Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomnění - Kapitola 7.

09.02.2011 (16:45) • orionka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1100×

Nechápala jsem, jak to Emmett mohl Rose udělat! Copak nechápe, jak moc jí to asi ubližuje? Copak si nevšiml jejího nešťastného výrazu? Vlastně se Rosalii docela divím, že se na místě nerozbrečela, i když… To by byla moje reakce – reakce obyčejného člověka s malým sebevědomím. Od Rosalie jsem čekala tak trochu něco jiného. Vždyť je přece tak nádherná, úchvatná, doslova nadpozemská! Kam se ta fiflena hrabe, k čertu? Od Rose bych spíš čekala, že ji prostě nějak „utře“. Zkrátka, že si tohle nenechá líbit. Ale ona tam jen seděla a nevěřícně zírala za jejím milovaným. Já jsem v podstatě dělala to samé, jen jsem střídala pohled mezi nimi oběma. Koukla jsem po ostatních. Ti všichni stále zírají za Emmem.

První, kdo odvrátil zrak, byl Jasper. Podíval se na mě a ve tváři mu bylo znát něco jako… Já nevím, překvapení? Potom se kouknul na Rose, která stále zírala směrem za Emmettem a na tváři se mu viditelně usadily obavy. Po pár vteřinách se probrali z „transu“ i Edward, Bella a Alice. Rosalie zatím ne. Jasper s Edwardem se ve stejnou chvíli podívali směrem, kudy odešel Emmett s tou nánou. A ve stejnou chvíli se jim oběma na tváři usadil pobavený výraz. Rosalie jejich pobavené výrazy neunikly. Zpražila je pohledem, ale na tváři pořád ten ustaraný výraz, ne naštvaný.

„Rosie, klid. O Emmetta se neboj, ta krasotinka ho nepřitahuje ani v nejmenším! Cítí se jen pobavený, a i když se to snaží skrýt, tak je v hloubi duše znechucený.“

„Jo?! A proč s ní teda šel za roh?“

„Sice to dělám nerad, takhle mu zkazit vtípek, ale podle mě to vůči tobě není fér. Prostě tě chce jen trošku pozlobit, Rosalie. Chce z tebe dostat špetku žárlivosti. Promiň, Emmette.“ Edward se přidal k Jasperovi. Rose nevypadala, že by ji to příliš uklidnilo.

„Panebože, proč? Vždyť snad nepotřebuju žárlit, zrovna dneska… Kdykoli jindy by mě to štvalo, ale dneska? Dneska mě to vytáčí přímo nesnesitelně!!!“ Její černé oči doslova žhnuly. Edward se na ni starostlivě podíval. Ty černé oči… Musím přijít na to, v čem je háček. Že by nosila kontaktní čočky?

„Rosalie, jak dlouho jsi nebyla…?“

„Dva týdny, dnes jsem chtěla jít.“

„Nechceš jet domů?“

„Ne!“ Skoro to na něj zařvala. A zase nic nechápu. Zase mi tu někde uniká podstata věci. Copak Rose taky čte myšlenky? Pochybuju. Jen ví, o čem Edward mluví, já bohužel ne. Alice se na tváři usadil nepřítomný výraz. Je jí snad špatně?

„Alice?“ Nic.

„Alice, není ti… není ti špatně?“ Neodpovídá. Začínám se o ni docela bát. Co se jí děje?

„Jaspere, co je s Alice?“ zeptala jsem se ho s obavou v hlase.

„Nejspíš má nějakou vizi, za chvíli se z toho dostane a řekne nám, co viděla.“ Aha. No, ale vážně, vypadá snad ještě pobledlejší, než je normálně. A to je co říct. V tom se náhle probrala, podívala se na Rose a koutky úst se jí povytáhly do úsměvu.

„Rose?“ oslovila ji Alice.

„Rose? Rosalie, vnímej mě! No tak, Rose!“ Rose se konečně na chvíli probrala ze zamyšlení.

„Co je?“ Je navztekaná a já se jí ani nedivím.

„Jaspere, a ty mi neposílej žádné vlny klidu, laskavě!“

„Vlny klidu?“ Teď jsem to nevydržela já a prostě mi ta otázka jaksi ujela. Ups. Alice, Jasper, Rosalie, Edward a Bella si vyměnili významné pohledy a jen Renesmé se na mě podívala, jako bych se zbláznila.

„Ty nevíš, že strejda Jasper cítí tvoje pocity, a taky ti je může změnit?“ zeptala se mě svým nevinným dětským hláskem. I když ne až tak dětským, jak bych čekala, jakým jsem ji slyšela mluvit naposledy. Pořádně jsem si ji prohlédla a… No ne! Ona snad vážně vyrostla! Aspoň o takových 10 centimetrů určitě. Super, takže čemu se věnovat dřív? Nessie, Jasper, Nessie, Jasper… Jasper. Podívala jsem se na něj.

„T-ty máš taky nějakou… nějakou schopnost? Vnímat pocity druhých?“ Nevěřícně jsem na něj zírala. Povzdechl si.

„Tak jo, ať to víš. Ano, mám podobně jako Alice a Edward dar. Jaký má můj dar účinek, už jsi mnohokrát pocítila na vlastní kůži. Například, když…“

„Když jsem se poprvé probudila a tys mě s Carlislem pořád přesvědčoval, abych spala. A i když se mi třeba spát nechtělo, usnula jsem, protože tys mi přivodil pocit únavy…“

„Přesně.“

„Takže tři z vás mají dar. N-nebo vás je víc?“ Zase jsem se zakoktala. Vůbec se s nimi nemůžu rovnat! Nehodím se k nim… Nastala nepříjemná chvíle ticha. Po chvíli se ozvala Bella.

„No, vlastně pět z nás.“ Málem to se mnou šlehlo na zem. Pět?! Pět z devíti? Nevěřícně jsem na ni zírala. Zase. Neměla jsem slov, a tak začala sama.

„Já umím něco jako… snad by se dalo říct… štít? Nic tím vlastně nezískám, je to dobré spíš na obranu.“ Vůbec jsem nechápala, jak to myslí, co mi tu vlastně vykládá. Nejspíš si toho všimla, a tak pokračovala.

„Funguje to asi takhle. Některé talenty ostatních na mě nefungují, například Edwardův. Edward mi do hlavy nevidí jako ostatním. Jinak třeba Aliciin talent funguje, Jasperův taky, nevíme, proč to tak je.“

Á, tak teď už konečně chápu, milý Edwarde, jak to s tebou dokáže vydržet! Ano, tahle uštěpačná myšlenka byla věnovaná právě jemu, začínám se učit žít s tím, že ani ve svojí hlavě nemám soukromí. Edward mě za moji poznámku obdařil na oko naštvaným pohledem. Hmm… tohle mě baví, mít tuhle možnost – takhle bezeslovně je pošťuchovat.

„No a… kdo je ten pátý?“ Moje zvědavost mi prostě nedala pokoj.

„Já!“ vykřikla nadšeně Nessie.

„Předvedu ti to,“ oznámila mi nadšeně. Svojí malou ručkou se mě dotkla na tváři. Co se bude dít? Co mám čekat? Najednou se mi před očima udělal obrázek, jak spokojeně sedíme všichni doma v obýváku, do kterého z venku dopadá pár slunečních paprsků. Co je to? Cizí představa v hlavě? Nejdřív jsem byla docela vyděšená, ale uklidnila jsem se a poddala se té představě. Byla jsem překvapená, že na tomhle obrázku vypadám tak nějak… jinak. Že k nim… zapadám? Je to možné? V té představě jsem se na sebe tedy podívala pozorněji. Byla jsem až nezvykle bledá. Ale… krásná? A ty oči? Stejný odstín jako všichni ostatní! Na místech, kam mi dopadaly sluneční paprsky, se moje kůže lehce třpytila. Co to? Na sobě mám nějaké lehké letní šaty, nádherné šatičky! Takže asi výběr Alice, usoudila jsem a pousmála se. Nessie pustila můj obličej a ta představa se mi vytratila. Zůstane mi ale v paměti, tím jsem si jistá.

„Nádhera,“ vydechla jsem a podívala se na usmívající se Nessie.

„Líbilo se ti to?“ Doslova září nadšením.

„Tohle bych si moc přála, Carlie, prosím, prosím, zůstaneš s námi, že jo?“ Zůstat s nimi? Vždyť s nimi bydlím, kam bych chodila. Navíc jsem fakt ráda, že mám rodinu, že někam patřím.

„Jasně, Nessie. Líbila se mi ta představa, jenže… jak to, že jsem k vám zapadala?“ Nessie po mně hodila tázavý výraz. V tom jsem si všimla, jak Edward střelil pohledem po servírce. A moje otázka zůstala viset ve vzduchu bez odpovědi.

„Poslouchá nás,“ tiše poznamenal, tak abychom to slyšeli jen my a kývnul hlavou k servírce. Vtom jsem si vzpomněla na Rose. Byla jsem tak zabraná do rozhovoru ohledně zvláštních schopností, které mají, že jsem na ni úplně zapomněla. Na tváři má pořád ten nepřítomný zadumaný výraz.

„Zaplatíme,“ oznámil Jasper servírce. Jak odcházela, Edward nám tiše něco pošeptal.

„Měli bychom jít, slyšela útržky našeho rozhovoru a vrtá jí to hlavou. A taky pokukuje po Jasperovi. A už mě ty její hříšné myšlenky fakt nebaví.“ Servírka se vrátila s účtenkou a se slaďounkým úsměvem ji podala Jazzovi. Ten si od ní vzal účtenku a ouha! Z ruky mu vypadl papírek s číslem! Servírka jedna prohnaná! Jazzovi roztomile zacukaly koutky, podal jí peníze i s vypadlým číslem a poděkoval. Servírka celá zrudla. A já se jí nedivím. Takový trapas! Škoda, že tu není Emmett. To by bylo něco pro něj. Safryš…

„Tak jdeme? Carlie, Rose, vstávat!“ Probral mě z přemýšlení Jasper. Obě jsme se na sebe koukly, vstaly jsme a vyrazily za ostatními.

„To jako jdeme pryč, jo?“ Rose byla najednou ještě zmatenější, určitě kvůli Emmettovi, tím jsem si jistá.

„No asi bychom měli…,“ odpovídal Jasper.

„Rose, uklidni se. Emmett je prostě velký vtipálek, občas mu prostě ujede nevhodný vtip. Jako bys ho neznala! S tou nádherou nic mít nechce, to tě ujišťuju.“ Teď se do toho pustila Alice. To je fajn, jak se tady chlubí svými super schopnostmi a já jim tady můžu závidět. Jako by nestačily ty rozdíly viditelné na první pohled. Dobře, není to tak, že bych jim jejich talenty nepřála, že bych jim je přímo záviděla. Emmett, Rose, Carlisle a Esmé to přece taky musí nějak zvládat a žádnou závist jsem si u nich nikdy nevšimla. Ale stejně! Přijde, mi, že jsou na svoje talenty tak zvyklí. Co kdyby je prostě neměli? Jak by se asi zatvářili, kdyby se schopnosti najednou vypařily? Aspoň na chvilku! Lákavá představa… Alice dál klidnila spolu s Jasperem a Edwardem Rose.

„Já v jeho budoucnosti vidím jen a jen tebe. S ní se jen…“ Alice chtěla něco říct, jenže nedořekla.

„Ááá,“ vypískla místo toho potichu. Rose po ní okamžitě střelila pohledem.

„Co je? Co je Alice? Ona ho… dostala ho? Co mi tajíš? Edwarde, co mi tají?“

„Ne, ne,“ naříkala Alice, „já… já nevidím!“ Zatvářila se vážné sklíčeně. Cože? Jak se to mohlo stát? Že nevidí budoucnost? Jak?

„Edwarde, co mi Alice nechce říct? Já dneska vážně nemám moc trpělivosti! Já, já, nechci tam jít, jenže…“

„Rose, nechoď tam, zůstaň tady s námi,“ špitla Bella.

„Tak co se, sakra, děje, Edwarde?“ Teprve teď jsem si všimla, jak se tváří. Oči vyvalené, ústa dokořán… Vypadal, jako by mu uletěly včely.

„J-já nevím!“ Doslova se zajíkal!

„Jak to? Jak to, že nevíš?“

„Já ho neslyším, nikoho neslyším!“

„Cože? Co je to za blbost?“ nechápala Rose. A já taky ne. Jasperův výraz byl hodně podobný tomu Edwardovu, když promluvil.

„Není to blbost. Já necítím ničí pocity. Jen svoje. To je… To je nádhera! Takový odpočinek. Tohle jsem tak dlouho nezažil, taková volnost!“ Jako jediný z nich jásal. Cože?! Zbláznil se snad? I když cítit ty negativní emoce asi není až tak fajn. Ale jak se to mohlo stát? Z mých úvah mě vytrhla Rosalie, když najednou prudce přidala do kroku a šla někam za roh, směrem za Emmettem. Vyděšeně jsem na ni zírala. Alice zase nahodila svůj nepřítomný výraz. Že by se jí schopnost vrátila? Doufám, že jo!

„Rose, počkej! Děláš hloupost! Už je všechno v pořádku!“ Alice se snažila Rose zastavit – marně. Byla dávno v tahu. Všichni jsme se zvedli a šli za ní. Lidi kolem na nás zírali jako na zjevení. No, ani se jim moc nedivím. Nasadili jsme svižné tempo a Jasper nás vedl. Nechápu, jak to dokázal, když Rose dávno nebyla nikde na obzoru, ale budiž, na zvláštnosti si zvykám rychle.

Najednou jsme zahnuli do nějaké uličky za prosklenými dveřmi. Těsně za dveřmi stála Rose, zírala na Emmetta, kterého oblézala ta „sexy dračice“. Nejsem žádný konverzativec, co se týče těchhle věcí, ale tohle je vážně nechutné. Juliet - bez trička - lepící se na Emmetta, mu postupně prsty přejížděla od zápěstí, přes předloktí, po ramena, hruď a tak dál. Doslova mě vytáčela. Prostě jediný, komu Emmett patří, je Rosalie. Rose stála před námi bez hnutí. Emmett už se tvářil docela znuděně, bylo na něm vidět, že chce jít co nejdál od té vtěrky. Podíval se na naši skupinku, která přišla kvůli němu, potom zaostřil na Rose a obličej se mu stáhl do bolestné grimasy.

„Já mu to říkal.“ Edward mu věnoval úšklebek a nám poznámku. Emmett ji od sebe už asi podesáté odstrčil, Juliet si nás všimla teprve teď. I když se zatvářila víc než šokovaně, a při pohledu na Rose i vyděšeně, rozkřikla se na nás.

„Co si myslíte, že tu děláte?! Nevidíte snad, že rušíte v nejlepším? Řekni jim něco, Emmí!“ zapištěla tím svým ječákem.

„Sorry, Juliet, nemám jim co říct. Možná tak – děkuju, že jste mě konečně přišli zachránit. Sorry, puso, ale tvoje chování mluví za vše.“

„C-co cože?“ blekotala Juliet. „Vždyť… Vždyť si se mnou šel a…“

„Jo, to jsem šel, jenže kvůli tomu, že se mi v hlavě vyklubal jeden z mejch supr plánů, a potřeboval jsem to sehrát tak, aby to vypadalo přesvědčivě. Jenže tebe nezajímalo nic jinýho, jenom to, jak se mi dostat jazykem do pusy, rukama pod tričko a dál. Takže, sbohem.“ Zazubil se na ni, odstrčil ji, a prošel chodbou přímo k Rose, přitulil si ji do svojí obrovské náruče, políbil ji do vlasů a šeptal jí do ouška.

„Omlouvám se. Omlouvám se ti, ty moje malá žárlivko, Rosie.“ Stoupl si za Rosalie a zezadu jí obmotal svoje ruce kolem pasu. Rose pořád v šoku nehybně stála. Jo! Takhle je to správně! Dobře, Emmette… Tohle se mi líbí. Juliet to ale jen tak nenechala. Uraženě přišla až před Rose.

„C-co si vůbec o sobě myslíš ty-ty…“ vmetla jí do tváře, ale očividně jí docházely slova, „ty potvoro! Myslíš si, jak je mi hrozně líto, že mě nechal? Pchá! Ten tvůj povrchní steroidní nabušenec? Vůbec mě nezajímá! Jen jsem si chtěla užít.“ A myslela si, že si jen tak odkráčí. Bez úhony. To jsem si ostatně myslela taky. Jenže všechno se zvrtlo jinak. Rosalie se náhle vysmekla Emmettovi z náruče, popadla Juliet za to její tílečko s výstřihem a vrazila jí. Facku? Ona jí vážně dala facku? Všechno se událo v takové rychlosti, že jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem viděla dobře.

„Rose!“ Emmett ji znovu bleskově uvěznil ve své náruči.

„To nesmíš! Uklidni se, prosím.“ Potom jí ještě něco pošeptal do ucha, tomu už jsem nerozuměla. Vyjukaně jsem je pozorovala. Rose už se uklidnila, na tváři ale pořád měla ten zuřivý výraz. Juliet s hlesnutím klesla k zemi dosedu, opřela se o zeď a jednou rukou se držela za nos. Rose jí zlomila nos? Ta musí mít pořádnou ránu! Za vteřinku ruce vystřídala, jednou se opřela o zem a zůstala tam po ní krvavá stopa. Udělalo se mi trochu mdlo. Krev nesnáším. Radši jsem svůj pohled odvrátila k Rosalie.

„Urážet mě nebudeš, ty nádhero jedna. Ale urážet mi Emmetta?! Nikdy!“ Wow, teda z Rose mám fakt respekt. Řekla to s takovým opovržením… Bella se podívala na Juliet, pak na Edwarda.

„Neměli bychom…“ Věnovala Edwardovi tázavý pohled. Ostatní po sobě zmateně pokukovali a… To se mi asi zdá?! Oni mají všichni černé oči? Černé? Vždyť… Třeba Jasper je měl ještě před chvílí určitě zlatohnědé! Tím jsem si jistá. Všechny jsem si je prohlídla. No teda… Fakt mají všichni černé oči až na Nessie, ta má svoje tmavě hnědé, a Edwarda, ten má pořád svoje krásné zlatohnědé.

„Měli. Zavoláme jí pomoc, jen co odsud vypadneme,“ odpověděl Belle místo Edwarda přiškrceně Jasper. Rosalie se nebojím, to tedy vážně ne, ale… tohle bylo něco. Běhá mi z toho mráz po zádech.

„Pojď, Rose, jdeme.“ Emmett vzal Rose za ruku a táhnul ji pryč.

Nebyla jsem schopná slova. Zůstala jsem tam stát a zírala na zraněnou Juliet. Bylo mi jí… já nevím… líto? Je to vůbec možné? Vtom mě kdosi popadl za ruku a táhnul pryč.

„Jsi až moc mírumilovná, víš? Ta lítost z tebe doslova sálá.“ Hm, takže nejspíš Jasper. Neodpovídala jsem mu, nejsem toho teď schopná. Táhnul mě někam pryč, nevnímala jsem kam. Doslova mě dotáhl do Edwardova auta, tam mě usadil, připoutal a zabouchnul za mnou dveře. Až do teď jsem se nemohla pohnout. Teď jsem pootočila hlavu a z okýnka auta jsem viděla venku stát Edwarda, Jaspera a Emmetta, jak se o něčem dohadují. Z auta byl jejich rozhovor slyšet sice slabě, ale i tak srozumitelně.

„Sorry, Emmette, ale ty seš fakt vůl! Za tohle nás teda Carlisle nepochválí!“ vyčítal mu tu příhodu s Juliet Jasper.

„Já vím, dneska mám nějakej špatnej den. Mám pořád nějaký přiblblý vtípky, který se absolutně nehodí. Omlouvám se.“ Zatvářil se tak zmučeně! Hodil po nich ten zmučený výraz, který u mě tak zabírá. Na ně ale očividně nezabral.

„To teda! Už s tou Carlie jsi to malinko přepískl, nemyslíš?“

„Já vím, mrzí mě to. Té se doma taky musím ještě znovu omluvit…“

„To ano, ale uvědomuješ si, že to, že tý holce Rose zlomila nos, neprojde bez povšimnutí lidí? A co to znamená?! Že nás svou návštěvou můžou poctít naši přátelé z Itálie - Volturiovi! Uvědomuješ si, doufám, jak velké nebezpečí to je? A nejen pro Carlie! My ji samozřejmě budeme chránit a z toho vyplývá nebezpečí i pro nás. Je to člověk! Už druhý v naší rodině za tak krátkou dobu! Jsem si jistý, že tentokrát se neslitují jako nad Bellou. Už tehdy s tím měli značné problémy, pokud si to nepamatuješ!“ Teď se do něj pustil i Edward. O čem to mluví? Kdo jsou Volturiovi? To jméno už jsem přece jednou slyšela, když jsem se poprvé probudila a pod Jasperovým darem znovu usínala. Emmettovi se v obličeji objevilo zděšení.

Jak druhý člověk v rodině? Copak oni nejsou lidé? Vím, že o tom občas sama pochybuju, ale… Tak trochu doufám, že jsou to jen moje absurdní pochybnosti. Ale přece nejsou zlí! Ne, to nejsou, tím jsem si jistá, to by se nechovali tak mile.

„Bože, já jsem vůl. Proč, proč, proč si mě nezastavil?!“ vyčítal Emmett Edwardovi.

„Pokoušel jsem se, jenže když milého Emmetta něco chytne, tak lehce ho to nepustí!“ Věnoval mu kyselý obličej.

„Emme, Edwarde, to je teď jedno, vyřešíme to v klidu doma s Carlislem. Ještě nás někdo uslyší. Teď zavolám té holce sanitku a mobil i se simkou tady vyhodím, aby nás nemohla stopovat policie,“ utnul jejich výměnu názorů Jasper. Odešel o kousek dál a telefonoval. Už jsem neslyšela, co říkal, protože Edward mezitím nasedl k nám do auta a nastartoval motor. Na druhé auto jsme nečekali. Zatím jsme ujeli jen kousek cesty domů, já jsem jen nepřítomně sledovala ubíhající krajinu. Teprve teď jsem si všimla, že jedeme nějak moc rychle! Podívala jsem se Edwardovi přes rameno na tachometr. Zděšeně jsem vypískla. Dvě stě padesát kilometrů za hodinu!

„Edwarde, možná bys měl trošku zpomalit,“ trefila to Bella. Mrkla na mě dozadu. Auto viditelně zpomalilo. Ručička ale pořád ukazovala sto osmdesát kilometrů za hodinu. On je asi blázen, chce nás snad zabít? Už ale s prosbou o zpomalení otravovat nebudu a nějak to zvládnu, umanula jsem si. Trochu jsem se uklidnila a přemýšlela o dnešku. Byl vážně divný. Nejdřív ten Emmett, potom Rosaliina facka… Potom ten rozhovor před autem – o nějakých Volturiových. Kdo asi jsou? Představa, že by mohli jakkoli ublížit mojí rodině mi doslova drásala srdce. Jak jsem tak přemýšlela, začala na mě dopadat únava. A usnula jsem.

Stojím s Nessie na nějaké obrovské louce. Neznám ji. Před námi stojí v řadě celá naše rodina. Jako by nás chtěla chránit. Nevím proč, ale bojím se. Škvírou mezi Alice a Emmettem jsem uviděla nějaké postavy v černých pláštích. Je jich sedm. Jde z nich docela strach.

„Rád tě zase vidím, Carlisle,“ promluvil jeden z černých plášťů.

„Já tebe také, můj příteli.“ Přátelsky se objali, ale černý plášť při pohledu na mě jako by zkameněl.

„Ale no tak, Carlisle? Další?“ Bála jsem se ještě víc.

6. kapitola 8. kapitola

Autor: orionka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomnění - Kapitola 7.: