Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuté království 28

08.09.2010 (11:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2374×

Připadala si velmi zvláštně. Svět kolem ní jako by se rozmazal a celá její pozornost se upnula na postavu daleko v lese. Něco ji k ní táhlo a když se soustředila, zdálo se, že okolní krajina ustupuje do pozadí a ta tajemná postava se k ní přibližuje. Srdce se jí rozbušilo a rty se samy od sebe roztáhly do šťastného úsměvu. Byl to on. Jeho rysy by nikdy nezaměnila s nikým jiným. A to, jak se na ni díval! Tolik lásky, bolesti, radosti, nevíry, naděje a šoku.

„Edwarde,” zašeptala a měla pocit, že nyní je zase kompletní a celá. Žádná její část nechyběla.

Jacob vedle ní strnul a nechápavě mžoural do temnot lesa. Ani se svým perfektním zrakem nic neviděl. Litoval ji. Byla tak zklamaná a zlomená nálezem prázdného domu, že pravděpodobně trpěla halucinací, viděla přelud. Pak se ale nadechl a pochopil, že se nejedná o pobláznění mysli, ale o skutečnost. Bellina manžela neviděl, nýbrž cítil specifickou nasládlou vůni upíra.
Snažil se sledovat směr jejího pohledu a až po několika minutách zaznamenal pohyb. Překvapeně vydechl, když Edwarda spatřil. Nebyl to první upír, se kterým měl během svého života čest se setkat. Přesto na okamžik zapochyboval, jestli tenhle muž vážně patří k tomu děsivému a vraždícímu druhu. Byl jiný. Ano, jistě, měl stejně bledou pleť, ladné pohyby a vyzařovalo z něj ono neodolatelné kouzlo, kterým byl dozajista schopen lákat lidi. Ale působil tak lidsky, že Jacob ani neměl tendenci vrčet a necítil ono známé chvění předznamenávající přeměnu.

Edward se jako ve snu blížil ke své Bellu a tomu indiánskému mladíkovi. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal se soustředit na jeho myšlenky. Bzučely mu v hlavě, pochytit jejich význam ovšem nezvládal. Celou svou bytostí se zaměřoval jen a jen na Bellu, která k němu upírala zbožňující a nadšený pohled. Jednou rukou se dotýkala toho obrovského břicha a něžně ho hladila.
Došel až k verandě a  klekl si na zem. Z Carlisleových poznámek věděl, že ten indián a jeho blízkost by ho měli dráždit a burcovat k boji na život a na smrt, ale nebylo tomu tak. Nevoněl mu, stále vnímal ten těžký puch. Jako nebezpečí toho měniče už ale nevnímal.
Fascinovaně se díval na Bellinu tvář, která se mu zdála tak krásně stejná a přesto úplně odlišná, než před pár týdny. Její rysy ještě zjemněly a zdůraznil se její půvab. Drobná jizva na čele zmizela. Pihy na nose vybledly, až byly téměř neviditelné. Rty získaly sytější odstín a dříve tenčí horní ret jakoby nabral na objemu. Vlasy jí spadaly v něžných vlnách o pár centimetrů níž a jejich barva byla zářivější a jasnější. Nechápal tyhle změny, které by lidskému oku zůstaly skryté, ale pro něj byly velmi výrazné a nepřehlédnutelné.

„Edwarde,” zašeptala znovu a do očí jí vstoupily slzy.

Pomalu a opatrně, jakoby se bál, že prudkým pohybem ji vystraší, zvedl ruku a dotykem lehkým jako pohlazení jarního vánku ji polaskal po tváři. Ani na okamžik ani jeden z nich nepřerušil očí kontakt. Bella stejně pomalu jako předtím Edward vzala jeho ruku do té své a přemístila si ji na břicho. V tu chvíli jím projel pocit absolutního a ničím nezkaleného štěstí.
Až zamrkal a neubránil se pohledu na jejich spojené ruce. Přímo pod svou dlaní cítil jemné pohlazení a zdálo se mu, že slyší veselý smích.

„To je tatínek, sluníčko,” zalykla se Bella a znova se rozplakala. I přes slzičky se usmívala a zářila spokojeností.
Edward ta slova nechápal. O čem to jen mluvila?  Tatínek? Jak on by mohl být otec? Tahle radost byla jeho druhu upřena. Nemohl mít dítě, bylo to naprosto nemožné vyloučené. A přesto úplně nepopiratelná pravda. Nepochyboval o upřímnosti Bellina sdělení. To děťátko ho k sobě poutalo a on cítil, jak se jeho srdce chvěje a jak rádo by splašeně bilo. Zažíval jednu z nejkrásnějších chvil celé své dlouhé existence.

„Táta,” rozeznělo se mu v hlavě zvonivým dívčím hláskem plným spokojenosti a radosti.

Mírně sebou škubl a šokovaně se podíval na Bellu, která se rozesmála a volnou rukou mu zajela do vlasů a počechrala je.
„Naše dcera je výjimečná,” zašeptala s pýchou a neskrývanou hrdostí.

Dcera… Malá holčička s jeho a Bellinými rysy. Anděl s čokoládovýma očima a rozkošným úsměvem. Najednou ho pálilo v očích a po dlouhých letech se mu zdálo, jakoby plakal. Slzy mu chyběly, ale zřetelně je cítil. Vnímal jejich imaginární cestu po svých lících.
A pak znova ztuhnul. V hlavě se mu objevil obrázek indiána, jak má svou ruku položenou na Bellině břiše vedle těch jejich spojených. Zavrtěl hlavou a snažil se pochopit, co ten výjev, který dozajista nepocházel z jeho hlavy, měl znamenat. Mírně se zamračil a nic neudělal. Obraz se mu v mysli objevil znovu, ale tentokrát s jistým vzdorným důrazem. Pod dlaní se jeho dítě netrpělivě zavrtělo a koplo ho. Bylo to jako rána bleskem z čistého nebe.

„Ona… Naše dcera chce, aby ses jí také dotýkal,” vysoukal ze sebe a prvně se na indiána podíval pořádně. Jeho snědá tvář se rázem rozzářila a v očím se mu zaleskly jiskřičky štěstí. Bez zaváhání položil svou mohutnou ruku na Bellino břicho a všechny tři je zaplavila spokojenost a láska.

Tu dokonalou chvíli přerušilo velmi hlasité zakručení Bellina žaludku. Zčervenala jako pivoňka a stydlivě sklopila oči.
„Poslední dobou mám nějak větší spotřebu jídla,” zašeptala téměř provinile.
Edward ji během zlomku vteřiny držel v náručí a hladil po vlasech. Sám nevěděl, proč zareagoval tak přecitlivěle, ale nemohl odolat té touze svou ženu utěšit. Připadal si trochu jako pod vlivem Jaspera. Emoce a city jím zmítaly a on je nedokázal usměrnit a nenechat se jimi ovládnout.
„Ššš, lásko, naše… naše miminko potřebuje energii a ty také. Obstarám ti něco k jídlu, ano?” šeptal jí. Až když byla ta slova vyřčena, uvědomil si, že od ní nemůže odejít. Nemůže a nechce ji už nikdy ani na ten nejkratší možný okamžik opustit.
Indián jako by dokázal vycítit jeho pocity a znal jeho myšlenkové pochody. Zvedl se a položil mu ruku na rameno.
„Já pro něco zaběhnu. Tebe by Bella stejně nepustila,” pronesl s laskavým úsměvem, který na tak mladé tváři působil až trochu arogantně. „Mimochodem, jmenuji se Jacob Black.”
Edward k němu zvedl pohled a prvně se zaměřil na jeho myšlenky. Našel v nich cosi zvláštního, čemu nerozuměl. Nezpřetrhatelné pouto a velmi silnou vazbu k tomu úžasnému zázraku, jeho dítěti. Ač se ještě ani nenarodilo, byl by Jacob ochoten bez váhání položit za něj život nebo projít pekelnými plameny. To dítě pro něj bylo vším, vnímal ho stejně jako on Bellu. Nikdy by mu, ani jeho rodičům neublížil. Jejich blaho stavěl nad své vlastní.
Edward se na něj mírně zamračil a Jake si v tu chvíli uvědomil, že mu čte myšlenky. Zavřel oči, protože pohled muže před sebou při přiznávání něčeho tak intimního a osobního jako otisk, by nevydržel. Promítl Edwardovi všechny důležité legendy svého kmenu. Ukázal mu setkání s Bellou i tu obrovskou nevíru, když pochopil, že se otiskl do nenarozeného dítěte. Nechal ho nahlédnout do svého nitra a nic netajil, či neschovával. Nikdy se před nikým tak moc vnitřně neobnažil, ale instinktivně vycítil, že nyní to udělat musí. Muž, který ze své podstaty měl být jeho úhlavním nepřítelem, byl otcem smyslu jeho života. Měl právo znát jeho pohnutky a úmysly.
Když mu ukázal vše, co považoval za důležité a vhodné pro pochopení situace, vyčerpaně vydechl a čekal na upírovu reakci. Opatrně otevřel oči a spatřil údiv, ale i přijetí v Edwardově tváři.
„Jsem Edward Cullen, Jacobe.” Vstal a podal mu ruku, která byla okamžitě uvězněna v té horké Jacobově. K překvapení obou dvou jim vzájemný dotyk nedělal problém. I zcela rozdílné teploty kůží se zdály být ve společnosti té druhé přirozené.

Bella je sledovala nechápavě. Jake na pár vteřin zavřel oči a mu najednou Edward nabídl přátelskou ruku. Potom se Jacob usmál a odběhl do lesa. Osaměla s Edwardem.
Posadil se vedle ní a objal ji. Jednou rukou se stále dotýkal vzdouvajícího se bříška, které schovávalo a chránilo jejich dcerušku.
„Jak…?” zeptal se po několika minutách družného ticha. Bella jeho otázku dokonale pochopila.
„Nevím. Je to zázrak. Nikdy jsem o žádném takovém dítěti neslyšela, ale Jacob prý ano. Mohla jsem být těhotná klidně od svatební noci,” promlouvala klidným hlasem a pomalu mu vysvětlila vše, co věděla.

Edwarda trápilo něco, co ji očividně zatím nenapadlo. Dítě bylo napůl upír a vyvíjelo se zcela atypicky. Rostlo skokově a nepravidelně. Komunikovalo s nimi. A potřebovalo krev. Nedokázal si ani představit, jak bude probíhat porod a co udělá s Bellou. Normální porod byl nebezpečný a pro matku poměrně často smrtelný. Nechtěl si ani domýšlet, jak těžké bude přivést na svět poloupíra.
Děsil se toho, co se tak neodvratně blížilo. Miloval svojí nenarozenou dceru a z celého srdce i z celé duše si přál, aby se narodila živá, zdravá a v pořádku. V život a zdraví však doufal i u Belly. Zamrazilo ho v zádech z představy, že s sebou možná porod přinese těžkou a pro něj neřešitelnou volbu - matka, nebo dítě. Podvědomě stiskl Bellino rameno pevněji a přivinul ji k sobě ještě blíž. Nemohl dopustil, aby mu umřela, když je konečně zase s ním. Byla pryč sotva pár týdnů a on během nich poznal, že její nepřítomnost je pro něj peklem na zemi a tím nejhorším trestem. Nedokázal by být na světě, po němž nechodí Bella. Její život pro něj byl tím nejcennějším. O své dceři věděl teprve několik desítek minut a už ho k ní poutal cit tak silný, že její smrt by zabila i jeho. Byl si jistý, že Bella by při ztrátě svého dítěte trpěla tak silně, že by možná stejně žalem nepřežila.
Pevně semkl víčka a zachvěl se. Bella k němu zvedla zmatený a starostlivý pohled. S vypětím všech sil se na ni usmál a přitiskl své rty na její čelo. Překvapeně vydechl. Očekával teplou pokožku, ale její kůže ho nehřála jako dříve. Měla skoro stejně nízkou teplotu jako jeho vlastní.

„Svačinka je tu,” ozval se veselý Jacobův hlas a k Edwardově úlevě ho tak ušetřil vysvětlovaní a přiznání té temné obavy. Bella se při pohledu na Jacoba rozzářila tak viditelně, že by Edward snad i začal žárlit, kdyby si nevšiml, že jeho manželka své oči toužebně upírá na košík v Jacobově ruce.
Jakmile se přiblížil až k nim, podal Belle pecen chleba a kus sýra. Edward si v jeho hlavě přečetl, že se ve vlčí podobě vrátil do města a v té lidské velmi rychle nakoupil na trhu. S košíkem s jídlem v tlamě běžel zase zpět k nim. Edwardovi až zacukaly koutky, když si představil obrovského huňatého vlka s pleteným košíkem v hubě.
Tak moc se soustředil na Jacobovy myšlenky, že si nevšiml Belly beroucí do ruky nůž, aby si mohla ukrojit krajíc chleba. Jake ji sice viděl, ale nevěděl o její nešikovnosti a sklonu způsobovat si zranění.

Bella se nemohla dočkat, až začne jíst. Její žaludek téměř zpíval nadšením, když se nadechla a vůně čerstvého pečiva a ovčího sýra ji pošimrala na jazyku. Bez přemýšlení vzala nůž a zabořila ho do pecnu chleba. Byla tak nedočkavá a netrpělivá, že použila moc síly a rychlosti. Nůž projel křupavou kůrkou i měkkým středem až příliš hladce a snadno a skoro stejně lehce se prořízl kůži její dlaně až ke kůstkám zápěstí. Vyjekla bolestí a upustila nůž i chléb.
Vyděšeně se podívala na Edwarda, který ji sledoval pohledem zlatých očí. Ani stopa po černi, jaká se  v nich objevovala, vždy když jí tekla krev, se neukázala. Věděla, že jeho sebeovládání je vynikající a neublížil by jí, ale také věděla, že její krev ho dráždí a svádí. Nyní se tomu tak očividně nestalo.

Edward vzal její ruku, kterou si tou druhou pevně svírala, a zvedl ji až před své oči. Šokovaně polkl. Místo rudé krve, která mu svou vůní až zpívala, jí po kůži stékal pramínek stříbřité tekutiny vonící jako ranní rosa na okvětních plátcích růží, ale nezpůsobující mu žízeň. Bella na svou ruku zamrkala a znova vykřikla. Nejenže její krev změnila barvu na podivnou stříbrnou, ale i sama hluboká rána, z níž vytékala, se zacelovala před očima, až po ní nezbyla ani jizva. Jen pár kapiček lesknoucí se tekutiny.

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuté království 28: