Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutý soucit - 3. kapitola

„Mohly bychom si promluvit?“ zeptala se mě váhavě Rose a sledovala mě trochu nejistým pohledem. Neměla jsem důvod ji nemít ráda, tak jako ostatní. Asi proto, že jsme si předtím nebyly moc blízké.

„Samozřejmě.“ Povzbudivě jsem se na ni usmála a ukázala směrem ke dveřím do mého pokoje. „Promluvíme si v mé komnatě.“ Jen přikývla a následovala mě. Došly jsme doprostřed pokoje, zůstaly tiše stát a prohlížely si jedna druhou.

„Změnila ses,“ promluvila z ničeho nic Rosalie a já se jen pousmála.

„Ty taky.“ Zvědavě se na mě podívala a otevřela ústa, aby se mě na něco zeptala. Pak je ale zase zavřela a dál si mě prohlížela tím zvláštním pohledem. Chtěla se mě zeptat, v čem se změnila, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Bála se totiž odpovědi. To všechno jsem vyčetla z jejích očí. Byla pro mě jako otevřená kniha. Stačilo jen naučit se ten zvláštní jazyk, kterým byla psána.

„Nikdy bys neopustila rodinu. Jen pokud bys k tomu měla opravdu vážný důvod. Tak proč?“ Touhle otázkou jsem se zabývala od chvíle, kdy jsem ji viděla vstoupit do sálu. Co tu chce?

Pozorovala jsem změny a jejím výrazu. Nejdřív se na chvíli zarazila, ale pak se jí do obličeje vkradla stopa zoufalství. Trefa do černého, pomyslela jsem si. Chtěla jsem se jí zeptat ještě na hodně věcí, ale předběhla mě a sama začala mluvit.

„Doma to už není to, co to bývalo.“ Smutně se na mě podívala a pak si povzdechla. „Od odjezdu z Forks jsou všichni smutní. Nikdo se nesměje, ani není šťastný. Alice skoro přestala chodit na nákupy. Carlisle utíká do práce a tráví tam nejvíc času, co může. Esmé přestala navrhovat domy a Emmett se od té doby ani jednou doopravdy nezasmál.“ Sklopila zrak a v　rukách začala žmoulat cíp svého letního svetříku.

„Nejhůř ze všech, to ale nese Jasper. Musí snášet smutek nás všech dohromady. Většinou se ráno někam vypaří a vrátí se až pozdě v noci.“ Přestala hypnotizovat koberec a zadívala se mi zpříma do očí. V ten moment jsem měla pocit, že spatřila všechno, co jsem tak pečlivě skrývala před celým světem. To, jak mě ranil jejich odjezd. Obličej se jí zkřivil smutkem a zase sklopila pohled k zemi.

„Je tu něco, co bys asi měla vědět. Neodjeli jsme dobrovolně. Donutil nás k tomu. Vyhrožoval, že odejde a už ho nikdy neuvidíme.“ Nemohla jsem uvěřit tomu, co říká. Takže celé ty roky trápení, kvůli tomu, že mě opustila jediná opravdová rodina, kterou jsem kdy měla a milovala, byly zbytečné? Začala jsem se smát. Byl to takový ten smutný a nevěřícný smích. Ruku jsem si dala ke rtům a posadila se na sedačku v rohu pokoje.

Rose mě nejdřív jen nechápavě a zároveň i trochu nevěřícně pozorovala, ale nakonec si sedla na pohovku vedle mě.

„Celou dobu jsem žila v domnění, že jste mě jen sprostě využili a pak se spolu s Edwardem vyžívali v mém utrpení.“ Chtělo se mi brečet. K mé smůle jsem ale nemohla.

Snažila jsem se urovnat si to všechno v hlavě. Už jsem neměla sebemenší důvod cítit zášť vůči všem členům Cullenovic rodiny. Namísto toho, se teď všechen můj hněv přesunul na jedinou osobu, u které jsem si byla stoprocentně jistá, že si to zaslouží. Na Edwarda Cullena.

„Vím, že jsme si předtím nepadly moc do oka, ale byla bych moc ráda, kdybychom mohly být přítelkyně,“ řekla jsem už zase vyrovnaným hlasem a podívala se na Rosalii. Ta se celá rozzářila a začala energicky přikyvovat. Věnovala jsem jí ten nejpřátelštější úsměv, kterého jsem v této chvíli byla schopna a ona mi ho oplatila se stejnou dávkou vřelosti a porozumění.

„Jsem ti moc vděčná, že jsi mě vyslechla, ale asi budu muset jít. Mám toho ještě hodně na práci.“ Zvedla se z pohovky a zamířila ke dveřím.

„Měj se,“ rozloučila jsem se s ní a chystala se jít osprchovat, když se otevřely dveře a do pokoje vešel Sebastian.

Tvářil se ustaraně, ale má radost byla nejspíš nakažlivá, a tak, se hned, jak mě spatřil, začal usmívat. Rozběhla jsem k němu a skočila mu do náručí. Drtila jsem ho ve svém objetí, vesele kopala nohama a poskakovala. Chytil mě kolem pasu, zvedl ze země a začat se mnou točit. Byli jsme jako malé děti. Smáli jsme se a výskali.

Sebastian se točil čím dál tím rychleji, až se mi celý pokoj proměnil v jednu velkou šmouhu. Znovu jsem se zvonivě zasmála a Sebastian mě konečně postavil zpátky na zem. Byla jsem celá rozesmátá, takže jsem si ani nevšimla, že jsme nechali otevřené dveře, ve kterých teď někdo stál.

Edward nás sledoval pohledem tak bolestným, že jsem měla sto chutí jít ho obejmout a utěšit. Ale neudělala jsem to. Ovládla jsem se a místo toho jsem si stoupla na špičky, přitiskla se k　Sebastianovi a…