Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapovězená láska 8. kapitola

25.06.2012 (18:45) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2103×

Jacob

Ať jsem ze sebe dělal tvrďáka, jakého jsem chtěl, byl jsem z Belly úplně mimo. Strašně moc mě přitahovala. Vždycky se mi líbila. Už jako malá holčička hrála hlavní roli v mých snech. A dokonce jsem s ní, ve svých představách, o něco později prožil svůj první orgasmus. Ale teď, když je dospělou ženou, která už něco zažila a ví, co chce, je pro mě naprosto neodolatelná.

Ale ona mě nechce. Moc dlouho jsme se neviděli. Ona něco zažila, já jsem něco zažil. Oba jsme dospěli a vyzráli, a proto vím, že jí musím dát čas. Jenomže poručte napnutým kalhotám, když se před vámi taková kost objeví jen ve spodním prádle a hraje si na svádění, aby se vám za něco pomstila.

…

Procházel jsem se po lese, byl jsem ztracený ve svých myšlenkách. Snažil jsem se vymyslet nějakou účinnou strategii, jak na Bellu.

Sedl jsem si na břeh malého zurčícího potůčku, zul si boty a ponořil nohy do chladné vody.

„Ahoj,“ vylekal mě hlas, který se z ničeho nic ozval za mými zády.

Prudce jsem se vstal a otočil se. Stál jsem po kolena v potoku a zíral na, musím uznat, pěkného chlapa.

„Ahoj,“ oplatil jsem mu pozdrav. „Máš málo pohřbů, že se mě snažíš vylekat k smrti?“ zavrčel jsem.

„Promiň, nechtěl jsem tě polekat,“ omlouval se. „Jsem Edward Cullen,“ pronesl a podával mi ruku.

„Vím, kdo jsi. Jsi jedna z mála forkských celebrit,“ zafuněl jsem znechuceně.

„Celebrita,“ vyprskl smíchem. „Tak takto se o mně mluví.“

„Spíš básní, fešáku. Máš štěstí, že nosíš kolem krku kolárek, jinak by ti spousta zdejších chlapů přerovnala ciferník. Už teď balancuješ na ostří nože,“ zasmál jsem se a podal mu ruku. „Jacob Black,“ představil jsem se.

„A co ty, taky bys ze mě rád udělal sekanou?“ ptal se Edward.

„Přijde na to.“

„Na co?“

„Pokud mně nebudeš dělat do holky, nechám tě naživu,“ řekl jsem a výhružně napnul svaly.

Edward si toho všiml a uznale pokýval hlavou. Zvedl ruce v obranném gestu. Pochopil.

Začínal se mi líbit. Trochu.

„Můžu tu s tebou chvíli posedět?“ zeptal se.

„Posluž si. Není to tu moje. Jen doufám, že mi nenabídneš místo společenské konverzace zpověď,“ šklebil jsem se.

„Dobře, nenabídnu. Počkám, až začneš mluvit sám,“ vrátil mi.

„Tak to se načekáš.“

„Já mám času dost,“ zasmál se. Asi jsem nepochopil nějaký vtip.

Zašátral rukou za svými zády a nabral si do dlaně pár kamínků. Začal je jeden po druhém házet do vody.

„Co si myslíš o zdejších lidech, Jacobe?“ zeptal se najednou a mě tak vytrhl z vlastních myšlenek.

„Jak jako, co si myslím? Narodil jsem se tady, vyrůstal tu. Žiju tady celý život, znám tu každého a rozhodně nehodlám nikoho pomlouvat, nebo na někoho donášet,“ přiostřil jsem hlas. „Začínal ses mi líbit, ale teď sis to podělal.“

„Nerozčiluj se hned, Jacobe, praskne ti žíla v hlavě. Tak jsem to nemyslel. Nechci, abys na někoho donášel. Oni mi na sebe všechno ochotně napráskají sami. Chci jen vědět, co si myslíš,“ obhajoval se.

Chvíli jsem přemýšlel. Na toto se mě nikdy nikdo neptal, tak mně chvíli trvalo, než jsem si poskládal myšlenky do smysluplné věty. „No, myslím si, že zdejší lidi jsou hodně rodinně založení, jsou srdeční a vždycky ti pomůžou ze sraček. Ale nechci, aby to vypadalo, že se všichni milujeme, to ne. Jsou tady i sobci, kteří člověka využijou jen pro svůj vlastní prospěch, jsou tu povaleči, opilci a puberťáci, kteří ze sebe dělají neuvěřitelný pitomce, jen proto, aby se zalíbili holce.“

„A co ty děláš pro to, aby ses zalíbil holce, Jacobe?“

„Snažím se ty puberťáky trumfnout a dělám ze sebe debila,“ zasmál jsem se.

„Ale no tak, povídej, přeháněj,“ povzbuzoval mě.

„Jseš nějakej zvědavej, panáčku, nezdá se ti? Já vím, život v celibátu musí být krutý.“

„No, procházka růžovou zahradou to není. Člověk si musí najít jiné rozptýlení.“

„Jsi si jistý, že jsi kněz, Edwarde?“

„Ano, jsem. Ale to, že jsem kněz, neznamená, že nejsem člověk, takříkajíc,“ žduchl mě loktem pod žebro.

Chvíli bylo ticho a pak se Edward zasmál.

„Co je?“ ptal jsem se.

„Ale nic. Jen jsem si na něco vzpomněl.“

„Na co?“ tahal jsem to z něj, ani sám nevím proč.

„Bratr mi tuhle říkal jednu svoji hypotézu, která se týká žen.“

„A?“

„Říkal: Ženy jsou jako zkoušky. Nikdy je neuděláš všechny a už vůbec ne najednou.“

Vyprskl jsem smíchem. „Tak to je svatá pravda. Amen, otče. Ale některé jsou zatraceně sexy a je to s nima moc, moc těžký,“ dodal jsem.

Z ničeho nic se Edward napřímil, scvaknul zuby a vydal takový zvláštní hrdelní zvuk. Bylo to jako zavrčení. Koukl jsem na něj a viděl, jak tiskne víčka a ruce má zaťaté v pěst.

„Co je?“

Edward chvíli zůstával ve své strnulé póze a pak se očividně uklidnil a sedl si.

„Ale nic, ozvalo se mi jen staré zranění z války,“ zavtipkoval. „Moc rád jsem tě poznal, Jacobe, ale už budu muset jít.“

„Jasně, chápu. Musíš svolat ovečky k večerní motlitbě.“

„Tak nějak.“

„Tak se měj a moc těm ženskejm nepleť hlavy. Kdo má pak pořád poslouchat ty výlevy chlapů v hospodě.“

„Já nikomu hlavu nepletu. Nemůžu za to, jak vypadám a jak na lidi působím. Jsem prostě takový, jaký jsem, a nikomu nemůžu zabránit ve fantazírování, které se ale nikdy nestane skutečností,“ bránil se.

„Ok, vyřídím to v hospodě,“ slíbil jsem. „A díky za zpověď,“ prskl jsem.

„Rádo se stalo. Musíme to zase brzy zopakovat,“ odpověděl a neslyšně odcházel z lesa.

Edward

Po tom dnešním tyátru, kdy na pokostelovém fotbalu Jasper málem zaútočil na Stevea a spolu s Emmettem jsme ho museli odtáhnout a uklidnit, jsem se potřeboval uklidnit sám. Sakra, to mi byl čert dlužen. Co bych dělal, kdyby nás Jasper prozradil? Musel bych zmasakrovat celý fotbalový tým! Zatřepal jsem hlavou ve snaze zbavit se těchto nepříjemných myšlenek.

Šel jsem lidskou rychlostí po lese, vdechoval vlhkou vůni rozryté půdy, poslouchal zpěv ptáků a šum nedalekého potoka, když mě upoutala známá vůně a lákavé myšlenky.

Tu vůni jsem cítil z Belly a byl jsem zvědavý, komu patří. Neznal jsem ji. Ale co mě donutilo přidat do kroku, byly právě ty myšlenky, které se točily kolem Belly.

Musím se přiznat, že mě Bella učarovala. Chtěl jsem jí být nablízku, víc ji poznat, mluvit s ní, dotknout se. Přestaň, Edwarde, napomenul jsem se v duchu. To nesmíš. Bylo by to pro ni nebezpečné, kdyby ses neovládl. Toto mi říkal můj rozum, nebo alespoň jedna jeho část. Ta druhá mě postrkovala blíž k jejímu domu, dveřím, oknu, pokoji, posteli. Dost, Edwarde! Co se to s tebou děje? ozval se zase můj zdravý rozum.

Píp. Došla mi sms. Alice psala: Že by láska, bráško?

Zaklapl jsem mobil a zakroutil hlavou. Alice je neskutečná.

Když jsem došel k potoku, byl jsem si stoprocentně jistý, komu ony hříšné myšlenky patří.

„Ahoj,“ řekl jsem Jacobovi a on se očividně lekl. Však mně to hned vyčetl.

Chvíli jsme si povídali. Chtěl jsem, aby mi důvěřoval. Chtěl jsem se o něm dovědět víc. Ale popravdě mě zajímalo hlavně to, co má společného s Bellou.

Ptal jsem se ho na lidi v městečku a on mě bavil tím, že mě tady lidi berou jako celebritu. To určitě. Kdyby věděli, co neví, bylo by Forks do minuty dokonale vyklizeno.

Musím uznat, že Jake byl v pohodě. Začínal se mi líbit. Jak si ze mě utahoval, moc mi připomínal mého povedeného bratra Emmetta. Vzpomněl jsem si na ten přitroublý vtip, kterým se mě dnes ráno snažil rozesmát, a napadlo mě, že bych ho mohl použít na Jacoba jako udičku. Povedlo se. Mě to ale stálo všechnu sílu, abych mu neublížil, když si v reakci na tu hloupou průpovídku ve svých vzpomínkách představil Bellu ve fialovém spodním prádle, jak se k němu pokradmu blíží a vypadá, že ho chce svádět. Jak si olizuje rty, hladí se po těle a šeptá mu do ucha. Trošku mě uklidnilo to, co mu řekla, ale i tak jsem ho v té chvíli nenáviděl.

Co se to se mnou děje? Nikdy jsem takový pocit nenávisti vůči někomu nezažil.

Píp, ozvalo se mi upozornění na příchozí zprávu od Alice.

Že by žárlivost, bráško?

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapovězená láska 8. kapitola: