Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zdravotní sestra? Ne, bratr - 5. kapitola

31.03.2013 (21:30) • werca13 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1128×

5. kapitola

Zavřela jsem oči a čekala na svůj osud.

Ne, takhle to neskončí, já prostě musím vědět, co ke mně Edward cítí. A hlavně, jestli mě chtěl políbit nebo ne. Musím zjistit, jestli mě miluje. Jo, já vím, je to bláznivé, znám ho chvíli, ale popřemýšlejte sami, kdo by odolal těm rozházeným bronzovým vlasům? Nehledě na jeho sexy zadek a dokonalý obličej? Fajn, já vím, nikdo.

Opravdu se ze mě stává blázen, už si povídám sama se sebou. Když si tak uvědomuji… neměla bych utíkat?! No jasně, já tu vzdychám nad Edwardem a tady méďa má na mě chuť! Jsem nepoučitelná. Teď konec přemýšlení a honem nasadit rychlé tempo.

Rozběhla jsem se a prodírala se stromy. Utíkala jsem stále hlouběji do lesa, až jsem se dostala do slepé uličky. Byla jsem na okraji srázu. Sebrala jsem odvahu a opatrně jsem nakoukla dolů. Pode mou se nacházel obrovský a hlavně prudký sráz. To je moje smrt! Vždyť já nesejdu ani rovnou stezku bez úrazu.

Mám dvě možnosti, buď nechám grizzlyho, ať si mě sežere, nebo risknu cestu dolů ze srázu. Asi nejhorší na tom bylo, že jsem neviděla, kde končí. Neviděla jsem, kam půjdu.

Ovšem díky blížícím se krokům medvěda se nerozmýšlím dlouho a vydávám se na cestu dolů. Stačím udělat jen pár kroků a už mi mizí stabilní půda pod nohama a řítím se ze svahu dolů. Gravitace je neúprosná, ale mně se podaří zachytit se o větev. Z posledních sil se držím, ale za chvíli mě zradí i mé vlastní ruce. Měla bych začít posilovat. Pokud to přežiju…

Ve chvíli, kdy jsem padala dolů, myslela jsem na jediného člověka. Na Edwarda.

Panebože i v poslední chvíli svého života jsem tak sobecká, že nedokážu pomyslet na nikoho jiného než na něj. A co Charlie?! Na toho bych si nevzpomněla vůbec. Nebo Jessica, Mike, Alice, ach Alice. Jak ráda bych s ní ještě mluvila, ale to už se mi nesplní. Ne, já jsem prostě největší smolař na světě. Teď si tu prostě zhebnu uprostřed lesa, nikdo mě nebude postrádat, nikdo mě nebude hledat. Nikdo nebude vědět, kde jsem. Nikdo se nedozví, koho jsem tak šíleně milovala.

Do této chvíle jsem si myslela, že by to mohlo být chvilkové poblouznění, ale když jsem si ho představila v objetí slečny Marinové, všechno mne bolelo a náladu jsem měla pod psa. Vím, že on mé city s největší pravděpodobností neopětuje, ale zasluhuje si to vědět.

Moje poslední myšlenka patřila Edwardovi…

Miluji tě…

Poslední kotrmelec a jsem dole. Všechno mě bolí, nemůžu dýchat ani mluvit. Promiň, Edwarde, nepovedlo se.

Zavřela jsem oči a vyčkávala na svou smrt. Mokro ani chlad jsem nebyla schopna plnohodnotně vnímat.

Buch, buch, buch buch. Ticho! Ještě chvilku a roztříští se mi hlava. Proč mé srdce musí bít tak nahlas?! Počkat… Nemám být mrtvá?! Srdce mi bít nemá.

Nedokážu se přesvědčit, že bych mohla být naživu, a tak se pokusím nadechnout. Hmmm, žádná hlína v nose. Tohle znamenalo jediné, někdo mne v tom pitomém lese našel. Pří této myšlence mé srdce udělalo radostný kotrmelec. Možná, že přece jenom dostanu odpovědi. Tomu jsem se musela v duchu usmát, zase myslím jen na něj a na ostatní si ani nevzpomenu. Budu se to muset naučit korigovat.

V té chvíli jsem pocítila potřebu zhluboka se nadechnout. Hned, jak jsem se o to pokusila, litovala jsem. Jakmile jsem nasála vzduch do plic, rozlila se po celém mém hrudníku ostrá a pichlavá bolest. Už jsem déle nedokázala nehybně ležet.

Zprudka jsem otevřela oči a zalapala po dechu. To jsem dělat neměla, opět mne pohltila ona nepříjemná bolest. Tentokrát se mi oči zaplnily slzami, které se v nich nedaly udržet. Svévolně bez mého souhlasu stékaly po mé tváři směrem dolů. Než jsem se nadála, měla jsem vršek trička úplně mokrý a oči vysušené a štiplavé.

Cítila jsem na čele studený štiplavý pot. Jak já ho nemám ráda. Chtěla jsem se zvednout, ale v tom mi zabránily dlouhé, štíhlé, ale především bílé prsty.

„Edwarde,“ zavzdychala jsem a přitáhla si ho do objetí a nehodlala jej pustit. Byla jsem tak šťastná, že ho vidím. Až ho pustím, uvidím jeho obličej, jeho úsměv, který umí udělat jen on. Jeho oči, které se rozzáří nadšením, když si myslí, že ho nikdo nesleduje. Ach, jak ráda ho opět vidím. Přitáhla jsem si ho do ještě těsnějšího obětí, kterým jsem si přivodila další záplavu slz.

Jakmile se Edward probudil z šoku, přitáhl si mne do těsnějšího objetí. Začal mne hladit po zádech a šeptat uklidňující slůvka. Začala jsem brečet ještě více, potřebovala jsem ze sebe dostat to trauma s medvědem

„Bello, Bellinko, všechno je v pořádku. Neboj, už jsem u tebe. Nic se ti nestane. Jsi v bezpečí,“ opakoval pořád. Po nějaké době si mne přesunul na klín a kolíbal mě ze strany na stranu jako malé dítě. S ním jsem se cítila bezpečně. Jedině s ním jsem byla doma.

Mé vzlyky a Edwardův dech mne dokolíbaly ke spánku. Zdál se mi sen. Nepochybuji, že to byl nádherný sen, ale bohužel mám jednu nevýhodnou vlastnost, skoro všechny krásné sny zapomenu. Ach jo…

Teprve teď jsem si vzpomněla, že jsem usínala v Edwardově objetí. Chatu ani prostor a vybavení interiéru jsem nepoznávala.

Pokusila jsem se posadit, ale nevšimla jsem si, že už jsem na kraji postele. A jak už je známo, jsem se zřítila z postele.

Snažila jsem se zvednout, ale moc mi to nešlo, a tak jsem to po chvíli vzdala a přestala se plácat na zemi jak moucha.

Zavřela jsem oči a začala si vybavovat Edwardovu tvář.

Z ničeho nic se ozvalo zavrzání dveří. Koukla jsem škvírou pod postelí a viděla černé naleštěné boty.

„Bello?“ ozval se sametový hlas, nad kterým by roztál i ten nejpevnější ledovec. „Bello, stalo se něco, jsi v pořádku?“ Jeho hlas zněl vyděšeně. Asi bych se měla ozvat.

„Tady dole,“ odpověděla jsem chraplavým hlasem. Slyšela jsem praskání podlahy a pak se už nade mnou skláněl Edward. Jeho pohled byl smutný a téměř zoufalý.

„Bellinko,“ řekl zoufale, „musíš na sebe dávat větší pozor!“ Jeho pohledu se nedalo uhnout. Byl tak pronikavý. Jeho pohled po nějaké době zněžněl a roztál.

„Bello, já…“ nedořekl a jeho rty se objevily na mých. Byly tak sladké, studené a tvrdé.

Tak... Jako první bych vám chtěla poděkovat za komentáře. Uvažovala jsem totiž, že tuhle povídku pozastavím, ale nebojte, dokud to bude někoho zajímat, tak ji budu psát. Za druhé, díky za upřímné názory a chtěla bych, abyste v tom pokračovali. No a za třetí, doufám, že budete dál číst. :)

Autor: werca13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zdravotní sestra? Ne, bratr - 5. kapitola: