Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zavřeno, zapečetěno a zapomenuto - 6. Volterra

26.09.2011 (07:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1198×

6. Volterra

A porta inferi. (Před branami pekel.)

Ukázalo se, že skutečně má talent – automaticky se spouštěl ve vypjatých stresových situacích - ale ovládnout ho nikdy nedokázala. Upír, který s ní cvičil – Eleazar – byl galantní a milý, na rozdíl od ostatních. Neztrácel trpělivost tak snadno jako Demetri, ani se ji nesnažil přemoci jako Felix.

Zdálo se, že na ni Aro zapomněl. Ani se svým nedobrovolným učitelem už se nevídala tak často jako dřív. Někdy se přišel podívat, jak jí boj nejde, a poté se opět na několik týdnů vytratil. Nemohla říci, že by po něm truchlila.

„Můžeme?“ otázal se Eleazar s úsměvem. Zpočátku si k tréninkům přizvali Jane, krutou strážkyni jejich pánů, ale ta malá vyznavačka gotiky s vlasy barvy pomočené slámy ji neměla příliš v lásce. V tomto ohledu se s ní Emma plně shodovala a proto Eleazar nakonec svolil a požádal o pomocnou asistenci Charlese, nomáda se schopností rozpoznat lež.

Přikývla a pokusila se připravit, přestože neměla jak. Nedokázala si podrobit sama sebe – na Janino popichování, že se bojí své schopnosti, reagovala přehnaně.

Nefungovalo to z valné části proto, že Charles v ní neuměl vyvolat pocit nebezpečí a její mysl neviděla důvod, proč by se měla bránit. Mohl na ni útočit stejně jako kdokoli jiný, ale ohrožená se v jeho přítomnosti necítila. Možná to bylo tím, že v ní nějak vyvolával falešný pocit přátelskosti, ačkoli jeho zatvrzelá ošlehaná tvář měla ke skutečné upíří kráse daleko.

Nikdo další se ovšem umluvit nenechal a proto se museli spokojit s tím, co měli po ruce. Přestože to ani vzdáleně nestačilo ke spokojenosti alespoň jednoho z nich.

Charles a jeho družka Makenna s sebou však přivedli další problém, který nečekaně rozptyloval především Eleazara. Nevysoká Španělka Carmen, kterou nalezli umírající v područí jejího nelidského manžela a přeměnili si ji jako novou společnici na cestách, se až příliš často objevovala v blízkosti jejich tréninkové místnosti. Mlčky je pozorovala, nemluvila jim do bojů, většinou to ale ani nebylo zapotřebí. Emmě nevadilo, že se na ni Eleazar pořádně nesoustředí, když je však jednoho dne objevila cvičně bojující – později už to jako boj ani nevypadalo, smáli se tak, že k sobě málem přivolali obecenstvo – na obvyklém místě v přísně stanovenou dobu, byla zklamaná. Ztratila jediného spojence, a to ji mrzelo.

Od té doby už se nenamáhala něco se svým nepovedeným já dělat. Stále častěji se skrývala před zraky místních a pocit cizosti se ještě zesílil. Tady zkrátka nebyla doma a nic se na tom nemohlo změnit.

Ve snaze vyhnout se nezvaným návštěvám se jednoho pozdního zimního odpoledne vydala do knihovny. Byla to snad největší síň v celém hradě a volně přecházela v rozsáhlou galerii.

Okouzleně procházela mezi stovkami zaprášených svazků a nasávala neznámou, i když tolik přívětivou atmosféru. Prsty přejížděla po hřbetech knih, uložených a dávno zapomenutých v nejnižších policích, a na mysl jí vytanula jakási stará vzpomínka, u níž si nebyla jistá, zda je vůbec skutečná. Musela to být památka z lidství – zastřená vrstvou bahna a nánosy prachu z prožitých staletí. Vlastně to nebyla ani tolik vzpomínka, jako spíš pocity a vůně.

V tomto rozpoložení narazila na toho upíra.

Vylekala se a zasněné bloumání bylo to tam. Pokusila se opatrně vycouvat pryč, ale muž, který si jí až do toho okamžiku nevšiml, překvapeně vzhlédl a potom… se usmál.

Mezi tamějšími zdmi se na ni nikdo nikdy neusmíval. Pamatovala si protivného skrčka Demetriho, který se smál jí, a Eleazara s povzbudivým výrazem, když se snažila zalarmovat svůj dar – to se ovšem těžko dalo považovat za úsměv. Nebylo to takovéhle.

Upír na ni pár okamžiků zíral, ale když viděl její strach, znovu se zabral do čtení, jako by tam ani nebyla. To ji poněkud zmátlo – jeho snaha působila až vtipně, což bylo něco doslova nevídaného. Tedy, ona nic takového zatím neviděla.

„Dobrý večer, hledáte něco?“ protnul poklidné ticho zvučný, avšak příjemný hlas. Nemluvil svrchovaně jako Demetri, ani nevšímavě jako Aro Volturi, přesto si vyžádal její pozornost. Byl překvapivě milý.

Rozpačitě zavrtěla hlavou a potom pokrčila rameny. „Jen se tak… procházím,“ zaváhala. Nechtěla působit jako někdo, kdo nemá co na práci. Vždyť ani nevěděla, kdo ten muž je.

Znovu se usmál a odložil knihu, do níž byl zabraný. Když si ji prohlédl, jako by na ní hledal něco zvláštního, zamrazilo ji neblahým tušením. „Myslím, že jsem o vás už slyšel. Připadáte mi povědomá, neviděli jsme se už někdy?“

„Také mám ten dojem,“ přitakala a zamyšleně mu pohlédla do očí, které jí vyrazily dech.

Omluvně se usmál a sklopil zrak. „Pro některé našeho druhu je to překvapení,“ přiznal a propletl si prsty obou rukou.

Aniž by si to uvědomila, popošla k němu blíž. „Zlaté?“ hlesla zmateně.

Vzhlédl. „Zvířecí krev.“ Emma se zamračila a úsměv z jeho tváře se vytratil. „Asi bych měl jít,“ poznamenal zdvořile, ale tentokrát s jistým odstupem.

Když zamířil ke dveřím, probralo ji to. „Ne, to je v pořádku, půjdu já, pokud vám tu vadím. Nenechte se vyrušovat.“

Překvapeně se k ní vrátil, ale znovu se usmál. „Nevadíte mi tu. To jen, že jistí členové gardy občas mívají problém s mým… přesvědčením.“ Zastavil se zhruba dva metry od ní, zřejmě jí chtěl poskytnout osobní prostor.

Přitakala. „Oddaní jen sami sobě a vším okolním pohrdají.“

Zasmál se. „Máte zvláštní názory… na ženu.“

„Když už se oblékám jako muži, proč bych se nemohla stejně i vyjadřovat?“

Znovu si ji prohlédl. „Ano, to se do jisté míry shoduje.“ Natáhl k ní ruku. „Jsem Carlisle Cullen, první upíří lékař v historii,“ představil se.

Okamžik si jeho dlaň zmateně prohlížela, než si vzpomněla na ono lidské seznamovací gesto. „Emma Oonghammová,“ řekla a potřásla si s ním. Příjmení sice patřilo Frankovi, ale ona ho nepřestala používat ani po jeho smrti, když vlastní neměla. Nepamatovala se na něj. „Jak jste to myslel s tou zvířecí krví?“

Získala tak nečekaného spojence a nedobrovolný pobyt ve Volteře už ji tolik neničil. Stále častěji se zdržovala v knihovně, kde se, mimo jiné, konečně naučila číst. Pohřbila tím snahy všech svých odpůrců zesměšnit ji skrze její nevzdělanost.

Další ránou pro ni ovšem bylo Eleazarovo prohlášení. Nedokázala pochopit, jak se prostě jen odvážil předstoupit před vládce a s klidem jim oznámit, že odchází. Říci, že Aro zuřil, nebylo dostatečné pojmenování. On se doslova třásl vzteky.

Nakonec se ovládl natolik, aby dokázal promluvit a jeho majestát přitom neutrpěl. „Tvá služba v našich řadách dosud není u konce,“ cedil skrze zaťaté zuby. Všichni v dosahu se přikrčili, jako by předem tušili, že ta situace nemůže skončit dobře.

Jeho oponent však jen pomalu zavrtěl hlavou. „Slíbená tři staletí jsem si již odsloužil. Posledních patnáct let má přítomnost zde závisí pouze na mé dobré vůle, nikoli na vašem svolení, pane.“ Poslední slovo vyslovil s úctou, jako by se vládce snažil uchlácholit.

„Zákon říká -“

Eleazar ho bez výčitek přerušil. „Dosud nebyl ustanoven zákon, který by mě tu mohl držet. Pravidla pro svobodnou existenci jsem neporušil, neprozradil jsem sebe ani svůj druh. Chci odejít a žít jako nomád, pane. Nemůžete mě zde věznit proti mé vůli.“

Arovi se zachvělo chřípí. „Zákony se dají změnit!“ štěkl.

Viděla, že Eleazar musí usilovně zatínat čelist, aby neřekl něco, čeho by mohl později litovat. Nebo naopak nemohl už vůbec nikdy. „Nemám v úmyslu se ve městě zdržet do dalšího dne. Se západem slunce odcházím.“ Otočil se na patě a ráznými kroky kráčel k bráně.

„Stát!“ křikl Aro téměř nepříčetně. Přítomní upíři se stahovali do temných koutů jako švábi prchající před světlem. „Stát,“ zašeptal znovu a sklonil hlavu, jako by ji už nemohl unést. Emma, která stála poměrně blízko, si stihla všimnout, že dal pohledem nenápadné znamení jakési černovlasé nesmrtelné, která se skrývala za jeho trůnem.

Upírka nepatrně přikývla a přimhouřila oči soustředěním, když zírala na Eleazarova záda, jako by se ho snažila proklít.

Muž, jako kdyby její počínání vycítil, se ani neobtěžoval pohlédnout na svého bývalého pána. „Tyhle triky už na mě neplatí,“ řekl rozhodným tónem a u východu se naposledy obrátil čelem k dvořanům. „Až se usadíme, dozvíte se to jako první.“ S tím vzal vyděšenou Carmen za ruku a společně opustili síň.

Ticho, které zavládlo po jejich odchodu, v sobě mělo příměs čehosi velkolepého. Alespoň ona to tak cítila. S vědomím, že si jí nikdo nevšímá, se nepozorovaně vytratila za uprchlíky.

Jeden pár zlatých očí ovšem přehlédla.

Dohnala ty dva na konci chodby, která vedla k širokému schodišti, po němž se scházelo do jakési uvítací místnosti, jejíž účel dosud neodhalila. „Počkejte!“ zavolala na ně, když už to vypadalo, že se jí ztratí.

Oba se naráz otočili, Eleazar připraven bojovat. Když ovšem uviděl, kdo se to za nimi žene, uvolněně se usmál. „Máš snad v plánu jít s námi?“ zeptal se pobaveně.

Zastavila se v přátelském odstupu. Po jeho dotazu rozpačitě pokrčila rameny a spojila si ruce za zády. „Ne, já jen… Chtěla jsem se rozloučit a popřát vám hodně štěstí.“

Carmen se na ni přívětivě usmála a zcela nečekaně ji objala. Emmu napadlo, že ta upírka zřejmě nemá vůbec žádný pud sebezáchovy. „To je od tebe milé, děvče,“ zacvrlikala jako ptáček zpěváček. „Ale ty jsi vlastně starší, nemám pravdu?“

Emma přikývla.

„Opravdu nechceš odejít s námi?“ zeptala se Carmen, najednou starostlivá. „Tohle není dobré místo k životu,“ utrousila a téměř nepřátelsky si změřila holé kamenné stěny.

Zavrtěla hlavou. „Bohužel, má služba dosud u konce není.“ S tím pohlédla na Eleazara. „To bylo odvážné, co jsi předvedl.“

Skromně se pousmál. „Co bych pro nás neudělal,“ přitiskl si Carmen k boku a ona ho jednou rukou objala kolem pasu. V tu chvíli jim Emma neskutečně záviděla.

„Charles a Makenna s vámi nejdou?“

Carmen si povzdechla. „Chtějí jít svou vlastní cestou.“ Její oči byly smutné, když to říkala.

„Přemýšlel jsem o Carlisleově způsobu života,“ navázal Eleazar. „Jim se to nezamlouvá, ale možná by nebylo na škodu to alespoň zkusit,“ dodal zamyšleně.

Otřásla se, když si vzpomněla na svůj jediný pokus ulovit zvěř. Ústa plná zvířecích chlupů nebyla jejím oblíbeným stravovacím doplňkem. „Když myslíš. Každý svého štěstí strůjcem.“

S širokým úsměvem přikývl. „Někdy se za námi zastav. Však tu nebudeš muset strávit celou věčnost.“ Sám se tomu nezamýšlenému žertu zasmál.

Zatvářila se zmateně. „Vždyť ani nevím, kde bych vás měla hledat. A po tom divadle, které jsi předvedl před vládci, silně pochybuji, že odsud budu smět na krok přinejmenším dva tisíce let,“ odfrkla si. Vyhlídka na tak dlouhé soužití s jistými upíry se jí příliš nezamlouvala.

„Myslel jsem, že tě Demetri najít nemůže,“ zamrkal na ni a tajemně se usmál.

„U nás budeš mít dveře vždycky otevřené,“ stiskla jí Carmen vřele ruku.

Emma přikývla a povzdechla si. Překvapilo ji, že po těch dvou se jí bude opravdu stýskat. „Děkuji, budu na to myslet. Tak tedy šťastnou cestu. A na shledanou!“

Carmen ji na rozloučenou znovu objala a Eleazar si s ní naposledy potřásl rukou. O pár vteřin později už oba zmizeli za nejbližším rohem.

„Jak dojemné,“ ozval se Demetri za jejími zády uštěpačným tónem. Měla ho po krk, jen co vešel do stejné místnosti, v níž se nacházela.

Lítost se celkem rychle přetavila ve vztek. Provedla prudký obrat o půlkruh vzad a v té samé vteřině stanula tváří v tvář svému osobnímu přízraku. „Dej mi pokoj!“ štěkla a pokusila se ho obejít se vztyčenou hlavou. Ne, on jí hrdost nesebere. Za jiných okolností by si něco takového nedovolila, ale ten zakrslík jí vážně pil krev.

Nevšimla si, kdy to stihl provést, ale vzápětí ji držel za nadloktí. Byla si vědoma, že kdyby chtěl, stačilo by mu trhnout a ona by přišla o celou ruku. „Takhle se mnou mluvit nebudeš,“ sykl potichu a nebezpečně se k ní naklonil, až se málem dotýkali nosy.

Přimhouřila oči a ohrnula rty jako šelma, která se chystá zaútočit. I jeho obličej – ne, nebyl to obličej – se zkřivil do odpudivé nenávistné grimasy.

Vzduch sršel statickou energií, která co nevidět hrozila explodovat.

Z druhého konce chodby k jejich smyslům dolehlo teatrální odkašlání. „Neruším, hrdličky?“ Felixův hluboký bas zněl pobaveně. Ta nová se mu líbila – nebála se střemhlav vrhnout do předem prohraného boje, což by jiní pravděpodobně považovali za bláznovství. On ne; sledovat ji při zápase pro něj skýtalo jakousi fascinaci. A navíc dokázala vytočit věčného ignoranta Demetriho. Jistě, byl to jeho parťák, ale to neznamenalo, že by mu přál všechno nejlepší a hodně štěstí, zdraví.

To vyžle si bezpochyby získalo jeho obdiv.

„Starej se o své,“ odbyl ho Demetri nabroušeně, aniž by z ní spustil oči.

„I já?“ promluvila konečně Jane. Tiše. Všichni, kdo ji znali, moc dobře věděli, co tenhle její tón znamená.

Felix netrpělivě čekal, jestli svou milenku také pošle do háje, a jen stěží zadržoval smích. Když malá Jane zuřila, byla jako tajfun – brala s sebou všechno a všechny a nenechala kámen na kameni. Navíc ten její dar… Přejel si rukou po zátylku. Ne, rozhodně by nechtěl být na Demetriho místě.

Oslovený se po ní ohlédl a zjevně mu svitlo, že rozhněvat si ji by se vskutku nemuselo vyplatit. Nejistě se usmál. „Ne, ty samozřejmě ne,“ pronesl hlasem, který u něj Felix ještě nikdy neslyšel. Byl si ovšem docela jistý, že na tohle Jane zareaguje.

„To bych ti radila,“ řekla smrtelně vážně a Felix polkl jed, který se mu nahromadil v ústech. Nemusel být génius, aby poznal, že jeho spolupracovník dupe po velmi tenkém ledě.

Demetri odcupital jako poslušný pejsek za svou partnerkou a o svou soupeřku už ani nezavadil pohledem. Jen co ji pustil, dostala chuť pořádně ho nakopnout – měla vybraný i cíl – ale nakonec usoudila, že v nynějším rozpoložení by to pravděpodobně ani nepostřehl.

„Jeden inteligent vedle druhého, no to jsem to dopracovala,“ bručela si pro sebe, zatímco odtrhávala cáry, které zbyly z rukávu její… jak jen se ta věc jmenovala? Ano, košile. Pánská košile, kterou dětinsky sebrala Eleazarovi, aby na něj měla alespoň nějakou památku. Vlastně ne, nesebrala – on si ji zapomněl vzít z tréninkové síně. Jen mu ji nechtěla vracet; beztak to pro něj byl pouhý kus oblečení, který by nejspíš vyhodil… A pan Idiot ji úplně zničil!

Zavrtěla nad svými úvahami hlavou. Nikdy nebyla sentimentální. Kdo to kdy viděl, aby ona, realisticky založená feministka, smutnila nad něčím odchodem?

„Můžeš zkusit požádat Margaretu, aby ti to zašila,“ nadhodil Felix a přidružil se k ní.

Leknutím odskočila do prázdného výklenku ve zdi. Měla dojem, že i tenhle upír odešel. „Co tu strašíš?“ zahučela mrzutě. Pomalu se odlepila od stěny a udělala malý krůček jeho směrem. Snažila se však, aby byla dál, než kam se po ní mohl natáhnout.

„Já tu bydlím, možná sis všimla,“ zamrkal na ni.

Pomyslela si cosi o tupcích, kterým jed při přeměně spálil mozek na popel. „Tady?“ Rozpažila a rozhlédla se, jako by hledala vstup do jeho ložnice.

Rozpačitě si prsty pročísl krátké vlasy a přemýšlel, jestli je taková pořád, nebo jen nemůže vystát muže. „Máš můj respekt,“ řekl nakonec, když ho nic lepšího nenapadlo.

„Vážně?“ povytáhla překvapeně obočí. Nějak měknu, pomyslela si. Vlastně čekala, že to bude spíše naopak.

Rozvážně přikývl. „Demetri je většinou hrozný flegmatik. Ještě jsem nezažil, aby ho někdo takhle vytočil. Pěkně mu zatápíš,“ podotkl uznale.

Emma se cítila zmateně z té poslední věty. Její mateřský jazyk, latina, se pomalu odsouval do pozadí vlivem italštiny a angličtiny. Některá idiomatická zákoutí dosud neosvojených cizích řečí pro ni však i nadále zůstávala záhadou.

Rozhodla se, že to nechá být, a skromně pokrčila rameny. Určitě to byla pochvala, říkala si v duchu, přestože si neuměla představit, za co by jí skrčkův přítelíček mohl chválit.

Felix si, zdálo se, ničeho nevšiml. „Pozval bych tě na krvavou lázeň, ale Heidi má dnes zpoždění,“ pohlédl zadumaně skrze špehýrku ve stěně na slunce zapadající za obzor.

„Nech si zajít chuť, upíre,“ ucedila a rozhlédla se ve snaze najít podnět, který by jí napomohl slušně se vytratit. Vzpomněla si na Carlislea. „Mám něco na práci. Sbohem.“ A už se nevracej, dodala v duchu.

Zbystřil. „Jdeš podpálit Demetriho komnatu?“

„Abych nepodpálila tvoji,“ odfrkla si pobaveně. „A proč ho sem vůbec taháš?“

„Zajímá mě, proč se tolik nesnesete.“ Pátravě se jí zahleděl do tváře.

Mávla rukou. „Je to zmetek,“ zaskřípala zuby.

„Taky jsem si říkal. A dál?“

Krátce se zasmála. „Myslela jsem, že je to tvůj kumpán. Nemáš být na jeho straně?“

Pokrčil rameny a rozešel se směrem do nitra hradu. Bez přesvědčování šla za ním. „Jak kdy. Právě teď jsem na tvé,“ poukázal.

Nechápavě zavrtěla hlavou.

„Teď ty,“ pobídl ji.

„Já na jeho straně nejsem.“

Zasmál se. „To mi bylo jasné.“

Zamyslela se. „Zajímalo by mě, kde bere úložný prostor pro své ego. Většinou se s ním nevejde do jedné místnosti,“ pronesla zadumaně.

Přešel to mlčky. „Co jste si vy dva udělali?“

Něco nesrozumitelného zamumlala. „Útočí, když to čekám nejméně. Právě dnes jsem se ho snažila nepotkat. Vběhl mi do rány. A navíc… donutil mě přijít sem. To je snad dostačující důvod, nemyslíš?“ trhla ramenem.

Polovičatě se usmál. „Celkem mi to tu vyhovuje.“

Mávla nad ním rukou a zabočila do chodby, která vedla ke knihovně. „Nehodláš jít, doufám, se mnou?“ přimhouřila podezíravě oči a dala si ruce v bok, když ji následoval.

„Zajímalo by mě, jak trávíš volný čas,“ zasmál se potměšile.

Protočila oči vzhůru. „Ty budeš určitě jeden z těch, kteří polemizují s Carlislem Cullenem o alternativních zdrojích potravy, že.“

Periferním zrakem sledovala, jak se jeho úsměv vytrácí. „Aha, tak dobře. Pochopil jsem,“ zatvářil se znechuceně. Otočil se a vydal se pryč.

Navenek se snažila zůstat vážná, když vcházela do prostorné úschovny spisů, uvnitř však cítila silné zadostiučinění. „Carlisle?“ zavolala jeho jméno.

„Tady jsem,“ ozvalo se v odpověď kdesi za vysokými regály. „Asi jsem něco našel.“