Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomnění - kapitola 8.

18.02.2011 (21:45) • orionka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 901×

Vzbudila jsem se a vyletěla jsem do sedu. Uf, byl to jenom zlý sen.  Ale to, o čem se bavili Edward, Jasper a Emmett před nákupním centrem v Seattlu sen nebyl. Bavili se o tom, že jsem další člověk. Nerozumím sice tomu, jak to mysleli, ale nahání mi to strach. Teprve teď jsem si uvědomila, že už nejsem v Edwardově stříbrném Volvu, ale doma ve svojí posteli. Kolem mě je tma – musím se kouknout na hodiny. Jenže ty v pokoji nemám. Rozsvítila jsem si tedy lampičku na nočním stolku, že se vydám dolů kouknout, kolik je hodin.

Rozhlídla jsem se po pokojíčku a na toaletním stolku jsem uviděla neznámou krabičku. Čas mě najednou nějak přestal zajímat. Přišla jsem k ní, vzala ji do ruky, prozkoumala a odnesla si ji zpátky do postele. Pod světlem lampičky jsem podle obrázku poznala, že je to mobil. No to ne! Nemůžou mi přece dát mobil… Někdo otevřel dveře a já leknutím nadskočila. Je to Emmett.

„Lekla ses mě?“

„Ne,“ lhala jsem.

„Noták, lhát stejně neumíš. Promiň.“

„V pohodě.“

„Taky jsem se ti chtěl omluvit za to v tom Seattlu. Byl jsem vůl. Ale kdyby ses viděla, jak ses natáhla tomu Jazzovi do náruče!“ Vypadal, že ho to upřímně mrzí, ale koutky úst mu při vzpomínce na naše nákupy stejně malinko zacukaly. Ale nahodil svůj Emmettovský výraz a byla jsem prostě v háji. Neměla jsem slov. Když viděl, že se k ničemu nemám, pokračoval sám.

„Prostě mě to mrzí, nechtěl jsem na tebe bejt tak hnusnej.“ Malinko jsem se uchechtla představě, jak jsem asi musela vypadat. Koutky se mu zase povytáhly do šibalského úsměvu.

„Odpuštěno,“ zazubila jsem se na něj. „Stejně nevím, proč jsem se rozbrečela jak malý dítě. Jsem za to na sebe naštvaná…“ Uchechtnul se.

„Kdybys slyšela, jak si mě za to potom Jasper před obchoďákem podal!“

„Slyšela.“ Vykulil na mě oči.

„Slyšela? Vždyť jsi vypadala, že nic nevnímáš. Ani k tomu autu jsi nedošla sama, vždyť tě tam musel Jazz doslova dotáhnout.“

„Ale já jsem vnímala váš rozhovor z auta.“

„Takže jsi slyšela i to ostatní…“

„Slyšela. Slyšela jsem o Volturiových.“

„Aha.“ Teď! Teď! řvala jsem na sebe v duchu. Teď máš příležitost se o nich něco dozvědět.

„Co jsou zač?“ Emmett vypadal zamyšleně.

„Hm? Ptala ses na něco?“

„Co jsou zač? Ti V-Volturiovi?“ Už jenom jejich jméno mi nahání hrůzu. Představila jsem si sen, nebo spíš můru, se kterou jsem se dnes probudila. Má to s nimi snad něco společného? Po zádech mi přejel mráz. Emmett chvíli váhal.

„No, oni jsou něco jako… já nevím. Carlisle nebo Edward ti o nich řeknou víc. Nevím, jak bych ti to vysvětlil…“ Očividně se tady vykrucuje z odpovědi. Jenže jak ho mám donutit mluvit? Takže pokračovat otázkou co to znamenalo, když mluvili o „dalším člověku“ asi nemá smysl.

„No, tak doufám, že mi odpouštíš,“ dodal ještě, když se zvedal k odchodu.

„Mobil jako odškodný – to není tak zlý, co myslíš?“ Blýsknul po mně očima. Teď jsem vyvalila zase oči já na něj. Zbláznil se snad? To je mobil od něj jenom za to, že si ze mě utahoval? To nemůžu, nemůžu si ho nechat.

„Emmette, neblázni, to snad nemyslíš vážně.“

„Myslím, proč ne?“ upřímně se divil.

„Protože dát mi mobil jenom protože… protože sis ze mě utahoval… to přece nejde!“

„Ale jo, jde.“ A zase ta jeho pusa od ucha k uchu. Poplácal mě po zádech a odcházel.

„Ale…“ protestovala jsem.

„Nestěžuj si, dobrou noc.“  A je fuč. No teda! Tohle bych si nikdy nepomyslela. Až ho znovu uvidím, uškrtím ho za to! Ach jo. Vždyť už do mě investovali tolik peněz… Ale asi jim to nemá smysl vymlouvat. Fajn. Tak jsem se teda pustila do rozbalování. Z krabice se vyklubal mobil s dotykovým displejem, barva šedočerná v kombinaci se stříbrnou. Hm… má vkus, to se mu musí nechat. Anebo snad vybíral s Alice? Dala jsem do mobilu simku, zapla ho a nastavila základní věci. Hrát si s ním budu až zítra. Začetla jsem se do návodu, chci zjistit, co všechno od něj můžu čekat. Hm… mms, wi-fi, bluetooth, rádio, mp3, foťák, video, paměť 20 GB, GPS, měření teploty… měření teploty? K čemu mi to bude? Nevadí. Jejda, ten asi nebyl zrovna nejlevnější… Mobil jsem nastavila, aby si hodiny nastavoval automaticky. Uáááh. Musela jsem si zívnout, jsem docela unavená, pokračovala bych ve spaní. Koukla jsem se na ten mobil, kolik je hodin. Hlásí 3 hodiny ráno. Tak to jdu spát. Lehla jsem si, zachumlala jsem se do peřiny a hned usnula. Moje noční můra pokračovala.

„Carlisle, Carlisle, ty se nepoučíš,“ vyčítal mu černý plášť.

„Další člověk,“ řekl si pro sebe, tentokrát to už nebyla otázka. Černé pláště mi naháněly hrůzu, ale jeden malý asi nejvíc. Nevím, proč mi nejmenší z nich nahání největší hrůzu, ale je to tak.

„Tak co s ní provedeme?“ promluvil zase ten Carlisleův „přítel“. A podíval se na mě. Na čele mi vyvstal ledový pot.

„Uvidíme…“ dořekl to a plavným krokem se ke mně pomaličku přibližoval, jako by chtěl to napětí ještě zvětšit. Měla jsem pocit, že se asi zblázním! Chytila jsem Nessie za ruku a s hrůzou v očích sledovala, jak se ten stín přibližuje. Zmocňuje se mě smrtelný strach a černý plášť je blíž a blíž…

Zase jsem se probudila s trhnutím. Fuj! Já už nechci! Už nechci mít žádné noční můry! Tohle už ne! Proč mě pronásledujou takovéhle sny? A co znamená to „další člověk“? Začínám mít strach. A vůbec… co je moje rodina zač? Přece obyčejní lidé nejsou tak dokonale krásní, rychlí, šikovní… Ani ty modelky na plakátech se jim nevyrovnají. Vypadají proti nim jako trapné napodobeniny ideálu krásy. Potom jsou tu další věci. Například jejich studený dotek. Cullenovi mají tak studený dotek! To prodavačky v obchodě, když mi podávaly další a další oblečení tedy neměly. Ani jedna. Potom je tu další věc – barva očí. U nikoho z těch lidí jsem neviděla tak nádhernou barvu očí jako má moje rodina! Že mají všichni stejné oči je jedna věc, ale že se jim barva mění na černou?! To mi neříkejte, že je to normální. Musím zjistit, co jsou zač. Že by… že by snad nebyli lidé? To by potom sedělo to slovní spojení „další člověk“, ale to je přece blbost, nebo ne? Musím něco zjistit. Určitě nejsou obyčejní. Jak by taky mohli být, když nejí… Alespoň v mojí přítomnosti. Teď jsou čtyři hodiny ráno. To jsem spala jen hodinu? No, ani se nedivím. Pocítila jsem žízeň. Vstala jsem z postele, že se dojdu napít dolů do kuchyně, doufám, že nikoho nevzbudím.

Otevřela jsem dveře a vydala se ke schodišti. Už jsem chtěla sejít dolů, když jsem uslyšela hlasy. Ve čtyři ráno?! Sedla jsem si na schody a zaposlouchala se do rozhovoru. Uslyšela jsem Emmetta.

„No… já jsem vážně nechtěl. Zapomněl jsem, že jsme s Rose nebyli delší dobu na lovu. Nedošlo mi, že žíznivá bude ještě výbušnější. Vždyť normálně by ji to jen pěkně štvalo, ale facku by jí kvůli utajení nedala.“

„To asi ne, jenže stalo se. Pochybuju, že to lidi nechaj jen tak. A taky pochybuju, že ta holka jim nedá tvůj podrobný popis, svalouši,“ odpověděl mu Jasper se slyšitelným úšklebkem.

„Hele ticho, jo?! Chtěl jsem jen vymáčknout z Rosie trochu tý žárlivosti. Jak jsem měl vědět, že má v úmyslu to, co měla? Já nečtu myšlenky jako Edík!“

„Jenže tohle jsi, milý Emmettku, mohl pochopit i bez čtení myšlenek. Vždyť se tam z tebe málem složila!“ vrátil mu to Edward. Sakriš… myšlenky. Snažila jsem se na nic nemyslet, aby to Edward neslyšel, to bych potom měla po poslouchání.

„No jo, no jo, vždyť jsem uznal, že to byl špatnej nápad,“ bránil se Emmett.

„No, každopádně Carlisle z nás nebude mít radost, až se to dozví,“ konstatoval Edward.

„No to jo,“ souhlasil Jasper, „ale nejdřív musíme promyslet, jak mu to říct. A určitě by se to měl dozvědět od nás, ne od Ara nebo Jane, až sem přijdou.“

„To je jasné, taky to budeme muset probrat i s Alice, Rose a Bellou…“ uvažoval Edward.

„Jo, a to mi připomíná,“ začal Jasper, „až se vzbudí, měl by sis to, Emme, jít žehlit taky u někoho jinýho, než je Rose…“

„Tam už jsem byl před hodinou,“ setřel ho Emmett.

„Tys ji vzbudil? Tak to teda nevím, jestli ti to odpustí,“ dobíral si ho Jasper.

„Nevzbudil! Nechal jsem jí na stolku krabičku s tim mobilem. No a za chvíli jsem od ní z pokoje uslyšel, že se vzbudila – dýchala dost nepravidelně, asi se jí zdála nějaká můra. Tak jsem si řek, že za ní zajdu a budu si to žehlit i slovně. Když jsem otevřel dveře, dost se mě lekla…“

„Jo ták… ani se jí nedivím, že se tě lekla,“ dobírá si ho Jazz dál.

„Hele ticho! Vsadím se, že když jsi jí ty, majore, našel v lese s tim ubožákem a jen tak z ničeho nic ho z ní odtáhl a urval mu ruku, taky se tě musela leknout!“ Co?! Urval ruku?!

„Ona si to nepamatuje. Byla v bezvědomí… Škoda, že mi utekl a já mu urval jenom ruku!“ Zezdola se ozvalo… zavrčení? A hlasy se jakoby zrychlily a ztišily. Achjo, ujely mi myšlenky a Edward je určitě uslyšel. Ale co to vrčení? Co to bylo? Možná nějaké zvíře zvenku… Asi nejspíš jo. Vydala jsem se zpátky do pokoje s tím, že usnu. Jenže to už se nedalo. Celý zbytek noci, možná bych měla spíš říct rána, jsem byla vzhůru. Prostě jsem nemohla usnout, musela jsem přemýšlet. Nad čím je asi jasné. Tohle předstírání spánku jsem vydržela do osmi ráno. Potom jsem vstala, oblékla se a šla jsem do koupelny. Pak jsem sešla dolů na snídani, ale místo Esmé tam dneska byla Alice. Pozdravily jsme se a ona se pustila do přípravy mojí snídaně – pochybuju, že bude jíst se mnou.

„To je dobrý, Alice, něco si zvládnu připravit sama.“

„Ne, ne, Esmé mě pověřila, nemůžu ji zklamat! A kromě toho mě to docela baví.“

„No dobře,“ kapitulovala jsem, „a kde je vlastně Esmé?“

„Jela s ostatními stanovat, zůstali jsme tu jen já s Jasperem a ty.“ Stanování? To znamená lesy, louky, přírodu… chtěla bych jet s nimi.

„Aha. A kdy se vrátí?“

„Pravděpodobně zítra brzo ráno, jen takový jednodenní výlet…“ Hm, to znamená, že Edward je taky pryč. Ne, že by mi vadil, mám ho ráda, ale mít alespoň jeden den hlavu pro sebe, to zní jako super nabídka. Takže si můžu přemýšlet o čem chci. Najedla jsem se, poděkovala Alice a pak jsme se společně vydaly do obýváku za Jasperem. Pozdravila jsem a pohodlně se usadila na sedačce. V televizi dávali nějaký baseballový zápas. Nijak mě to nezajímalo, ale do pokoje se mi jít nechtělo, a tak jsem jen tak bezmyšlenkovitě zírala do obrazovky.

„Taky bychom si zase někdy mohli zahrát baseball,“ zasnil se Jasper.

„To bychom mohli. Naposledy jsme ho hráli, když se Bella seznámila s Edwardem. Jenže…“

„Jasně, až potom samozřejmě. Ale třeba to nebude trvat tak dlouho. Alespoň podle toho, co říkal Edward. Ale pořád je tu možnost, že…“ Co? Ničemu nerozumím. Zase.

„Můžete mi říct, o čem se tady vlastně bavíte?“ zeptala jsem se jich nechápavě.

„O baseballu přece,“ utřel mě Jasper a věnoval mi nevinný výraz. Fajn. O baseballu se bavili na začátku. Jasně. Ale já myslela to, o čem se baví teď. No, radši už budu mlčet.

„Carlie, vážně sis za celou tu dobu na nic nevzpomněla? Myslím z tvojí minulosti,“ zeptal se z ničeho nic Jasper.

„Ne, nevzpomněla, proč? Měla bych?“

„No Carlisle si původně myslel, že si vzpomeneš. Ale když sis ani po takové době nevzpomněla…“

„Nevím. Pořád nic. A nemyslím si, že by se to někdy mělo změnit. Jen se mi občas zdají sny, neznámé sny, ale mám pocit, jako bych to už někdy zažila. Ale nikdy si nevzpomenu, že by to bylo z mojí minulosti nebo tak.“

„Aha. No, pamatuješ si, jak ses jednou v noci vzbudila, a řekla mi, že už nechceš spát, protože nechceš další noční můry?“

„Pamatuju.“

„Tak ze snu, jsi říkala něco jako Jesse. Jako bys někoho volala. Neříká ti to jméno nic?“ Jesse. Pamatuju si, že v tom snu se mi ten kluk líbil. Pamatuju si celý ten sen.

„To jméno je mi povědomé, ale na nic kromě toho snu si nevzpomenu.“

„Mluvil jsem o tom s Carlislem. Ten říkal, že to možná byl někdo z tvojí minulosti, že si možná vzpomeneš. Když ti to ale nepomohlo…“

„Já souhlasím s Carlie, myslím si, že si nevzpomene. V její budoucnosti nic takového nevidím.“ Teď mám příležitost něco zjistit o sobě. O tom, jak mě Jasper vlastně zachránil.

„Jaspere, co se vlastně stalo? Jak jsi mě zachránil?“

„No, dobře. Povím ti to teda celé od začátku.“ Usadila jsem se do pohodlnější polohy a podívala se na Alice, potom na něj. Zvědavě mě pozoroval. Kývla jsem na něj hlavou a Jasper začal vyprávět.

„Byli jsme s Alice na dovolené poblíž jezera Lake of the Woods. Chtěli jsme si spolu prostě vyrazit někam, kde budeme sami – na nějaké odlehlejší místo. No a tak jsme vybrali stát Minnesota – je odtud docela daleko a my se chtěli podívat někam dál. Jednou šla Alice něco zařizovat do města a já zůstal sám, tak jsem si řekl, že se půjdu projít. Nejdřív jsem se procházel kolem jezera a pak jsem šel do lesa. Lesy mám fakt rád. Jsou tak klidné… vyprchají tam z tebe veškeré špatné pocity.“ Přitom vrhl významný pohled na Alice.

„Tak jsem se procházel po lese a uslyšel jsem tě křičet něco jako: ,Zabij mě! Něco udělej. Nenechávej mě tu jen tak ležet sakra!´. Ale to už jsem ti vlastně jednou říkal. Zbytek znáš. Ty jsi byla v bezvědomí a já tě přinesl k domku, kde jsme po tu dobu s Alice bydleli. Nevěděli jsme co s tebou, tak jsme zavolali Carlisleovi. Ten přijel, jak nejrychleji to bylo možné. Už jsi byla v bezvědomí týden a pořád ses neprobírala. Carlisle už ztrácel naději. Rozhodli jsme, že tě převezeme sem do Forks, kde bydlíme, protože je tu nemocnice, kde pracuje, takže tu měl více možností. No a asi po dvou dnech ve Forks už ses probrala.“ Zajímavý příběh. Ale proč mě neodvezli do nemocnice někde poblíž?

„Takže… já jsem odněkud z Minnesoty?“

„No, nevíme to jistě. Bylo to někde na hranicích Spojených států a Kanady. Ale podle přízvuku budeš nejspíš ze Států. Ani tenhle příběh ti nepomohl vzpomenout si? Vůbec na nic?“

„Ne. Vůbec nic. Ale… proč jste mě nemohli odvézt do nemocnice v Minnesotě?“ Povzdechl si a podíval se na Alice. Ta jen pokrčila rameny.

„Jednou se to dozvíš. Slibuju.“ Aha. Zase nejasná odpověď. Co jiného jsem mohla čekat. Pocítila jsem zklamání.

„Vím, že jsi zklamaná, ale nebylo by dobré něco uspěchat.“ Super.

„Jo, to je v pohodě,“ lhala jsem a on to ví. Jenže co jiného jsem měla říct? Potom jsme ještě několik hodin seděli v obýváku u televize a povídali si. O oběd se mi zase postarala Alice, přinesla mi porci steaku s hranolkami z restaurace. Najedla jsem se a pocítila únavu. Jsem unavená, ale spát se mi nechce. Docela ráda bych si něco přečetla. Jenže nemám žádné knížky. Tak jsem se zeptala Alice. Ta mě dovedla do Carlisleovy pracovny.

„Tady je hodně knížek, ale skoro všechny jsou o medicíně. Potom tady v rohu je ten zbytek, který s lékařstvím nic společného nemá. Kdybys tady nic nenašla, můžeš se podívat ještě do pokoje k Belle, to je ten hned vedle. Carlisle má trochu staromódnější vkus než Bella.“ Od knížek jsem se za ní otočila, že jí poděkuju, ale už byla pryč. No já, nevím, není mi zrovna dvakrát po chuti prohrabávat Carlisleovy věci, když tu není. Ach jo. Tak jsem ty knížky jen zběžně přelétla očima. Samá medicína a lékařství. Ach jo, jak mám tady něco vybrat. Koukla jsem se teda na ty knížky, které Alice nazvala „zbytek“.  Romeo a Julie, Na Větrné hůrce, Hamlet, Macbeth… Prostě takové ty klasiky. No, to teda nevím, co si vyberu. Většina z těch knížek vypadala, jako by byla alespoň 200 let stará. Tlusté kožené vazby, zažloutlé listy… Potom tu byly jejich protiklady – na pohled skoro úplně nové knížky, působící dojmem, že právě vyšly z tisku. Ale to bylo hlavně u těch lékařských knížek. U těchhle „klasik“ byly takové ty obyčejné, ani nové ani staré. Tak jsem se jimi tak prohrabávala, když jsem narazila na jednu hodně zajímavou. Takovou knížku bych tu teda vážně nečekala. Quileutské legendy. Legendy. Super, to zní dobře. Záhady a tak… to mám ráda. Tak jsem si tu knížku prohlížela a přemýšlela, jestli ji mám otevřít. Přece jenom mě hlodalo svědomí. Je to přece Carlisleova knížka a já nemám právo hrabat se mu ve věcech. Ale zvědavost zvítězila nad výčitkami svědomí a knížku jsem si vzala do pokojíčku. Tam jsem se rozvalila na postel a pustila se do čtení. V knížce se psaly legendy o nějakých vlcích. Tedy abych byla přesnější, o nějakých lidech, co se mění na vlky. A že jejich největší nepřátelé jsou nějací studení. Nejvíc mě však zaujal odstavec, který ty studené v úvodu knížky popisoval.

Studení jsou velmi rychlí, divocí a nebezpeční. Mají ledovou a velmi tvrdou kůži, na dotek podobnou mramoru. Živí se výhradně lidskou krví, a proto mají rudé oční duhovky. Když je začne spalovat žízeň po krvi, jejich rudé duhovky zčernají. Quileutští předkové s nimi měli už odedávna spory, neboť studení ubližovali jejich blízkým. Studení svou kořist lákají na svou nadpozemskou krásu, dokonalost a vůni. Jejich pach je vůní však jen pro člověka. Pro duchovního bojovníka je to nesnesitelný nasládlý, štiplavý zápach. Oběť se však bohužel pozdě dozví, co jsou studení doopravdy zač. Oběť neuprchne, protože studení jsou velmi rychlí. Kořist nemůže nijak ublížit studenému, protože jsou nezničitelní, nesmrtelní. Studení nestárnou, jsou uvězněni ve věčnosti. Jediné, co je může zabít, je oheň. Pokud jim někdo urve jakoukoli část těla, urvaná část se za malý okamžik zase připojí ke zbytku těla. Jediný způsob, jak je zabít, je tedy rozervat je na kousky a ostatky jejich těla zapálit. To jediné je dokáže zabít.

Zůstala jsem na tu knížku zírat. Jen tak jsem tam seděla a nevěřila vlastním očím. Je to možné? Je možné, že by moje rodina měla něco společného s těmi studenými? Nebo dokonce že… jsou studení? Ten popis… sedí na ně dokonale! Listovala jsem knížkou dál a jen tak narychlo jsem prolítla stránky očima. Všechno, co jsem zachytila, dokonale sedělo na Cullenovy. Všechno. Takže jestli to dobře chápu, moje rodina je něco jako… upíři??? A zase mi v hlavě naskočila ta otázka, která mi naskočila už tolikrát. Je to možné? Asi ano. Ale vždyť jsou to jenom nějaké legendy! Jenže v realitě to fakt vypadá jako v té knížce. Tak proč, proč se mi tomu tak moc nechce věřit? I když jsou to jenom legendy… pověsti… začínala jsem jim věřit.

Bez hnutí jsem seděla na posteli a nebyla schopná ani pohybu, ani odtrhnout svoje myšlenky jinam. V té knize se přece píše, že se ti studení živí krví. Lidskou. Teď už mi pojem „další člověk“ dává dokonalý smysl. Oni se živí lidskou krví. A já s nimi bydlím. Bydlím s nimi a jsem člověk. Ale ta jejich opatrnost vůči mně… Vím, že by se mě teď měl zmocňovat panický strach, ale nezmocňuje. Nevím proč. Nejspíš nejsem normální. Nikdy jsem nebyla. Nemůžou mě chtít… chtít co? Sníst? Ne, spíš vypít. Nemůžou. To by přece už dávno udělali. Jasper by mě nezachránil v lese. Nepřinesl by mě k Alice a Carlisleovi. Zabil by mě. Ale to on neudělal. Místo toho mě zachránil. Kdyby mi chtěli ublížit, přece by mě nebrali na nákupy. Alice by nezáleželo na tom, jak vypadám. Jo, jasně, všechno v té knížce na ně sedí. Až na jedno. Podle knihy mají mít červené až krvavě rudé oči. A to teda moje rodina určitě nemá! Mají přece nádherné zlatohnědé oči. A mění se jim na černé, to sice ano, ale nikdy neměli rudé oči. Co teď? Co mám dělat? Mám jít dolů za Jasperem a Alice a říct jim, že vím, co jsou zač? A vím to vůbec? Je ta kniha pravdivá? No, po pravdě se mi do toho moc nechce. Ale bude lepší to udělat, až tu budou všichni? Nevím. Musím si to promyslet. Přemýšlela jsem nad tím dlouho. Venku už dávno byla tma a já jsem pořád přemýšlela. Nevím, jak dlouho jsem tam bez pohybu seděla nad tou knížkou. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešel Jasper.

Nehýbala jsem se. Prostě jsem nemohla. Zvlášť ne teď, když byl tady on. Jasper. Jasper – studený. Studený, nebo upír? To studený zní prostě nějak divně, nemůžu si pomoct. Zastavil se přede mnou a mlčel. Věděla jsem, že mě měří zvědavým pohledem. Konečně jsem odlepila oči od knížky a podívala jsem se na něj. Na tváři se mu usadil šokovaný výraz. Posadil se ke mně, podíval se na mě, potom si vzal knihu do ruky a podíval se na její přebal. Položil ji zpátky. Podíval se mi do očí. Neměla jsem strach, nebála jsem se. Jen jsem byla hodně zmatená. V poslední době toho na mě prostě bylo moc. Dověděla jsem se, že Edward čte myšlenky, že Nessie myšlenky vnukne a že Jasper ovládá emoce. A teď najednou další šok v podobě potvrzení mých „špatných“ předsudků. Tak jsme tak mlčky zírali na knihu a na sebe navzájem, až Jasper prolomil ticho.

„Takže to víš…“ Takže je to pravda! Ta kniha nelže! Oni jsou vážně upíři! I když jsem v duchu řvala, jen jsem přikývla. Mluvit se prostě nedalo. Nastala nepříjemně dlouhá chvíle mlčení. Konečně jsem se zmohla něco říct.

„T-takže… ty jsi… vy všichni jste… fakt… studení?“  Jen přikývl.

„Nebo jste upíři?“

„Je jedno, jak tomu říkáš, je to jedno a to samé.“ Chápavě jsem přikývla a nadechla se, že ze sebe dostanu otázku ohledně jejich potravy, ale Jasper mě zarazil.

„Bojíš se?“

„Ne,“ odpověděla jsem po pravdě. Už už jsem se nadechovala ke svojí otázce, když mě zarazil znovu.

„Dřív, než se začneš vyptávat, bych ti rád řekl, že my nejsme stejní jako ti v té knize. My nezabíjíme lidi. Živíme se jen zvířecí krví. Samozřejmě, že je těžké, až skoro nemožné, odolávat lidské krvi, ale zvládáme to. Všichni v naší rodině.“ Tak tohle mi vyrazilo dech. Je to skoro nemožné, ale přece to zvládají. Proč? Proč si takhle ztěžují život?

„Proč?“ hlesla jsem.

„Protože nechceme být zrůdy, monstra. Nechceme být vrazi. Asi si myslíš, že je to zbytečnost, ale není. Možná, že to jednoho dne pochopíš…“ Cože? Jak pochopím? Sotva mi všechno začalo dávat smysl, už je tu zase něco, čemu nerozumím.

„Nechápu…“ Povzdechla jsem si. Taky si povzdechl.

„Dobře. Stejně to už víš…“ A začal vysvětlovat. Vysvětlil mi všechno od proměny přes novorozené upíry až k sebeovládání a jejich život mezi lidmi. Taky mi vysvětlil, že těch, kteří nezabíjí lidi je opravdu málo. Seděli jsme tam hodně dlouho a on celou dobu vysvětloval. Ke konci našeho rozhovoru už jsem byla tak unavená, že jsem usínala.

„Tak, to je zatím všechno důležité. Zbytek se dozvíš někdy příště, teď už jsi unavená, měla bys jít spát.“

„Jasně, už jdu.“ Neprotestovala jsem. To hlavní, co mi vrtalo hlavou tak dlouho, už jsem se dozvěděla. Popřál mi dobrou noc a měl se k odchodu.

„Jaspere?“ zavolala jsem za ním a on se otočil.

„Ano?“

„Děkuju, žes mi to všechno vysvětlil.“

„Není zač,“ usmál se a odešel. Ještě jsem chviličku přemýšlela o tom, co jsem se dozvěděla, ale usnula jsem téměř okamžitě.

7. kapitola 9. kapitola

Autor: orionka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomnění - kapitola 8.: