Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapovězená láska 5. kapitola

24.05.2012 (09:15) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2225×

Ráno jsem vstala z měkoučkých peřin a byla moc vděčná svému předrahému otci, že ač je zdejším šerifem a uznávanou osobou, se stavěním stanů by velkou kariéru neudělal.

V pyžamu jsem sešla dolů do kuchyně, kde jsem našla vzkaz: Jsem v práci. Stop. Přijedu večer. Stop. Maso nutné. Stop.

Vtipálek, pomyslela jsem si a musela se zasmát.

Hodila jsem do sebe dva toasty a šla si dát probírací sprchu.

Bylo to neskutečně příjemné, vlažná voda, která mi volně stékala z vlasů a vsakovala se mi do kůže. Vůně frézií, vůně domova.

Osušila jsem se, vyfoukala vlasy a oblékla si spodní prádlo.

Hernajs, oblečení, co jsem si na sebe chtěla vzít, jsem si nechala v obýváku.

Scházela jsem po schodech dolů, když mě upoutal, a přiznám se, vyděsil, divný zvuk.

Někdo chodil po kuchyni a něco hledal. Slyšela jsem, jak otevírá skříňky a něco mumlá.

Skvělé, už vidím titulek zdejšího plátku: Šerifův dům, vykraden za bílého dne. Zmizelo pár porcelánových hrníčků a jeho dcera.

Vykřesala jsem v sobě jiskřičku hrdinství a potichounku cupitala k tátově ložnici pro baseballovou pálku.

Když jsem s ní o pár desítek sekund později, sestupovala po schodech dolů a plížila se do kuchyně, měla jsem žaludek až v krku.

Jedna, dva, tři. Teď. Vyskočila jsem zpoza rohu kuchyně a zařvala něco jako: „Aaa!“

S napřaženou rukou, ve které jsem měla svoji zbraň, jsem stála ve dveřích a pozorovala Jakeův nevěřícný výraz.

„Jacobe, ty jseš takovej idiot!“ křičela jsem na něj. „Málem jsem dostala infarkt, ty cvoku! Mohla jsem ti klidně ublížit! Co tady vůbec děláš?“

Jake se jen usmál, sjel mě pohledem od hlavy, až k patě a pronesl: „Hmmm.“

Byla jsem rudá vzteky, ale sledovala jsem jeho zalíbený pohled a zjistila, že před ním stojím jen ve spodním prádle a s pálkou v ruce.

„Fialová ti moc sluší, kotě,“ mrkl na mě.

„Vypadni a hned,“ řvala jsem, když jsem se prchala převléct.

A pak mě to napadlo. Zastavila jsem se, otočila se a pomalým krokem, útočící šelmy, jsem se blížila k Jakeovi.

Stál tam a doslova mě hltal svými černými, rozšířenými zorničkami.

Jednou rukou jsem si pohladila krk, sjela prstem po přední sponě podprsenky a pomalu sjížděla k pupíku. To už jsem se dostala na Jacobův dosah. Přiblížila jsem se k jeho rtům a přejela je prstem. Zachvěl se a já se usmála. Olízla jsem si své rty, když jsem si všimla, že polkl.

Dobře, pomyslela jsem si. Prsty jsem mu vjela do jeho hustých vlasů a přiblížila jsem se k uchu.

„Pořádně si mě prohlédni, protože toto je naposledy, kdy mě takto vidíš,“ šeptla jsem mu do ucha a ladně, aspoň doufám, jsem od něj odkráčela.

Jacob tam stál, neschopný slova ani pohybu i o půl hodiny později, když jsem se, už oblečená, vrátila do kuchyně.

Asi snil.

„Ty jsi pořád tady? Na co čekáš?“ vybafla jsem na něj.

„Na přídavek. Bylo to boží,“ vydechl.

No to si ze mě snad dělá srandu! Ten má ale výdrž.

„No, tak si ten zážitek jdi někam prodýchat, mám práci,“ odsekla jsem.

Jacob ke mně přišel a pohladil po vlasech. Pleskla jsem ho po ruce.

„Bells, promiň, měl jsem počkat před domem, ale když ty ses sprchovala tak dlouho a já dostal hlad.“

„Tak ses z nudy a hladu pozval dovnitř,“ dokončila jsem s kyselým tónem v hlase.

„No, tak nějak. Ale řeknu ti, kdybych věděl, že se dokážeš tak báječně mstít, zašel bych ti umýt záda.“

„Jacobe, tak to už by stačilo. Jdi si dát studenou sprchu, nebo se běž proběhnout. Jde vidět, že jsi hodně nevybouřený a myslím, že to moc potřebuješ.“

Už jsem se nezlobila, ale nechtěla jsem to nechat zajít moc daleko. Jacob by si mohl namýšlet něco, čeho nikdy nedosáhne.

Padl přede mnou na kolena, sepjal ruce a udělal psí oči.

„Promiň. Přehnal jsem to a jako omluvu prosím přijmi opravený Střep. Máš to gratis, samozřejmě.“

„Ty mi taky promiň. Neměla jsem tě tak dráždit, to nebylo hezké.“

 „Bylo to moc hezké,“ odporoval mi.

„Jacobe, nechci to zase znovu a pořád dokola probírat. Já vím, že máš pro mě… Hm,“ hledala jsem ta správná slova, „slabost a nebylo ode mě fér, dávat ti falešné naděje. I když tak to rozhodně nebylo myšleno. Sakra, Jacobe, prostě kámoši, ano?“

„Mě se jen tak snadno nezbavíš, Bells. Nech mě alespoň doufat.“

„V doufání ti bránit nebudu.“ A vyprskla jsem smíchem.

„Tak a konec vážné konverzace a odpusťme si, co jsme si, souhlas?“

„Jasně. Budem už hodný,“ usmíval se Jacob.

„Půjdeš ho vyzkoušet?“ ptal se mě s nadějí v hlase.

„Koho?“ zeptala jsem se.

„No auto, přece,“ zakoulel Jake očima.

„Ne, věřím ti. Ale moc děkuju. Myslela jsem, že oprava bude trvat dýl.“

„Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů - je moje heslo,“ hrdě pronesl Jacob a zaculil se.

„Tak to z tebe bude brzy nejvytíženější a zároveň nejbohatší automechanik v okolí. Budeš dobrá partie,“ rýpla jsem si.

Jacob si vzdychl a posmutněl.

„Ale, Jakeu, neboj, jednou tu pravou najdeš. Věř mi,“ snažila jsem se ho povzbudit.

Zase mi smutně pohlédl do očí.

Přešlap, pomyslela jsem.

Ale Jacob se chopil iniciativy a snažil se převést konverzaci na jiné téma.

„Tak co budem dnes podnikat?“ zeptal se s elánem sobě vlastním.

„Nevím, chtěla jsem se projít po okolí. Možná udělat pár skic,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Paráda, znám jedno nádherné místo,“ řekl a už mě táhl ven a tiskl mi do dlaně klíčky od auta.

…

Nejeli jsme dlouho po hlavní cestě, když mi Jake ukázal mým očím neviditelnou odbočku do lesa.

Zaparkovala jsem na kraji cesty a vystoupila.

„Zavři oči, povedu tě,“ chytil mě Jake za ruku a vedl někam, kde to krásně vonělo lesem, mechem a takovou zvláštní vlhkostí.

Šli jsme nanejvýš deset minut, když se půda pod mýma nohama změnila na něco sypkého a já v dáli uslyšela šum oceánu.

„Otevři oči,“ zašeptal mi do ucha.

„Pomalu jsem je otevřela a zaostřovala. Naskytl se mi ten nejdokonalejší pohled na to nejdokonalejší místo na světě.

„Páni, Jacobe, to je krása,“ vydechla jsem.

Rozbouřené vlny oceánu se zakusovaly do jemného, zlatého písku pláže, která se postupně ztrácela v hustém lese. Byly tu jen tři barvy: modrá, barva moře a nebe. Zlatá, barva jemného písku, a zelená, neprostupného lesa.

Dokonalé, klidné místečko.

„Věděl jsem, že se ti tu bude líbit. Můžeš si sem kdykoliv zajet a pracovat tu. Nikdo sem nejezdí. Nikoho jsem tu nikdy neviděl. Teda až na Cullena,“ dodal s očividnou nevolí.

To jméno mě vytrhlo z mého rozjímání.

„To je ten kněz, že?“

„Nedělej hloupou, Bello. Nelži, žes ho neviděla. Stejně to neumíš,“ mračil se na mě Jacob. Že by žárlivost?

„No jo, viděla jsem ho. A co?“

„Co na něj říkáš?“ vyptával se. „Jsi z něj taky celá poblázněná, jako zbytek ženské populace na této planetě?“

„No, nebudu říkat, že není hezký. To je, jen co je pravda. Možná víc, než je vůbec normální, ale pořád je to kněz. No, ale pokud toto nebereš jako překážku, nebudu vám ve vaší lásce bránit,“ smála jsem se.

„A pak, kdo je tady cvok, Bello.“

Edward

Celou cestu na Aljašku jsem běžel. Nemohl jsem se dočkat své rodiny, jejího vřelého přijetí a podpory v mé těžké situaci, ale chyba lávky.

„Edwarde, tos mě opravdu zklamal, chlapče. Takto zbaběle utéct od problému. Máš tam své povinnosti, své úkoly,“ káral mě Carlisle.

Tak toto jsem opravdu nečekal. Proč se takto chová? Proč mu tak moc záleží na tom, abych se vrátil a pokud možno hned?

„Jsi dost silný a věřím, že bys té dívce neublížil. Musíš se vrátit a nějak se s tím popasovat,“ ukončil a já jsem nasucho polkl pár nepěkných vět, když mi Alice skočila na záda. Zavrčel jsem a ona, s rukama vzhůru, ustupovala směrem k otevřeným dveřím na verandu.

„Alice, nemám teď náladu na blbosti,“ procedil jsem mezi zuby.

Byl jsem tak zmatený Carlisleovými slovy, že jsem málem nepostřehl nadšenou mysl mé povedené a věčně veselé sestry.

„Ale no tak, nebuď takový bručoun, bráško. Zvykej si na moji přítomnost a rychle,“ vypískla.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se, ale nemusela mi ani odpovídat, pochopil jsem a její otevřená mysl mi v tom pomohla.

„Stěhujete se za mnou do Forks,“ vydechl jsem.

„Není to skvělá novina?“ hopsala Alice po pokoji.

„Báječná,“ zafuněl jsem.

To poslední, co potřebuji, je šest upírů, kteří mi budou stát neustále za zadkem a zničí mi můj klidný, nudný život ve Forks.

„Promiň, Edwarde, že jsem na tebe tak vyjel. Ale všechno už je zařízené a Esmé se těší, že tě bude mít zase pod křídly. Mělo to být pro tebe překvapení, ale tys sem vtrhl a všechny naše tajné přípravy se sesypaly jako domeček z karet,“ omlouval se Carlisle.

„V pořádku. Jen jsem překvapený.“

„Zvládneš to,“ pohladila mě Esmé po vlasech, když mě přišla povzbudit.

„Díky, mami.“

„Jasně, že to zvládne,“ hulákala Alice a ukazovala mi svoji vizi, jak spolu s Bellou sedíme na pláži a smějeme se. Byl to pěkný pohled, ale nevěřil jsem, že bych byl schopný být u ní tak blízko, aniž bych jí ublížil. Byl jsem nebezpečný. Velmi nebezpečný. Hlavně pro ni.

„Tak kdy se stěhujete?“ rezignoval jsem.

„No, už zítra. Dům je už týden připravený, takže nám nic nebrání nastěhovat se,“ usmívala se Esmé. „Doufám, že nebudeš dělat drahoty a přestěhuješ se zpět do velkého domu,“ upírala na mě své oči, ve kterých jsem četl prosbu.

Jasně, máma chtěla mít všechny své děti pod jednou střechou a pěkně pod kontrolou.

„Nechám ti naši ložnici,“ žadonila Alice, ale byl jsem si jistý, že už ví, že se podvolím.

„Mám svůj pokoj, Alice.“

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapovězená láska 5. kapitola: