Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Závazek 10. kapitola

01.03.2013 (09:15) • 1alicecullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1147×

Probrala jsem se natáhnutá přes celou postel.

Okamžitě mi došlo, že něco je špatně. Posadila jsem se a rozhlédla kolem. Postel spolu s celou ložnicí byla prázdná.

Zamračila jsem se. Oblékla jsem si tričko a pyžamové kalhoty. Zamířila jsem do kuchyně, odkud se linula vůně čerstvě upečených muffinů.

„Proč nejsi nahoře?“ zeptala jsem se. „Myslela jsem, že bychom si mohli dát jednu rychlovku,“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Děláš si srandu? Jsem celý rozlámaný. Celou noc ses mě snažila vykopnout z postele, takže jsem vstával o půl páté. Až moc rychle sis zvykla, že tam nespím s tebou a rozvaluješ se přes celou postel,“ stěžoval si a mezitím zdobil muffiny vanilkovým krémem.

„Dobře,“ zvedla jsem ruce, že se vzdávám. „Žádná rychlovka nebude.“

„Počkat, počkat nic takového jsem neřekl,“ vyhrkl. Přitáhl si mě do náruče a políbil mě.

„Nechte si to k sobě,“ řekla Nessie, když k nám přicházela ze svého pokoje.

Pustila jsem Iana a vyčítavě se na něj podívala. „Kdybys zůstal nahoře v posteli, kdes měl, tak by to takhle nemuselo dopadnout.“

„Můžeme se tam vrátit,“ nadhodil.

„Na to rovnou zapomeň. Mám chuť na ty tvoje muffiny.“

Vzdychl. „Tak mi podej ty čokoládové květiny z ledničky.“

Nakoukla jsem do lednice. Bylo tam dvanáct dokonalých čokoládových květin.

Umělecky položil každou do peřinky z krému.

„Mléko nebo kakao?“ zeptala jsem se.

„Mléko,“ odpověděl Ian.

„Kakao,“ zakřičela Sofie ze shora.

„Taky kakao,“ přidala se Nessie a sedla si ke stolu.

Vytáhla jsem dvě sklenice, dva hrnky a nalila do nich mléko. Mléko na kakao jsem ohřála lusknutím.

Ian přinesl talíře a muffiny. Takou krásu mi bylo vždycky líto sníst.

„Už ses koukal na nějaké volné prostory?“ zeptala jsem se.

„Jo, vlastně jo. Je to dokonce nedaleko nemocnice. Pojedu se tam podívat zítra.“

„Fajn. Mohla bych s tebou, jestli chceš.“

„Nejdeš do práce? Dva dny po sobě?“ divil se.

„Mám noční.“

„A co ti Cullenovi?“ obrátil se na holky.

„Jedno slovo: utrpení,“ postěžovala si Sofie.

„Přesně. Oni neví, kdy přestat s těma otázkami. Jde mi to na nervy,“ přidala se Nessie.

Sofie se ďábelsky usmála. „Seth a Jacob dneska přijedou. Řekly jsme Cullenovým, ať dneska klidně přijdou. Nemají o tom samozřejmě ani páru. Moc chci vidět jejich obličeje, až jim dojde, že s nimi chodíme.“

„Třeba je to odradí a dají konečně pokoj,“ zadoufala Nessie.

„Kéž by,“ souhlasila jsem.

„Až budete ve škole, budete mít klid,“ uklidňoval holky Ian. Mě jen konejšivě pohladil po paži.

Včera večer jsem mu všechno řekla. Nebyl nadšený. Dobře ví, čím jsem si prošla. Nežárlí, jen se bojí o mé duševní zdraví, jak řekl.

Letadlo Setha a Jacoba by mělo přiletět před půl druhou, takže tu ve dvě budou. Cullenovi přijdou přesně ve tři. Jako by se nás snažili ohromit svou přesností. Pche.

Zbytek dopoledne jsme se jen tak poflakovali.

Odbyla druhá odpoledne. Holky mohly nedočkavosti prasknout.

Půl třetí. Obě přecházely od hlavních dveří k těm zadním. Začaly být mírně podrážděné.

Za pět tři. Sofie viditelně zuří.

„To, kruci, nemůžou alespoň zavolat. Ví moc dobře, že Cullenovi tu budou už za pět minut.“

„Uklidni se, Sofie. Letadlo asi mělo zpoždění,“ mírnila jsem ji.

O pět minut později byly slyšet dvě auta. Někdo zaklepal na dveře. Nessie šla otevřít.

Já si pohodlně hověla v Ianově náručí na pohovce.

„Ahoj,“ pozdravili Cullenovi.

„Nazdar,“ zavrčela Sofie.

Nessie a já jsem jen kývla hlavou.

„Dobrý,“ pozdravil Ian.

Rozprostřeli se po obýváku.

„Jsme rádi, že poznáváme Bellina manžela. Jak dlouho jste vlastně spolu?“ zeptala se Esmé. Tak ta na to jde rychle.

„Sedm let,“ odpověděl Ian.

Edward a Jasper se na sebe koukli. Jasper mírně pokrčil rameny.

Usmála se. „Jste si hodně podobní?“ pokračovala ve výslechu. Trochu vlezlá, ne? Kam se podělo její slušné vychování? To se k ní nehodí.

Zamračila jsem se na ni a snažila se odhadnout, o co jí jde.

Ian se taky mírně zamračil. Hned na to se zasmál.

„Jestli se ptáte, jestli jsem poloupír, tak ne, nejsem. Jsem upír.“

Cullenovi se zatvářili zmateně a zkoumavě.

Esmé se omluvně usmála. „Omlouvám se, že jsem byla tak netaktní. Potřebovali jsme vědět, jak se chovat. Nechtěla jsem být nezdvořilá,“ omluvně se usmála.

„Musím uznat, že váš vzhled je skutečně matoucí. Vypadáte jako člověk,“ poznamenal Carlisle.

„Jedna naše přítelkyně tohle zařídila.“

„Slyším vaše srdce. Obdivuhodné,“ Carlisle se na něj díval jako na zázrak.

„Co kdybyste mi tykal? Nemám noc moc rád, když mi lidi vykají,“ nabídl Ian.

„V tom případě mi tykej taky,“ odpověděl Carlisle. Byl nadšen jeho přátelským chováním.

Nakonec si všichni tykali.

„Jak dlouho jsi upírem?“ zeptala se Alice.

„Sedm let.“

„Stejně jako jste svoji?“ zajímal se Edward.

„Upírem jsem o dva měsíce déle.“

„Jak jste se vlastně potkali?“ zeptala se Rosalie.

„V nemocnici,“ odpověděla jsem já. „Poslali ho z jiné nemocnice k nám, protože chtěl, ať se na jeho srdce podívám já. Nebyla to láska na první pohled, ale i tak.“

„Jak to probíhalo?“ chtěla vědět Alice.

„Udělala jsem všemožná vyšetření. Sama. Mohla jsem pověřit nějakého stážistu, ale milovala jsem jeho muffiny, tak jsem si to chtěla udělat sama.“

„Chtěla ze mě vydolovat recept na jedny, které má nejradši. Byla vážně neodbytná,“ doplnil Ian.

„Jo, to jsem byla. Teď to už vím,“ láskyplně jsem se na něj usmála.

„A pak?“ popoháněla mě zase Alice. Vypadala, že ji to upřímně zajímá.

„Výsledky vypadaly dobře. Naplánovali jsme operaci. Než k ní došlo, trávila jsem každou možnou chvilku s ním. Byl zábavný, chytrý a milý. Když jsem ho otevřela, zjistila jsem, že nádor prorostl i do levé komory. Nebylo to vidět na snímcích, a tak jsem ho musela zavřít.“

„Oznámila mi, že mi zbývá tak nanejvýš pět až šest měsíců. Nebyla žádná možnost, jak se vyhnout smrti.“

„On byl odhodlaný je strávit se mnou. Pozval mě na večeři. Tvrdil, že už není můj pacient, takže můžu a musím s ním jít. Věděla jsem, že nemá tak úplně pravdu, ale moc se mi líbil a bylo mi s ním příjemně,“ vzpomínala jsem na naše začátky.

„Strávili jsme spolu tři měsíce, zamilovali se do sebe, když se mi hodně přitížilo. Byla to jen otázka času, kdy zemřu. Za tu dobu jsem si všiml některých věcí, které na ní byly jiné, než na kterémkoli jiném člověku.“

„Začal se vyptávat. Je vážně rafinovaný. Nejdříve mi nedošlo, že něco tuší. Jsem totiž dobrá v hraní si na stoprocentního člověka. Nedělám chyby. Neriskuju.“

„Jsem ovšem od přírody velice všímavý.“

„Jinými slovy mi to neprošlo. Je to celkem jedno, protože jsem mu to chtěla říct. Uvědomila jsem si, jak moc je pro mě důležitý. Nechtěla jsem, aby zemřel, aby měl bolesti. Nabídla jsem mu, že jedna má kamarádka, upírka, z něj může udělat upíra a jiná pak dokáže zmírnit dopady proměny.“

„Neměl jsem nad čím váhat. Chtěl jsem strávit co nejvíce času s Bellou. Nechtěl jsem zemřít. O pár měsíců později jsme se vzali.“

Nastala krátká odmlka.

„Máš práci?“ zeptal se Emmett.

„Jsem cukrář. V Los Angeles jsem si vedl výborně, takže doufám, že mi to půjde i tady.“

„To zní zajímavě,“ ohodnotil to Carlisle.

„Počkej, to znamená, že můžeš i jíst?“ zarazil se Jasper.

„Jo, úplně stejně jako kterýkoliv člověk.“

„A nechutná ti to jako blivajz?“ podivoval se Emmett.

„Ne, díky smyslům upíra to chutná mnohem líp.“

Opět bylo slyšet auto a nám bylo jasné, že to jsou Jacob se Sethem.

Nessie ani Sofi se nehnuly z místa a čekaly, až si otevřou sami.

Ve dveřích se objevila jejich mohutné těla.

Asi určitě se předem domluvili, protože to, co tu teď předváděli, normálně nedělají. Sápali se po sobě jako nějací puberťáci. Ruce a jazyky měli všude.

Cullenovi byli absolutně odzbrojeni výjevem před sebou. Na některých tvářích se objevil výraz pohoršení.

Do domu foukl čerstvý závan větru a spolu sním i jejich pach. V tu chvíli stáli všichni na nohou. Jasper, Edward, Emmett a Rosalie měli vyceněné zuby.

Stáli ovšem moc blízko a ten v momen,t kdy je napadlo, že jim ublíží, odletěli pozadu a sebrali mi půlku stěny sebou.

Jo, tak s tím jsem zapomněla počítat.

Carlisle, Esmé a Alice stáli jako opaření a nevěděli, co se děje. Nebo čemu se divit teď zrovna víc.

„Vy tři,“ ukázala jsem na ně, „jděte ven za nimi. Vy ostatní se tam ani nehněte, jasné?“

Poslušně se odebrali ven k ostatním. Všichni vyjeveně koukali.

„Bello, víš, že to jsou vlkodlaci, že jo?“ zeptal se Edward.

„Vážně? Tak to bych skutečně neřekla. Evidentně jsi jediný, kdo tady má čich,“ odsekla jsem. Přešla jsem ke stěně, která kdysi bývala součástí mého domu. Dotkla jsem se kusu zdi, který jen tak tak držel a strhla ho dolů. Odhodila jsem ho do střepů bývalého okna.

Mezitím jsem slyšela, jak všichni za mnou zadržují smích.

Zlobně jsem se na ně otočila.

Chyba.

Nikdo z nich to nevydržel a všichni do jednoho vyprskli smíchy.

Začala jsem se uculovat. Živě jsem si pamatovala jejich obličeje.

Byla jsem ale naštvaná, a tak jsem se otočila, abych se taky nezačala smát.

To byla ještě větší chyba.

Cullenovi byli tak zmatení a mimo, že jsem prostě nemohla. Začala jsem se smát, až to bolelo.

Po dalších dvou záchvatech jsem se konečně uklidnila.

„Taky vás to mohlo napadnout!“ zlobila jsem se. Sice tu stěnu opravím jediným lusknutím, ale i tak jsem byla naštvaná.

Naštvaně jsem ukázala na Cullenovy. „Vy na to okamžitě přestanete myslet, pokud jste to ještě neudělali. Jinak znovu odstřelíte. Je vám to jasné?“
„O čem to mluvíš?“ zeptal se Emmett.

„Jestli byť na jen miliontinu sekundy pomyslíte na to, že komukoli tady zkřivíte jeden jediný vlásek, odletíte daleko od nás. Myslím to smrtelně vážně,“ pohrozila jsem jim.

„Jen tak mimochodem, tohle je Seth - Sofiin přítel. A tohle je Jacob – Nessiin přítel,“ představil je Ian.

„Vlkodlaci,“ řekl Jacob. „ Ale to jste si asi už všimli,“ dodal a se Sethem se zazubili.

Autor: 1alicecullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Závazek 10. kapitola: