Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapovězená láska 1. kapitola

13.04.2012 (15:15) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3539×

„Ahoj, tati, právě jsem přistála, jsi už na cestě?“ volala jsem z letiště svému otci Charliemu.

„Ahoj, zlatíčko, za chvíli jsem tam, už se řítím.“

„Nepřekračuj rychlost, nebo si aspoň dávej bacha na policajty,“ dobírala jsem si ho a zavěsila dřív, než by mi to oplatil.

Charlie byl policejním náčelníkem v nejzapadlejším městečku na světě, ve Forks. A tady jsem se chystala strávit aspoň rok svého mladého života.

Odjela jsem dobrovolně z velkoměsta, protože jsem potřebovala klid. Klid na zotavení svého bolavého srdce a pocuchaných nervů. Mé srdce se ale ne a ne uzdravit z nejhnusnějšího rozchodu všech dob. Vlastně to byl úplně obvyklý rozchod ze zcela obvyklého důvodu.

Na náš vztah s Kevinem jsme totiž nebyli dva, nýbrž tři, a já ho s tou třetí osobou jednoho krásného dne přistihla v našem bytě, v naší ložnici, v naší posteli, kde si právě vyměňovali tělní tekutiny a vůbec neřešili fakt, že byli přistiženi při činu.

Když jsem s vytřeštěnýma očima a neschopna slova zakroucením hlavy odmítla jejich nabídku na švédskou trojku a vyslechla si pár vět o puritánkách, popřála jsem jim pěknou zábavu, otočila se na podpatku a jala se drancovat náš byt.

Já a puritánka, to určitě, pomyslela jsem si. Za mé sexuální výkony by se nemusela stydět… Ale to je jedno.

Co nejrychleji jsem sebrala své věci, ještě že jsem jich jako bohémsky žijící umělkyně moc nepotřebovala, a nacpala je do kufru.

Ale s Kevinovými jsem to pořádně roztočila. Než se stačil vykolébat z ložnice, měla jsem všechny jeho modelové obleky nacpané v pytlích na odpadky.

Počkej, pomsta bude sladká, pomyslela jsem si. Pomstím se mu na jeho nejcitlivějším místě.

Využila jsem toho, že byl při smyslech, a hnala se k jeho golfové trofeji. Hned mu došlo, co chci udělat, ale byla jsem rychlejší. Najednou jsem sledovala jeho vyděšený výraz, když se hnal k oknu, kterým ta jeho kovová nádhera letěla dolů, ke vchodovým dveřím našeho domu. Kdyby mohl pohled zabíjet, válela bych se v tratolišti krve.

Jen ve spodkách vyběhl svůj skvost sbírat ze země – vsadím se, že ho spravuje do teď.

Ani nevzhlédl od té hromádky pokrouceného kovu a tisíců úlomků mramoru, které dřív sloužily jako podstavec, když jsem ho s jeho obleky a svými věcmi míjela a ujížděla pryč.

Cestou jsem poprosila taxikáře, aby zastavil u oblastní charity a věnovala jim pár kousků nepotřebného oblečení. To bude Kevin koukat, až potká nějakého bezdomovce ve svém hedvábném obleku.

Toliko o mé minulosti a o faktu, že se umím dobře mstít.

Takže teď budu nějakou dobu žít s Charliem a budu kreslit a kreslit.

Do teď jsem se živila jako malířka a ilustrátorka dětských knížek, ale už mám dost princezen, kačenek, medvídků a ostatní havěti. Chtěla bych se věnovat malbě krajinek a portrétům.

Mám štěstí, že je o mě zájem a já si tak můžu docela dobře vydělat.

Ani jsem se nenadála a už mě objímaly tátovy paže.

„Ahoj, Bells, jsem tak rád, že jsi přijela, zůstaneš dlouho? A kde máš Kevina?“ ptal se mě Charlie.

„Kevin je zmetek, kterého jsem přistihla s jeho sekretářkou při ne zrovna administrativní činnosti v naší posteli,“ zavrčela jsem.

„Hajzl jeden slizkej,“ podpořil mě táta a pokračoval. „Promiň, Bello, ale nikdy jsem ho neměl rád. Jen tě využíval a nezlob se na mě, zlato, ty jsi tak hodná, až jsi blbá. Všechno jsi mu dávala, všechno platila, báječnou práci jsi mu sehnala a on jen využíval tvé pohostinnosti. Nebyl pro tebe ten pravý.“ Zamyslel se a šibalsky na mě mrkl. „Jak ses mu pomstila?“ Znal mě.

„Dala jsem všechny jeho obleky na charitu, ty jediné si koupil sám, a vyhodila jsem mu tu jeho golfovou nádheru z okna,“ naparovala jsem se.

„Ty jsi moje holka, jseš pašák!“ pochválil mě táta. On vždy věděl, jak mi zvednout náladu. a já ho měla moc ráda. Jediné, co mě mrzelo, že od doby po rozvodu s mámou jsem ho zanedbávala.

 „Tati,“ zeptala jsem se, „chtěla bych se tu tak na rok zašít, myslíš, že by to nebyl problém?“

„Bells, ani nevíš, jakou si mi udělala radost. Samozřejmě, že to není problém, holčičko. Aspoň mi bude mít kdo vařit, prát, uklízet, leštit boty, umývat auto a za domem mám obrovskou hromadu neposekaného dřeva,“ smál se.

„Počkej, počkej. Nechci tady být v otroctví, chci si odpočinout a malovat a ne tady bulhařit a dělat ti služku,“ vracela jsem mu. To popichování mi chybělo.

„Ale do kostela chodit budeš!“ To byl rozkaz, to jsem poznala.

Charlie, ač pragmatik a realista, nedal na kostel dopustit. No, kostel, spíš kaple, ne, ani kaple to nebyla, možná kaplička, ale i tak jí dost fandím.

„Máme nového faráře, bude se ti líbit. Všechny ženské z okolí jsou z něj paf. Dokonce i z rezervace jezdí na jeho kázání – což je vzhledem k jejich tradicím úlet. Billy je z toho na mrtvici.“

Billy byl tátův nejlepší kamarád. Byl náčelníkem kmene Quileutů v nedaleké indiánské rezervaci.

„Jasně, tati, strach by mi nedovolil odporovat tvému rozkazu. Půjdu se podívat na ten zázrak, který přivedl ke křesťanství půl indiánské rezervace. To ho brzy ve Vatikánu blahořečí. Takový zázrak, tady ve Forks,“ kroutila jsem posměšně hlavou a Charlie skřípal zuby.

„Třeba tu postaví opravdový kostel,“ dobírala jsem si ho, ale věděla jsem, že mše mě neminou. Ale proč se vzpírat. Mě to nezabije a tátovi to udělá radost.

Celou cestu autem domů mi Charlie popisoval, co se za dobu mé nepřítomnosti stalo, jak městečko vzkvétá, čím jsou mí kamarádi a spolužáci a neustále se vracel k jejich svatému faráři. No, to teda bude unikát, když tak dokonale pobláznil i policejního šéfa.

Když jsme dojeli do stále upršeného Forks, zjistila jsem, že se tady vůbec nic nezměnilo. Bylo to pořád to stejné, tiché, nudné městečko s pár krámky se suvenýry, školou, obchodem, malou provinční nemocničkou, policejní stanicí a samozřejmě kostelem.

„Vidíš ten nový povrch na sportovišti?“ ptal se mě táta. „Ten zařídil Edward.“

„Kdo?“ ptala jsem se.

„Edward, ten náš farář. Edward Cullen se jmenuje. Chodíme si sem zahrát po kostele fotbal.“

Už jsem viděla kněze v sutaně, jak pobíhá po plácku, který Charlie povýšil na sportoviště a honí se s partou pětačtyřicetiletých cvoků za míčem. To bude asi opravdu svatý muž.

 „Jé, támhle jde,“ zakřičel mi táta do ucha.

 Všimla jsem si jen vysokého muže s moderně vystylovanými vlasy, oblečeného do riflí, černého trička a světlého manšestrového saka, který si to vykračoval po prostředku silnice, zády k nám.

 „Hej, Edwarde, nechceš svézt?“ zeptal se ho táta, když ho míjel. Zastavil a podával Edwardovi ruku v pozdravu.

Edward stál u okýnka řidiče, ale nesehnul se. Podal tátovi ruku a pozdravil ho.

„Ahoj, Charlie, jsi hodný, ale raději se projdu. Co ty tady děláš v tuhle denní dobu?“ zeptal se.

Nevím sice, jak vypadá, ale má ten nejsmyslnější a nejkrásnější hlas na světě. Nedivím se, že dokáže zaplnit kostel až po komín.

 „Vezu svoji holčičku z letiště, přijela mě pohlídat,“ mrkl na mě.

 „A že to potřebuješ, tuším, že přijela právě včas. Taky by se mohlo stát, že nám tu zarosteš mechem, Charlie,“ zasmál se. Znělo to jako cinkání zvonečků.

„Tak už jeď, uvidíme se zítra na mši a přiveď tu svou chůvu,“ popíchl ho.

 „To si piš, že přivedu. Už se moc těší, že, Bello?“

 Vtom Edwardova bílá ruka ztuhla na okenním rámu auta. „Už musím jít, Charlie, ahoj zítra,“ řekl rychle.

 „Ahoj,“ odpověděl táta a rozjel se směrem k domovu.

Nevím proč, ale štvalo mě, že jsem Edwardovi neviděla do tváře. Nechtěla jsem ale trapčit a naklánět se přes tátův klín, jak nějaká puberťačka u okýnka McDonalda.

Ale jak jsme odjížděli, otočila jsem se, abych ho přes zadní okno viděla.

Nebyl tam, zvláštní. Jak mohl tak rychle zmizet - a hlavně kam.

Shrnutí

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapovězená láska 1. kapitola: