Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zavřeno, zapečetěno a zapomenuto - 4. Za každou cenu

28.10.2010 (15:00) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1004×

4. Za každou cenu

Dovedla jsi mne, štvance z temnoty, až ke svobodě; šel jsem, jak jsi chtěla, po cestách lásky, jež's vybrala ty.

ALICE:

Nedokázala jsem oči odtrhnout od těch několika vět. Běž  a neohlížej se zpět… Copak by to bylo možné? Předtím možná, ale ne dnes. Pokud má dnes skončit můj život, nebudu mu bránit v odchodu.

Trvalo mi několik minut, než jsem se dokázala postavit. Nohy mě sotva nesly, ale já se nevzdávala naděje. Nemohla jsem ho v tom nechat samotného. To bych raději zemřela.

Pomalu jsem vyšla ven z kobky. Musela jsem se přidržovat vlhkých studených stěn, abych neupadla. Sluneční svit sem sice nepronikl, ale v chodbě vanul studený větřík. Bylo to jako kouzlo, po tolika měsících.

Ale nebylo času nazbyt. Musela jsem si pospíšit. Musela jsem to stihnout. On kvůli mně nesměl zemřít. Za nic nemohl. Pokud se měl dnes někdo oddat smrti, pak jsem to musela být já. Nedokázala jsem si ani představit, že bych přišla pozdě. Tu možnost jsem si nepřipouštěla.

Vydala jsem se dlouhou chodbou, na jejímž konci prosvítalo světlo. Jaká ironie, že? Světlo na konci tunelu… Pokoušela jsem se nemyslet na to, že nás oba ne možná, ale téměř jistě čeká smrt, ale šlo to jen stěží.

Po pár stech metrech, kde končila ta hluboká temnota, která okupovala celé sklepení, jsem se musela zastavit, abych si odpočala. Potřebovala jsem pár vteřin oddychu, abych vůbec dokázala jít dál. Moje dosud nezhojená zranění mě zmáhala a ubírala mi síly.

Zleva se ozval tichý šramot a já se zděšeně odtáhla od mřížoví. Myslela jsem, že podzemní kobky byly až na tu moji úplně prázdné, ale očividně jsem se mýlila. Ozvalo se zakašlání, ale já se neodvážila přiblížit. Bůhví, kdo tam byl.

Raději jsem se vydala dál. Výstup schodiště trval nekonečně dlouho. Vystoupit na každý z vysokých schodů mi trvalo neskutečně dlouhou dobu. V polovině jsem myslela, že už neudělám ani krok, a to jsem za sebou neměla ani třetinu celkové cesty. Navíc jsem netušila, kudy se dostat do Hlavní síně. Jiné místo, kde by mohli být, mě ani nenapadlo.

Po několika minutách jsem opět pokračovala v cestě. Nyní jsem se musela po každých třech nebo čtyřech schodech zastavovat, abych si odpočinula. Bylo to příliš namáhavé a mě v jeden okamžik napadlo, že to prostě vzdám, sednu si a usnu. Možná bych se už neprobudila.

Svezla jsem se na schod, na kterém jsem zrovna stála, a zmučeně složila tvář do dlaní. Nemohla jsem dál. Nikdy bych to nedokázala. Byla jsem příliš slabá, příliš lidská na to, abych dokázala bojovat. Neměla jsem právo žít, přesně, jak řekl Aro. Tenhle svět nebyl pro někoho, jako jsem já. Neměla jsem tam co dělat.

Zoufalství zastřelo mou mysl, ale v tom okamžiku mi myslí proběhla vzpomínka. Byl to jeden z mých snů o minulosti.

Stmívalo se. Posledních pár slunečních paprsků zářilo mezi dubovými listy a tančilo v trávě s mírným větrem. Za pár okamžiků už měla nastat noc, jediná doba, kdy se mohli bezpečně pohybovat mezi lidmi, aniž by se prozradili.

Vzal ji do náruče a roztočil se s ní dokola. Smála se. Byl to překrásný zvonivý zvuk, přestože vyzařoval jakousi nezkrotnost a divokost, vlastní pouze jí. Miloval její smích. Nedokázal si představit, že by bez něj měl žít.

„Nimitta sana oditte,“ zašeptala jako modlitbu a pohladila ho po tváři, v přivřených očích úsměv. I přesto, že nerozuměl tomu, co říká, usmál se – význam pochopil snadno.

Naléhavě se jí zahleděl do očí. „Miluji Tě, Bello. A vždycky budu.“

„Též já milovat tobě, Edward,“ přiznala a sklopila zrak, když viděla, jak se směje. Netušila, jak moc mu její zkomolená řeč přišla roztomilá.

„Říká se tebe, ne tobě, miláčku,“ opravil ji a mile se usmál, když nechápavě nakrčila čelo.

Našpulila rty. „My zůstat, nebo my pryč jít?“

„Jak jen budeš chtít.“ Věnoval jí téměř zbožný zamilovaný pohled a ona mu jej oplatila. Náhle však vyskočila z jeho náruče, přikrčila se a začala vrčet. Nechápal její počínání, protože nezaznamenal žádný důvod, proč by se tak měla chovat.

„Nikdo tu není, Bello,“ snažil se ji přesvědčit, když několikrát pohledem propátral okolí. Ona však jen zavrtěla hlavou a její hruď nepřestávala dunět tím nebezpečným tónem.

„Parchanta,“ zamumlala a narovnala se do vzpřímeného postoje. S nespokojeným výrazem se obrátila zpět k němu a ukázala směrem, kde se rozprostíral vzdálenější okraj lesa.

To už i on zaslechl známý smích a zavrčel v odpověď na její nevyřčenou otázku. Usmála se, když viděla jeho souhlas, a rozeběhla se tam, kde tušila záškodníka. Ztichlým lesem se rozléhal její šťastný smích, zatímco jejich narušitel mizel v dáli.

Doběhl ji ve chvíli, kdy se zastavila na okraji mýtiny, na níž stála rodinná vila. Přestože vypadala přepychově, bylo na ní cosi domáckého a příjemně povědomého.

Na prahu postával houf překrásných lidí. Usmívali se. Byli šťastní.

To jediné slovo mě donutilo probrat se. Rodina. Ta, kterou jsem nikdy nepoznala. Ta, která kvůli mně zemřela.

Musela jsem je pomstít.

ALEC:

Za okny volterrského hradu konečně vycházelo slunce. Předchozí noc byla temná a bezvýrazná. Z chodeb se vytrácel ten všudypřítomný chlad a pach smrti. Byl to zvláštní pocit – vědět, že toto místo bude to poslední, co kdy uvidím. Snad má snaha nebyla marná.

Klečel jsem. Přestože jsem na tuto pokoru byl zvyklý, tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem měl přijít o hlavu.

Slyšel jsem je. Tiché krůčky smrti se rozléhaly nedalekou chodbou. Už se blížila.

Arův úsměv byl jistojistě hraný. Utěšovalo mě jedině vědomí, že je mu tato situace stejně nepříjemná jako mně. Já mohl promluvit… Ale k čemu? Nepotřeboval jsem boj, ze kterého bych nevyšel živý. To by ničemu nepomohlo.

„Alecu, Alecu…“ pokyvoval hlavou a s druhým vyslovením mého jména si rádoby unaveně povzdychl. „Proč jen musíš dělat problémy… Opět.“

Aniž bych zvedl oči od zdobených kamenných dlaždic na podlaze, odpověděl jsem. „Ona je nevinná. Vždy byla, je a bude nevinná. Na bezpráví bezprávím, neříká se to tak?“ Věděl jsem, že bych neměl být drzý, ale co jsem ještě mohl ztratit?

„Nešťastné konce nás pokaždé zavedou sem. Jak jen je to možné?“ Byla to řečnická otázka, přesto jsem se však rozhodl na ni odpovědět.

„Odebraná možnost volby, to je to řešení.“ Konečně jsem se odvážil vzhlédnout. „Nech ji být. Ničím se ti nezprotivila ani neprovinila.“

„Opravdu?“ zamumlal s proradným úšklebkem a já začínal tušit, že to nebude všechno. Smrtí to neskončí.

Měl jsem pravdu. Mávl rukou na stráž u vstupních dveří. Voják je otevřel a vpustil tak dovnitř nepatrné množství paprsků spolu se dvěma postavami v kápích. Vdechl jsem vzduch prosycený vůní příchozích a okamžitě je poznal.

„Pane.“ Vyšší z nich, Santiago, sklonil hlavu na pozdrav a trhnutím donutil druhou postavu pokleknout. Unikl jí tichý vzlyk a já měl nutkání ho od ní odtrhnout.

Aro povstal a rozpřáhl paže v uvítacím gestu. „Jane, drahoušku,“ usmál se samolibě. „Přišla jsi nás navštívit?“

Sestřinu tvář ozářil sluneční paprsek. V tom jediném krátkém záblesku jsem stihl zaznamenat množství jizev, kterými byl poset její obličej. Můj bože… Demetri, kde jsi? Jak jsi tohle mohl dopustit?

Jane vzhlédla a z posledních sil otevřela ústa, jako by chtěla promluvit. Nakonec je však opět zavřela a nadechla se, jako by se na něco připravovala. Aro se chystal něco říct, když vtom mu na lemu pláště přistála Janina slina. Dala do svého gesta vše a nyní vypadala spokojeně. Jed mezitím propálil tkaninu a začal vypalovat díru do jedné z dlaždic.

Kdyby to bylo možné, vládce by zbledl. „To stačilo,“ sykl tiše – přesto však jeho slova neunikla nikomu v místnosti a snad ani mimo ni. „Felixi!“

Ze stínu sloupu se vynořila nápadně vysoká svalnatá postava a pomalým smrtícím krokem doplula před trůny. Jeho tvář byla poznamenána mnohaletým šílenstvím – i on přišel o to, co mu bylo nejdražší. Neměl na výběr.

„Ano, pane?“ ozval se šepot, jen vzdáleně podobný silnému hlasu nesmrtelného. Byl zlomený a nebezpečný, protože nevěděl, co dělá. Všechno šlo mimo něj. Nejhorší možná kombinace.

Aro jen zdánlivě znuděně mávl rukou směrem k Jane a setrvačností mě uhodil do tváře. Dvě mouchy jednou ranou. Více na kolena už mě srazit nemohl.

Obrovský upír si počínal téměř elegantně – plynulým pohyb sevřel Janinu hlavu do svých paží a prudce škubl. V ten moment pro mě život ztratil smysl.

Bylo po všem.

Vládce mi věnoval pohled hodný špíny na podlaze. „Trp si, Alecu. Pro zrádce nemožno najít upřímnějších slov. Trp, dokud také nezemřeš.“

Najednou do mé dlaně vklouzla teplá ruka. „Pokud to tak má být… Pak zemřeme společně.“

Tak co, líbilo se? Nezkazila jsem to moc?

Prosím, zanechte mi nějaký ten komentář. Vaše Kal

3. Navždy tvůj Alec • Shrnutí • 5. Emma

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zavřeno, zapečetěno a zapomenuto - 4. Za každou cenu: