Emmett a Rosalie se veřejně rozvedli. Oba odešli od Cullenů a oba začali nový život, ale každý sám a někde jinde. Po letech se znovu setkávají tváří v tvář. Vychází najevo, že oba si našli novou lásku. Ale je láska k novému partnerovi vážně tak upřímná? Nebo stále nemohou zapomenout jeden na druhého? Svede osud Rosalie Haleovou a Emmetta Cullena zase dohromady?
17.01.2011 (15:00) • Adrianne555 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1507×
„Prohlašuji vaše manželství za právoplatně rozvedené,“ ozvalo se soudní síní a hned nato bouchnutí kladívkem do stolu. Tuhle větu jsem už slyšel, jen s jiným koncem. Dokonce několikrát. Tehdy jsem pojal Rosalie Haleovou za svou právoplatnou manželku a byl jsem nejšťastnější upír pod sluncem. Miloval jsem ji a ona mě. Jenže se něco pokazilo. Nic netrvá věčně – s výjimkou naší existence – a tak se i naše manželství dočkalo konce. Rosalie byla nešťastná a já ten pohled dál nesnesl. Mrzelo mě, že po mém boku trpí a že jí nemůžu dát to, co chce. Věděl jsem, že to nemůže nikdo, ale nechtěl jsem být ten, kdo jí to neustále připomíná. Byť jen sebemenším pohledem.
Podíval jsem se na druhý konec místnosti na svoji, teď už bývalou ženu. Stála tam se sklopenou hlavou a pohledem zabodnutým do země. Když nás soudce vyzval, abychom podepsali papíry, zvedla ji a střetli jsme se očima. Ten pohled mě zabolel. Bylo to poprvé za několik dlouhých měsíců, co jsme se viděli. Po celou dobu rozvodového řízení jsme žili odděleně. Už tehdy, když jsem podával žádost o rozvod jsem věděl, že mi bude chybět. A teď, když jsem ji zase spatřil, bylo to, jako když jsem ji viděl poprvé, i když jsem její tvář z paměti nevymazal. Byla nádherná. Silou vůle jsem se od ní odtrhl a přistoupil k soudci, kde jsem podepsal papíry, které potvrzovaly, že náš vztah je už minulostí. Když jsem se vrátil zase na své místo, Rosalie udělala totéž.
„Soudní proces je u konce,“ prohlásil soudce a celý sál vstal. Soudce prošel uličkou a když odešel, všichni se začali trousit ven. Nevěděl jsem ani, kdo všechno tu byl. Nijak jsem si nikoho neprohlížel. A když už jsem o někoho zavadil pohledem, neznal jsem ho. Všiml jsem si jen mojí rodiny a Belly.
Vyšel jsem ven a nadechl se čerstvého vzduchu. I když jsem to nepotřeboval, uklidnilo mě to.
„Emmette?“ zaslechl jsem za sebou. Otočil jsem se a spatřil Esmé s Carlislem a s ostatními. Jen Rosalie tu chyběla.
„Ani se nerozloučíš?“ usmála se Esmé.
„Samozřejmě,“ řekl jsem a navzdory všemu, co se před chvíli stalo, jsem jí dokázal úsměv oplatit. Přistoupil jsem k ní a objal ji.
„Zmizel jsi tak rychle,“ řekla.
„Přijmeš omluvu?“ zeptal jsem se. Přikývla.
„Moc mě to mrzí,“ dodala ještě. Viděl jsem na ní, že kdyby mohla, brečela by. Přistoupil jsem k Jasperovi a jen krátce jsme se objali. Neřekl nic a přesto jsem věděl, že mu to není jedno. Vedle něj stál Edward.
„Budeš mi chybět, bráško,“ zasmál se a objal mě.
„Doteď to nechápu,“ pokrčila rameny Bella a padla mi kolem krku. Když ode mě odstoupila, všiml jsem si slz v jejích očích.
„Nebreč,“ zasmál jsem se a jemně setřel slzu, která jí skápla na tvář.
„Promiň, to jsem celá já.“ Musel jsem si přiznat, že Bella mi bude hodně chybět. Za ty dva roky, co začala chodit s Edwardem, jsem si ji oblíbil. Po ní následovala Alice. Její objetí bylo pevné a plné sesterské lásky. A nakonec Carlisle.
„Sbohem, synu,“ řekl a taky mě objal.
„Chtěl jsem vám všem poděkovat. Hlavně tobě, Carlisle a Esmé,“ řekl jsem najednou.
„Za co?“ povytáhl Carlisle obočí.
„Za to, že jste mě přijali a nahradili mi rodinu,“ odpověděl jsem. Carlisle se usmál.
„Přivedla tě Rosalie. A pro štěstí svých dětí bychom přece udělali cokoliv, viď, Esmé.“
„O tom nepochybuj,“ přikývla Esmé. Usmál jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Pohledem jsem opět zavadil o Rosalii. Proč ji mám pořad před očima? Proč vždycky musím zahlédnout zrovna ji? Jako by moje oči přitahovala nějakým neviditelným magnetem. Usoudil jsem, že bude nejvyšší čas zmizet. Navždycky.
„Emmette? Myslím, že mluvím za všechny, když ti řeknu, že nemusíš odcházet. Rosalie jsme nepřemluvili, aby zůstala, takže můžeš zůstat ty,“ ozval se Carlisle. Všichni souhlasně přikývli, až na Alice.
„Ne!“ řekla rázně. „Ti dva jsou, tedy pardon, byli, jako jeden. Bylo by deprimující si pořád připomínat, že jedna půlka chybí.“ Zasmál jsem se.
„Máš pravdu. Díky, Carlisle, ale je čas začít znovu,“ poděkoval jsem a to byla poslední věta, kterou jsem jim řekl. Pak už jsem odešel.
Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Zase spolu? Možná... - Prolog:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!