Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbouchnutá jeptiška - 8. kapitola

23.02.2013 (08:15) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2119×

Edward

Spěchal jsem na první hodinu, ale ještě naposledy jsem se ohlédl a viděl jsem, jak Bella a Angela vystupují z Ericova auta. Nevypadala dvakrát šťastně, copak se jí neulevilo, že se mě zbavila?

První byla angličtina. Uf, tu jsem s Bellou neměl, a tak jsem si sedl do poslední lavice u okna. Učitel nám chtěl už potřetí pustit Romea a Julii, zatímco si pochrupával u stolu, předstírajíc, že si čte učebnici. Nikdo mu to nebaštil, ale nikdo mu to neřekl. Ona se hodina volna taky hodí.

Vytáhl jsem si z tašky učení a pohodlně se uvelebil na židli. Netrvalo dlouho a zazvonilo. Učitel přišel do třídy, jako by mu za zadkem hořelo, a už rval disk do DVD. Hlas z televize nás provázel začátkem příběhu a učitel už tiše pochrupoval. Někteří si tiše šeptali, jiní poslouchali písničky a ostatní se učili na prověrky. Já osobně jsem si narval sluchátka do uší a otevřel sešit. Na prvních pár stránkách bylo učivo, ale na ostatních spíš malůvky. Maloval jsem si různá auta, ze kterých se postupně stávala srdíčka s nápisy E+B. Potichu jsem vytrhal zbytečně počmárané stránky a kreslil jsem si znova.

Neměl jsem chuť kreslit si auta, a to jsem měl dokonalý výhled na parkoviště. Zaposlouchal jsem se do písničky, která se právě přehrávala a poznal jsem svoji první skladbu. Patřila Esmé. Ťukal jsem si rytmicky tužkou do lavice, až se na mě otočilo pár spolužáků a naznačili mi, abych byl zticha. Začal jsem malovat. Nejdřív jsem namaloval slunce, pod kterým byl stín matky, jak objímá svoje děti. Až po dokončení obrazu jsem si uvědomil, že jsem nakreslil svoji rodinu, pouze ve stínech.

Zase jsem se zaposlouchal do písničky a rozpoznal jsem nějaké noty. Ihned jsem si je začal kreslit a různě jsem je zpřeházel a přidával jsem další, nové. Písnička dohrála. Smutně jsem si povzdychl a podíval se na hodiny. Ještě pět minut. To zvládnu, něco vymyslím. Nevědomky jsem si začal pobrukovat a spolužáci mě opět napomenuli, dokonce jsem dostal ránu pravítkem.

Samozřejmě to byl Mike a i přes tichounkou ránu se náš stařičký učitel probudil a zamračil se na Mikea, když si všiml růžového fleku na mé bílé pokožce. Mike musel odříkat pár veršů z filmu, ale žádný nevěděl, protože měl moc práce s malováním Bellina obličeje. Malíř z něj asi nikdy nebude. Bellin obličej mi připomínal vlasatou opici s lidskýma ušima.

Konečně zazvonilo a já jsem utíkal ze třídy. Měl jsem namířeno ke skříňkám, trochu se povzbudit, protože další hodina byla s Bellou a bohužel jsem s ní i seděl, a třída byla plná, takže jsem se nemohl přestěhovat.

Každá skříňka byla vybavena zrcadlem, což jsem absolutně nechápal. Upravovali se jenom holky a podle Emmetta i já. Ale opak byl pravdou. Já jsem o sebe vůbec nedbal. Akorát jsem se myl a holil si vousy, protože jsem nechtěl vypadat jako Santa Claus - nebo jiný zarostlý dědek.

Podíval jsem se do zrcadla. Měl jsem nenápadné kruhy pod očima – jak jsem celou noc nespal – a pořád modřinu na tváři. Bolavou tvář jsem si mnul každou chvíli, protože sraženina krve nebyla zrovna dvakrát zdravá. V levém dolním rohu zrcadla byla fotka mého miláčka, Volva. V pravém horním rohu byla fotka mé rodiny i se mnou.

Prohrábl jsem si vlasy a pořádně se nadechl. Belly jsem se nebál, jen se mi nelíbila představa, jak mi bude klečet u nohou a dělat ze sebe nevinnou chuděrku. Na to jsem vážně neměl. Zazvonilo na hodinu, a tak jsem se rozběhl ke třídě. Učitel vždycky chodil pozdě, a tak jsem byl ve třídě jeden z prvních. Připravil jsem se na biologii a podíval jsem se na okno vedle sebe. U okna byla vycpaná sněžná sova. Skvěle, aspoň si budu mít s kým pokecat.

Bella přišla pět minut po mně, třída byla stále poloprázdná. Sedla si tiše vedle mě. Já jsem si zatím hrál s tužkou v ruce a dělal jsem, že sedím sám. Rozhlížel jsem se po třídě, ale na Bellu jsem se ani nepodíval.

„Edwarde, chci ti to vysvětlit.“ Zatnul jsem zuby.

„Vím, že to nechceš slyšet. S tím flirtováním jsi měl pravdu. Já jsem nevěděla, že to takhle vypadá, a tak mě Mike políbil. Samozřejmě jsem se mu vykroutila, ale on za to nemohl. Nevěděl, že jsme spolu... chodili,“ zadrhla se u slova chodili. Bylo jí proti srsti přiznat si to. Nadechl jsem se.

„Ještě toho chudáčka malýho omlouvej. Nevypadalo to, že by ses bránila, a že on nevěděl, co dělá. Dneska si dokonce maloval tvůj obličej, ale pořád nevím, jestli jsi to byla ty nebo nějaká opice,“ zaváhal jsem hraně. Mlčela.

Vyrůstal jsem s upíry, a tak jsem měl dobře vyvinuté sledovací smysly. Mike, který seděl o dvě lavice dál, se pořád natahoval a kroutil se, aby na nás viděl. Párkrát jsem se otočil a on dělal, že si zapisuje, ale já věděl, že ne. Ke konci hodiny jsem to nevydržel a hodil jsem po něm tužku. Okamžitě se na mě podíval. Ukázal jsem na Bellu, udělal srdíčko, ukázal na něj, mrkl jsem a zvedl oba palce nahoru. Mike se zatvářil jako samolibý vítěz.

„Děkuju,“ zašeptala rozzlobeně Bella.

„Není zač,“ odpověděl jsem s úsměvem.  

Hodina skončila a zbytek dne jsem tak nějak přežil. Vzal jsem si tác s jídlem a znervózněl jsem. Instinkty mě táhly ke stolu, kde seděli mí přátelé, ale já jsem si sedl ke svým sourozencům. Sourozenci i mí přátelé se na mě divně podívali a pak si hleděli svého. Hodní.

„Co je?“ zeptal se Emm.

„Škoda, že jsi včera nebyl doma. Byl pěkně rozzuřený. Pohádal se s Bellou. Nevím, co se stalo,“ vzdychla si Alice a myslela, že ji neslyším, ale já slyšel.

„Tak proto při pohledu na mě Bella znervózněla. Její city jsou strašně silné. To bude asi tím těhotenstvím,“ konstatoval Jazz a já jsem sebou škubl. Okamžitě si toho všimli.

Dělal jsem, že sedím sám a ryl jsem v jídle. Rizoto jsem nemusel a játrovou polévku taky ne. Ostatní nejedli. Teda Jasper okusoval jablko, ale nebyl nadšený.

„Přestaň,“ napomenul mě.

„Já nic nedělám,“ odsekl jsem a pohled mi zavadil o Bellu, která přišla do jídelny a prohlížela si mě. Chtěla jít k obvyklému stolu, ale musela okolo nás projít. Šla rychle a opatrně, přesto zavadila o moje záda a já jsem sebou nepřátelsky škubl. Nevěnovala mi jediný pohled, ale Jasperovi se za něco omluvila. Nevěděl jsem za co.

„Co to?“ vykoktal jsem.

„Její emoce, jsou silné. Když procházela byla nervózní, ale po doteku se její emoce změnily a byla strašně nešťastná. Co jsi jí udělal?“ Vyvalil jsem oči.

„Jo, tak já. Já jí neudělal nic. To ona mě zradila,“ zakřičel jsem poslední větu a odkráčel jsem pryč.

Doma jsem byl rychlostí blesku. V hale jsem na lavičku hodil tašku, vytáhl jsem z ní sešit a běžel nahoru, do obýváku. Esmé se s Rosalie, která skončila dřív, než já, dívala na televizi. Sedl jsem si ke klavíru a sešit jsem opřel o držátko na noty. Nalistoval jsem stránku, kde jsem si dneska kreslil, a začal jsem hrát. Kupodivu to znělo moc hezky. Vytrhl jsem tu stránku ze sešitu a některé noty ještě trochu poupravil. Znova jsem to celé zahrál a udělal jsem ještě jednu úpravu. Dílo bylo dokonáno.

Rose a Esmé se postavily ke klavíru a pobídly mě, abych to ještě zahrál. Z not a písně celé na mě vyskakovalo jedno jméno, které jsem úspěšně popíral. Uslyšel jsem, jak někdo vešel do domu, ale stále jsem hrál. Moje matka, i sestra, obě se usmívaly. Jméno pořád vyskakovalo a chtělo připoutat mou pozornost, ale já jsem ho stále zapíral a nevšímal jsem si ho.

„Be-e-lla,“ zazpívala Alice, která náhle stála u dveří.

„Ne,“ zavrčel jsem, roztrhal stránku a šel jsem do svého pokoje.

Zabouchl jsem za sebou dveře a posadil jsem se na postel. Někdo zaťukal.

„Jdi pryč, Alice. Nehodlám se s tebou o tom bavit,“ zamumlal jsem.

„To jsem já,“ ozvala se máma a vešla dovnitř.

„Řekni mi, Edwarde. Co se stalo. Co jste si udělali?“ přisedla si ke mně a položila mi ruku na rameno. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jí o tom mám říct.

„To je... složitý,“ zamumlal jsem nakonec.

„Pro upíra ne,“ poklepala si na spánek.

„Bella se mnou chtěla chodit. Souhlasil jsem, protože jsem to chtěl taky. Ale hned druhý den mě podvedla,“ zašeptal jsem. Samozřejmě to už věděl celý dům.

„Hm, nech ji, ať ti to vysvětlí. A pojď, dneska je řada na mně,“ usmála se a táhla mě pryč.

Jednou za nějakou dobu, jsme dělali určitý den to, co někdo z rodiny chtěl. Esmé většinou podporovala umění a dneska jsme měli kreslit. Posadil jsem se na jednu ze židlí v knihovně a zamračil jsem se na čtvrtku, co přede mnou stála na malířském stojanu. Ostatní už tam byli.

„Dneska chci, abyste nakreslili svoje pocity. Promiň, Jaspere,“ omlouvala se Jasperovi, protože on většinou vnímal emoce cizích a svých si nevšímal. Cizí byly jiné, zajímavé.

Nevěděl jsem, co namalovat, a tak jsem vzal štětec do ruky a nepřemýšlel jsem. Párkrát jsem se koukl na obrazy ostatních. Emm a Jazz byli v rodině nejméně umělecky nadaní, a tak jejich obrazy nebyly nic moc. Emmett kreslil různé smajlíky a Jasper plochu spíš vybarvoval. Nevím, jak dlouho nám to trvalo, ale skončili jsme skoro nastejno.

Procházeli jsme místnost a prohlíželi jsme si obrazy ostatních. Emm nakreslil jednoduché usmívající se smajlíky, Jasper čtvrtku vybarvil zeleně, sem tam byla žlutá a pár kapek oranžové. Esmé nakreslila dívku ve veselých barvách. Líce měla růžové, vlasy oranžovožluté, modré oči a okolo ní hrály taky veselé bravy. Alice namalovala tolik druhů květin, že jsem ani nedokázal všechny pojmenovat. Rosalie měla obraz složitější. Bylo zataženo a oblačno, přesto malá zahrádka kvetla ještě krásněji než ta Alicina. Carlisle byl v práci, a tak se malování nezúčasnil. Nakonec jsem se vrátil ke svému obrazu. Na dřevěné podlaze stál černý klavír, ven bylo vidět velkým oknem a sluníčko by nikdo v té šedé ponuré barvě nenašel, protože tam ani nebylo. U klavíru seděl pianista a přesto tam neseděl. Byl jako stín. Jako duch, který zapomněl všechny noty a ani kláves se dotknout nedokáže. Místnost byla zařízená do šedé a bílé a moc nábytku v ní taky nebylo, protože byl zobrazený jen kousek z místnosti. Přes to všechno bylo z okna vidět nejen na nebe, ale i na zem, kde se zelenala tráva. Ovšem ne tak, aby z obrazu vyskakovala.

I ostatní se zastavili u mého obrazu. Byl nejlepší, ale nejsmutnější. Nejdetailnější, ale bezbarvý. Tak jsem se cítil. Jako normální člověk – každý člověk je něčím dokonalý – ovšem i přesto smutný a nedůležitý. Tíha obrazu byla silná, a tak dolehla i na ostatní smuteční nálada. Rychle jsem odešel, abych se na to nemusel dívat. Už jsem nebyl na Bellu naštvaný, chyběla mi. Ona mi chyběla. Moje osobní značka drogy mi chyběla.

Nejdříve velký dík za komentáře, které jsou čím dál... Prostě mi pořád dělají větší a větší radost! Jste neuvěřitelní a já si každý komentář přečtu nejmíň třikrát. I takový obyčejný smajlík mě pokaždé zahřeje u srdce. Teď děkování a věnování. Velký dík patří Sheele a WhiteTie, kterým tuto kapitolu věnuji. Také ji věnuji vám všem, kteří tenhle pokus o povídku čtete. Chtěla jsem aspoň vyjmenovat komentující, ale bála jsem se, že bych na někoho zapomněla. Proto jsem to neudělala. Takže velký dík vám všem a komentujte dál, prosím. Děkuji, vaše KPT.

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zbouchnutá jeptiška - 8. kapitola: