Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapovězená láska 17. kapitola + epilog

08.09.2013 (07:00) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2386×

Edward

Běžel jsem s Alicí po boku a užíval si svobody, čistého vzduchu a proudu vody, která mě v podobě šíleného lijáku atakovala.

Miloval jsem Bellu víc než svůj život, dá se říct. Ale potřeboval jsem lovit. Moc jsem to potřeboval, a to nejen z důvodu žízně, ale musel jsem si pročistit hlavu od její intenzivní vůně. Od vůně, kterou jsem na jednu stranu miloval a na druhou nenáviděl. Díky ní byl můj krk spalován tisíci plameny.

Zakroutil jsem při té vzpomínce hlavou a vrhl se na nejbližšího jelena a v pár sekundách jsem mu vysál i poslední kapku životadárné krve z těla.

Lovili jsme celý den a užívali si to. Skákali jsme s Alicí po stromech, skalách, po sobě a prostě dováděli jako malé děti.

Znenadání se Alici podlomily nohy a klesla k zemi.

„Bello! Edwarde!“ zašeptala tím nejbolestnějším hlasem, který jsem kdy ve svém předlouhém životě slyšel.

Když jsem se jí pokusil přečíst myšlenky, viděl jsem v nich jen černočernou tmu. Ale Alice, má malá sestřička, vnímala i vše okolo. Svou vizi prociťovala do nejmenšího detailu.

Rychle jsem k ní doběhl, klekl k ní a zatřepal jejími rameny.

„Alice, mluv, co se stalo? Kde je Bella? Co je s ní? Je v pořádku? Kde je? No tak, Alice, mluv,“ naléhal jsem, ale ona se rozvzlykala a nebyla schopna mi odpovědět.

Byl jsem doslova šílený. Šílenstvím celý bez sebe. S láskou mého života se něco stalo. Byla v nebezpečí, tím jsem si byl jist.

„Bella je vyčerpaná, unavená a vystrašená. Je ve tmě,“ promluvila konečně Alice. „Edwarde, mám o ni strach. Musíme ji najít, dlouho už to nevydrží,“ rázně promluvila, zvedla se, popadla mě za ruku a vyběhla.

Po chvíli, když už jsem se trochu vzpamatoval, jsem přebral iniciativu a táhl Alici k Bellinu domu. Ona mezitím zkontaktovala celou rodinu, aby nám přišli na pomoc.

K jejímu domu jsme doběhli jako první a já rychle prozkoumal každé místečko v každém pokoji. Nasával jsem Bellinu vůni, abych ji pak mohl snáze vystopovat.

Jakmile jsem byl hotov, vyběhl jsem před dům, kde už byla v pohotovosti a k akci připravena celá rodina.

„Edwarde, strašně prší. V takovém počasí bude velmi těžké, ne-li nemožné ji vystopovat,“ řekl Carlisle.

„Já vím, ale musíme vyburcovat všechny naše smysly. Nemůžu nechat Bellu zemřít.“ Ve chvíli, kdy jsem to řekl, jsem si uvědomil, že mé lásce jde skutečně o život a že ji možná zbývá jen pár minut života.

Rozběhl jsem se a po pár kilometrech musel uznat, že Carlisle se nemýlil. Bellina stopa se ztrácela pár metru od domu. Ten zatracený déšť ji dokonale smyl. Ani mé dokonalé smysly ji nezachytily.

Běhali jsme po místech, kam jsme s Bellou chodili. Prohledali jsme každé tmavé místo a bezúspěšně.

„Neztrácej naději, Edwarde,“ pohladila mě po tváři Esmé. „Přemýšlej, co by nám mohlo pomoct.“

Ne co, ale kdo, napadlo mě a vystřelil jsem jako šipka sledovaný šesti páry hbitých nohou k oceánu.

„Edwarde, ne! Tam nemůžeš! Rozpoutáš tím válku,“ křičeli na mě z dálky.

„Ať si. Je mi to jedno, jestli mě vlci roztrhají, ale Bella musí žít. Nevím, kdo jiný by mi mohl pomoct ji najít, než oni.“

Jen jsem to dořekl, stál přede mnou Jacob ve své lidské podobě a za jeho zády se tyčili čtyři obrovští vlci s vyceněnými zuby.

„Bella je vinou té mrchy někde ve tmě a bojuje o život! Jacobe, nikdy jsem tě o nic nežádal, ale teď tě na kolenou prosím. Pomoz mi Bellu najít a zachránit!“

Až teď mě napadlo, že to má na svědomí Jessica. Otočil jsem se na místě a vystřelil ji najít. Minuty ubíhaly a Belle se krátil čas. I když Alice nic neříkala, snažila se přede mnou chránit si své myšlenky, věděl jsem to.

Napnul jsem všechnu svoji sílu a dal ji do běhu, když jsem za sebou uslyšel zvířecí zvuk a pět silných a velkých srdcí mě následovalo při mé záchranné misi.

Nedělám to pro tebe, protože tebe nenávidím, dělám to pro Bellu, protože ji miluju, pomyslel si za mnou Jacob.

„Já vím,“ zmohl jsem se jen na to odpovědět mu takto.

Doběhli jsme k Jessičině domu. Zastavil jsem u zadního vchodu a najednou přede mnou stál Jacob jako člověk a hrnul se do dveří.

„Pusť mě na ni, zabiju tu stvůru. Nezaslouží si žít,“ pral se se mnou Jacob, když jsem se mu v tom snažil zabránit. Byl silný, hodně silný. A tak jsem byl rád, že k mým rukám přibylo ještě pár dalších paží, které se Jacoba snažily usměrnit.

V tu samou chvíli doběhl Carlisle následovaný Alici a ostatními. Emmet se vrhl na Jacoba a srazil ho k zemi přesně ve chvíli, kdy se vysmekl svým vlčím bratrům.

„Běž sám, Edwarde. To je tvoje chvíle. Tvá jediná šance,“ pobídl mě Carlisle.

Otevřel jsem zadní dveře a po čichu našel Jessicu. Už spala. Ani jsem si nevšiml, že je noc.

Přišel jsem k její posteli s vrčením, které mě v tu chvíli přemohlo, a já se začal chovat jako zvíře. Chytil jsem ji silně pod krk.

Vystrašeně otevřela oči a zalapala po vzduchu, který jí chyběl. Chtěl jsem ji zabít. Nenáviděl jsem tu stvůru a málem jsem to i udělal, ale Jacobova ruka teď pro změnu zastavila mě.

„Musí nám říct, kde je Bella. Zabít ji můžeme pak,“ řekl a měl pravdu.

Pustil jsem ji a ona se zhroutila do polštářů. Chvíli hlasitě sípala a pak se její dech uklidnil.

„Kde je Bella? Mluv!“ zařval jsem na ni. Bylo mně jedno, jestli to vzbudí někoho dalšího v domě. Bylo mně jedno, jestli na mě zavolají policii. Stejně by nejspíš přijel Charlie, blesklo mi v mysli.

Jessica zavřela oči a zdálo se mi, že si vychutnává tu chvíli.

„Tak kde je, ty zrůdo!“ zavrčel Jacob.

To jemné ženské stvoření, do kterého by člověk, upír, vlkodlak, prostě kdokoliv nikdy neřekl, že je schopno takové manipulace, se posadilo na posteli a shodilo z ramene špagetové ramínko noční košilky.

No to se mi snad jen zdá, pomyslel jsem si a bylo mi jasné, že Jacobovi vytanulo na mysli to stejné, jak zlostně scvaknul zuby.

„Řeknu to jen tobě, Edwarde,“ zamrkala očima a olízla si rty. „Ale jen pod jednou podmínkou,“ pokračovala.

„Tak ty si ještě budeš klást podmínky, ty čarodějnice,“ vybuchl Jakob a začal se nebezpečně třást.

„S tebou se nikdo nebaví,“ střelila k němu Jessica pohledem. „Tebe už nepotřebuju a jsem si jistá, že Edwardovi by třetí do party taky vadil, viď,“ koukla na mě mlsným pohledem a já jsem pochopil její podmínku.

„Co chceš, Jessico?“ odsekl jsem.

„Tebe. Chci se s tebou milovat. Pak ti řeknu, kde je. Jestli o to teda ještě budeš stát,“ zavrněla.

„Nikdy! Nikdy, Jessico! Co si o sobě vlastně myslíš? Myslíš si, že můžeš jen tak manipulovat s lidmi? Že je můžeš beztrestně vydírat?“

„Ano, přesně to můžu a udělám to a ty to uděláš pro Bellu. Jsem si jistá, že pro její záchranu uděláš vše a já zase udělám vše pro to, aby se cítila méněcenná. Aby pochopila, kdo tu hraje prim,“ dokončila svoji hrůznou řeč.

Co teď, honilo se mi hlavou. Mám Bellu zradit a zachránit jí tím život nebo se otočit a jít se nechat zabít do Itálie? Venku déšť neztrácel na intenzitě, ba ještě víc sílil. V tomto počasí ji nikdy nenajdeme.

Otočil jsem se na Jacoba. „Odejdi, prosím,“ řekl jsem zlomeným hlasem.

„To nemyslíš vážně! Nemůžeš ji takto zklamat! Nemůžeš jí to udělat!“ křičel Jacob.

„Nemůžu ji nechat zemřít,“ odpověděl jsem mu a věděl jsem, že pochopil.

Otočil se a odšoural se pryč jako zlomený muž.

Slyšel jsem mysli všech ostatních tam za domem a viděl je, jak by plakali, kdyby mohli.

Zbytečně jsem se nadechl, abych si dodal odvahy k tomuto hrůznému činu a udělal krok blíž k Jessičinu chtivému obličeji.

Lehla si na záda a pod pokrývkou roztáhla nohy.

Ne, to nezvládnu.

Musím.

Bella musí žít.

Už jsem se rukou blížil k cípu přikrývky, když na mě Alice zařvala: „Studna! Edwarde, Bella je ve studni!“

Vyskočil jsem z okna a přistál těsně před Alicí.

„Edwarde, rychle. Jde o sekundy. Bella se loučí se životem, s námi s tebou. Je to hodně intenzivní. Nechce se utopit, má strach, ale už to dlouho nevydrží. Utíkej, nemáš čas!“ volala, ale to už jsem běžel, jak nejrychleji jsem dokázal k jediné studni, kterou jsem si pamatoval. Byla uprostřed hlubokého lesa za kostelem.

„Bello, Bello,“ křičel jsem cestou. Ať ví, že jí běžím na pomoc. Ať vydrží, ať bojuje, ať mi neumře.

Doběhl jsem k té zpropadené studni. Na dřevěném poklopu bylo naházené různě těžké harampádí. Jessica si pojistila možnost, že by se Bella nějakým zázrakem vyškrábala nahoru. Takovou tíhu by neunesla. Nezdvihla by víko a spadla by znovu do vody.

Odházel jsem všechno, strhl víko a sehnul se přes okraj studně.

Bellino bezvládné tělo plavalo na hladině, hlavu měla pod vodou.

„Ne, ne, ne. Bože, nedopusť, aby umřela,“ křičel jsem, když jsem pro ni seskakoval do ledové vody.

Chytnul jsem její křehké tělo a snažil se po těch kluzkých stěnách dostat nahoru, když mě zachytila vřelá ruka. Jacob mi přiběhl pomoct.

Podal jsem mu Bellino tělo a on se roztřásl.

„Není čas, Jacobe, není čas. Rychle umělé dýchání.

Jacob ji položil na zem, a zatímco já se škrábal ze studně, začal Belle kontrolovat dech.

Odrazil jsem jeho třesoucí se ruce z Bellina krku. Nedýchala, neměla pulz. Byla mrtvá.

V tu chvíli dorazila má rodina a Jacobovi bratři a udělali kolem nás kruh. Nemusel jsem vzhlédnout, abych viděl to zděšení a smutek, který se jim odrážel ve tvářích.

Začal jsem se srdeční masáží a umělým dýcháním. Bellin hrudník se vzdouval pod tlakem mého dechu v jejích plících, ale nic víc se nedělo.

Srdce nereagovalo. Bylo tiché.

Nevím, jak dlouho jsem se ji snažil bezúspěšně oživit, když se mě Carlisle dotkl.

„Nech ji odejít, synu,“ zašeptal.

Spustil jsem ruce z Bellina hrudníku a složil je do klína.

Láska mého života zemřela. Jen tak malou chvíli mi dopřála být šťastný a teď jsem tu sám. Jessica, ta zrůda! Ta si nezaslouží žít!

„Ne,“ zakřičel jsem z plných plic. „Ne, ty nesmíš umřít, Bello! Miluju tě! Potřebuju tě!“

V návalu zlosti a bezmocnosti, jsem ji udeřil do hrudníku tak, až jí zapraskaly kosti, a já schoval svou tvář do dlaní, jako kdybych chtěl plakat. Plakal bych, kdybych mohl.

V dálce jsem slyšel táhlé vytí. To Jacob vyjadřoval svou bolest.

Najednou mě z mého smutku vytrhl ten nejkrásnější zvuk na světě. Zvuk probouzejícího se srdce. Bellina srdce.

Rychle jsem jí vdechl vzduch do plic a ona zamrkala.

„Bello, Bello, lásko. Jsem tady. Jsem s tebou. Všechno je v pořádku. Budeš zdravá. Už tě nikdy neopustím,“ zasypával jsem ji polibky a tiskl k sobě svůj poklad.

Všichni ostatní se na nás naskládali, jak chtěli Bellu obejmout. Ledové ruce upírů se dotýkaly vřelých rukou vlkodlaků, aby se mohly dotknout té křehounké bytůstky, která nás donutila spolupracovat.

Jacob poklekl vedle mě a poplácal mě po rameni. „Dobrá práce,“ řekl a se slzami v očích políbil Bellu do vlasů.

„Děkuju, Jakeu. Bez tebe bych to nedokázal,“ řekl jsem.

„Ale dokázal. Ty dokážeš všechno. I přivést mrtvého k životu. Uznávám, že jsi pro Bellu lepší,“ odvětil a já jsem s Bellou v náručí oněměl.

„Lepší partner, chtěl jsem říct. Já jsem ale nejlepší kámoš na lumpárny,“ mrkl na nás oba.

Jacob se právě vzdal boje za Bellino srdce a vyklidil mi pole. Ať je Jacob jakýkoliv, je to machr.

„No tak, upíre, zvedni ten svůj kamenný zadek a odvez Bellu do nemocnice. Jsem si jistý, že jsi taky slyšel ten smyslný zvuk praskajících kostí,“ popíchl mě Jacob a měl pravdu.

Všichni se úlevně zasmáli a Bella mi vyčerpáním usnula v náručí.

EPILOG

Charlieho jsme museli informovat a on s majáčkem a pistolí v ruce, za doprovodu svých kolegů policistů, Jacoba a Carlislea, jel zatknout Jessicu. Po velmi krátkém soudním procesu byla Jessica shledána vinnou a převezena do věznice se zvýšenou ostrahou a psychiatrickým oddělením. Už se nikdy nevrátí. O to se postarám já nebo některá z našich spřátelených pohádkových bytostí.

Uběhl měsíc od Bellina  zmrtvýchvstání. Žebra už srostla a i Bellin psychický stav byl v pořádku. Všichni jsme se divili tomu, že z celého toho hrůzného zážitku nemá žádné trauma.

To já ho měl.

Nikam jsem ji nenechal jít samotnou. Na záchod ji doprovázely mé sestry nebo Esmé. Carlislea jsem každý den prosil o Bellinu lékařskou prohlídku. Nosil jsem ji na rukou a užíval si každičkou sekundu s ní.

Alice a Rosalie ji oblékaly a Bella statečně držela a vydržela vše.

„Jsem ráda, že žiju. Byla jsem si jistá, že už tě nikdy neuvidím, že se v té studně utopím. Proto si vážím každého i nepříjemného okamžiku a přijímám ho takový, jaký je,“ řekla mně jednou večer, když jsem ji ukládal do naší společné postele.

„Když mě Jessica dovedla ke studni, nebyla jsem schopna slova a pohyby taky za moc nestály. Cítila jsem se jako marioneta, kterou někdo ovládá pomocí šňůrek, a když mě pak přehodila přes okraj a nechala spadnout do vody,“ otřásla se při té vzpomínce a pokračovala. „Nechtěla jsem zemřít. V té ledové vodě, která mě probrala, jsem měla jen dvě možnosti. Zemřít nebo bojovat o život. Rozhodla jsem se pro tu druhou variantu a dělala jsem pro ni vše. Nejhorší byla ta tma. Nic jsem neviděla. Jen jsem rukama chmatala kolem sebe, abych si to vše zmapovala. Snažila jsem se šplhat po kamenech na stěnách, ale byly kluzké a vždy jsem zase spadla dolů. Dokonce se mi podařilo nahmatat kus řetězu, který byl někde v té stěně zachycen a ten mi, troufám si říct, daroval pár hodin života, když jsem se ho držela, když jsem byla už tak vyčerpaná, že jsem nemohla kopat nohama, abych se udržela na hladině. A pak si pamatuju až tvůj hlas a bolest na prsou, jak ses mi rozhodl pocuchat žebra,“ usmála se a rozcuchala mi vlasy.

„Ale stejně tě miluji,“ usmála se.

„Jako já tebe.“

Byla tak statečná. Dokázala sedm hodin šlapat vodu. Sama, ve tmě, v ledové vodě.

Nezachránil jsem ji ale já, zachránila se sama. Zachránila se svoji láskou ke mně. Díky ní nám prozradila, kde je.

Políbil jsem ji a jí v očích zasvítily šibalské hvězdičky. Miloval jsem ji, miluju ji, milovat budu a nikdy nepřestanu. To mně běželo myslí, když jsem v ruce tiskl malou, sametovou krabičku.

A zazvonil zvonec a pohádky je konec :-).

Moc Vám děkuji za věrnost a krásné reakce a budu se těšit někdy příště.

eivliS :-)

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapovězená láska 17. kapitola + epilog: