Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zdravotní sestra? Ne, bratr - 11. kapitola

02.09.2013 (15:15) • werca13 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1019×

Bella

Hned jak Carlisle zastavil před chatkami, vzbudila jsem se a ještě v celkem rozespalém stavu jsem otevřela dveře a rozplajzla na zemi, která byla značně pokrytá bahnem.

„Bello, právě si vylezla z nemocnice. Sice jsi relativně zdravá, ale musíš na sebe dávat větší pozor,“ pokáral mě Carlisle jemně.

Obešel auto, usmál se na mě a zvedl ze země. Pak mě pohladil po zádech a vydali jsme se k chatce, kde jsem bydlela společně s Alice.

Ani ne dvacet metrů od ní už stepovala má milovaná nejlepší kamarádka a měla ve tváři pohled, který jsem už dávno znala. Tohle nedopadne dobře…

Hned jakmile jsem na to pomyslela, přicupitala moje střapatá kamarádka, zavěsila se do mě a s tichým „Ahoj tati a děkuju,“ mě odtáhla do chatky. Ještě jsem stačila rychle zamávat Carlisleovi, než se mě zmocnil ten malý čertík.

„Rychle, Bello, není čas, maškarní začíná už za tři hodiny, musím tě upravit a přichystat!“ Nestíhala jsem se divit, kde se v ní bere tolik energie. Já se před chvíli probudila a moc jsem ji nepobrala.

„Alice, uklidni se, nikam nejdu,“ snažila jsem se znít rázně, ale asi se mi to moc nepovedlo, když se usmívala jako měsíček na hnoji.

„Neboj, Edward to stihne, navíc vy dva si potřebujete nutně promluvit. Takže, přestaň se vzpírat, stejně bude po mojem,“ vychrlila na mě a tlačila mě do křesla.

„Jak to..?!“ Ona snad ví úplně všechno! To není možné. Alice se ke mně jen otočila čelem, poklepala si na spánek a usmála se. Pak zmizela někde v dáli, tím myslím další místnost.

Za chvilku se vrátila s velkou taškou plnou kosmetiky a já už jsem se ani moc nedivila, proč měla tak velký kufr. Měla ve tváři velice zvláštní výraz a mně se vůbec nelíbil. Nevěstil totiž nic dobrého. Věděla jsem jediné… Tohle bude mučení!

Alice viděla můj zděšený výraz a hned se zamračila, což v překladu znamenalo: „Proč se tak tváříš? Já chci jen tvoje dobro. A opovaž se protestovat.“ Takže jsem si jenom rezignovaně povzdechla, zasunula se více do křesla, zavřela oči a nechala se opečovávat.

Cítila jsem, jak mi Alice patlá na obličej různé mastičky a blbosti kvůli pitomému maškarnímu, který bude stejně mezi stromy…

Za zvuku tichých klavírních tónů linoucích se z malého rádia, které Alice před chvilkou pustila, jsem, ani nevím jak, usnula.

Zdál se mi sen… jen si na něj nedokážu vzpomenout. Jenom vím, že jsem byla s Edwardem pod nějakým stromem.

„Bello, Belluško, vstávej!“ začal mi nařizovat milý hlásek. Zavrtěla jsem se a spala dál. „Isabello Swanová, okamžitě se probuď, nemám čas!“ řekl už trochu zuřivěji, ale pořád potichu onen hlas.

„Edwarde?“ zeptala jsem se a otevřela oči dokořán. Místo mého ryšavého lišáka tam stála Alice s obočím až do nebes. Z úst mi uniklo tiché zasténání, se kterým jsem byla hned vzhůru.

„Tohle už je podruhé. Nevím, jestli mám být potěšená nebo zhnusená. Bello, já mám k Edwardovi daleko, pár věcí mi chybí a pár naopak přebývá,“ pokárala mě mírně, pak si začala hrát s mými vlasy. A už jsme se k tomu nevracely.

„Hotovo!“ zařvala Alice tak nahlas, až jsem nadskočila. „Opovaž se přiblížit k tomu zrcadlu! První ti ještě musím donést šaty! Bez nich to nebude ono!“ zakřičela a odcupitala do vedlejší místnosti. A to, co donesla v obalu, bylo… naprosto úžasné.

Byly to černo-červené korzetové šaty. Byly naprosto nádherné a dokonce mi i seděly. Po tom, co jsem se do nich dostala, jsem se konečně mohla podívat do zrcadla. Měla jsem pocit, jakoby tam byla úplně jiná osoba. Ale jelikož vykonávala stejné pohyby jako já, tak jsem usoudila, že to asi já budu. Vypadala jsem neobyčejně elegantně. A líbilo se mi to.

„Alice, děkuju,“ řekla jsem a objala svou nejlepší kamarádku. Pak mě napadlo ještě něco. „Za koho vlastně jdu?“ nebylo to totiž poznat. I když ta černá na mých očích a ta červená rtěnka něco prozrazovaly.

„Upírova nevěsta,“ odpověděla prostě, jakoby to nic nebylo. Zůstala jsem na ni civět s otevřenou pusou. Teď mi to dalo smysl.

„Dobře, a kde mám svého Drákulu?“ No bez něj tam přece nepůjdu.

„Za chvilku…,“ začala, ale nedokončila větu, protože si vzala mobil a někomu volala. Odešla do vedlejší místnosti a já jí nechala soukromí.

Asi za pět minut se vrátila a oznámila mi, že Edward tu bude za tři minuty.

Začala mě přepadat nervozita.

Alice si přisedla ke mně, vzala mě za ruce a beze slov mne uklidňovala. Prostě na mě hned poznala, že mě popadá nervozita, ale co se divím, je to přece moje nejlepší kamarádka. Vděčně jsem se na ni podívala, ona se přisunula blíž a objala mě.

Byla to idylická chvilka. Pak se kousek odtáhla, ale pořád byla značně blízko a začala mluvit.

„Bello, ať se dnes dozvíš cokoliv, pamatuj, že budeš vždycky moje nejlepší kamarádka, a že tě mám moc ráda,“ řekla prostě a já byla zmatená. Měla jsem Alice ráda, a moc. Snad nic by nás nemohlo rozdělit.

Chvilku jsem si i myslela, jestli jé nehráblo.

„Nekoukej tak na mě, vše se dozvíš,“ odpověděla na můj pochybný úšklebek. Jasně, že se to dozvím, ale kdy?!

V tom Alice zpozorněla a hned na to jsem slyšela klapnutí dveří.

Zpoza futer se vynořila bronzová hlava božského Edwarda Cullena, na kterého bych sice měla být naštvaná, že mě nechal v nemocnici, ale stačil jeden pohled do jeho očí, a odpustila bych mu i vraždu.

A to se i stalo. Ta jeho kukadla si hned vyhledala ta moje. Ty zelené studánky byly smutné a ztrhané. Nebyly tak veselé jako nedávno. Nemohla jsem se dívat, jak trpí.

Oči se mi zaplnily slzami. Ani chvilka neuběhla a už se přelily přes okraj a vyznačily cestu po mé tváři.

Edward se po pár dalších vzpamatoval, přistoupil ke mně co nejblíže a všechny je svým dlouhým ukazováčkem setřel. Pak vzal můj obličej a políbil mě. Nečekala jsem to, a proto jsem byla na začátku trochu ztuhlá, ale když jsem si uvědomila, co se skutečně děje, oplácela jsem mu stejnou mírou.

Pomaloučku jsem mu posouvala ruce za krk a zatahala ho za vlasy, on potichoučku zavzdychal a položil mi ruce na pás.

Opřeli jsme o sebe čela a koukali se jeden druhému do očí. Už nebyly tak smutné, jak před chvílí, ale jistý náznak tam ještě byl, ale nechala jsem to být.

„Chybělas mi,“ řekl Edward upřímným hlasem a já se usmála nejvíc, jak jen jsem mohla.

„Ty mně taky.“ Více jsem dodávat nemusela.

„Hele, Romeo, hoď na sebe kvádro, ať můžeme vyrazit. Máš tady krásnou upírovu nevěstu, tak se snaž, aby ti ji někdo neukradl,“ zavolala na něj Alice, aby ho trošku poškádlila.

„Opravdu jsi krásná,“ neodolatelný úsměv, „počkej tady, jdu se obléct. A… musíme si promluvit, ale až potom.“ A je to tu zase. Musíme si promluvit…

Za pár minut byl zpátky v obleku, který mu nehorázně slušel. Byl určitě šitý na míru. Nebylo pochyb.

Nabídl mi rámě a vyrazili jsme.

Edward

Dorazili jsme na takový kruhový útvar, který byl vytvořen ze stromů, které nebyly součástí parku, asi tři kilometry od nás. Většina zdejších, včetně učitelů, už v sobě měla pár panáků, takže se srandovně pohupovaly v rytmu hudby, která byla na přiměřené úrovni.

Kolem nás kroužili hippies, víly, doktorky, policajti, princezny a kupodivu i nějaké lišky.

Přehoupl jsem si Bellu do náruče a objal ji za zády. Její ruce se mi přemístily za krk. Její tiché zavzdychání pohladilo moje srdce jako dotyk motýlích křídel.

Slova jsme nepotřebovali, užívali jsme si vzájemnou blízkost a pohupovali se z jedné strany na druhou.

Bella si po chvilce položila hlavu na mou hruď a přičichla si k ní. Neubránil jsem se úsměvu. Pohladil jsem ji po zádech a políbil na čelo.

Člověk, vlastně upír, by nevěřil, jak ten čas rychlé běží. Trochu podnapilí učitelé vyhlásili asi o půl jedné padla a všichni se poslušně rozešli do chatek, až na mě a Bellu.

Musím jí říct, kdo jsem. Dospěl jsem totiž k rozhodnutí, které mi potvrdil i Jasper, že je pro mě jediná. V srdci pevně doufám, že to vezme dobře.

Jdeme na to…

„Bello, musím ti něco důležitého říct,“ začal jsem, ale bylo to k ničemu. 

Tak jo, opravdu doufám, že se vám to líbilo. A ža jsem vás nezklamala:)

Autor: werca13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zdravotní sestra? Ne, bratr - 11. kapitola: