Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Závazek 7. kapitola

12.01.2013 (14:30) • 1alicecullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1485×

Moc dlouho to netrvalo a narazila jsem na supermarket poblíž hlavní silnice. Zaparkovala jsem na poloprázdném parkovišti a vydala se pro nákupní vozík.

Uvnitř zněla jedna z těch otravných melodií. Mít takhle zbystřené smysly je občas otravné.

„Nezapomeň na čokoládu," ozval se Nessiin hlas v mé hlavě, až jsem sebou polekaně cukla.

„Kruci! Tohle mi laskavě nedělej!" vynadala jsem jí už asi po milionté.

„Promiň," omluvila se a já cítila, jak mi konečně vypadla z hlavy.

Tohle mi dokázalo pořádně lézt na nervy. Nessie se zdokonalila. Dokázala se komukoli dostat do hlavy i na dálku. A nejen to. Dokázala jakoby uvolnit cestu i mým myšlenkám a tak navzájem komunikovat. Je to samozřejmě úžasné, ale když na vás zničehonic vybafne uprostřed obchodu, člověk se pořádně lekne.

Nepřítomně jsem vzala z regálu krabici mléka. Sebrala jsem nějaké těstoviny a šinula si to k pečivu. Cestou jsem se chtěla zastavit u časopisů. Mělo vyjít nové číslo Yellow.

Prudce jsem se zastavila a nasála nasládlou vůni.

Upír? Tady v supermarketu?

Zatočila jsem se kolem vlastní osy a potom se nenápadně vydala po stopě té vůně. Jestli je tady upír, chci vědět s kým mám tu čest.

Ostražitě jsem se koukala kolem. Došla jsem až k časopisům.

Stála zády ke mně a rychle listovala nějakým časopisem.

Karamelové vlasy se jí jemně vlnily po zádech.

Povzdychla si a hodila časopis do košíku.

Chtěla jsem se okamžitě vypařit, když vtom jsem spatřila její náramek.

Měla jsem pocit, jako by mi nohy najednou přirostly k zemi.

Na stříbrném náramku byl přívěšek.

Jasně jsem poznala znak Cullenových.

Esméina tvář se obrátila na mě a zůstala zaraženě stát.

„Bello?" zeptala se. V očích měla naději.

Několikrát jsem zamrkala a snažila se setřást tu ztuhlost.

„Omlouvám se, ale někoho jste mi připomněla. Vlastně vypadáte stejně jako ona, ale už je to hodně let. To nic, promiňte mi," řekla. Otočila se a svůj nákupní vozík tlačila před sebou. Viditelně sklesla.

Dívala jsem se za ní. Páni. Ona mě poznala a vlastně zároveň nepoznala.

Znovu se ohlédla a viděla, jak se za ní koukám. Smutně se usmála.

Kde je ta usměvavá Esmé, která rozdávala lásku očima na potkání? Něco na ni bylo špatně. Vypadala opravdu smutně.

Co tady ale vlastně dělá. Snad tady taky nežijí?

To by mi ještě tak chybělo.

Nevěděla jsem, jestli nemám radši jít urychleně k pokladně, nebo vzít ještě těch pár věcí.

Rozhodla jsem se sebrat jen tu čokoládu a šupem k pokladně.

K mé smůle si za mě stoupla Esmé. Začala jsem panikařit.

Co když jí dojde, že jsem to já?

Nechtěla jsem mít nic společného s Cullenovými. I přes všechna ta léta jsem cítila slabou zlost za to, jak mě opustili. Prý to bude, jako by nikdy neexistovali. Jako by on nikdy neexistoval. I kdybych neměla Sofii a Nessie, nikdy by to nebylo jako dřív. Nikdy.

Přišla jsem na řadu. Když jsem prodavačce podávala kreditu, dávala jsem si pozor, abych Esmé neukázala mé jméno.

Rychlostí blesku jsem si nákup naházela do auta a rozjela se, abych byla co nejdál pryč.

Uviděla jsem Esmé, jak sedí na okraji kufru svého auta. Měla obličej v dlaních a jasně jsem slyšela vzlyk, který jí vyšel ze rtů.

Prudce jsem dupla na brzdu.

Ačkoliv jsem vlastně nechtěla, tak jsem to udělala. Esmé jsem měla vždy ráda a měla jsem potřebu ji utěšit. Byla očividně nešťastná. Bylo mi jí tak líto.

Zaparkovala jsem kousek od ní a vystoupila. Toho, co teď udělám, budu asi litovat. Ani nevím, proč to dělám, ale nemohla jsem si pomoct.

„Stalo se něco?" zeptala jsem se tiše.

Obrátila ke mně zničenou tvář. „Už nevím, co bych měla dělat. Tak moc nám chybí. Všichni jsou zoufalí a já cítím, jak mě pomalu opouštějí síly. Připadá mi, jako by se mi všechno rozpadalo pod rukama." Znělo to tak strašně zoufale.

Chtěla jsem něco udělat. Říct jí cokoliv. Jen jsem nevěděla co.

„Doma na to nemůžu ani pomyslet, protože… Snažím se vypadat silná, jen nevím, jak dlouho to vydržím." Smutně se na mě usmála. „A teď to vykládám cizí ženě, která má svých starostí určitě víc něž dost."

Posadila jsem se vedle ní. „Jsi si jistá, že jsem opravdu cizí? Vím, že to tlukoucí srdce mate, ale jsem to skutečně já."

Šokovaně vydechla. „Bello, jsi to opravdu ty?"

Přikývla jsem.

V tu chvíli jsem vězela v jejím objetí.

„Ale jak? Jak to, že vypadáš prakticky stejně? To nechápu," zeptala se, upřímně zvědavá.

Zaváhala jsem. „Nevím, jestli ti to mám říct," zamumlala jsem.

„To nevadí. Hlavní je, že jsem tě opět našla. Bože, Bello, tak moc jsi nám chyběla. Budou moc rádi, až tě uvidí. Nevíš, jak moc námi ten odchod zamíchal!‘"

To mě trochu naštvalo.

„Brzdi, Esmé, že nevím? Věř, že já si prošla něčím mnohem horším. To, jak to údajně zamíchalo vámi, klidně i všemi dohromady, se nedá porovnat s tím, čím jsem si prošla já. Nemysli si, že tím, že jsme se našly, se u mě něco zásadně mění. Přišla jsem, protože mi tě bylo nesmyslně líto. Řekla jsem ti, že jsem to já, jen proto, že jsme se právě přistěhovali a nemá cenu se skrývat. Upřímně? S vámi už nechci mít nic společného." Snad jen kromě malého detailu, jako jsou například mé dcery.

Esmé se zatvářila nadmíru provinile. Tak moc, až jsem se za ta slova začala cítit provinile i já. Jsem to ale měkota.

„Omlouvám se. Nemyslela jsem to tak." Zvědavě na mě koukla. „Smím se zeptat, kdo my?"

Uvažovala jsem, co udělám. Mohla bych říct, že jsou mé kamarádky, ale podobnost mých dcer na mě mi napovídala, že tuto historku by jen stěží zbaštila, až by je jednou spatřila ona nebo Edward. Vyjde to nastejno.

„Nechceš jet ke mně ?" zeptala jsem se. Alespoň budu mít tu nepříjemnou záležitost konečně za sebou. Pochybuju, že si to Esmé nechá pro sebe. Holky by konečně mohly vidět svého otce naživo. Ne že by snad chtěly. Svého otce nemají rády. Ne proto, že se o ně nestaral, ale za to, jak moc mi ublížil. Nepochybovaly o tom, že jako otec by byl skvělý, ale takhle ublížit jejich matce, to si dovolil moc. Takhle přesně mi to jednou řekly.

„Moc ráda," řekla a usmála se na mě.

Dala zbytek rekvizit do kufru auta. Odvezla vozík a já mezitím počkala v autě.

Rozjela jsem se a Esmé za mnou. Odbočila jsem na naši příjezdovou cestu. Po krátké chvilce jsme se objevily u domu.

Slyšela jsem Esméin obdivný povzdech.

Zaparkovala vedle mě.

„Ten je nádherný‚" řekla, zatímco vystupovala.

„Jsem ráda, že se to líbí."

Otevřela jsem dveře, zatímco ona si prohlížela verandu a okolí.

„Jdeš?"

Esmé se na mě usmála a prošla kolem mě.

„Je to tu nádherné."

Její slova ovšem přehlušil štěkot našich psů, když se přišli přivítat.

„Běžte na místo," přikázala jsem po tom, co jsem je podrbala.

Slyšela jsem Sofii, jak přichází ke schodům. Stejně tak i Nessie, jak zavírá dveře od svého pokoje a jde k nám.

Objevily se naráz obě dvě. Nevím, jak si tohle ta dvě třeštidla nacvičujou. Uměly to už od samého začátku, co se narodily.

Esmé vydechla v momentě, kdy je uviděla. Ta podoba byla do očí bijící.

Vykuleně se na mě podívala.

„Tohle jsou mé dcery. Sofie a Nessie. Tohle je Esmé Cullenová," představila jsem je.

Nessie i Sofie naráz zvedly svá obočí.

„Vypadáte stejně staře jako Bella," poznamenala, když jim podala svou ruku.

„Jsem nesmrtelná."

Podívala se na mě. „Tak proto vypadáš prakticky stejně? Ale co to srdce? Má některá z vás schopnost vytvářet iluze?"

„Vůbec ne. Nejsme upíři, jsme poloupírky."

„Jak?"

„No jak asi? Jsou to Edwardovy dcery. To ti přece došlo, ne?"

Z Esméiny strany nastalo šokované ticho.

„Smím se zeptat, proč jsme nuceny se tímto zabývat?" zeptala se Sofie.

„Moc dobře znáš náš názor," doplnila sestru Nessie.

„Jistě že, ale bylo by podle mě lepší si to odbýt teď. Navíc jsem nechtěla, abyste se to dozvěděly od někoho jiného. Žijí tady. A já se rozhodně nebudu stěhovat. Mně jsou ovšem ukradení. Dělám to jen kvůli vám."

„Bello, jsem upřímně zmatená…, proč tu vlastně jsem?" zeptala se Esmé.

„Řeknu ti to jednoduše: nezáleží na mně, ale na těch dvou. Jestli vás nechtějí ve svém životě, tak jako já, nemáme se o čem bavit. Pokud je to naopak a ony vám dají šanci, akceptuji to, ale nic víc. Jak jsem řekla, u mě se nic nemění.‘‘

„V tom případě… můžu zajet pro ostatní? Chci, abyste nám daly šanci."

Obě pokrčily rameny.

„Pro mě…," začala Nessie.

„… za mě," dokončila Sofie. Prokristapána, jak to dělají? Nikdy mě to nepřestane udivovat. 

„Dejte mi hodinu," vykřikla mezi dveřmi. Zmizela mezi stromy.

Nessie mě objala kolem ramen.

„Jsi v pohodě?"

„Je mi fajn." Setřásla jsem její ruku a vydala se pro nákup. „Máte hlad?" zeptala jsem se.

Líbil se vám tento díl?

Autor: 1alicecullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Závazek 7. kapitola: