A je tu další dílek v rekordním čase:-) Doufám, že se vám bude líbit, protože Bella se dozví hodně zajímavých věcí:-) Užíte si to ;-)
22.04.2010 (18:00) • HoneyHeart • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1187×
To je přeci ten hlas, který slýchávám. To je ten andělský hlas, ke kterému se v mé hlavě tak ráda vracím. Málem z toho spadnu ze stromu.
„Aha. Tak to je mi moc líto,“ řekne Aro Edwardovi a vůbec to nezní jako soucit. „Jak vidím, pořád je mezi vámi a vlky pouto. Nechápu, jak to můžete přežít v tom smradu,“ řekne a za upírskou skupinkou se ozve vrčení. „To je možná důvod, proč od vás utekla,“ těla vlků se celá roztřesou zlostí. Znenadání se vrhnou na Volturiovi.
„Dost! Jacobe, to stačí! Vykašli se na to!“ křičí Edward na zlatohnědého vlka.
„Já vím, ale tím jí život nevrátíš,“ řekne Edward vlkovi, jako kdyby věděl, co chtěl vlk říci.
„Mě taky,“ zachmuří se Edward. Páni, jako kdyby uměl zvířecí řeč. Fantastické. To by se mi také líbilo. Aro nasadí provokativní výraz a odfrkne si.
„Edwarde, pořád sis to nerozmyslel s mojí nabídkou? Tvoje čtení myšlenek na dálku by se v naší rodině moc hodilo. Jak vidím, tak sis to asi nerozmyslel. Taková škoda. Takové mrhání,“ lituje Aro. Zajímavé. Ještě, že jsem blokovaná, jinak by mu jeho sebevědomí vzrostlo, kdyby si přečetl to, co si o něm myslím. On čte myšlenky jako Aro, až na ten rozdíl, že Edward nepotřebuje dotek. Taková škoda. Zrovna jemu bych dovolila, aby se mě dotýkal… Už zase Bello? Uklidni se. Co to s tebou sakra je?
„Přátelé, loučím se s vámi,“ rozloučí se Aro a běží zpět na letiště. Nepůjdu za nimi, protože bych tu chtěla strávit pár dní. Budu je špehovat, protože bych se o nich chtěla něco dozvědět. Hlavně o Edwardovi. A taky se musím dozvědět, proč se mi zjevuje jeho hlas. Dokud se to nedozvím, tak se nevrátím. (Stejně mám být v Rusku, takže mě nebudou v Itálii hledat.) Že bych ho jako člověk znala? A i kdyby, tak bych přeci na takovou tvář, jako má on, nikdy nezapomněla. Jsem zmatená a to se mi stává málokdy. Musím to prostě zjistit, ať se stane co se má stát.
Čekají na místě, dokud Aro nezmizí z obzoru, pak se otočí a běží všichni do lesa. Nandám si kapucu na hlavu, to jen kdyby mě zahlédli, tak aby mi neviděli do tváře. Vyšplhám na špičku stromu a odrazím se, jak nejvíce dokážu. Letím přes louku do lesa neuvěřitelnou rychlostí. Zastaví mě lehké žuchnutí na vysokou jedličku. Jsem sice skvělý stopař a špeh, ale po zemi se neodvážím jít. Raději budu skákat po stromech jako opice. To bude jistější.
Vejdou do krásného a velkého domu. Vždy jsem si myslela, že takové domy neexistují, je vážně nádherný, jako ze snu. Vlci za nimi nejdou, běží za dům, ale po chvíli vyjdou vysocí muži. Jsou tmavší pleti, nejspíš indiáni a docela i hezcí. Zamíří za nimi do domu.
„Co se tak tváříš?“ zeptá se asi jejich vůdce Edwarda. Dům má obrovská, vážně obrovská okna, takže je v klidu mohu špehovat ze smrku, aniž by si mě všimli.
„Něco před námi schovávají. Něco velkého. Celou tu dobu co jsme byli na louce, mysleli jen na to, aby se neprořekli a nebo na někoho nemysleli,“ odpoví mu Edward.
„Co myslíš, že by to mohlo být?“ optá se ho vlkouš.
„To vážně netuším. Ale nemám z toho zrovna dvakrát dobrý pocit.“
Potom už se baví o jiných věcech. Začíná to být pěkná nuda. Musím něco zkusit. Mám v hlavě takovou teorii a chci si ji ověřit. Zavřu oči a zbavím se mého psychického štítu.
„Edwarde. Edwarde. Slyšíš mě?“ volám na něj v duchu.
„Bello! Bello!“ slyším křičet svoje jméno. Rychle otevřu oči a koukám se na vyplašeného Edwarda. Nevidí mě, jsem dobře maskovaná. Ale myslím, že mě cítí. Jakože mě zná? V jeho očích vidím stejnou bolest jako na poli až na ten rozdíl, že teď v nich má i trošku naděje.
„Edwarde, co se stalo?“ ptá se ho vystrašená brunetka, která vyběhne z domu společně s ostatními.
„Ona je naživu a volá mě k sobě. Slyším její myšlenky. Musím za ní. Musím ji najít,“ vysvětluje s nadějí.
„Edwarde, to není možné. Kdyby byla člověk tak už by jí bylo přes 150 let. Takže se s tím budeš muset smířit, že je mrtvá. A její myšlenky si nikdy nemohl slyšet, takže... Měl by sis odpočinout. Jsi utahaný z toho boje.“
„Opravdu jsem jí slyšel. Přeci to nejsou halucinace, já nejsem blázen,“ zachmuří se.
„My víme. Bude to lepší neboj,“ chlácholí ho Carlisle.
Všichni ho doprovází do domu, až na (asi) vlčího vůdce. Ten se prudce otočí a začichá. Začne vrčet mým směrem a v tu chvíli se to stane…
Autor: HoneyHeart, v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Zapomenutá - Kapitola 3.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!