.

„Zaprvé, jako upírka budeš potřebovat krev.“ Při tom slově sebou dívka nepatrně škubla. „Drtivá většina upírů se živí lidskou krví.“ Bella si vybavila krvavě rudé oči zrzavé ženy, ale ty vzpomínky byly obaleny prapodivnou mlhou. „Ale jsou i jiní, jako my, živíme se krví zvířat, proto jsou naše oči světlé.“ Uvažovala o Carlisleových slovech, pití zvířecí krve jí podivným způsobem přišlo mnohem nemorálnější, než se zakousnout do člověka, lidí je tolik a jsou ta bezcitní, na rozdíl od nevinných zvířat. Ale vidět vyděšení oči své oběti, by ji mohlo strašit na věky.

„Je mezi tím rozdíl?“

„Zasytí tě obě tekutiny, ale lidská krev láká více, pokud sneseš výčitky svědomí.“ Odpověděl jí blonďák, s jizvami na obličeji, který objímal Alici. Jeho obličej i obezřetný postoj těla, kterým do jisté míry kryl svou ženu, předpokládala, že to bude přítel, o kterém jí vyprávěla, Jasper, svědčil o nebezpečí. Ale bylo tady ještě něco jiného, to od něj se linul ten podivný klid, který cítila.

„Co slunce?“ napadlo ji.

„Blábol, sejně jako česnek, rakve, stříbro, či dřevěné kolíky,“ smál se velký svalnatý hromotluk, snad Emmett.

„No, s tím sluncem, to není zase tak pravda, naše pokožka na slunci září jako diamanty, proto se lidem ve slunečných dnech vyhýbáme,“ namítla Esme. Bella o jejich slovech přemýšlela, ale zároveň se snažila zbavit toho klidu, který ji obklopoval.

„Bello…“ To byl ten hlas, hlas muž, kvůli kterému přišla o život. Najednou jí nepřišlo tak těžké ten klid odbourat, zmizel sám a ji ovládla obrovská vlna vzteku, zuřivosti a nenávisti.

Dívka na nic nečekala, okamžitě se vrhla na původce svých problému a neuvěřitelnou rychlostí jej povalila na zem, chystala se zakousnout do jeho hrdla, toužila po jeho smrti, chtěla ho sprovodit ze světa. V tom jí ale zabránily dva páry silných mužských rukou, které ji pevně svíraly. Bella s nimi bojovala, vzpínala se jim, chtěla se dostat z tohohle místa, zatoužila utéct někam hodně daleko. Vysmekla se blonďákovi i černovlasému muži, proskočila oknem a neuvěřitelnou rychlostí se rozběhla do lesa.

Členové Cullenovi rodiny ji hned pronásledovali, nemohli dovolit, aby utekla, aby se jim ztratila, cítili vůči ní morální povinnost, museli se o ni postarat.

Bella utíkala lesem a s nebývalou grácií se vyhýbala všem bludným kořenům, kmenům stromu, dírám a dalším nástrahám cesty. Dokonce jí ani nevadilo, že jí schází boty, část její mysli nad tím byla fascinovaná, část mysli se rozplývala nad rychlostí, kterou uháněla lesem a část mysli toužila po útěku před nebezpečím. Všechny tyto úvahy ale překryla rudá mlha, která ji obalila, když ucítila nejlahodnější vůni světa. Nikdy necítila nic podobného, nic tak lákavého, ta vůně ji lákala, vábila ji a Bella nehodlala odolávat, bez rozmyšlení se vrhla za tou tekutinou.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žebračka 17. kapitola: