Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomnění - kapitola 10.

23.08.2011 (14:00) • orionka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 752×

„Prosím tě, Emmette, co to má znamenat? Je mi jasné, že to, co říkali v televizi, není pravda. Je mi jasné, že si jí nechtěl nijak ublížit. Ale jak se to takhle zvrtlo? Ten videozáznam mluví za vše.“ Carlisle už ubral na hlasitosti, došlo mu, že to co v televizi říkali, nemůže být pravda už kvůli tomu, že no… Emmett je upír a Juliet člověk. I když Edward s Bellou to přece taky zvládli. Ale to je jiná věc, Edward je starší než Emmett a taky u Edwarda s Bellou šlo o lásku, kdežto tady… šlo o nic.

„Tak mi to laskavě vysvětli, Emmette!“ dorážel na něj Carlisle.

„No… seděli jsme v jedné restauraci, kde jsme s Carlie byli na obědě. A zjevila se tam ta holka z tý telky – Juliet. A začala se mi tam různě nastavovat, tak kdo by se nekouknul, znáš to.“ A nahodil vševědoucí úšklebek a mrknul na Carlislea. Rosalie sedící vedle na něj nesouhlasně zavrčela (pořád si nemůžu zvyknout na to, že upíři vrčí) a Emmett ji objal kolem pasu. Zadíval se na Rosalie – evidentně se mu nechtělo s vysvětlováním pokračovat.

„A dál?“ Carlisle ho nenechal. Emm neochotně odlepil pohled od Rosalie.

„No a pak mi v hlavě uzrál plán. Chtěl jsem Rose nechat trochu žárlit. Tak jsem se tou holkou nechal odvíst pryč. Jenže ona mě odtáhla do nějaký odlehlý uličky a kdo měl vědět, co po mně bude chtít. Nečtu přece myšlenky, že jo! Už jsem jí chtěl zdrhnout, když se tam Rose objevila žárlivostí celá bez sebe a chvíli po ní i zbytek. A věděl jsem, že je zle, že jsem to přepísk. K tomu jsem trochu zapomněl na to, že nebyla dlouho lovit. No a pak na ně ta čůza začala ječet a to Rose neustála a vrazila jí facku a bylo to. Rose byla tak vzteklá, že jsme pak nakonec byli rádi, že zůstalo jen u té facky. Pak jsme si řekli, že půjdem domů a na parkovišti Jazz zavolal Juliet pomoc a mobil i se simkou tam vyhodil.“ Carlisleovi se střídaly výrazy jak na běžícím pásu. V jednu chvíli mu cukaly koutky a za chvilku se zase tvářil strnule.

„No, koukám, že jste měli fakt štěstí na takovouhle… ani nevím, jak ji nazvat. No každopádně… Doufejme, že tvůj bližší popis na CNN nebude.“ Najednou se ozvala Rose.

„Je mi to líto! Nechtěla jsem dát Volturiovým důvod přijet sem. Nechtěla jsem jí dát facku – věděla jsem, že by to nemuselo dopadnout dobře, i když jí patřila! Ale byla jsem žíznivá a neudržela jsem se. Mrzí mě to, Carlisle, nechtěla jsem nás nijak ohrozit.“ Emmett ji ochranitelsky objal a přitáhl si ji k sobě do náruče.

„No tak, Rose, ty za to přece nemůžeš,“ uklidňoval ji.

„Rosalie, to je v pořádku. Chápu to. Bylo to pro tebe obtížné. Nakonec, dopadlo to ještě líp, než by kdokoli mohl čekat,“ přidal se k Emmettovi Carlisle.

„To jo, ale co Volturiovi?“ vložil se do toho Jasper. A zase ti Volturiovi! Co jsou zač? Edward se na mě podíval, potom si vzal Nessie do náruče a něco jí pošeptal. Položil ji na zem a Nessie přišla až ke mně. Ty jo, ta snad zase vyrostla! Jasper mi sice vysvětlil, proč to tak je, ale pořád mě to udivuje. Stejně jako pár jiných věcí… Chytila mě za ruku a v hlavě mi naskočil ten obraz, co visí nahoře na chodbě. Trochu mě to vyděsilo, ale když jsem se nad tím zamyslela… Černé pláště! Oni mají na tom obraze na sobě ty dlouhé černé pláště, které mě pronásledují ve snech! Takže mají určitě něco společného. Tuším, že se mi brzo dostane vysvětlení.

„Volturiovi?“ podivil se Carlisle.

„To si nemyslím. Nemyslím si, že mají důvod za námi přijet. Alespoň zatím. I kdyby Aro viděl záznam z té kamery… není vám tam vidět do obličeje, ani se na tom záznamu nechováte nijak nelidsky. Takže nemá důvod sem přijet, ani někoho posílat.“ I když pořádně nevím, proč se jich tak moc bojím, spadl mi pořádný kámen ze srdce. Takže žádné ubližování! Nikdo nemá důvod nám ubližovat.

Další dny a týdny ubíhaly v klidu, dozvídala jsem se nové a nové věci o upírech, dověděla jsem se dokonce i o vlcích. Taky mi vysvětlili, kdo jsou Volturiovi, a měla jsem z nich pořád větší a větší strach. Ale po tom, co na ně naposledy přišla řeč – někdy před měsícem, jsem o nich už neslyšela. Takže jsem na ně postupem času skoro úplně zapomněla a už jsem se jimi nezabývala. Noční můry s nimi už taky přestaly. Od chvíle, co jsem se u Cullenových probudila, uběhlo už půl roku. A za tu dobu jsem si na upíry už zvykla, brala jsem je jako součást mého života. Představa, že jsem kdysi žila s obyčejnými lidmi, mi přišla nemožná. Neskutečná. Neskutečně nudná. Mám svoji rodinu ráda a čím dál tím víc jsem si přála být jako oni. Být taky tak krásná, silná, nezničitelná, nestárnoucí - být upírem. Ale neodvážila jsem se na to nikoho zeptat, protože kdykoli jsem na to pomyslela a Edward mě nachytal, zamračil se na mě tak, že bych se nejradši na místě propadla. Takže jsem to před nimi neřešila.

Na nic ze svojí minulosti jsem si nevzpomněla. Jen se mi občas zdály sny, které jako bych už někdy prožila. Byly tam povědomé tváře. Ale jména si ze snů pamatuju jen dvě. Jesse a Melinda. Jsou mi podle snů povědomí, ale jejich tváře si nepojím s ničím z mého předchozího života. Carlisle usoudil, že pokud jsem si na nic nevzpomněla do teď, už si nejspíš nevzpomenu. Se svým životem tady jsem víc než spokojená, ale… jako by mi něco chybělo. Nevím, co to je, nevím, co mi chybí, ale občas se cítím tak nějak… neúplná.

Jednoho dne, když mi Esmé připravovala snídani, se mě zeptala na něco, co mě za celou dobu nenapadlo.

„Carlie, přemýšlela jsi někdy o škole? Myslím za tu dobu, co jsi tady s námi.“

„Hm,“ zamyslela jsem se, „vlastně ne.“ Je zvláštní, že mě nikdy nenapadlo o škole přemýšlet, vždyť normální lidi – tedy lidi v mém věku do školy chodí.

„Víš, my jsme si s Carlislem říkali, že by možná nebylo na škodu, kdybys začala chodit do školy. Přece nemůžeš zůstat se základním vzděláním, navíc když si na základní školu ani nevzpomínáš.“ No, to má asi pravdu. I když představa, že budu někde nová, mě děsí… Ale asi má pravdu. Na školu si vůbec nevzpomínám, vlastně ani nevím, jestli jsem tam chodila. Ale s pravopisem ani počítáním problém kupodivu nemám, ani se základními věcmi. Já jsem vlastně zapomněla jen na lidi, které jsem znala. Na rodiče, kamarády… Zapomněla jsem, kde jsem bydlela, ale na základní věci, které ví každý člověk, naštěstí ne. Takže aspoň nemusím znovu na základní školu. Aspoň doufám.

„No, asi máš pravdu, ale… do jakého ročníku půjdu? Vždyť nevíme, kolik je mi let.“

„No, to sice nevíme, ale podle pár testů, které provedl Carlisle, je ti kolem patnácti. Nevíme přesné datum narození samozřejmě, ale víme přibližný věk.“ Usmála se.

„Co? Testy? Jaký testy? Vždyť nikdo nic o žádných testech neříkal a… a,“ blekotala jsem.

„Já vím, odpusť mu to.“ Její hlas jakoby zněžněl.

„Carlisle má v sobě tak trochu… ehm… dalo by se říct vědeckého ducha, no a tak… když ses k nám dostala, udělal pár testů no… nezlob se na něj.“ Omluvně se usmála. Achjo. No, to mám radost, že jsem byla tak trochu něco jako pokusný králík.

„No, takže jsme uvažovali, teda kdyby ses na školu cítila už teď, že bys mohla začít chodit do prvního ročníku na střední škole tady ve Forks. Před třemi lety tam odmaturovali Edward, Bella, Jasper a Alice a před čtyřmi Rosalie a Emmett. Takže si je možná ještě někdo bude pamatovat, ale nemyslím si, že to bude moc lidí.“

„Vážně? To budu chodit na školu, kam chodili oni?“ Ta představa byla zajímavá. Jen doufám, že si je nepamatuje moc lidí. Dokážu si představit, jaký dojem tam po sobě asi zanechali.

„No, proč ne? Tak co, popřemýšlíš o tom?“ povzbuzovala mě. Evidentně chtějí, abych do školy chodila. No a nakonec proč ne. Třeba to nebude tak zlé. Aspoň budu mít něco na práci. Teda ne že bych se tady nudila, to se s upíry v domě samozřejmě nedá, že. Ale těch pár dní, které jako nováček přežiju, no a pak… si najdu nějaké nové kámošky… někoho ve svém věku, seznámím se s novými lidmi… Jo, začínám se tam docela těšit!

„No, asi bych mohla…“ plácla jsem neurčitě.

„Výborně! Tak teda až se rozhodneš, jestli ano nebo ne, tak nám dej vědět.“ Doslova zářila nadšením. Asi by fakt byla ráda, kdybych tam chodila. A vlastně ji docela chápu. Nikdo nechce mít doma dítě bez vzdělání.

„Ne, Esmé, já nemyslela - asi bych mohla o tom přemýšlet. Já myslela - asi bych mohla chodit do školy. Ráda bych tam chodila, aspoň byste mě neměli neustále na krku…“ Nejistě jsem se usmála.

„Carlie, to by bylo skvělé! Hned to řeknu Carlisleovi! Bude mít radost!“ zajásala, ale nachvíli se odmlčela.

„A kdy už konečně pochopíš, že pro nás nejsi přítěží?“ Jej.

„No já…“ Nevěděla jsem, jak jí to vysvětlit, že si tohle prostě budu myslet pořád. Esmé se ale zamračila, a tak jsem raději ochotně kapitulovala.

„Dobře. Už s tím přestanu!“ snažila jsem se přesvědčit nejen ji, ale i sebe. A povedlo se. Koutky úst se jí hned povytáhly do úsměvu.

„Výborně! Carlie, tys mi udělala takovou radost! Takže teď to půjdu říct Carlisleovi. No, a potom bychom se všichni měli domluvit, co řekneme ve škole, odkud jsi a tak.“ Položila mi na stůl snídani a já se do ní s chutí pustila. Pořád mě udivuje, jak dokáže připravit tak dobré jídlo i přes to, že ho neochutná. Popřála mi dobrou chuť a někam zmizela. Najedla jsem se, nádobí po sobě umyla a vydala se za ostatními – jak jinak než do obýváku. Mezi dveřmi mě ale zastavila Alice.

„Carlie! Fakt? Budeš chodit do školy, kam jsme chodili my? To je super! Škoda, že už tam nechodíme…“

„Počkej, počkej, počkej!“ přerušila jsem ji. „To byla Esmé tak rychlá? To už vám to všem řekla?“ Je možné, že by byla takhle rychlá? I když, je to upírka, ale stejně. K Esmé mi to nějak nesedí.

„Esmé? Samozřejmě, že ne! Zapomínáš na moje vize v budoucnosti.“ No jo! Jsem já to ale hlupák! Nevím, proč na některé věci i po tak dlouhé době zapomínám.

„A jo. Nevím, proč na některý vě…“

„To je teď jedno, Carlie! Teď to musíme říct všem ostatním!“ přerušila mě. Než jsem jí to stihla vymluvit, už mě táhla směrem, kam jsem měla původně namířeno. Vešly jsme do obýváku a Alice se hned postarala o to, aby se všichni dověděli tu novinku.

„Hádejte, kdo bude chodit na naši poslední střední?“ Nechápu, proč z toho má takovou radost, ale dobře. V obýváku seděli všichni včetně Esmé. Koukali na nás tak trochu zmateně.

„Alice, žádná novinka, vím to už celé dvě minuty,“ s očividnou radostí se na ni zašklebil Edward.

„No jo, Edwarde, ty aby ses mi nesnažil zkazit radost!“ A úšklebek mu oplatila a přidala ještě vypláznutí jazyka.

„Ale no tak! Přestaňte. Tak cos nám to, Alice, chtěla říct?“ klidnil je Carlisle. „Dobře, tak znovu. Hádejte, kdo bude chodit na naši poslední střední školu?“ A zase se jí na tváři ukázala ta, pro mě nevysvětlitelná, radost. Koukla jsem, jak se tváří ostatní. Esmé nasadila spokojený úsměv a podívala se na Carlislea. Ten se na ni na chvilku zadíval, potom povytáhl obočí a Esmé přikývla. Po tváři se mu rozlil stejný spokojený úsměv a podíval se mým směrem. Rose se tvářila jako dokonalá socha, Emmett kouká do země a očividně přemýšlí, protože přimhuřuje oči. Ostatní se koukali mým směrem stejně jako Carlisle. Takže jim to asi došlo. Chvilku trvalo nepříjemné ticho, které přerušil Emmett, když se probral ze svého zamyšlení.

„Hm, hm, Alice, to je fakt těžká hádanka, kdo z nás ještě nematuroval tady ve Forks?“ A zazubil se na mě. No jo, ten aby v něčem neměl poslední slovo.

„Takže ses rozhodla studovat?“ Carlisle se usmíval od ucha k uchu. Slovo studovat nemám ráda. Zní to tak… vědecky. Nelíbí se mi. Ale dobře.

„No, asi bych to mohla zkusit…“ lezlo ze mě jak z chlupaté deky.

„Výborně. Tak kdy bys chtěla nastoupit?“ zjišťoval Carlisle dál. Ty jo, takhle rychle? Nečekala jsem, že se to bude řešit tak rychle.

„No, to já nevím. Je polovina září, začátek školního roku jsem prošvihla.“

„No, já myslím, že se s ředitelem školy určitě domluvíme. Vždyť je polovina září, to je jen půl měsíce. Myslím, že bychom se mohli domluvit tak na 1. října, co říkáš, Carlie?“ Už v říjnu?! I když se tam docela těším, přece jenom mi to nahání strach. No, ale dobře. Carlie, buď statečná holka a řekni ano. Řekni ano, řekni ano! Snažila jsem se takhle v duchu přesvědčit a… povedlo se!

„No, to bych mohla zvládnout, myslím. Jo, říjen by byl fajn.“ I přes moje částečné zděšení jsem se snažila ze sebe dostat aspoň trošku toho nadšení.

„Dobře, zítra zavolám řediteli.“ Tím naše debata ohledně školy skončila. Aspoň prozatím. Tak a co teď? Co budu dělat? Nemám nápady. Tak jsem se teda svalila na sedačku vedle Carlislea a zavřela jsem na chvilku oči. Vím, že je ráno, ale… jsem tak nějak ospalá… A za chvilku už jsem o sobě nevěděla.

Probudilo mě podivné šimrání na tváři. Je to nepříjemné, odporné, fuj! Chtěla jsem otevřít oči, ale zasekla jsem se. To určitě zas Emmett s nějakým jeho vtípkem! Oči jsem teda zatím nechala zavřené a přemýšlela jsem, co udělám. Nenapadlo mě ale nic lepšího než oči otevřít a zjistit, co se děje. Tak jsem teda otevřela oči, ale nic zvláštního jsem neviděla. Ale to šimrání nepřestávalo. Posadila jsem se do sedu a do klína mi spadla… hnusná, odporná, chlupatá tarantule! Áááááá, fuj! Vypískla jsem zděšením, ječela jsem na celé kolo.

„Fuj, pavooooouk! Dejte to pryč! Fuj, fuj, fuj! Ááááááá,“ ječela jsem dál. Ze sedačky jsem samozřejmě okamžitě vystřelila a couvala dál. Jak jsem tak ječela a couvala, nekoukala jsem se za sebe. Couvala jsem dál a dál až jsem zakopla o roh konferenčního stolku a spadla na zem. Jak jinak. Hned ke mně přiskočila Esmé a s maminkovskou starostlivostí mě hned utěšovala.

„Pšt, Carlie, pšššt. Už je to v pořádku, klid.“ Sedla si ke mně na zem a objala mě jako malé dítě. Taky jsem se tak teď cítila.

„Fuj, pavouk! Nesnáším pavouky!“ Už jsem spíš šeptala, než ječela.

„Já vím, já vím. Pšššt, Carlie. Jsem u tebe, neublíží ti.“ Styděla jsem se za svoji scénu, ale byla jsem ráda, že mě Esmé takhle uklidňovala. Schovala jsem si obličej do jejího objetí a snažila jsem se uklidnit. Esmé mě držela v objetí a houpala se mnou ze strany na stranu a pořád opakovala uklidňující slůvka. Už se mi skoro povedlo uklidnit se, když se odněkud ozval Emmettův přidušovaný smích. Ohlédla jsem se, ale nikde jsem ho neviděla. Esmé vzhlédla taky.

„Emmett!“ doslova zasyčela.

„Tak vylez, ty vtipálku jeden!“ Wow, zní docela naštvaně. Ale že by tohle byl fakt Emmett?! Takový podraz! Jestli něco nesnáším, jsou to právě pavouci! I když to on nemůže vědět, nikdy jsem o pavoucích nemluvila, ale řekněte mi, kolik lidí je má rádo?! Skoro nikdo! Dalo se předpokládat, že je nemám ráda! Najednou sešel ze schodů a prohýbal se smíchy. No, mám radost, že se baví aspoň někdo. Podívala jsem se směrem k sedačce, odkud jsem tak rychle vystřelila.

„Ááááááááá,“ zaječela jsem znovu hystericky. Emmett vypukl v dalším návalu smíchu. Ten hnusný pavouk si kráčí k nám! Pomoc! Chtěla jsem se zvednout a běžet co nejdál, ale Esmé mě nepustila.

„Pšššt, Carlie, klid… Nic se ti nestane,“ uklidňovala mě Esmé.

„Fuj! Chci pryč! Co nejdál od toho hnusnýho pavouka!“ A zase jsem se jí snažila vytrhnout – bezúspěšně.

„Carlie, uklidni se! Nikam nebudeš utíkat, ještě si ublížíš,“ pořád mě uklidňovala stejně vlídným hlasem. Kde ta tu trpělivost se mnou bere?

„A ty, Emmette, okamžitě dej toho pavouka pryč!“ S Emmettem už tak mile nemluvila. Ten se pořád bez přestávky řehtal. Super. Upřímně, začínám ho mít plné zuby! Pořád má na mě nějaké narážky, pořád nějaké vtípky! Copak je moje chyba, že jsem člověk?! Že jsem tak neohrabaná, pomalá a nešikovná?! Že nemám tak nevymáchanou pusu jako on? Emmett se pořád smál a smál. K ničemu se neměl a tarantule je zase o kousek blíž! Zase se mě zmocňovala panika.

„Emmette, dělej! Myslím to vážně!“ poručila mu Esmé a zavrčela.

„Dobře, dobře,“ konečně souhlasil mezi pomalu ustávajícími záchvaty smíchu. Vzal pavouka za nožičku a mířil ke dveřím na zahradu.

„Na zahradu ne! Nebude se mi nikde po zahradě procházet tarantule, na to zapomeň! Vrať to zvíře tam, kdes ho vzal!“ zarazila ho Esmé. To tak! Ještě aby se to motalo na zahradě!

„Tak jo, dám ho zatím do krabičky a pak ho vrátim do zverimexu,“ oznámil nám a šel i s pavoukem někam do kuchyně. Pavouk v kuchyni – fuj! Otřásla jsem se při té představě.

„Už jsi v pořádku, Carlie?“ starala se Esmé.

„Myslím, že jo, děkuju. A omlouvám se za svůj hysterický výstup, ale ten pavouk… měla jsem ho na tváři!“

„To je v pořádku, každý se něčeho bojí. Ale kdo by řekl, že se nebojíš upírů, ale kvůli pavoukovi uděláš takový povyk,“ trochu se uchechtla. Jo, to má pravdu. Pousmála jsem se. Za chvilku se vrátil Emmett s pavoukem v průhledné krabičce. Ještě se trochu pochechtával.

„Tak, kamaráde, půjdeš zpátky, promiň. Jak vidíš, tady zůstat nemůžeš.“ A věnoval mi škodolibý úšklebek. Bezva. Nijak jsem na to nereagovala a on zmizel. Slyšela jsem bouchnutí dveří, takže asi šel ven. Ale je mi to fuk, hlavně, že mám teď chvíli klid. Docela se mi zachtělo číst si. Jo, teď by se to hodilo. Chtěla jsem vstát, ale podlomila se mi noha a já si sedla zpátky na zadek. Au! Zabolelo to. Esmé vstala a pomohla mi na nohy. Noha znovu zabolela a podlomila se. Už jsem ale nespadla, Esmé mě podepřela.

„Carlie, co se děje? Bolí tě noha?“ ptala se Esmé. Udělala jsem pár kulhavých kroků. Noha už se mi tolik nepodlamovala, ale bolela. Asi jsem na ni musela nějak špatně spadnout. No jo, jsem já to ale šikulka.

„Bolí, ale to bude v pohodě, to snad rozchodím.“

„Jsi si jistá?“ Esmé se netvářila moc nadšeně.

„Jo, bude to dobrý.“ I přes neustávající bolest jsem vyloudila nějaký ten úsměv.

„Asi si půjdu nahoru číst.“ Jinými slovy to mělo znamenat – pomůžeš mi prosím do schodů?

„Dobře, pomůžu ti nahoru.“ Pochopila to. Je tak hodná. Pomohla mi teda nahoru do pokoje a já jsem se ochotně svalila na postel. Poděkovala jsem jí a Esmé mě nechala samotnou. Vzala jsem si do ruky knížku, kterou jsem měla rozečtenou a začala jsem číst. Jak jsem si četla, bolest v noze postupně ustupovala, až jsem ji necítila vůbec. Přečetla jsem něco kolem sedmdesáti stránek, když mě to přestalo bavit. Navíc jsem pocítila hlad. Půjdu dolů, najím se a pak tam zůstanu s ostatními. Bolest přešla už úplně a tak jsem se bezstarostně postavila. Ale jen co jsem udělala první krok, kotník se znovu ozval. Au! Je to snad ještě mnohem horší než předtím. Hm, to je super. Dobelhala jsem se ke schodům a s potížemi jsem je sešla. Došla jsem do obýváku, kde nikdo nebyl. Švihla jsem sebou na sedačku a vyčkávala, dokud někdo nepřijde. Doufala jsem, že nikdo neviděl, jak se belhám. I když mě Emmett naštval, nechci mu dělat problémy v podobě naštvaného Jaspera. Jasper je totiž na moje zdraví dost háklivý. Předtím jsem nechápala, proč mu na mně tak záleží, ale teď už to chápu. Když mě našel v lese, jak mi ubližuje ten neznámý upír, musel vynaložit takové úsilí, aby mě zachránil, aby odolal vůni krve. Vyprávěl mi, jak to pro něj bylo těžké. Chápu ho. Podle toho, co říkal, se mu dokonce divím, že to zvládl.

„Carlie?“ ozvalo se za mnou. Ne, ne, ne! Prosím, ať mě Jasper neviděl, jak se sem belhám!

„Ehm, ano?“ Snažila jsem se o bezstarostný tón. Ale sama jsem ve svém hlase slyšela tu škrobenost.

„Co máš s nohou?“ Jejda. Takže mě musel vidět.

„No, já jsem předtím spadla a asi jsem si jí pod sebe nějak skroutila,“ vykrucovala jsem se. Prosím, neřeš to, nech to být!

„Ty jsi spadla?“ Achjo, jak jen se z tohohle vykroutím? Jak jednoduché – nijak.

„No… jo, spadla jsem když…“

„Má to něco společného s tím, když jsi křičela něco s tím pavoukem? Má to na svědomí Emmett?“ Ne, ne, ne. Ať to nechá být! A vůbec, když ho to tak zajímá, kde byl, když jsem křičela?

„Tak co? Co se stalo? Povídej.“ A jé je.

„No, začalo to tím, jak jsem usnula tady na pohovce. Vzbudilo mě šimrání na obličeji, a když jsem si sedla, do klína mi spadla velká, hnusná, chlupatá tarantule…“ Znovu jsem se při té představě otřásla. Pokračovala jsem.

„No, tak jsem vstala a couvala od toho pavouka co nejdál a zakopla jsem o roh konferenčního stolku no… To je asi všechno.“ S obavou jsem se podívala na Jaspera. Nebuď naštvaný, nebuď naštvaný!

„Já ho přerazim! On prostě nemá hranice.“ Fajn, je naštvaný.

„Ukaž mi tu nohu.“

„Já myslím, že to bude v pohodě,“ snažila jsem se z toho vycouvat.

„Nevykrucuj se. Ukaž mi tu nohu.“ Achjo, je neodbytný. Natáhla jsem nohu a překvapila jsem se, jak moc mi kotník natekl. Tak toho už si nejde nevšimnout.

„No, vypadá to, že máš vymknutý kotník. Měl by se ti na to podívat Carlisle.“ Jen to dořekl, Carlisle se tu zjevil jako stín.

„Ukaž.“ Ledový dotek na nateklý kotník pomáhal.

„Hm, je vymknutý. Ale není to nijak vážné. Obvážeme to obinadlem, týden se budeš šetřit a bude to v pořádku. A Emmett tě musí taky šetřit. Žádné fyzicky namáhavé vtípky.“ Achjo, to jsem to zas dopracovala. Já bych klidně brala týden bez jakýchkoli vtípků!

„Dobře, děkuju, Carlisle.“ Chvilku jsme tam seděli, když se přiřítil Emmett. Sedl si vedle mě. To mám radost. Nemám náladu na další vtípky.

„Tak jsem odnes toho pavouka zpátky. Už se tady neukáže, čestný upírský!“

„To doufám,“ vztekle jsem zahučela.

„Co je? Ty jsi na mě naštvaná?“ No ne asi!

„Měla ses vidět!“ A zase se rozesmál.

„A jak jsi pak sebou švihla!“ Tentokrát se nerozesmál jen on, nachytala jsem i Jaspera. Ha, taková zrada!

„Hm, jsem ráda, že ses pobavil. Víš, já pavouky fakt nesnáším. A tohle byla tarantule! A na obličeji.“ Emmett se zase zachechtal.

„No, teď už to vim. Tak dobře, chtěl jsem vidět, jestli víc pištíš ty, nebo Rose. No, a zjistil sem, že jednoznačně vedeš.“ Úspěch, už mu jen pocukávájí koutky. Potom nasadil ty svoje oči.

„Tak dobře, s pavoukama ti dám pokoj. Už se na mě nezlobíš?“ A zazubil se na mě. Achjo. Fajn. S takovými výrazy, které na mě hází se na něj zlobit ani nedá.

„No, dobře no.“ Naše dohadování přerušil Carlisle.

„Tak, Carlie, pojď se mnou nahoru, ať ti můžu obvázat ten kotník.“ Neodpověděla jsem, jen jsem se zvedla k odchodu a dobelhala jsem se k Carlisleovi. Když Carlisle uviděl, jak jsem na tom s chůzí, radši mě vzal do náruče. Chápu, s mojí rychlostí bychom tam šli tak rok. Ještě jsem se podívala po Emmettovi a věnovala jsem mu úšklebek. Jo, jen se mi směj! Ani jsem to pořádně nestihla a už jsme doslova letěli nahoru po schodech.

Carlisle mě položil na koženou sedačku u něj v pracovně a začal se věnovat mému kotníku. Uf, ještě že máme tak skvělého doktora v rodině – představa, že bych musela každou chvilku navštěvovat nemocnici, se mi moc nelíbí. Nemluvě o tom, že se doktorů bojím a nemám je ráda. Carlisle je samozřejmě výjimkou.

„Tak, hotovo,“ vytrhl mě z mých myšlenek a usmál se.

„Děkuju, Carlisle. Musíš mít ze mě fakt radost, když mi každou chvíli něco je.“ Ušklíbla jsem se.

„To nevadí, já lidem pomáhám rád. Dělá mě to šťastným. Ale je pravda, že s úrazy jsi na tom snad ještě hůř než Bella, když byla ještě člověk.“ Zasmál se tomu. Jej, tak nejenže nejsem první člověk v rodině, ale taky nejsem první nešikovný člověk v rodině. Zní to absurdně, ale docela se mi ulevilo.

„Bella byla taky tak nešikovná jako já?“

„No, popravdě, až tak moc ne… Ale to může být taky tím, že si z ní Emmett tolik nestřílel. Ne že by se o to nepokoušel, ale většinou ji zachránil Edward.“ Pousmál se svým vzpomínkám. Aha. Tak v tom to je! No, tak to je docela v háji. Nemá mě kdo takhle zachraňovat. Hm… to si asi počkám. Ale tak třeba si někoho najdu ve škole… Ale jak mi asi tak pomůže člověk proti upírovi? No, jsem na tom hůř, než jsem si myslela, že jsem. Povzdechla jsem si.

„Tak co, půjdeme zase dolů?“ zeptal se Carlisle.

„No, asi jo,“ odpovídala jsem nerozhodně. Do pokoje si mi nechce – co bych tam asi tak dělala? Udělala jsem pár kulhavých kroků, zavázaný kotník už nebolel tak moc. Jo, tohle nějak zvládnu. Carlisle se nabídnul, že mi zas pomůže dolů, ale já odmítla. Musím se přece o sebe zvládat postarat sama! Tak jen šel vedle a chytal mě, kdybych se náhodou rozhodla svalit na zem. Ale zvládla jsem to a dobelhala jsem se po schodech dolů. Jasper měl zase lehkou výměnu názorů s Emmettem. Super. Jak mě zaregistrovali, přestali se hádat. Že by mě toho chtěli ušetřit? To nezní špatně. Jen jsem kolem nich prošla a vydala jsem se do kuchyně něco si ukuchtit. Uvařila jsem si špagety s rajčatovou omáčkou. Najedla jsem se a s menšími potížemi jsem se vydala do obýváku. Sedla jsem si a rozhlídla jsem se kolem. Byli tu všichni. Náhoda, nebo úmysl?

„Promiň, nechtěl jsem ti zase ublížit. Jak jsem měl vědět, že si kvůli pavoukovi vymkneš kotník?“ ozvalo se za mnou. Podle hlasu to je Emmett. Ale má pravdu. Fakt se nedalo čekat, že si ublížím.

„Neřeš to, nemohls to vědět,“ nabručeně jsem na něj houkla dozadu. Nebudu mu hned všechno jednoznačně odpouštět.

„Hm,“ zauvažoval, „tak jaký odškodný vymyslim tentokrát? Naposled to byl mobil… Co to bude teď?“ Sakryš! On ví jak na mě. Ví, že nechci, aby za mě utráceli peníze. Otočila jsem se na něj. Nasadil ten svůj výraz. Achjo, ty oči! To se nedá neodpustit. Ale tentokrát zkusím být zlá. Chytila jsem ho za tričko a snažila jsem se nahodit zlý výraz. Překvapeně zamrkal.

„Ne, žádný odškodný! Je ti to jasný?!“ dělala jsem zlou. Bezva, akorát mu z toho cukají koutky.

„Pročpak ne? Holky, co znám, by daly nevím co za to, abych jim dal nějakej dárek! Abych jim vyváděl vtípky. A ty si toho vůbec nevážíš…“

„Za prvý, já po tobě nejedu jako ty holky, o kterých tady mluvíš. Zadruhý nechci, abys za mě utrácel peníze. Nikdo z rodiny!“ Snažila jsem se udržet si svůj naštvaný výraz. Ale je to těžké, když se musím dívat na Emmetta s cukajícími koutky!

„Dobře, nebudu utrácet. Co bys řekla… třeba medvědí kůži?“

„Dobře, tak možná radši utrácej.“

„Bezva. A prosím tě, ten tvůj naštvanej obličej si nech. Stejně ho neumíš.“ A začal se potichu smát. Slabě jsem ho praštila do ramene a otočila se zpátky. Dělala jsem zase naštvanou.

„Neumíš to!“ dobíral si mě. Tak ať! Jak on ví, jestli jsem, nebo nejsem naštvaná? Naše pošťuchování nevědomě přerušil Jasper.

„Alice?“ Zamával jí rukou před očima. Alice ho nevnímala. Zase nějaká vize? Nejspíš. Konečně se probrala, ale na tváři se jí odrážel strach.

„Co jsi viděla, Alice?“ tahal to z ní Jazz. Alice nebyla schopná slova, jen nepřítomně zírala před sebe. Oči měla vykulené, pusu otevřenou dokořán… Jakoby se snad stala nějaká tragédie. Co se děje? Začíná mě to děsit. Vyděšený upír – to se nevidí zrovna často. Když promluvila, odlehlo mi. Ale ne na dlouho.

„Já… já… oni…“ Podívala se na Jaspera. Ten ji objal.

„Pokračuj, Alice. Co jsi viděla?“ povzbuzoval ji.

„Oni… jdou sem!“ Jasper nechápal. Potom se Alice podívala na Edwarda. Ten vyvalil oči stejně jako předtím Alice. Jasper těkal očima mezi Edwardem a Alice a zřejmě pochopil. Nasucho polkl a vyděšeně zamrkal.

„Volt…“ nedořekl to. Alice slabě přikývla, na tváři pořád nepřítomný výraz. Volturiovi! Jdou sem? Ublíží nám? Jaký můžou mít důvod sem chodit? Carlisle přece říkal… že ten videozáznam před několika měsíci… není důvod. Nic jiného mě nenapadá. Proč by měli přijet? Jaký by mohli mít důvod? V tom mě to napadlo. Já. Já jsem ten důvod. Další člověk.

9. kapitola

Autor: orionka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomnění - kapitola 10.: