Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žebračka 16. kapitola

28.02.2010 (15:15) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2640×

16. kapitola

By Marketik

Bella se na jediné dva lidi, kterým alespoň trochu důvěřovala, dívala očima plnýma strachu a děsu. Tedy lidi… Zatraceně, vždyť ani nebyli lidmi, ale čímsi, co pro mě bylo vždy jen pohádkou, mýtem, kterým se straší malé děti, aby samy nechodily do temného lesa.

Jacob přestal křičet na Alice a díval se Belle do očí. To, že on je vlkodlak, nějakým záhadným způsobem už dokázala částečně strávit. Bylo to asi dané tím, že od něj o nich slýchávala už jako malá. Navíc ji chránil.

Ale Alice… Bože! Nemohla uvěřit, co jí chtěla udělat. Nechtěla na to víc myslet, i když nic jiného se jí před očima nepromítalo. Ta, které věřila a které se takřka vydala do rukou…

Oba k ní bezděčně udělali krok. Bella už ale na nic nečekala. Rychle se zvedla ze země a dala ruce před sebe v obranném gestu, které bylo čistě pudové, protože těm dvěma by se nikdy ubránit nedokázala.

„A dost,“ zasyčela skrz zaťaté zuby. „Nevím, co to tu se mnou hrajete za hru, ale mám vás dost. Obou. Věřila jsem vám, že mi chcete pomoct. A ne že se tady budou vést takové… boje nebo co se to vlastně děje.“

Jacob se nadechl o jakési odpovědi, ale já ho nenechala promluvit. „Ne, už nechci nic slyšet, mám toho dost.“ Hlas jí přeskočil, stal se vzteklejším a zároveň temnějším.

„Máte snad pocit, že si zasloužím zrovna tohle? Mám už toho za sebou hodně, jsem otrkaná ulicí do takových rozměrů, o kterých se vám dvěma nikdy ani nezdálo. Doufala jsem v lepší zítřky, možná snad i právě i s vámi dvěma, ale aby mi pořád někdo usiloval o život a dělal mi v něm chaos, to nemám zapotřebí.

Vy asi máte pocit, že jsem ta největší chudinka pod sluncem. Ale s tím je konec. Mám dost toho, co si o mě myslíte, ať už to nechcete přiznat sami sobě nebo i mně. Nejdřív ten chlapík v uličce, co ho Jakob zlikvidoval, pak ta zrzka s tím druhým, co s ním byli, na to si přisadí Edward a nakonec ty,“ pohlédla úkosem na Alice.

„Možná jsem jen tulačka z ulice, to ale neznamená, že se mnou budete takhle zametat. S tím je konec. Žijte si ty své podivné životě, pokud se tomu dá v některých případech říkat, beze mě. Jsem vám oběma vděčná za peníze i podporu, které jste mi dali, ale na tohle prostě nemám. Ulice je totiž sice hodně drsná, ale tam už aspoň vím, kde je mé místo, a dokážu se bránit. Sbohem.“

Obrátila se a sešla až na chodník. Moc dobře si pamatovala zdejší ulice a uličky, tohle milované i zatracované městečko, kterým ještě před pár lety procházela bezstarostná a šťastná. Ale to byl ještě jiný život. Jakoby cizí.

Mířila pryč a ani se neohlédla. Opět se jí chtělo plakat, ale donutila se zadržet vzlyky hluboko v sobě. Už nechtěla být tou chudinkou, za každou jí každý měl. Od té doby, co živořila na ulici, jí to bylo ukradené. Až do dnes. Dnešním dnem se všechno zlomilo.

Měkce našlapovala po chodníku a šla spíše po paměti než že by se dívala, kam vlastně jde. Přemýšlela a vše kolem ní jako by zmizelo.

Vše, co se jí stalo, všechna ta důvěra a vzápětí její ztráta, veškeré usilování o její bezcenný život, vše, co se v těch posledních pár hektických dnech stalo, jí paradoxně konečně probralo k životu.

Až teď, kdy jí každou chvíli hrozilo, že přijde o život, si ho začala skutečně vážit a bojovat o něj. Už se sebou nenechá tak orat jen za peníze a vlídné slovo, to raději bude vyjídat zbytky z popelnic.

Aniž by si to skutečně uvědomila, dorazila před dům, ze kterého ji její nevlastní bratři před pěti lety bez milosti vyhodili. Zastavila se, ruce zabořené hluboko v kapsách, a pozvedla oči k místu, které tak milovala.

Zděsilo ji, v jakém je stavu. Zjevně v něm nikdo nebydlel. Jak jinak, ušklíbla se v duchu, už tehdy měli honosné byty v New Yorku a sem přijeli jen proto, aby jí ho po smrti rodičů vzali a prodali.

Zahrada byla zanedbaná, zarostlá plevelem a nálety. Keře zlatého deště, které matka vždy tak obdivovala a pečovala o ně, už takřka nešly rozpoznat a stromy, vždy tak majestátní králové zahrady, neměly prořezané větve, dusily se a hynuly.

Dům sám byl zašlý, našedlý letitými nánosy špíny. Jeho zářivý panensky bílý nátěr byl pryč, protože se nikdo neobtěžoval s jeho obnovou. Okenice byly zabedněné a nepropouštěly tak dovnitř žádné světlo, o větrání ani nemluvě. Dům strádal. Umíral.

„Myslíš, že tu něco najdeš?“ Vylekal ji, ale snažila se to nedat příliš znát. Vypadal stejně jako předtím, jen už v jeho očích neviděla ten… hlad. Jistě, až teď jí s konečnou platností došlo, co to vlastně bylo.

Vztek, který jí po cestě sem už docela přešel, se znovu přihlásil o slovo. Bezděky od něj o dva kroky poodstoupila a vzdorně sepjala ruce na prsou.

Jeho otázku ignorovala. „Co ještě chceš?“ Trochu sebou trhl, zřejmě zaskočen změnou v jejím hlase. Už to nebyla ta tiše poddajná dívka. Stala se rozzuřenou dračicí, neváhající bojovat.

Tohle bude chtít změnu plánu, došlo mu. Protože ať už se mu líbila sebevíc, Aro se svého úlovku vzdát nehodlal. A jeho neumělou lež prokoukl, takže se dalo čekat, že delegace z Volterry se časem vydá na cestu a nebude mít zrovna nejčistší úmysly. Nehodlal kvůli vlastní slabosti obětovat svou novou rodinu. Jeden člověk versus šest upírů – tenhle mač ta holka prostě nemohla vyhrát, ať už ho přitahovala sebevíc.

„Přišel jsem se ti omluvit. Moje jednání bylo… řekněme…“ Nervózně se ošil. „Prostě se to nemělo stát. Mrzí mě to.“

„Fajn, beru. Ale teď už jdi. S někým jako jste vy nechci mít už víc společného.“ Sakra, takže ona už to ví! To mu tedy situaci zrovna neulehčuje.

Nedbale se otočil k autu zaparkovanému o ulici dál. „No, jedu teď do Seattlu. Nechceš svézt?“

Zaváhala a on si toho moc dobře všiml. Už jí tu nic nedrželo. Pohled na dům jí jen ještě více utvrdil v tom, že její starý život je jednou provždy pryč a ač rodiče i tohle městečko milovala, cítila, že nic z toho už jí nepomůže. Musí se postavit na vlastní nohy. A tady se jí to nepodaří. Musí se vrátit, ať už do toho zatraceného Seattlu chtěla nebo ne.

„Dobře, ale budu sedět vzadu.“ Dobrá podpásovka, uznal v duchu. To ale nic neměnilo na tom, že jí musí dostat, ať tak nebo onak. Aro byl tvrdý a nelítostný pán a Edward mu nehodlal předhodit svou rodinu. To raději jí, i když z toho nebyl zrovna nadšený. Ale dluhy se musí splácet. Zvláště dluhy z Volterry.

V poklidu a bez jediného slova vyjeli z Forks a dostali se přes okresky až na dálnici. Dívala se z okna a pozorovala, jak krajina kolem ní ubíhá a nechává jí napospas osudu, který ani nemohla domyslet.

Když auto náhle a bez varování prudce zabrzdilo, přestala vyděšením dýchat. Nepřipoutala se a tak proletěla mezi sedačkami až dopředu, kde jí Edwardovy ruce zachytily dřív, než stačila hlavou narazit do čelního skla.

Sevřel jí v náručí tak pevně, že i kdyby se chtěla nadechnout, neměla by šanci.

„Je mi to líto,“ zašeptal jí do ucha, „ale musel jsem si vybrat.“ Na ta slova mu zuby měkce projely kůží na jejím hrdle, až prorazily tepnu, ze které okamžitě vytryskla krev. Ztuhla mu v náručí, aby sebou po pár vteřinách začala cukat a třást se.

Ve chvíli, kdy Jacobova ruka prorazila boční okénko a vytrhla mu tak Bellu z náručí, bylo už pozdě…

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žebračka 16. kapitola: