Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomnění - kapitola 9.

13.03.2011 (11:15) • orionka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 865×

Ráno mě probudily sluneční paprsky prodírající se ke mně do pokoje skrz obrovské okno. Vstala jsem z postele, ve skříni si vybrala nějaké oblečení a vydala jsem se do koupelny trochu se upravit a dát si ranní spršku. Sprchu jsem si užila, jak taky jinak, když ji zbožňuju. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím vším, co jsem se včera dočetla v knížce, nad tím, co všechno mi řekl Jasper. Takže oni jsou vážně upíři. Skoro jediní, kteří neubližují lidem. Nemám slov. I v hlavě mi došla slova. To je prostě hustý. Vyšla jsem z koupelny ke schodům, že se vydám dolů. Dole byly slyšet hlasy ostatních.

„Takže… to jako fakt?“ Nemohl něčemu uvěřit Emmett.

„Jo.“ Jasper se s dlouhou odpovědí nemazlil.

„Takže… už si nemusím dávat pozor na jazyk i doma? Super! Já tě zbožňuju Jazzi!“ halasil Emmett.

Ach jo, to jsem si mohla myslet, že hlavní téma jejich rozhovoru bude to, že jsem na to přišla. Pomalu (a snažila jsem se i potichu) jsem sešla schody a nenápadně jsem se k nim posadila do obýváku. Jejich hromadná konverzace utichla a pohledy se jim stočily ke mně. Jejda, jak já takovéhle chvíle nesnáším!

„Ahoj, jak bylo na stanování?“ Nakonec jsem ze sebe vymáčkla aspoň tohle. Pozdravili mě, a kdo jiný než Emmett, se dal do detailního vyprávění jejich „stanovacího“ výletu. Po tom, co mi včera Jasper všechno vysvětlil, mi samozřejmě bylo jasné, že nejde o žádné stanování ale o lov. Jak mi tak Emmett vyprávěl, kolik ulovil medvědů, a hlavně jak je ulovil, trošku mi při té představě běhal mráz po zádech.

„Hele, Emme, trošku brzdi, děsíš ji.“ Jejda, Jasper mě nachytal. Samozřejmě.

„Fakt?“ Emmett se na mě podíval překvapeně. A já věděla, že s Jasperem a Edwardem za zády nemá smysl ani pokoušet se o lež.

„No, vlastně trochu…“ Přece jenom jsem se trochu vykrucovala.

„Trochu hodně,“ dokončil za mě Jazz. Super. A jsem jasná. Emmett po mně mrsknul omluvným výrazem a snažil se krotit. Tak jsme tam ještě chvilku posedávali, potom se k nám přidal Carlisle, který do teď jediný chyběl.

„Tak jsme tu konečně všichni,“ začal nějak podezřele oficiálně.

„Carlie, mohli bychom si s tebou promluvit? Asi chápeš o čem…“ Aha. Jasně. Nechtějí mě tu. Jsem pro ně nebezpečná tím, že to o nich vím… Určitě mi chtějí říct, že se musím odstěhovat pryč, nebo něco podobného. Nechtějí mi ublížit, protože oni jsou přece něco jako „vegetariáni“, a tak určitě nechtějí, abych s nimi dál bydlela. Co budu dělat? Hlavou mi vířily samé takovéhle myšlenky. Kam půjdu? Zmocnil se mě obrovský smutek. Ucítila jsem na sobě pohled, a tak jsem se podívala a uviděla Edwardův vážný výraz. Věnovala jsem mu asi trochu ublížený a ustaraný pohled. Zavrtěl hlavou. Že by odpověď na moje myšlenky? Že bych jim tu nevadila? Najednou mě polila nepřirozená vlna klidu. Už jsem docela začínala rozpoznávat svoje pocity a pocity, které mi přivodí Jasper. I když ten klid není můj vlastní, nejde mu prostě odolávat. Tak jsem se uklidnila, a když jsem si uvědomila, že se na mě Carlisle dívá a pravděpodobně čeká na odpověď, konečně jsem se probrala ze svého zamyšlení a odpověděla jsem mu.

„No jasně…“ Co si budeme povídat, zase jsem znejistěla.

„Dobře, tak tedy k věci.“ A Carlisle se vlídně usmál. Evidentně na mně viděl, že se bojím, co z něj vypadne.

„Takže, ses dozvěděla, čím jsme ve skutečnosti…“

„J-jo.“ Prostě se bojím, že jsem jim na přítěž. Nebo že… já nevím.

„Dobře. Takže tedy víš, co od nás můžeš čekat, Jasper říkal, že ti všechno vysvětlil.“ Jo, to je pravda.

„Ano, vysvětlil mi spoustu věcí. Říkal, že to, co zatím vím, mi prozatím bohatě stačí.“

„Když to usoudil… Carlie, pořád sis nevzpomněla na nic z tvojí minulosti?“ Minulost, tohle slovo slýchám často.

„Ne, nevzpomněla.“

„Hm…tak tedy abych se snad konečně dostal k jádru našeho rozhovoru. Carlie, teď přibližně víš, co od nás čekat, že nebudeme stárnout spolu s tebou, že jsme mnohonásobně silnější, rychlejší, víš, čím se živíme a tak dále. Taky určitě víš, že odolávat lidské krvi pro nás není nijak jednoduché, zvlášť když s námi bydlíš. Před námi tedy stojí zásadní otázka. Chceš s námi i nadále bydlet? Rozhodnutí je na tobě. Pokud se nás bojíš, nebo se v naší přítomnosti necítíš dobře a raději bys kolem sebe měla lidskou společnost, samozřejmě nás smíš opustit…“ Cože? Jestli se jich já bojím? Že rozhodnutí je na mně? Jak ho vůbec mohlo napadnout, že bych je chtěla někdy opustit! Vždyť jsou tak milí! Do očí mi vyhrkly slzy. Snažila jsem se je ze všech sil zadržet. Nebudu přece brečet! Tohle jim vymluvím a všechno bude fajn. Ale… nechci být přítěží. Nechci, aby se kvůli mně necítili doma dobře. Ale nemám kam jít a navíc je mám fakt ráda.

„J-já… můžu s vámi zůstat? Nemám kam jít, navíc vás mám fakt ráda a vy jste tak… tak milí! Hrozně ráda bych tu s vámi zůstala, ale… ale nechci vám být na přítěž. Takže, jestli… no…“ Chci s nimi zůstat! Hrozně moc! Ale… když pro ně bude lepší, když odejdu… Po tváři se mi skutálela první slza. Ne! Nebudeš přece brečet, Carlie! Nebreč! Ukaž, že máš alespoň nějakou vnitřní sílu! Další slza se mi po tváři už neskutálela. Povedlo se mi je zadržet.

„Samozřejmě, že nejsi přítěž. Jinak bychom tě přece mezi sebe nevzali. Samozřejmě, že s námi smíš bydlet. Budeme rádi. Spíš by mne mrzelo, kdyby ses nás bála, kdybys chtěla odejít kvůli tomu, čím jsme.“ Carlisle se na mě znovu mile usmál a ze mě pomalu začal opadat strach. Tak Carlisle mě tady chce… Ale co ostatní? Podívala jsem se po nich. Zmateně po sobě pokukovali. Najednou mi kolem krku skočila Alice a objala mě.

„Jak si vůbec můžeš myslet, že tě tady nechceme? Co?“ vyčítala mi.

„No já… já nevím…“ Nevěděla jsem co na to říct.

„A co ostatní? Nebudu tu vadit, vážně ne?“ S obavou jsem se podívala po ostatních. Tvářili se tak zvláštně.

„Ale no tak, přestaň už s tím, Carlie!“ okřiknul mě Edward.

„Myslíš, že je nějak příjemné tady ze všech stran poslouchat ‚Co se jí furt nezdá? Není první člověk‘. Bella se k nám taky přece přidala, ještě když byla člověk.“ Došly mi nápady na protesty. Dobře, dobře, tak já toho teda nechám, usmyslela jsem si.

„No, tak teda děkuju.“ Vím, že zrovna tohle nezní nejlíp, ale nevím, co na to říct. Jsem tak šťastná, že můžu s mojí rodinou zůstat! Už jsem se skoro uklidnila, když se ozval Emmett.

„Takže, když teď už nemusíme nic skrývat, říkal jsem si, jestli by ses třeba nechtěla podívat, jak lovíme?“ Tak tohle jsem vážně nečekala. Spíš bych čekala, že se mnou budou zacházet jako s něčím hrozně křehkým – ne, že by se mi to zrovna líbilo, ale tohle mi vyrazilo dech. Vidět je, jak loví zvířata? Nesnáším násilí, teda spíš krev. Ještě před chvilkou mě přece děsilo jenom jeho vyprávění o lovu! Dívat se na to ubohé zvíře jak… Ale buď přežije zvíře, nebo moje rodina. Vždyť lidé dělají to samé, když chovají zvířata pro maso! Ale při myšlence na krev se mi dělá mdlo už teď. Nakonec ale zvědavost zvítězila nad nevolností strachem, takže jsem měla jasno. Šla bych. Je to moje rodina. Chci vědět všechno. I když pochybuju, že by Carlisle dovolil Emmettovi, aby mě vzal s sebou… Ale nebyl to Carlisle, kdo po něm hned vyjel.

„Zbláznil ses snad, Emmette?! Ty chceš jít lovit a mít Carlie v blízkosti?! Zapomněl jsi snad, že je to člověk? Ty snad necítíš vůni její krve?“ sjel ho Jasper. Oči mu žhnuly, byly černé jako uhel! Takže má žízeň. Tohle bylo poprvé, co jsem se Jaspera bála. Řekl to tak… děsivě! Jako bych snad byla nějaké maso! I když, pro ně v podstatě asi jsem… Přestaň! Okřikla jsem se v duchu. Nemůžu o nich takhle uvažovat!

„No, nezbláznil jsem se, Jazzi. Já si věřím. Věřím, že jsem dost silný…“ On si věří? On neví jistě, že mi neublíží… ale já mu věřím taky.

„Emmette,“ vložil se jim do toho Carlisle, „možná to není… Možná je trochu moc brzy, nemys- “

„Jasně. Možná to není nejlepší nápad,“ skočil Carlisleovi do řeči Emm, „ale ona se rozhodla. Myslím si, že by bylo dobrý, kdyby nás prostě viděla takový, jací jsme. A když se lekne, bude se nás bát a nebude s námi chtít žít pod jednou střechou, tak jí prostě můžeme zařídit obyčejnej  lidskej život a za chvíli na nás zapomene.“ Cože? Změnit názor? Zapomenout na ně? Jak bych mohla?!

„Emmette, uznávám tvůj názor, ale…“ snažil se ho odradit Carlisle.

„Emmette, ty blázne!“ skoro na něj ječel Jasper.

„Ale no ták, Jazzi. Hele, chápu, že mi nevěříš. Ale když si to zvládl ty, když měla rozbitou hlavu, tak proč bych to nezvládl já? A kromě toho jí nic není a nebude,“ odporoval mu Emm. Jeho tón zněl trochu nadřazeně.

„Nepřipomínej mi to! Vím, že jsem na tom nejhůř, nemusíš mi to připomínat ještě ty! Myslíš, že si to každý den nepřipomínám sám?!“ zasyčel na něj podrážděně Jazz.

„Sorry, Jaspere, nemyslel jsem to tak. Já jen že to chování se ke člověku přehnaně opatrně už tu jednou bylo.“ A loupnul očima po Belle.

„Emmette, co to s tebou, sakra, je? Máš dnes extra rýpavou nebo co?“ Zašklebil se na něj Edward.

„Nic se mnou není! Jen si myslím, že jestli chce, měla by vidět všechno, co je součástí našeho života. A navíc se jí nic nestane.“

„Emme, ty víš, že nechci, abyste se hádali, jenže… myslím si, že mají pravdu,“ vložila se do toho i Esmé.

„Já souhlasím s Esmé. Myslím si, že ona by určitě jít neměla,“ pustila se do debaty i Rosalie a propalovala mě ne příliš přátelským pohledem. I Bella přidala svůj názor.

„Když jsem byla člověk, taky jsem chtěla vidět, jak lovíte. A taky mi to Edward nedovolil. Na jednu stranu chápu, že je to nebezpečné, ale na stranu druhou si myslím, že když Carlie půjde s Emmettem a klidně ještě s někým, nic se jí nestane.“ Ještě se tam tak chvíli dohadovali, když jejich rozmluvu přerušil Carlisle.

„No tak! Nehádejte se. Carlie, myslím si, že není vhodné, abys nás viděla, jak lovíme. Ale pokud bys jít chtěla, Emmettovi věřím. Ale přesto bych byl radši, kdybys zůstala.“ Chci jít! Chci! Ale nechci, aby se kvůli mně hádali. Ale chci prostě jít.

„No, já bych šla ráda,“ honem jsem to ze sebe vyklopila, abych zase nezačala váhat.

„Bezva!“ zahalasil Emmett.

„Možná bychom mohli jít hned. Ať se tady ta atmoška trochu uklidní.“ A zase se zašklebil.

„To ti nestačil včerejšek, nenažranče?“ zpražil ho Jasper. Jen jsem nevěřícně zírala. Nechci, aby se hádali, sakra!

„Ne,“ jednoduše ho odbyl a pokračoval, „Rose jdeš s námi?“ Podíval se na ni s prosíkem.

„Pf, s ní? Před ní? Nikdy!“ Nakvašeně se otočila a odkráčela někam pryč. Ach jo. To jsem ale nechtěla.

„Tak nic. Jdeme, Carlie,“ dořekl to, a jak kolem mě procházel, popadl mě za ruku a táhnul pryč. Teď hned? Mlčela jsem. Jdeš do lesa na lov s upírem?! Zmiz! Nevím proč, ale tohle mi blesklo hlavou. Vždyť je to nesmysl! Já se jich nebojím! To je taky jeden z důvodu, proč s nimi zůstávám! Uf, ještě že Emmett nečte myšlenky. Doufám, že Edward už to nezaslechl. Pořád mě táhl někam pryč, šel na mě moc rychle, několikrát jsem zakopla, a kdyby mě tak silně netáhl dál, určitě bych spadla. Takhle mě dotáhl kousek za příjezdovou cestu před domem a tam zastavil.

„Tak šup, vylez mi na záda.“ Zazubil se na mě.

„C-cože?“ Cože mu mám? Vylézt na záda? Proč?“

„Edward říkal, že takhle to bylo s Bellou lepší. Než by někam došli jejím tempem… Tak šup!“

„Ale, ale proč?“ Pořád jsem nechápala ten účel.

„Ach jo. Neptej se a uvidíš.“ K ničemu jsem se neměla. Jak mu mám asi vylézt na záda?! Vždyť je tak obrovský! Když viděl, že se k ničemu nemám, chytil mě za obě ruce a vysadil si mě na záda sám. Leknutím jsem vyjekla.

„Co se děje? Už se mě bojíš? Už sis to rozmyslela?“ dobíral si mě.

„Jasně, že ne!“ vypálila jsem.

„Jen jsem se trochu lekla.“ Zasmál se svým typickým smíchem, až se začal celý otřásat. Ještě aby mě ze sebe setřásl, to tak! Pevně jsem se ho chytila rukama i nohama. Uchechtl se tomu.

„Správně, pevně se chyť. Jedem!“ zahlásil a rozběhl se. Takovou rychlostí! Ani jsem neviděla ostře stromy kolem sebe! Jasper říkal, že jsou rychlí, hodně rychlí, ale nečekala jsem, že jsou až takhle rychlí! Nejdřív jsem se té rychlosti bála a tak jsem radši zavřela oči. Emmett nic neříkal, jen běžel dál a dál. Jak dlouho ještě?! Odvážila jsem se otevřít oči. A jak se najednou můj názor na tuhle jízdu změnil! Už se tolik nebojím. Vlastně už se nebojím vůbec! Nejednou se mi rozmazané barvy kolem začaly líbit. Začala jsem mít radost z té rychlosti, síly. Nádhera! Je to prostě úžasné! Teď se alespoň na chvíli necítím jako ubohý slabý obyčejný člověk. Jak jsem najednou ráda, že mě vytáhl ven! Musela jsem se tomu zasmát.

„Líbí?“ zeptal se Emm.

„Jasně, že jo!“ vyhrkla jsem nadšeně. Najednou Emmett z ničeho nic zpomalil a já uslyšela nějaký divný zvuk. Nějaké vrčení. A znovu! Bylo hlasitější než před tím! Co je to? Ať je to co chce, je to blíž.

„Carlie, uklidni se! Není se čeho bát. Je to jen grizzly. Neboj se.“ Jenom grizzly?! A jak on vůbec může vědět, že se bojím, copak je Jasper?!

„J-jenom grizzly říkáš? No, to mě hned uklidnilo,“ vložila jsem do toho ironii.

„A jak ty vůbec víš, že mám strach?! Copak jsi Jasper?“ Byla jsem dost vyděšená.

„Ale no tak! Vždyť jsem ti říkal, jak jsem lovil medvědy. No, a grizzlyho mám nejradši.“ A zazubil se svým sebejistým úsměvem. To jako myslí vážně? Že zabije grizzlyho?! Je blázen to nikdy nemůže dokázat! Srdce mi tlouklo jako o život. A nejenom o můj. Bála jsem se i o Emmetta. Bála jsem se až tak, že jsem zapomněla, že mi Jasper vlastně vysvětloval, že jsou o hodně silnější, než nějaký grizzly, že jsou o hodně rychlejší a tyhle další věci. Doma jsem tomu věřila. Teď mi to spíš připadalo jako neskutečná blbost.

„Carlie, vážně! Uklidni se, prosím. Neboj se. Nemusím být ani Jasper. Srdce ti snad za chvíli vyskočí z hrudníku.“ Aha. Tak takhle to ví. No jo, dokonalý sluch. Na to jsem od strachu taky zapomněla. Stejně jako na svojí minulost, blesklo mi hlavou.

„Tak, a jsme tady. Ten medvěd je tu sám. Zvládl bych jich klidně víc, ale takhle je to pro nás lepší. Jsi v bezpečí. Tak slez.“ Slézt? Teď?! Instinktivně jsem se ho čapla ještě silněji. No tak Carlie! Nebudeš přece za sraba! Pusť se ho! Chtěla jsem se pustit, ale svaly jakoby mi ztuhly. Nohy ani ruce mě neposlouchaly. Emmett se zasmál.

„Tak ty se strachy nepustíš, jo?“

„Já, já nevím, proč to nejde!“ panikařila jsem. Zase se mi začal smát a sundal si mě ze zad. Jak mě postavil na zem, zavrávorala jsem a spadla na zadek. Super, zas se mi bude smát. A rozesmál se, jak taky jinak.

„Copak, Carlie, zase se ti noha zachytila na nějaký žvejce?“ prohlásil mezi záchvaty smíchu. Zpražila jsem ho zlým pohledem. Nezdálo se, že by ho to nějak vykolejilo, a řehtal se mi dál. Super.

„Tak hele. Posaď se tady u toho stromu a koukej, jestli teda chceš. Já toho méďu přilákám sem.“ Ušklíbl se a zmizel. Ještě za ním bylo slyšet občasné zachechtání. Na tváři se mi usadil naštvaný škleb, ale hned se změnil na ustaraný výraz. Bručení medvěda se přibližovalo. Ale mezi medvědími zvuky jsem zaslechla i něco jiného. Nějaké jiné vrčení. Děsivější. Až mi z toho běhal mráz po zádech. Co je to druhé? Je mi to povědomé. Stejné vrčení jsem slyšela, když jsem nedávno poslouchala cizí rozhovor doma… Oba ty zvuky byly pořád blíž a blíž, až jsem konečně uviděla obrovského hnědého medvěda. Zády jsem se, co nejvíc namáčkla na strom, a dělala, že tu nejsem. Nechtěla jsem, aby si mě ten medvěd všiml. Ale nezdálo se, že bych ho nějak zajímala. Před něčím couval. Couval před Emmettem. Medvěd na něj otevíral svojí obrovskou tlamu a najednou mi ten normálně obrovský Emmett nepřipadal nijak obrovský. Grizzly si stoupal na zadní a viditelně se snažil Emmetta zastrašit. Ale nepomáhalo to. Zase se ozvalo to neznámé vrčení. Ale co to?! To vrčí… Emmett? No vážně! Ozvalo se to znovu. Ten zvuk mohl vydávat jedině on! Upíři snad vrčí? O tom mi ale nikdo nic neříkal… Ale asi je to tak. Medvěd před Emmettem pořád ustupoval, v očích měl strach… chudinka malý! Po tom, co jsem viděla tohle, jsem se o Emmetta tak nějak přestala bát. Má hodně navrch. Chudák medvěd. Ale přece kdyby nelovili zvířata, byli by jejich potravou lidé. A kdyby nelovili nic, nepřežili by. Ale jsou přece nesmrtelní! Ale zase asi nemůžou hladovět. To po nich nikdo nemůže chtít. Na to se ještě musím zeptat…

„Tak pojď, méďo. Bude to rychlý, to ti slibuju. Nejsem tyran,“ rozmlouval Emmett s vystrašeným zvířetem. Medvěd pořád ustupoval dozadu, až najednou narazil do stromu, který se silně otřásl.  Otočil se, aby se podíval, do čeho to vrazil, a Emmett mu skočil po krku. Grizzly vztekle zabručel a snažil se ho setřást. Emmett po mně blýsknul očima a zahryzl se medvědovi někam do krku. Zavřela jsem oči. Tohle asi vidět nemusím. Když jsem oči znovu otevřela, Emmett držel mrtvolu medvěda za kůži na krku. Ale aspoň nikde není žádná krev. Zkoprněle jsem seděla pod stromem a zírala na ně. Na chvilku jsem znovu zavřela oči. Kdyby to nebyl medvěd, byl by to člověk, opakovala jsem si v duchu do kola. Když jsem je pak otevřela, seděl přede mnou Emmett.

„Je ti dobře?“ Zmateně jsem pokukovala střídavě po něm a po tom, co bývalo medvědem.

„Nebojíš se mě teď, že ne?“ Jasně že se ho nebojím. Teda… mám respekt, to jo, ale nebojím se.

„Bojíš…,“ konstatoval, když nepřicházela odpověď, „možná, že měli pravdu. Tohle asi není pro lidi.“

„Ne, ne, to je v pohodě. Já jsem chtěla jít. Děkuju, žes mě vzal s sebou.“ A pokusila jsem se ze sebe vyloudit něco jako pousmání.

„Ale bojíš se mě, že jo?“ Vypadal zklamaně.

„Ne, nebojím. Věřím ti. A vím, že kdyby to nebyli medvědi, byli by to lidé. Takže v pohodě.“ Snažila jsem se tolik nemračit, pousmát se, snad se mi to i povedlo.

„Tak dobře. Už jsem ti ukázal, jak upíři loví. Víš, co od nás čekat. Počkej tady ještě chvilku,“ přikázal mi. Než jsem se ho stihla zeptat, kam jde, už někam táhnul toho medvěda. Aha, asi ho musí někam schovat.

„Tak, jde se domů!“ zahlásil, když se vrátil a mrknul na mě. Doufám, že to mrknutí neznamenalo něco jako „vylez mi zase na záda“. Pořád si neumím představit, jak to mám bez jeho pomoci asi udělat. Koukal na mě zlatohnědýma přemýšlivýma očima.

„No…“ Nevěděla jsem, jak mu to mám vysvětlit, aby se mi zase nesmál, nebo tak nějak.

„Aha.“ Poťouchle se ušklíbl. Asi to pochopil.

„Tak jo, pomůžu ti nahoru,“ prohlásil a zase si mě vysadil na záda. Rozešel se a už už se chtěl rozběhnout, když jsem ho zarazila.

„Počkej. Předtím, než zase poběžíme… řekni mi, jak jsme daleko od Forks?“

„No, já nevím přesně. Ale řekl bych tak… kolem 200 km. Proč?“

„200… kilometrů?“ vypadlo ze mě ohromeně.

„Jo, proč ne?“

„No já nevím… Je to tak daleko a běželi jsme jenom chvilku. A…“

„No, běželi jsme tak 45 minut…“

„Tři čtvrtě hodiny???“ Vždyť mi to přišlo jako chvilička!

„No jasně, co se ti nezdá? Ve Forks medvědi přece nežijou. A ukazovat ti lov srnky… no nevím.“ Srnku? Tak roztomilé zvířátko. Ach jo. Nic proti medvědům, ale radši medvěd než srnka.

„Jo, jasně. Dík. Jenom mě překvapilo, jak jsi rychlý.“

„Jazz ti to neříkal?“

„Ale jo, říkal, že jste hodně rychlí. Ale kdo měl tušit, že až takhle rychlí!“

„Pche,“ zašklebil se, „a to mám na zádech ještě tebe. Tak můžeme?“

„No, asi jo…“ Ještě jsem se ani pořádně nestačila chytit a už běžel. Zase jsme si užívala tu jízdu. Už žádný strach! Taky chci takhle umět běhat. Taky chci být tak neskutečně krásná a silná! Chci být upírem! I to lovení zvířat bych přežila! Ta třičtvrtěhodinka cestu zpátky mi taky uběhla pěkně rychle. Emmett zastavil před domem. Nešel dál.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„No… po pravdě se mi tam moc nechce. Jasper na nás kouká z okna. A tváří se hodně nakvašeně. Vidíš to? Nechce se mi s ním hádat.“ A ukázal na jedno z obrovských oken. Jo, je tam Jasper. Asi. Ale abych viděla výraz jeho obličeje, byl příliš daleko.

„No, vidím ho v okně, ale nevidím jak se tváří…“

„Aha. No jo, lidskej zrak, já zapomněl. Prostě je určitě naštvanej. A já se s ním hádat nehodlám. Jestli chceš jít domů, běž, ale já nejdu.“ Nechce jít domů? Ale má tam Rose přece! Sice nakvašenou, ale to je teď fuk. Kam by asi tak šel?

„A co Rose?“ Snažila jsem se ho dostat domů. Kdybych se vrátila bez něj, asi by moc nadšená nebyla.

„Cože?“ Nepochopil to.

„No máš tam přece Rose, ty vtipálku! Kdybych se vrátila a ty nikde, asi by to její sympatie vůči mně nezvedlo. Běž za ní domů. Zavřeš se s ní a tam za tebou Jazz snad nepude, ne?“

„Hm,“ uvažoval, „to máš asi pravdu. Nechce se mi tam, ale je tam Rosie…“ Ještě chvilku nad tím přemýšlel.

„Jdeme!“ zahlásil a rozešel se svižným krokem. Už jsme prošli vchodovými dveřmi, když mi došlo, že mu vlastně pořád sedím na zádech. Asi bych měla slézt, napadlo mě. Ale takhle za chůze to nezvládnu!

„Ehm, Emm…“ začala jsem, když jsem si uvědomila, že jsme jen kousíček ode dveří do obýváku. Ne! Je moc vysoký a dveře moc nízké a já… Musím rychle sklonit hlavu, jinak při té jeho rychlé chůzi schytám pořádnou šlupku do hlavy! Prásk! Nestihla jsem to. Zatmělo se mi před očima. Sjela jsem mu ze zad jak shnilá hruška. Bezva. Vím, že jsem dopadla na zem. A dál… nevím.

Začala jsem vnímat hlasy.

„Emmette, já tě uškrtím! Ona s tebou přežije cestu na lov, přežije se koukat, jak vraždíš medvěda, dokonce přežije i cestu domů a ty jí zmrzačíš dveřmi?! Dveřmi kvůli tvojí výšce?! To se mi snad jenom zdá!“ vyčítal mu Jasper. Chudák Emm. A to jsem ho přesvědčovala, ať jde domů za Rose, že mu Jasper dá pokoj. A on tady teď musí sedět a poslouchat další a další výčitky. Ach jo. Otevřela jsem oči a posadila jsem se. Au! Moje hlava! Jak jsem se posadila, na chvilku se mi zase zatmělo před očima a do klína mi spadl studený obklad z čela. Zmateně jsem pokukovala kolem a zjistila jsem, že jsem na sedačce v obýváku.

„Carlie, jsi v pořádku?“ zeptal se Carlisle a dřepl si ke mně. V pořádku?! Hlava mi třeští, jako bych na ni spadla, ne se do ní praštila.

„Myslím, že jo, ale bolí mě hlava…“ Au! Sykla jsem bolestí. Ono to bolí dokonce, i když mluvím!

„No, to se ani nedivím. Emmett s tebou švihnul slušně. Není zvyklý trávit čas s lidmi,“ vpálil mu do tváře Edward. No to snad ne! Teď ještě i on! Přestaň, Edwarde! Okřikla jsem ho v duchu. Zamračila jsem se na něj. On mi věnoval zmatený výraz a víc to neřešil, naštěstí.

„Říkala jsem, že neměla jít.“ Rosalie mi věnovala ne příliš přátelský pohled. Ach jo. Pak se naštvaně podívala na Emmetta.  Je mi ho líto. Jsou tu na něj naštvaní hned tři lidi. A kvůli komu? Kvůli mně.

„Promiň, Carlie, je mi to líto, nechtěl jsem ti nijak ublížit. Jen prostě nejsem zvyklej, že někdo z rodiny je tak křehký a zranitelný. Edward má pravdu.“ Ne, ne, ne! Ať si to nedává za vinu!

„To nevadí, nebylo to schválně. A jsem fakt ráda, že jsem mohla jít s tebou na lov. Děkuju.“ A pokusila jsem se usmát, i když to v sobě asi mělo nádech bolesti. Švihla jsem sebou zpátky do lehu. Takhle ta hlava bolí míň.

„To ale nic nemění na tom, žes to, Emme, nezvládnul! Ublížils jí!“ štěkal na něj Jasper.

„Jo, to jsem ublížil. Uznávám to. Ale nebylo to schválně. A neublížil jsem jí tím horším způsobem.“

„No tak! Přestaňte!“ okřikla je Esmé.

„Nebudete se tu hádat! Jaspere, stalo se snad Carlie něco vážného? Ne! Bude v pořádku. A ty, Emmette, nepřipomínej pořád Jasperovi, jak je to pro něj těžké. On to ví přece sám nejlíp! Takže se už nehádejte, nechte to plavat,“ vyřešila to za ně. I když proti nim Esmé působí tak jemně, zranitelněji, má u nich autoritu. Už se nehádali. Jakoby byla jejich skutečná mamka. Esmé mi přinesla deku a hodila ji na mě. Byla jsem jí vděčná. Zachumlala jsem se teda do deky a usadila jsem se pohodlně na pohovce. Carlisle zapnul televizi na kanálu CNN.

„Tak co je dnes nového ve světě?“ plácnul jakoby mimochodem a zadíval se do zpráv. Nijak mě to nezajímalo, a tak jsem nechala svoje myšlenky odběhnout někam jinam. Přemýšlela jsem nad svojí noční můrou. Nad černými plášti. Teď už mi to do sebe zapadalo všechno trochu víc… Ale pořád nechápu… Z přemýšlení mě vytrhla řeč reportéra CNN.

„Předevčírem v odpoledních hodinách se v nákupním centru v Seattlu udála nezvyklá věc. Byla brutálně napadena jedna dívka, která zde nakupovala. Co se stalo, vám poví sama. Zde je rozhovor s napadenou dívkou.“ Televize blikla a na obrazovce se zjevil ten hrozný obličej Juliet! Pořád měla na sobě ten svůj růžový vypasovaný topík. Ale nebyl stejný. Byl roztrhaný a špinavý! A měla rozmazané to svoje dokonalé líčení. Na nose měla něco jako náplast. Proboha, co se jí stalo? Tohle Rose na svědomí nemá. Vypadá hrozně!

„Tak slečno, povězte nám, co se událo předevčírem ve Westlake Center?“

„Já-já šla jsem na toaletu a-a potom se tam zjevil nádherný kluk! Měl vypracované tělo a působil mile. Ale on… vrhl se na mě a odtáhl mě do jiné odlehlé uličky a chtěl mě znásilnit! A pak z ničeho nic se tam objevila asi jeho vysoká blonďatá přítelkyně, rozzuřeně ke mně přišla a uhodila mě! Ta měla tak obrovskou sílu! A zlomila mi nos!“ A hystericky se rozbrečela. Cože?! Taková lež! Vždyť to vůbec není pravda! Jakoby toho nebylo dost, reportér pokračoval.

„Zde je záznam z bezpečnostní kamery ve Westlake Center.“ A na obrazovce naskočil černobílý obraz toho, jak Rose čapla tu nádheru za to její tílečko, a vrazila jí facku. To, co se dělo předtím, tam samozřejmě nebylo. Nebylo tam nic z toho, jak Juliet oblézá Emma. Bylo tam jen to, jak jí Rose vrazila facku. A pak tam byla vidět naše skupinka, jak tam bezradně postáváme. Ještěže záznam z kamery není kvalitní a není nám vidět do tváře.

„Případ vyšetřuje policie, pátrá se po pachateli a jeho přítelkyni. Popis útočníka zatím není blíže znám. Více informací k tomuto případu v zítřejších televizních novinách. Děkuji za pozornost, nyní však k další události.“ Dál už jsem CNN nevnímala. Tomu nevěřím! To přece nemohla udělat! Taková lež! Vždyť až na tu facku od Rose není pravda ani jedna jediná věc! Lhářka! Kdyby tady byla zlomila bych jí ten noc ještě napodruhé! Takový vztek jsem na ni měla. Ale ne! V tom mi to došlo. Carlisle s Esmé se o tom doví díky CNN, ne od nás! No, to je průšvih. Přece jsme se domlouvali, že jim to musíme říct my. Jejda. Podívala jsem se na ostatní. Tvářili se jako sochy. Tváře jim úplně zkameněly. Carlisle s Esmé nevěřícně zírali do televize. Potom otočili svoje obličeje na Rosalie sedící Emmovi na klíně. Carlisle na ně zíral a neměl slov. Pak se konečně vymáčkl.

„To, to jste vy? Tak takhle probíhaly vaše nákupy?!“ Jej. Je fakt naštvaný. Zíral na Emmetta. Ten nepatrně přikývl.

„Ale není to…“ začal, ale Carlisle ho hned přerušil.

„Proč jste mi to neřekli hned?! Zklamali jste mě. Myslel jsem, že jste zodpovědní…“

8. kapitola 10. kapitola

Autor: orionka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomnění - kapitola 9.: