Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomnění - kapitola 6.

02.02.2011 (09:00) • orionka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1122×

I když mi Jasper sliboval brzo ráno budíček, žádný se nekonal, vzbudila jsem se pěkně sama od sebe. V pokoji jsem zase sama, takže mám čas na svoje myšlenky.

Všímala jsem si rozdílů mezi sebou a mezi mojí rodinou stále víc a víc. Kromě věcí, které jsou na první pohled jasné, jsou tu i další, které na první pohled vidět nejsou, jako například moje neohrabanost oproti nim, to jak oni dokážou rychle mluvit, kolik si toho dokážou zapamatovat… A taky mi hlavou začínala vrtat další věc – za tu dobu, co jsem se u Cullenových doma probudila, dali mi jméno a začínala jsem žít svůj nový život, jsem nikoho z nich neviděla ani jednou jedinkrát jíst. Vždy mě odbyli s tím, že už dávno jedli, nebo podobně. Ale je možné, že si ty rozdíly mezi „normálními“ lidmi a Cullenovými jenom namlouvám? Vždyť jsem vlastně obyčejné lidi ani neviděla. To, že jsou tak jiní, soudím vlastně jen podle toho, jak jsem oproti nim jiná já. Obyčejné lidi s nimi vlastně porovnávat ani nemůžu. Takže jsem tady ta nenormální já nebo oni? Musím to nějak zjistit… nějak musím získat možnost je porovnat… Mám to! Alice! Chce mě s nimi vzít na nákupy! Super. Takže až půjdeme nakupovat, budu mít oči na stopkách.

Tak jsem si tak pěkně naplánovala, jak je budu pozorovat a porovnávat, a ono nic. Můj plán mi zkazil Carlisle. Podle něj je prý pro mě totiž moc brzy, abych mohla jít na tak rušné místo, jako je nákupní centrum. Že prý se ještě musím trošku zotavit, že za týden to bude lepší. Já jsem se jenom ušklíbala, Alice dělala to samé. Jsem si jistá, že mi to Alice na sto procent vynahradí a nic mi neujde. A taky jsem se nemýlila.

Přesně za týden ode dne, kdy Carlisle prohlásil, že nákupy pro mě budou vhodné až za týden, mě brzy ráno vzbudil Emmett:

„Carlie? Carlie… No tak! Vstávej! Jede se nakupovat!“ I když jsem ospalá, neuniknul mi ani jeden jeho úšklebek, ani jedno jediné protočení očí. Tvářil se, jako by kousnul do citronu, no vážně!

„Emmette, ani nemysli na to, že bys zkusil Alice obelhat.“ Objevil se ve dveřích Edward. „A pokusil se něco sehrát s ní.“ Kývnul hlavou směrem ke mně.

„A proč ne,“ nesouhlasně mu odporoval a přidal další úšklebek,„za pokus nic nedám.“

„Jak myslíš, ale já tě varoval.“ Pokus o obelhání Alice zní sice krásně, ale já chci mít možnost je porovnávat s ostatními lidmi. Edward se na mě zamračeně podíval. Zase. Nechápu proč. Ale na nákupy se docela těším.

„Za deset minut máme všichni sraz dole v garáži,“oznámil Edward. Garáž? Deset minut! Vždyť jsem jenom v noční košili, proboha! Vylítla jsem z postele, hrábla po džínech a tričku od Alice a začala jsem se do toho honem soukat. Edward s Emmem mě pozorovali s pobaveným výrazem ve tváři. Už se měli k odchodu, když se ozval Edward.

„Carlie, klidně na tebe po…“ A zbytek jeho věty už jsem nevnímala, protože jak jsem pospíchala ke stolku se zrcadlem, co mi tu od Alice přibyl, zakopla jsem o vlastní nohu, zavrávorala a spadla na zem. Emmett vykulil oči, až jsem se bála, že mu snad vypadnou. Měl co dělat, aby se mi nesmál, to na něm bylo vidět. Ale aspoň se snaží, i když nevěřím, že to vydrží. Ach jo. Já jsem vážně nemehlo. Nevím proč, ale představila jsem si toho vysmátého Emmetta na svém místě, že zakopl o vlastní nohu a svalil se na zem. A jaký by se mu v obličeji asi usadil výraz! No, to by stálo za to. Začala jsem se potichu pochechtávat. Edward se podíval na mě, pak na Emmetta snažícího se nesmát a vyprskl smíchy. To už Emmett ovšem nevydržel a celý dům se začal otřásat jeho hurónským smíchem. Vážně to vypadá, že Edward snad umí číst myšlenky. A jak jsem si to pomyslela, zmrzl milému Edíkovi úsměv na tváři. No, dobře, vím, že je to blbost, ale stejně. Stejně tak je blbost, že může být někdo tak neskutečně krásný… No nic, musím sebou hodit. Emm s Edwardem se mezitím vytratili, takže další trapas snad nehrozí.

Konečně jsem se dostala k tomu zrcadlu a chystala jsem se něco udělat s účesem, když dveřmi prošla Alice.

„Ne, ne, ne. Sundej si to oblečení! Přece si ho nevezmeš třetí den po sobě. Něco jsem ti přinesla.“ A s úsměvem mi podala krabici. Otevřela jsem ji a v ní byly nádherné, tmavě modré letní šatičky. „Alice,“ hlesla jsem, „jsou nádherné!“ Na víc jsem se zatím nezmohla.

„Zkus si je.“ Poslechla jsem ji a stoupla si před velké zrcadlo, které mi tu taky přibylo, jak jsem si až teď všimla. Nádhera. Teda samozřejmě nevypadám tak krásně jako Alice, ale na to, že jsem to já, je to super. Aspoň myslím. A ty šaty se mi vážně líbí.

„Úžasný. Alice, moc ti děkuju!“ Na tváři se jí roztančil spokojený úsměv.

„Jo, sluší ti. Já jsem viděla, že se ti budou líbit. A hele! Musíme být dole za dvě minuty! Pojď se mnou dolů do koupelny, já tě učešu a namaluju. Ne, že bych tě podceňovala, ale jak tě znám, tak ti to bude dlouho trvat a stejně si nedokážeš vybrat správné odstíny.“ Jo, s tím musím souhlasit, tak jsem se nechala odvést dolů do větší koupelny. Pomalu jsem si začínala zvykat na luxus, který má moje rodinka doma. Alice kolem mě skákala jako na pérkách, pořád mě obcházela s kulmou, když skončila s účesem, pokračovala líčením. Make-upem mě nalíčila co nejméně, a pak už jsem jen cítila, jak jí ruce rychle jezdí po mých očních víčkách různými štětečky.

„Hotovo,“ prohlásila. Odtáhla se ode mě, prohlídla si mě a hodnotila.

„Sluší ti to.“ S úsměvem na tváři mě přistrčila před zrcadlo.

„Tak co říkáš?“ Musím uznat, že v oblečení a kosmetice se vážně vyzná, protože jsem v zrcadle uviděla úplně jiného člověka, než jsem za posledních pár dní zvyklá vídat v zrcadle. A líbí se mi to.

„Děkuju.“ Víc jsem ze sebe nedostala. Tak moc mě dojalo, že se snaží ze mě udělat člověka, který by k nim alespoň trošku ladil.

„Není zač, ale teď už máme dvě minuty zpoždění, budou na mě naštvaní, měly bychom jít.“ Společně jsme sešly do garáže, kde se řešilo, kdo s kým pojede.

Tedy abych byla přesná – s kým pojedu já. Nakonec jsem jela autem s Edwardem, Bellou a Nessie, Esmé a Carlisle se z nákupů vymluvili. Cestou jsme si s Bellou povídaly. Právě jsme míjeli ceduli Seattle, když Edward oznámil, že za chvilku budeme na místě. Vystoupila jsem ze stříbrného Volva, zabouchla za sebou dveře a rozhlídla jsem se kolem. Před námi je obrovská budova s nápisem The Westlake Center. Chvilku po nás přijeli i Alice s Jasperem, Rosalie a Emmettem. No, doufám, že Alice nebude až takový nadšenec pro nákupy, jak si myslím.

Vešli jsme dovnitř a Alice nás zatáhla do prvního obchodu s oblečením. Rozhlédla se kolem, popadla mě za ruku a hned zamířila k džínům. Otočila jsem se, abych koukla po ostatních – Jasper se vydal za námi, Rosalie se začala prohrabávat v oblečení, Bella za mnou se starostlivým pohledem koukala, Emmett samozřejmě nasadil svůj poťouchlý výraz, no a Edward venku před obchodem něco šeptal Nessie.

„Zkusíš si tohle,“ poručila najednou Alice. Podívala jsem se, co mi to vybrala a když jsem uviděla tu hromadu všemožných kalhot, myslela jsem, že na místě dostanu infarkt.

„Ehm, no, Alice, já…,“ chtěla jsem se z toho vykroutit – marně.

„Ne! Žádné výmluvy, do kabinky, hned!“ Tak jsem teda poslušně nakráčela do kabinky a zkoušela a zkoušela a zkoušela… Když jsme skončili s jedním obchodem, celá naše skupinka se vydala do dalšího obchodu, a pak zase do dalšího a tak dál.

V dalším obchodě měli převážně pánskou módu, takže tady si holky pěkně ohákly svoje drahé polovičky, navzájem si výběr oblečení schválily, a když to schválili i kluci, mohlo se jít dál. Pak následovala další vlna nejrůznějších obchodů s doplňky a bižuterií (pardon, zlatnictví).

Měla jsem toho natolik dost, že jsem zapomněla na svůj původní úmysl – sledovat obyčejné lidi a sledovat rodinu. To musím rychle napravit, takže jsem se do toho hned pustila. Právě jsme opouštěli asi padesátý obchod a Jasper platil nákup za všechny členy naší skupinky. Chudák, asi přijde o všechny peníze. Takhle platit za všechny a ještě ke všemu v docela drahých obchodech. Edward si z ničeho nic povzdechl.

„Neboj se, Jasper nebude na mizině, jsou to naše rodinné peníze a věř mi, že o ně nouzi nemáme,“ prohlásil Edward. Vykulila jsem na něj oči. Jak mi může sakra odpovídat na moje myšlenky? Jedině, že by je četl… A zase to moje absurdní obvinění. Začínala jsem si připadat jako blázen. Právě jsme proházeli odlehlejší uličkou v obchoďáku.

„Ano, umím číst myšlenky,“ zarazil moje myšlenkové pochody. Že by přece jenom? Fakt se mi to nezdá?

„C-co?“ Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Vážně?

„Ano, opravdu. Slyším, na co myslíš.“

„Edwarde?“ Tázavě se na něj kouknul Jasper.

„Alice viděla, že se to stejně všechno doví, tak proč jí to neulehčit alespoň v něčem.“ Edwardovu poslední větu jsem nechápala, ale ty předtím jsem pochopila. No, tak to je něco. Alice vidí budoucnost, Edward slyší myšlenky. To já nic neumím. Takže vážně, kdo je divný? Já nebo oni? Podívala jsem se kolem na ostatní lidi – jeden malý, druhý tlustý, další sice celkem hezký ale s protáhlým obličejem… Nikdo nevypadal jako Cullenovi. Spíš se podobají mně, pomyslela jsem si trpce.

Právě kolem nás procházela nějaká holka, blondýna – peroxidní, s minisukní, s výstřihem někam ke kolenům a div jí oči nevypadly. Jak kolem nás procházela, změřila nás všechny pohledem – nejdřív nás holky – jenom nás rychle sjela znechuceným pohledem, potom Jaspera – u toho jí v očích lehce zajiskřilo, potom zkoumala Edwarda – tam už se jí hlava začala stáčet proti směru její chůze a pak spatřila Emmetta – zastavila se, zírala, potom se znovu rozešla, ale oči z něj nespustila, div že jí neukápla slina, když najednou vrazila do nějaké starší plnoštíhlé „dámy“. Podívala se, do koho to vrazila, znechuceně si odfrkla a na jehlových podpatkách si odkráčela pryč. Emmett se jen uchechtl a přitáhl si k sobě blíž svoji Rose. Ta tu holku sjela zlým pohledem a pak se otočila na Emma a věnovala mu trochu ustaraný pohled a povzdychla si. Emmett nic neříkal, jen ji něžně políbil.

„Dobře, vy hrdličky, budete mít soukromí, ale ještě nás čekají obchody s obuví, že, Alice?“ usmál se Jasper na Alice s toužebným výrazem. Sice jí chtěl udělat radost jeho nadšením pro nákupy, ale jeho výraz jasně mluvil za vše. Určitě by s ní byl nejradši někde v soukromí, stejně jako to teď slibovala Rose Emmettovi. Edward se na mě podíval, usmál se a souhlasně přikývnul. Hm… Sice tomu pořád nemůžu uvěřit, ale…To čtení myšlenek asi bude otravné, ale někdy se musí vážně hodit, jako například teď. Alice se teprve teď přestala utápět v Jasperově pohledu.

„Jo, správně.“ A lehce Jazze políbila na rty. Vzala ho za ruku a vedla k nejbližšímu obchodu s nejrůznějšími botami.

Tak jsme se tak procházeli po obchodě, každý už měl vybrané minimálně čtyři páry bot. Já jich měla „jen“ pět. Alice prohlásila, že já si musím párů bot koupit víc, protože mám jen dva, které mi vybrala ona sama. Zatím jsem si vybrala a měla schválené od ostatních letní žabky, páskové sandálky bez podpatku, samozřejmě, potom obyčejné conversky, nepromokavé tenisky a ještě jedny polobotky. Podpatkům jsem se vyloženě bránila – znám svoji šikovnost. Alice s tím ale spokojená nebyla.

„Prostě musíš mít alespoň jedny boty s podpatkem! Až půjdeme na nějakou slavnost, budu ti muset shánět společenské boty! Proč si to nekomplikovat, když můžeš, že jo?“ Střídavě po mně pokukovala nespokojeným a prosebným výrazem. Nespokojenému se odolat dalo. Jenže tomu prosebnému? Nemožné! Musela jsem jí prostě udělat radost.

„No tak dobře, Alice. Ale prosím, buď na mě hodná.“

„Jasně!“ Po tváři se jí rozlil tak roztomilý úsměv. Tak se holt naučím chodit v botách na podpatku.

„Díky!“ Skočila mi kolem krku a objala mě. Teď už jsem vycouvat nemohla. Pohledem jsem ne moc nadšeně sjížděla různé modely bot. Najednou jsem zahlídla nádherné botičky. Tmavě modré, ze saténové látky, jakoby lodičky s volnou špičkou a s kvítkem z té samé látky. Nádherné! Jenže mají asi tak deseticentimetrový podpatek. To v životě nezvládnu. Alice mě přistihla, jak na ně zírám.

„Nádhera, Carlie! Přece jenom máš vkus! Výborně. Jsou tvoje, zkus si je!“

„Ale, Alice, já to…“ Alice po mně zase hodila pohledem alá psí oči ve zlatohnědé barvě. Tomu se nedalo odolat. Že by přišla na to, že za pomoci psích očí ze mě dostane víc než naštvaným pohledem? No, nevím. Povzdechla jsem si, našla si svoje číslo 38 a boty si zkusila. No není to až tak nepohodlné, jak jsem čekala, ale podpatek je podpatek. Rozhodla jsem se projít. Udělala jsem pár vratkých krůčků, a když jsem našla nějakou tu stabilitu, přidala jsem do kroku. Jenže jsem si až moc věřila. Najednou se mi nohy záhadně zamotaly do sebe, ztratila jsem rovnováhu a kdyby nebyl Jasper tak rychlý, už bych byla na zemi dnes podruhé. Zrudla jsem jak rajče. Takový trapas! A dneska už druhý! Emmett se rozřehtal na celé kolo.

„Copak, Carlie, přilepila ses nám na žvejkačku?“ prohlásil vtip století. Super. Lidi v obchodě na nás zírali s cukajícími koutky. Měla jsem sto chutí se propadnout někam hodně hluboko. Už mám dost toho, jak jsem oproti nim nešikovná! Jak velké nemehlo jsem! Tak já se tady div nepřetrhnu, abych jeho sestřičce udělala radost, a on se mi ještě řehtá, jak jsem nešikovná?! Vlastně ani nevím proč, ale najednou si mi po tváři skutálela slza, potom další a další. Nechci brečet! Měla jsem obrovský vztek na toho pitomého, obrovského Emmetta, ale ještě větší na sebe. Jasper mi zvedl hlavu tak, aby mi viděl do tváře.

„No tak, kašli na Emmetta, tohle se mohlo stát každému.“ A ochranitelsky mě objal. Emmetta sjel naštvaným pohledem. Ten se přemáhal nesmát se dál. Alice se přidala.

„Jasper má pravdu, Emmettovi přijde vtipné všechno.“ Po nějaké té chvilce jsem se konečně uklidnila. Jasper zase za všechny zaplatil a měli jsme se vydat domů, protože jsme se shodli, že už máme všeho dost. Hurá. Konečně domů. Do mého pokojíčku, ve kterém se zavřu, budu se moct schoulit pod peřinu do klubíčka, kde budu jen já se svými myšlenkami. I když ne tak docela, když Edward všechno uslyší… Ale co, musí to pochopit. Náhle jsem pocítila, že mám docela hlad. Jo, jenže už za mě dneska utratili takových peněz. A nemám jim to jak vrátit. Nemůžu po nich chtít, aby mi zaplatili ještě jídlo. Takže se najím až doma.

„Co kdybychom zašli na večeři?“  Edward mi věnoval vševědoucí pohled. Ach jo. Rosalie se na něj podívala tázavým a trochu vyděšeným pohledem, potom se podívala na mě a zřejmě pochopila.

„Jasně, to bychom mohli.“ Povzbudivě se na mě podívala. Snažila se být milá a za to jsem jí vděčná, protože mám občas pocit, že mě nemá ráda.

„Co říkáš, Carlie?“ Emm mě obdaroval úsměvem od ucha k uchu. Pokud jsem to správně pochopila, měl to být něco jako omluvný úsměv. Mohla jsem se podívat na Edwarda a mohl mi odpovědět kývnutím hlavy na moje myšlenky. Jenže já jsem nechtěla. Chtěla jsem milého Emmettíka trošku pozlobit.

„To má být úsměv alá promiň?“ dělala jsem nešťastnou a uraženou.

„Chytrá, šikulka.“ Vyloženě si to u mě žehlil.

„Hmmm.“ Zase se začal culit.

„Ále, noták. Přece na mě nebudeš naštvaná až do konce věčnosti. Prostě mi to přišlo vtipný, to je celý. Nemyslel jsem to špatně.“

„Hmmm.“

„Ale noták, nezlob se,“ škemral dál. Udělal na mě oči. Ach jo. Prostě těm zlatohnědým očím se nedá odolat! Na ně se prostě nedá zlobit, když nahodí tenhle pohled. Nechtěla jsem Emmettovi tak rychle odpustit za to, jak se mi smál, jenže jsem se nedokázala ovládnout. Prostě jsem si při pohledu na škemrajícího Emmetta musela smát. A tím byly moje plány v tahu. Jak jsem se rozesmála, jeho obličej se taky roztáhl do úsměvu.

„Tak jdem,“ zahlásil a jednou rukou si vzal Rose kolem pasu, druhou mě vzal za ruku jako nějakou malou holčičku a vyrazil s námi svižným krokem vpřed. Na mě šel až moc rychle – skoro jsem běžela, ale Rosalie s tím problém očividně neměla. Evidentně si mě teď snaží udobřit, takže teď o něj žádné kousavé vtípky nečekám. Dovedl nás k nejbližší restauraci a rozvalil se na jedné z velmi pohodlných židlí. Usadil nás vedle sebe a takhle jsme čekali, než dorazí ostatní.

Jen co zbytek přišel, už nám servírka nesla jídelní lístky. Jenže jak jsem se překvapila, když Jasper servírce řekl, že ostatní už jedli, že jíst budu jen já! Tohle jsem nečekala. Oni snad vážně nejí. Servírka jen zdvořile přikývla a podala mi nabídku jídel. Neunikl mi ale její pohled, který nenápadně vyslala směrem ke klukům. Zírala jsem na Jaspera. Smířila jsem se s tím, že jim nemám jak vrátit peníze, které za mě utratili, smířila jsem se tím, že utrácení peněz bude pokračovat večeří, ale že budu jíst sama, jsem vážně nečekala. Nakonec jsem tohle přestala řešit – už jsem si celkem zvykla, že mě pořád něčím překvapují. A tak jsem se bez odmlouvání začetla do jídelníčku. Nakonec jsem se rozhodla pro pizzu Capricosu a Coca-Colu.

Po dobu, co jsem čekala na jídlo, se v naší partě rozmohla debata o tom, jak se asi povedlo Carlisleovi s Esmé vymluvit z nákupní akce. Konečně mi přinesli pizzu a já se do ní hladově pustila. Popřáli mi dobrou chuť a se zájmem mě co chvíli někdo zkontroloval, jak do sebe soukám sousto za soustem. Pizza byla vážně moc dobrá!

Už jsem dojídala poslední dvě osminky pizzy, když se u našeho stolu zjevila ta nádhera, co mohla oči nechat na Emmovi. Nemám důvod žárlit, ale stejně mi začínala pěkně brnkat na nervy. Áááá ta její příšerná černá kožená minisukně a ten růžovoučký topík! A ty jehlové podpatečky!  A ta nasládlá voňavka? No fuj! S nosem nahoru jako páv si nakráčela přímo před Emmetta.

„Nazdárek, kocourku! Já jsem Juliet.“ Emmett se zatvářil víc než zmateně a znechuceně zároveň. Vtom mu v hlavě pravděpodobně uzrál nějaký skvělý nápad, protože z toho jeho otráveného šklebu najednou vznikl ten okouzlující Emmettovský úsměv. Jenže se mi na tom jeho úsměvu stejně něco nezdálo. Koukla jsem na Eda, jak se na to bude tvářit, ten střídal pohledy mezi Emmettem, Rose a tou fiflenou. Potom si s Emmem vyměnili významný pohled a Edward nesouhlasně zavrtěl hlavou. Emmett na to už nic.

„Čauky!“ To byla zatím jeho jediná reakce.

„Ehm,“ začala Juliet, „co kdybychom si zašli kousek za roh?“ Šlehla spalujícím pohledem po Rose, a „nevinně“ se k Emmettovi naklonila tak, aby měl co nejlepší výhled do jejího výstřihu. Rosalie jí pohled samozřejmě vrátila, jen v o něco děsivější formě. Co to je, sakra?! Tu fiflenku ani nezajímá, jak se jmenuje, a hned by ho tahala někam za roh?! Doufám, že si tohle nenechá líbit. Doufala jsem, že si k sobě přitulí svoji Rose a řekne té fifleně, že přítelkyni už má. Jenže on místo toho pustil Rose ruku, za kterou ji držel, zvedl se a s pohledem upřeným na Juliet popošel k naší dilince. Juliet mu přejela prsty po svalnaté hrudi.

„Mhmmm,… svaloušek,“ špitala. S obavou jsem se podívala na Rose. Bylo na ní vidět, že v ní všechno vře. Černé oči upřené na Juliet, s vražedným výrazem tváře… Upřímně se jí vůbec nedivím. Spíš se divím, že ještě sedí na místě. Počkat! Ona má černé oči? Černé? Vždyť je přece měla zlatohnědé, stejně jako ostatní. Změnila se jí barva očí? Z přemýšlení mě vytrhla ta blbka.

„Tak pojď, ty můj svalovče…“ A vzala Emmetta za tričko a on se nechal odtáhnout s tím poťouchlým úsměvem na tváři. Chudák Rose! Je mi jí vážně líto. Všichni jsme jen nevěřícně zírali za Emmettem…

5. kapitola 7.kapitola

Autor: orionka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomnění - kapitola 6.: