Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá - Kapitola 7.

19.05.2010 (17:15) • HoneyHeart • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1271×

Edward

Celý život jsem se snažil najít lásku, a když jsem jí konečně našel, zmizela jako pára nad hrncem.

Jednoho březnového dne se na scéně objevila ona. Naše první setkání se odehrálo ve škole. Přijela k nám do Forks z Phoenixu. Slyšel jsem myšlenky všech studentů, jaký to byl kus, ale já si počkal na hodinu biologie. Lidí ve škole jsem si nikdy nevšímal, protože mě nijak nezaujali, spíše mě odpuzovali jejich myšlenky.

Byla vážně okouzlující, inteligentní a na pohled sexy. Ale co mě na ní zaujalo jako první, bylo to, že jsem neslyšel její myšlenky. To druhé, co mě zaujalo, bylo to, že mě její krev přitahovala, volala mě k sobě jako žádná jiná.

Pár měsíců jsem bydlel u známých, abych jí neublížil. Tak strašně moc jsem chtěl ochutnat její krev, alespoň kapičku a to jsem nemohl dopustit. Ale touha vidět jí, byla ještě víc nesnesitelná, tak jsem se vrátil. Když jsem jí nemohl číst myšlenky, tak jsem se věci o ní musel dozvědět normální cestou. Jako každý normální člověk. Bylo to velmi frustrující. Mučení to nebylo, toho se nemusíte bát. Během týdne se z nás stali dobří kamarádi. Jmenovala se Isabella Swanová. Nenáviděla, když jsem jí tak říkal. Tak jsem jí začal říkat Bella. Hodně jsme se spolu scházeli, i když bylo mnoho lidí proti. Z toho jak jsem se choval v její blízkosti, s pomocí jejího nového přítele Jacoba (z kterého se později vyklubal vlkodlak) a jeho indiánských legend, usoudila, že jsem upír. Jak jsem říkal, byla velmi inteligentní. V prvním momentu jsem z ní cítil strach, ale když jsem jí přesvědčil, že bych ji nikdy neublížil (i když jsem si nebyl stoprocentně jist), tak se uklidnila. Od té doby jsme si byli blíž, byli jsme víc než přátelé.

Po měsíci jsme spolu začali chodit. Poprvé v životě jsem políbil dívku. Bylo to tak vzrušující, hlavně když jsem zjistil, že já jsem také její první v líbání.

Při oslav jejich osmnáctých narozenin se stala nehoda. Řízla se o papír a začala jí téct krev. Jasper byl „vegetarián“ pouze chvíli, takže se neudržel a vyjel po ní. Já ji sice bránil, ale stejně si ublížila, pořezala se o sklo, kvůli tomu, jak jsem ji odstrčil. Musel jsem ji opustit, abych jí déle nemohl ubližovat. Byl to ten nejhorší a nejtěžší okamžik v mém životě. Plakala, když jsem se s ní loučila, to mi rvalo srdce z hrudi, ale prostě jsem to musel udělat. Já jsem jel sám, zbytek mé rodiny se odstěhovala do Denali. Nemohl jsem být s nimi, nechtěl jsem, aby mě viděli v takovém stavu. Byl jsem jako bez života, moje srdce bylo stále s ní.

Po půl roce jsem se rozhodl je navštívit, ale byla tam jen Rose. Ostatní byli na lovu, až na Alice. Od Rose jsem se dozvěděl, že jela do Forks, protože viděla Bellu, jak padá do vody a  že se nevynořuje. Zavolal jsem k Belle domů Charliemu a na druhém konci se ozval nějaký mužský hlas, který mi oznámil, že Charlie je na pohřbu.

A bylo to. Teď jsem věděl, že už Bella není mezi živými, takže nemá cenu žít. Věděl jsem, že ten den někdy přijde, ale že až tak brzy, to fakt ne. Nemá cenu žít, když důkaz vaší existence není mezi živými. Rozhodl jsem se skoncovat se svým (ne)životem, tak jsem odjel do Volterry poprosit o smrt. Odmítli mě, protože mě Aro chtěl do své legie bezcitných příšer. V hlavě se mi promítalo mnoho plánu jak je naštvat, tak jsem se rozhodl, že přesně v poledne, vyjdu na sluneční svit. Přesně ve dvanáct jsem vešel na slunce a myslel při tom na ni. Jak jsem ji objímal, jak jsem ji líbal. Potom na mě promluvila, ať se okamžitě hnu do stínu. Probral jsem se a já si uvědomil, že to byla realita. Byl jsem tak strašně šťastný, nejlepší okamžik v mém životě. Ve stínu jsme měli soukromí, tam jsme se ujišťovali, že to nebyl sen polibky.

Z nenadání ze šera,

leze, leze příšera.

Objevila se tam Jane a Felix (Arovo vlezdoprdelky). Táhli nás k Arovi. Seznámil se z Bellou a podal jí ruku (pouhým dotykem čte všechny myšlenky, které ti projely hlavou). Nic neviděl, čekal jsem to. Kvůli tomu, že Bella byla člověk a že toho věděla o našem světě moc, jí chtěli zabít. Nedovolil jsem to. Přemluvil jsem Ara, ať ji nezabíjí, protože mám v plánu jí přeměnit (samozřejmě, že jsem lhal, ale důležité je, že to zabralo). Aro se s námi rozloučil a my se vrátili domů. Všichni byli štěstím bez sebe a děkovali Belle, že mě zachránila.

Bella se semnou vždy chtěla milovat, ale já se bál, že bych ji ublížil a hůř zabil. Napadl mě takový kompromis, který by se mohl líbit nám oběma. V noci, když jsem ji odvezl domů, jsem ji požádal o ruku. Zprvu váhala, ale nakonec souhlasila, ale dodala k tomu, že ji budu muset přeměnit v upírku. To se mi moc nelíbilo, ale co bych pro ni neudělal. K prstýnku jsem jí dal ještě náramek s křišťálovým srdcem po mé matce.

Dva měsíce po našem zasnoubení jela sama do Seattlu, protože my ostatní jsme byli na lovu. Před jejím odjezdem jsme se loučili a to bylo naposledy, co jsem jí spatřil. V noci se nevrátila a já se vydal do Seattlu jí hledat. Nebyl tam ani jedna malinká stopa. Panikařil jsem a to hodně. Ptal jsem se Alice na Bellinu budoucnost, ale nic neviděla. Jakoby už byla mrtvá. Ne tomu jsem nevěřil. Cítil jsem, že byla na živu. Od té doby jsem se ve Forks objevoval zřídka. Hledal jsem ji všude možně. V Americe, Africe, Asii, Evropě, Austrálii a dokonce i na Antarktidě. Nikde nebyla. Byl jsem i u Volturových, ale ti nic také nevěděli. Po 150 letech jsem to vzdal a nechal jsem bolest, aby mi vyžrala poslední zbytky naděje. Nechtělo se mi žít, nechtělo se mi jíst, nechtělo se mi nic. Den, co den to bylo horší a horší. Věděl jsem, že kdyby byla naživu, že by z ní byla upírka, protože člověk by se nemohl dožít 176 let. Vrátil jsem se do Forks. Carlisle se sem opět se všemi nastěhoval po tolika letech. Uzavřeli novou dohodu s vlky, že se budou navzájem chránit. Udělali to vůli Belle. Jacob se stal vůdcem smečky, protože Sam už dávno umřel se svou milovanou Emily. Alespoň někdo mohl žít po boku své vyvolené. Ve smečce dále byli Leah (otisknuta do Jacoba a Jacob do ní), Seth, Chris, Robert, Miranda. Seth byl otisknutý do Chris a Robert s Mirandou měli nějaký lidi. Nikdo z nich neměl děti. Po osmi letech pobytu ve Forks, se blízko městečka objevili novorození. Bylo to tak vážný, že sem jeli i Volturiovi. Nechtěl jsem je vidět, ale měl jsem smůlu. Ani jsme je nepotřebovali, byla to brnkačka. Potkali jsme je, když jsme se vraceli domů.

„Aro, můj starý příteli,“ pozdravil ho Carlisle. Aro tam měl pouze Felixe, Jane a Aleca.

„Carlisle, dlouho jsme se neviděli. Co se to tu stalo? Kde jsou novorození?“ zeptal se mého otce.

„ Jsou mrtví, všichni O jejich vůdce se postaral Edward,“ chválil mě Carlisle. Za což jsem mu nebyl zrovna dvakrát vděčný.

„Takže jsme tu zbytečně. Edwarde, ty si se už vrátil, jo? Našel jsi jí?“ provokoval mě. Něco nám všichni tajili. Mysleli na různé blbosti, jako na auta, změny v pokoji a počasí. Přestal jsem je vnímat pouze, jsem jim odpovídal, když se mě ptali na otázky. Opět jsem zbystřil, když Aro nějak vyprovokoval vlkodlaky. Jacob se na ně chtěl vrhnout, ale zarazil jsem ho, řekl jsem mu, ať na to kašle.

Co blbneš Edwarde. Utrhneme jim hlavy, ať už o ní víckrát nemluví. Víš, že by se nám ulevilo.

„Já vím, ale tím jí život nevrátíš,“ odpovídal jsem na Jacobovy myšlenky.

Byla to sice jen má kamarádka, ale strašně moc mi chybí.

„Mě taky,“ vysvětlil jsem mu smutně a dál vypnul svoje myšlení a nevnímal nikoho a nic. Odešli a my se vrátili domů. Sedl jsem si na gauč a sledoval zrnka prachu, jako poletují po místnosti, když v tom jsem jí uslyšel.

Edwarde. Edwarde. Slyšíš mě?

V tu ránu jsem byl na nohách a běžel jsem, co nejrychleji jsem uměl věn.

„Bello!“ křičel jsem na ni, ale nikde jsem ji neviděl. Byly to její myšlenky, tím jsem si byl jist. Ale většinou, když slýchávám myšlenky, tak vidím i to, co  ten dotyčný. Ale u tady těch myšlenek jsem nic neviděl, jakoby měla zavřené oči.

Celá naše vystrašená rodina byla raz dva u mě.

„Edwarde, co se stalo?“ zeptala se mě vyděšená Esme. Vysvětli jsem jim, co se stalo. Ale nevěřili mi. Mysleli si, že jsem blázen. Vzali mě kolem ramen a táhli zpátky do domu, abych si odpočinul. Jacob se ve dveřích zarazil a v jeho myšlenkách jsem se dočetl, že cítí cizího upíra. Během několika vteřin Jacob zavrčel a slyšel jsem nějaké křupání. Jacob se proměnil a běžel jistým směrem. Já jsem se vykroutil z objetí a utíkal jsem mu pomoct. Vzal jsem to zkratkou, abych tomu upírovi ukázal, že tady to je náš revír. Nadběhl jsem mu a on se prudce zastavil. Měl kapuci a sluneční brýle, podle oblečení jsem usoudil, že to byla upírka. Carlisle se zeptal, co je zač, ale upírka mlčela. Pořád zírala do země. Zeptal se ji podruhé, ale tentokrát to vyznělo výhružně. Pořád mlčela. Vlci toho měli dost, hlavně Setha. Vrhl se na ní. Ten blbeček nečekal, že ona bude rychlejší a tak mu svojí pěstí zlomila většinu kostí v těle. Tím víc naštvala ostatní a najednou na ní skočili. Všichni jsme letěli skoro přes celu louku. Páni, je to silná upírka. Jacob k ní běžel, když v půlce se zarazil.

„Jacobe?“ optal jsem se zmateně. Co to blbne?

Edwarde, podívej se. Její ruka?

Podíval jsem se směrem, který mi Jacob navrhl, a zatajil jsem dech. To je přeci řetízek po mé matce, co jsem dal Belle.

„Kde jsi ho sehnala?“ zeptal jsem se jí. Neodpověděla, jen se na mě vyčkávavě dívala. Napřáhl jsem k ní ruku. Ujistil jsem ji, že ji nechci ublížit, tak se nechala, abych ji sundal brýle i kapuci. Vykul jsem na ní oči a vydechl.

„Bello…“

Autor: HoneyHeart, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá - Kapitola 7.: