Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zdrcené slunce 1

08.08.2009 (07:00) • Corneille • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1021×

1.kapitola

Nicota

Bílým lesem se rozlehl tichý zvuk. Pro ostatní obyvatelé lesa byl jistě zcela neslyšitelný, ale v mých uších zněl jako úder kladiva.

,,Dokonalý skok Viky, ale co ten dopad? ´´pomyslela jsem si. Má jizlivá poznámka měla okamžitou odezvu v duševním zavrčení  mé sestry, která běžela asi kilometr před námi.

,,No tak Viky nechtěla by jsi konečně zpomalit?´´  zeptala jsem se.

,,Ani ne, spíše vy dva by jste měli pohnout ať tady nezevlujeme další den.´´ a prodloužila krok, aby  byla rychlejší.

Samozřejmě  využívala toho, že únava z nedostatku spánku se jí netýká a tak se nyní snažila prolomit rychlost zvuku a vyhrát v pomyslném závodě. Byla jsem ráda, že díky rychlosti zapomněla na svou včerejší špatnou náladu, ale můj instinkt, který byl nyní v pohotovosti bil na poplach. Pocit, že nejsme pohromadě byl skličující. Já a Caleb jsme mleli z posledního.

Znovu jsem začala uvažovat nad tím jak donutit svou sestru zpomalit, ale vyčerpaný hlas bratra mi zhatil mé plány.

,,Klid Corni , běží tak rychle, že by si nikdo nevšiml, kdyby proletěla kolem .´´Nato jsem nemohla nic namítat, měl naprostou pravdu jako vždy. Viky uháněla lesem tak rychle, že by neznámé upíry, které jsme hledali, pravděpodobně přeběhla a ani by si toho nevšimla. Přesto mě nervozita neopouštěla. Běželi jsme už druhý den tímto divným Alijašským lesem, který křičel na sto honu, že je teritoriem vetší smečky upíru, což už samo o sobě bylo divné, protože upíři obvykle nežijí pohromadě  a už vůbec  nezůstávají na jednom místě. Tak proč nás stopa vedla sem? Další věc, která byla divná a která se mi ani za mák nelíbila.

Potřásla jsem hlavou a zahnala nepříjemné myšlenky, abych jimi neobtěžovala mého bratra, který byl nucen poslouchat mé hypotézy.

Znovu jsem se tedy zaměřila na sledování stopy, které jsem delší dobu nevěnovala pozornost . A to byla chyba, neboť znatelně zesílila. Bylo jisté, že se k neznámým upírům blížíme rychleji než jsme ráno předpokládali.

Radost ze zjištění netrvala ani sekundu, když jsme si uvědomila, že naše potrhlá sestra je daleko před námi. Hrůznější však bylo, že jsem nic neslyšela z její mysli.

,, Sakra!!´´ zavrčel hlas vedle mě a zrychlil , aby se k tiché sestře dostal co nejdříve.

,, Calebe počkej!!´´ Křičela jsem v duchu, ale bratr vyběhl malý kopec a zmizel z mého dohledu. A pak ticho.

Ticho v mé hlavě nevěstilo nic dobrého. Lehce jsem zdolala malý kopec a schovala se mezi zbylými stromy a při tom hleděla na hrůznou scénu, která se objevila přede mnou.

Na ohněm osvětlené mýtině stálo nehybně sedm siluet. Dvě z nich patřili obrovským vlkům, mým sourozencům, v dalších pěti jsem rozpoznala upíry, nejspíše zdejší obyvatele. Všech sedm postav stálo nehybně, jako sochy vytesané do barevného a neobyčejně živého materiálu. A všechny sochy měli ve tváři stejný výraz, který byl směsicí, strach, úzkosti a překvapení. Projel mnou náhlý nával úzkosti a hněvu. Můj pohled začal hledat viníka, tohoto hrůzného panorama. A záhy jej našel.

Dalších pět postav stálo o kousek dál. Tři z těchto postav byly vysoké a mohutné, už zdálky připomínaly bodyguardy, dvě další postavy byly malé spíše dětské. Všichni byli oblečeni do tmavých splývavých plášťů , které by člověka neochránilo před zdejším mrazem. Bylo mi hned jasné, že jsou to další upíři. A všichni překvapeně koukali na dva vlky, kteří se z ničeho nic objevili a kteří nejspíše překazili jejich plány.

,,Výborně Alecu!´´ozvalo se radostně od obrovského upíra, která stála za dětskou postavou.Byl o dost větší než ti dva další a podle postavení ve kterém stáli byl asi hlavou skupiny.

,,Díky, nečekal jsem, že to bude mít takové účinky´´ odpověděl dětský hlas a otočil se k pětici upířích soch. ,,Měli bychom to rychle dokončit a uklidit než začnou mít ostatní podezření .´´

Velké postavy se usmály a  začaly se domlouvat, zřejmě na pořadí a způsobu likvidace. Vždy pohledem střelili k jednomu z pěti upíru a s rostoucím pobavením vybírali kým začnou.

Okamžitě mi došlo, co mají v plánu a rozhodla se jednat, což bude určitě velmi zajímavé , protože mé šance jsou prozatím mizivé.

Proměnila jsem se zpět v člověka - dáli se někdo jako já člověkem nazvat-a začala hledat podstatu zkamenění mých sourozenců. Nehleděla jsem na to, že zde stojí v Evině rouše, i když jindy by mi to rozhodně vadilo. Má mysl se rozběhla po mýtině a soustředila se na malého chlapce, který byl podle slov svalovce příčinou nehybnosti sedmi postav. To, co jsem potřebovala, jsem nalezla okamžitě.

Nemusela jsem se nijak zvlášť soustředit, mé podvědomí se automaticky začalo Alecovu schopnost učit, opisovat ji jako tahák a pomalu nalézalo obranu, proti tomuto jevu. Jeho schopnost byla fascinující, uměl zmrazit smysly a tím naprosto každého ochromit.  Byla to děsivá slepota a bezmoc, která člověka (nebo vlka) zasáhla v podobě mlhy. Znova mnou projel hněv a úzkost , když jsem jí sama spatřila jak se pomalu rozpíná po mýtině.

Velké postavy na sebe výrazně kývly a po tvářích se jim rozlil radostný výraz. Šli pomalu a vychutnávali si okamžik. Pochopila jsem , že více času na přípravu nedostanu. Musela jsem jednat za pochodu. Pomalu jsem vyšla a dávala si záležet, aby zvuk vrzajícího sněhu byl dobře slyšet. Efekt byl okamžitý, čtyři upíři vzhlédli k mé nahé osobě. Pátý se nehnul ani o milimetr.

Došla jsem až na samou hranici nebezpečné mlhy a zastavila se. Věděla jsem, že teď musím udělat něco, čím přitáhnu ještě větší pozornost, ale samozřejmě také získám více času. Nic lepšího než usměv , drzý a rozpustilý , mě nenapadl. Postavy chvíli nechápavě zíraly a pak se také usmáli. Jenom čekali  až udělám další krok a chytím se do jejich smrtelné pasti.

Udělala jsem tedy krok vpřed a zavřela oči. Cítila jsem,  jak mnou  mlha prostupuje a jak jí má mysl  transformuje a přijímá za vlastní. Zastavila jsem se, aby mé podvědomí mělo dost času se sžít s novou zkušeností.  Jistě to vypadalo, že jsem v pasti. Měla jsem pocit, že vidím dva obry, jak se na sebe podívali a pak se jeden z nich nahlas zeptal toho druhého:

,, Alexi, postaráš se o ní ty nebo to mám udělat já?? ´´.

,, Neboj, já to zvládnu.  ´´  odpověděl obr jménem Alex a jistě s radostným úšklebkem namířil ke mně.

A to byla chvíle, na kterou jsem čekala. Usmála jsem se , oči jsem nechávala stále zavřené a soustředila se na mou vlastní mlhu , kterou jsem nyní vytvářela v mé mysli. Bylo to jednoduché. Udělala jsem tedy krok vpřed a oči plynule otevřela a hned zaměřila obra, který byl nedaleko ode mě.  To Alexe zastavilo, téměř přimrazilo k sněhovému nánosu. V jeho obličeji se značil šok a překvapení . Zcela spoléhal na Alecovu schopnost a jistě se nesetkal s nikým , kdo by jí přemohl. Využila jsem tohoto chvilkového zaváhání a plnou silou jsem ho zasáhla dávkou mlžné nicoty. Nebylo třeba se jím dále zabývat a zaměřila jsem svou pozornost na Aleca, ke kterému jsem se pomalu přibližovala.

Chlapec stál ohromen, stejně jako ostatní.  V jeho obličeji šok vystřídal podráždění. Bylo vidět, jak se nyní soustředí jenom na mojí osobu.  Veškeré soustředění však bylo marné, již jsem jeho schopnostem přivykla a převzala je za vlastní.

Minula jsem sochu Felixe a  mých sourozenců. Pohled na ně mě bodal do srdce, ale s kamennou tváří jsem mířila dál k malé skupince.

A v té chvíli se stalo něco s čím jsem nepočítala. Čekala jsem, že obr, který stá před tím za chlapcem, bude mladíka zuřivě bránit, ale mýlila jsem se. Upír rychle popadl malou tmavou postavu, která celou dobu stála nehybně, jako by byla také zasažená a utíkal sní pryč. Chlapec a další upír jej rychle následovali. A až v tu chvíli jsem si uvědomila, kdo byla ta malá postava tak cenná, že kvůli ní opustili bojiště…… a dokonce i druha.

Sochy kolem mě ožily. A ožily rychle, až moc rychle. Než jsem si stihla uvědomit, že mám i vlastního zajatce, už jsem slyšela trhavý zvuk. Caleb nečekal ani vteřinu.

,,Néé!!!Calebe!!!´´ můj hlas zněl přidušeně vztekem.

Ale bylo pozdě, upírovy ostatky živily téměř vyhaslý oheň. Rychle jsem zaměřila zbylé upíry a vrhla se před ně, abych tak zastavila bratrovo zběsilé počínání. Pětice stála za mnou a ani se nepohnula.Najednou mezi námi byla důvěra. Ale kde se vzala??

Caleb se zastavil, zřejmě nerozuměl mému počínání.

,,Calebe , oni šli po nich a ne po nás´´ vysvětlila jsem rychle ,,a jestli jim teď ublížíš nedozvíme se proč unesli Monu, tak se uklidni´´.

V Calebovy oči byly zmatené, rychle se otočil k sestře a pak se podíval směrem, kterým neznámí utekli. Chvíli váhal a pak se otočil zpět ke mně a přikývl.

Vydechla jsem úlevou a kývla na Viky. Ta okamžitě pochopila, co po ní chci. Stále jsem stála nahá a ona u sebe věci. Sestra rychle přiběhla a otočila se zády ke mně, tak abych si mohla vytáhnou potřebné oblečení z malého batohu a při tom si prohlížela vyděšené upíry. Zachytila jsem pohled, kterým se dívala a uvědomila si, že jsou pořád tady.

Autor: Corneille, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zdrcené slunce 1: