Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Závazek 4. kapitola

Tak to jsem opravdu těžce rozdýchávala. 

Vzhledem k tomu jak důkladně mě ignorovaly, jsem si nechala přednášku na druhý den a nejistě si lehla. Nedokázala jsem usnout, když se mi před očima míhaly katastrofické scénáře všech možných problémů, které mohou ze Sofiina daru vyplynout. Když jsem konečně usnula, zdálo se mi, že se dívám, jak si Nessie se Sofií hrají, když v tom Sofie znenadání zmizí. Začala jsem panikařit. Odběhla jsem se podívat všude kolem, a když jsem se vrátila, nebyla tam ani Nessie.

Ráno jsem se s trhnutím probudila a snažila se setřást ze sebe ten pocit bezmoci. Jo, tohle si rozhodně žádá přednášku.

Potichu jsem vyšla z ložnice a běžela do koupelny, kde jsem se opláchla. Zakručelo mi v žaludku. 

K snídani jsem udělala palačinky.

Nejlepší na tomhle domě byl fakt, že se tady všechno doplňovalo samo. Lednička, krabice s krupínky i šatní skříně. Všechno tu bylo tak jednoduché. Tedy alespoň do doby, než se vzbudí Nessie se Sofií, jako například teď. Pak to šlo z kopce.

„Dobré ráno," pozdravila jsem.

„Dobré ráno," ozvalo se zpěvavě.

Vyšplhaly se na židle a čekaly, co jsem připravila.

„Palačinky!" zavýskaly obě, když jsem před ně položila talíře.

Sedla jsem si naproti Sofie a spustila. „Musíme si jasně stanovit pravidla," začala jsem. „Je mi líto, ale absolutně nepřichází v úvahu, aby ses takhle přesouvala z místa na místo, kdy se ti zachce. Ja vím, že Nessie svůj dar používá, kdy se jí zachce, ale je to tak mnohem bezpečnější. Doopravdy si to nepřeju. Rozumíme si?"

„Jo," řekla zakaboněně.

Rychle jsem se usmála. „Ale jsi vážně šikovná. Jak dlouho to umíš?"

Po tváři se ji rozlil úsměv. „Chviličku."

„A já snad nejsem šikovná?" zeptala se teď pro změnu uražená Nessie.

„Obě jste moje šikulky." Pohladila jsem je po tvářích. „Co byste řekly na to, že bychom jsme se podívaly na dědu? Jen z dálky."

Obě naráz naklonily hlavu.

„Proč jen z dálky?" zeptala se Nessie.

„Proč nemůžeme dědovi říct, co jsme?" dořekla Sofie.

Ajaj. A to jsem si myslela, že to chápou. Proč se hned musí ve všem šťárat? Nemůžou jen projevit radost? Ne. To by nebyly ony „Děda by to asi určitě nepochopil, protože je člověk. Nebylo by pro něj tak jednoduché se s tím smířit."

„Ale ty ses s ‚taťkou′ vcelku dobře smířila." Zřetelně jsem slyšela tu nechuť při oslovení „taťka".

„Nebudem to teď řešit, ano? Jestli je to pro vás tak těžko pochopitelné, nikam jezdit nemusíme." Snažila jsem se dostat na méně nepřátelské téma.

„Ne, ne! My chceme," vyhrkla Sofie.  

Nessie se jí dotkla a chviličku se na sebe dívaly. Potom se obrátily na mě s takovým zvláštním pohledem, jako by něco věděly. Trochu mě děsily.

„Co?" zeptala jsem se vyplašeně.

„Nic," pronesly zároveň.

„No, tak jo. Asi pojedeme dlouho, takže pokud něco chcete, tak si to přineste dolů a já to zabalím s sebou."

„Mami, mami, mami. Nemohla bych nás tam přenést já? Prosím, prosím. Budeš tam se mnou a já to fakt umím. Mamí, prosím, smutně koukám." A že si nevymýšlela. Už jsem se někdy zmínila, jakou mají jejich oči sílu? Ne? Tak teď už to snad musí vědět každý, protože jsem před ní roztála jako vodový nanuk na přímém slunci.

Jak jsem jí to mohla nedovolit? Věřit jsem jí věřila a jestli si je ona jistá, že to zvládne, tak to zvládne. A navíc by to k ní nebylo fér, budeme přece spolu. Jak jsem už řekla, Nessie si svůj dar taky používá, kdy se jí zachce. A tím bylo rozhodnuto.

Bože, ta holka to se mnou ale umí.

Sofie nadšeně skálala málem až do stropu.

Vzhledem k tomu, že nám cesta zabere zhruba miliontinu sekundy, nebylo potřeba si nic balit ani nijak zvlášť připravovat. Byla to trochu škoda - chtěla jsem se projet v tom vylousknutém autě, které stojí v garáži. 

Musela jsem Sofí ukazat na mapě, kde je Charlieho dům, aby si to náhodou nespletla.

Byly zhruba čtyři odpoledne, když jsem si vzala obě na ruce - pěkně ztěžkly - a Sofie nás obě chytla.

„Můžeme?" zeptala se a my přikývly.

Sotva jsem si mohla všimnout, že se něco stalo, když jsem ucítila vůni deště a první kapky na tváři.

Stály jsme v lese a kolem nebylo vidět nic víc než stromy. 

Zmateně jsem se podívala na Sofii.

„Nechtěla jsem přímo před dům. Kdyby náhodou," dodala. Mám to chytrou dceru, že?

Popošla jsem a uviděla mezi stromy Charlieho domeček. Přesne takový, jaký jsem si ho pamatovala.

Luskla jsem si a přála, aby kolem nás přestalo pršet. Už mě nepřekvapovalo, že to vyšlo. Očividně, ať si budu přát cokoli, ono se to vyplní.

Nemusely jsme čekat dlouho. Za půl hodiny jsem uslyšela kola auta na silnici a do minuty přijelo policejní auto k domu. Charlie vylezl z auta a pomalu zamkl.

„Tak tohle je váš dědeček," zašeptala jsem.

Charlie si odemknul hlavní dveře a dutě řekl; „Jsem doma, Bells." Bylo mi ho tak líto. Určitě to nemá lehké.

Nessie i Sofie se na mě podívaly. Vypadalo to skoro vyčítavě. 

Chtěla jsem něco říct, když se za mnou ozvalo výhružné zavrčení.

3. kapitola    5. kapitola