Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zdánlivě poklidný život - 8.Kapiola: Vítání

06.06.2009 (19:00) • LiLLy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1481×

8.Kapitola: Vítání

Ráno byl čas vyrazit do Forks na Billyho pohřeb. Při té příležitosti jsme se měli zeptat Esme, jestli můžeme na nějaký čas odjet na její ostrov. Měla jsem v plánu požádat Alici, jestli by mi nekoupila nějaké nové oblečení, které by se mi tam mohlo hodit. Také jsem to sdělila Belle.

„Mmm..." přemýšlela ... „je to dobrý nápad, taky bych ji mohla poprosit." usoudila na konec.

„Ale je dobře, že jsi mi to řekla, protože tvou budoucnost nevidí, ale mou ano. Takže určitě uvidí, že ji hodláme požádat o tuto laskavost a mohla by ty věci zatím nakoupit sama." rozzářila se Bella.

„No, uvidíme." usměrnila jsem ji. Máma zrovna nemá moc v lásce nákupy.

„Ale teď radši přestaň filozofovat a připrav se na cestu." poradila jsem ji a sama se vydala do svého pokoje. Vzala jsem si s sebou jen pár věcí - to nejnutnější a za pár minut už jsem scházela po schodech do obýváku, kde všichni čekali. Rychle jsme vyběhli ze dveří a za okamžik jsme seděli v autě a vyrazili směrem k našemu hlavnímu domovu - do Forks. Cestou jsme se zastavili ještě někde v lesích na lovu, byla to taková rychlovka. Všichni jsme vystoupili z auta a větřili, brzy jsme byli nasyceni. Každý si našel alespoň nějakou srnu. Dál jsme jeli rychle, Edward zase nedbal na předpisy a zpomalil až když jsme se přiblížili k cíly. Bella tátu poprosila, jestli by ji nevysadil před Charlieho domem, protože se s ním chtěla přivýtat a zkontrolovat, jak moc ho zasáhla Billyho smrt. Rozloučila se s tím, že později dorazí k Cullenům domu. Po chvilce jsme konečně dorazili na místo. Na příjezdové cestě už všichni stáli a očekávali nás. Bili v černém. A neuvěřitelně krásní, zkrátka upíři. První se k nám hnala Alice a za ruku vlekla Jaspera. Následovali je Rose s Emmettem. Alice se ke mně přiřítila, dala mi pusu na tvář a dlouze mě objala. S Jakem se také objala, ale jen rychle a zaregistrovala jsem, že ani jeden nedýchají. Jacob po chvilce uskočil stranou a pořádně se nadechl. Rozesmála jsem se. Mě voní upíři i vlkodlaci stejně dobře. Co mě však nejvíce překvapilo, bylo Jasperovo uvítání. Přistoupil ke mně a pořádně mě objal. Ztuhl jsem. Když si to uvědomil zasmál se a vysvětlil: „Promiň, že jsem tě vylekal, ale za těch pár let, co jste tu nebyli jsem ze zlepšil v sebeovládání. Ty jsi navíc napůl upír, takže mi nečiní skoro žádné problémy se s tebou ovládat."

„Wow, tak to jsem ráda. Gratuluji, Alice a ostatní členové rodiny na tebe musí být pyšní." Ještě jednou jsem ho objala a vzápětí se tu zase objevila Alice. Ovinula Jasperovi ruku kolem pasu a políbila ho. Zasmála jsem se „My o vlku a vlk za námi." Alice mou poznámku ignorovala.

„Jsem na něho pyšná. My všichni."

„Ehm, Alice, my bychom se taky rádi přivítali s naší malou Lochnesskou." přerušil nás Emmettův smích. Přiskočil ke mně, objal a zvedl ze země. Chvilku mě točil dokola, až se mi zamotala hlava. Byl by nejspíš pokračoval, kdyby nezakročila Rosalie.

„Emmette, nechovej se jako malé děcko!" ostře na něj vyjela.

„Ale zlatíčko, já se nechovám jako malé děcko." Nevinně zacvrlikal Emmett. „Ty bys to měla vědět ze všech nejvíc." spiklenecky na ni zamrkal.

„Dost, nebo uvidíš!" pohrozila mu Rose. Emmett mě naposledy rychle objal a zmizel se přivítat s Edwardem. Rosalie toho využila a přitiskla si mě na své tvrdé tělo.

„Ach, Nessie, moc se mi po tobě stýskalo! A jak jsi vyrostla" rozplývala se nade mnou.

„Taky se mi stýskalo," přiznala jsem po pravdě a dodala „po všech." dostatečně nahlas, aby to slyšeli.

Když i Rose odešla, pomalu přistoupili poslední členové naší rodiny. Carlisle a Esme. Oba mě najednou objali. Esme byla tak dojatá, že začala vzlykat. Bohužel bez slz, upíři nemohou pořádně plakat.

Bonus: Bellin Pohled

Chystala jsem se otevřít dveře, když jsem si všimla, že jsou pootevřené. Potichu, opatrně jsem do nich strčila a ony se s vrznutím otevřeli. Vzápětí mne do nosu udeřil ostrý pach. Upír! Jak to, že jsem si toho nevšimla už venku? Zamyslela jsem se okamžitě. Rozhlédla jsem se po obýváku.

„Bože..." uniklo mi ze rtu. Všechno bylo rozházené a minimálně polovina věcí tu byla zničena. Rychle jsem prolétla všechny pokoje, ale Charlieho jsem nenašla. Celý dům byl ze vnitř zničený a můj pokoj nejvíce. Byl tam nejsilnější upíří pach. Zarazila jsem se a pořádně čichala. Připadá mi ten pach povědomý.

„Ach ne!" vykřikla jsem. Volturiovi! V Charlieho domě byl někdo z nich, který byl na té louce, když přišli kvůli Renesmee. Myslím... ne! Ne! Ne! Je to Jane, ta sadistická mrcha. To ona řádila v Charlieho domě. Vyrušil mě zvuk přijíždějícího auta. Rychle jsem vyběhla ven a zastihla Charlieho jak vystupuje z auta. Stačil ještě zamknout auto, než jsem byla u něj a přehodila si ho přes rameno. Překvapeně vyjekl.„Bello?" Myslím, že poznal mé vlasy. Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla směrem k domu Cullenů. Cestou jsem vytvořila štít i kolem Charlieho. Za pár vteřin jsme byli na místě. Bez námahy jsem vyběhla schody a vpadla do obýváku, kde byli všichni členové naší rodiny. Překvapeně k nám vzhlédli. Charlie se skácel na pohovku. Myslím, že je v šoku. Věděl, že se se mnou něco stalo, ale nevěděl co. Nevěděl, že jsem upír, že lovím zvířata, že dokážu běžet rychleji, než auto. A také si myslím, že já jsem v šoku. Především ze zjištění, že mého otce málem umučila sadistická upírka. A také ze zjištění, že nejspíše jde po mě. Může ohrozit celou mou rodinu. Mou dceru! Mou životní lásku a všechny ostatní, které miluji. Vyčerpaně jsem se schoulila Edwardovi v náručí a začala vzlykat. Štve mě, že nemohu doopravdy brečet. Ostatní stále nechápali co se děje.

„Jane" hlesla jsem. S vypětím sil jsem vytlačila šít ze sebe a vzpomínala na to, co jsem viděla u Charlieho doma. Edward pochopil a v tichosti mi četl myšlenky.

Zpět z pohledu Renesmée:

„Mami!" vyhrkla jsem jen co jsem ji spatřila. Vypadala hrozně, byla v náručí táty. Poté mi pohled spočinul na Charliem. Ležel na pohovce - nejspíš omdlel. Přiběhla jsem k Belle a objala ji.

„Ach, zlatíčko! Jsme v nebezpečí. Hned po pohřbu musíme odjet." Vysvětlila tuto tíživou situaci.

„Edwarde?" otočila se na něj, stále objímajíc mě.

„Esme?" Pohlédl zase on na svou ‚matku'.

„Copak Edwarde?" usmála se na něj.

„Potřebujeme si půjčit ostrov." Oznámil Edward.

„Ale jistě. Doufám že tam budete v bezpečí."

Proč furt mluví o bezpečí a nebezpečí? Něco se tady děje. Myslím, že to souvisí i s Billyho smrtí, ještě mi nikdo neřekl jak umřel. Zřejmě neodjíždíme jen kvůli mně.

/ 7.Kapitola ///

Autor: LiLLy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zdánlivě poklidný život - 8.Kapiola: Vítání: