Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá - Kapitola 2.

15.04.2010 (12:30) • HoneyHeart • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 852×

Běžím temnotou osvětlenou miliony hvězd, dokud nenarazím na velkého jelena. Ani si ho nemůžu vychutnat při vzpomínce na rozhovor mezi Arem a Felixem. Co tam chtějí dělat? Proč mě tam nechtějí? Mám v hlavě tolik otázek, na které chci okamžitě znát odpovědi. Vztekle odhodím do sucha vysáté zvíře a běžím zpět do paláce. Už tomu ani nemůžu říkat domov, když jsou mezi námi tajnosti a lži.

Profrčím dveřmi a zavírám za sebou. Za sebou slyším nějaký šup. Hbitě se otočím a vidím, že na mé posteli sedí Aro. Když se mu podívám do jeho bledé tváře, tak se na mě lehce usměje.

„Musím si s tebou o něčem popovídat,“ řekne mi a po krátké přemýšlivé pauze pokračuje. „Bello, ty si pila zvířecí krev? Proč? Vždyť ti Felix přivedl člověka, který vypadal docela chutně.“

„Já vím, ale chtěla jsem zkusit něco nového a není to tak hrozný. Dokázala bych se takhle živit klidně až do konce své existence. Můžeš to taky zkusit, není to tak špatné, jak všichni tvrdí. Uvidíš.“

„Ne, to doopravdy ne. A kde je vůbec ten člověk?“

„Nechala jsem ho odejít. Ale dřív než se rozčílíš, ti chci říct, že jsem mu vymazala paměť. Takže se nemusíš ničeho bát.“ Nasadím šibalský úsměv.

„Tak dobře, rozčilovat se nebudu. A teď k věci, kvůli které jsem přišel.“ Sednu si k němu a podám mu do jeho rozevřených dlaní svou ruku. (Aro, má schopnost vidět každou myšlenku, která ti kdy projela hlavou, pouhým dotykem. Já jsem jediná na celém světě, na kterou jeho talent nepůsobí. Vždy však zkouší jestli mu nepovolím. Chlapi jsou nepoučitelní.) „Musíme odjet do Ameriky. Je tam vzpoura novorozených, takže to tam musíme nějak zpohlavkovat.“

„Ok. A ty chceš abych tu zůstala a nejela s vámi?“

„Přesně. Nebude to nic těžkého, takže se bez tebe obejdeme. Jedu pouze já, Felix, Jane a její bratr. Ostatní tu zůstanou s tebou. Nebude ti to snad vadit, že jedeme bez tebe, že ne?“

„Ovšem, že ne. Jen je mi divné, že jede Jane a já ne. Jsem přeci v hodně věcech lepší než ona. Ale to je jedno. Stejně mám už něco v plánu. Pojedu na pár dní do Ruska za přáteli,“ zalžu mu, ale on mi vše jako vždy zbaští. Ty přátele jsem si vymyslela už jako mladá upírka, protože jsem se musela na něco vymluvit, když jsem chtěla lovit v zakázané zóně.

„Tak to je fajn. Alespoň se nebudeš nudit. To je vše, co jsem ti chtěl říct. Měj se tam hezky a pozdravuj Sarah. Odlétá nám to za 10 minut tak musím běžet. Ahoj,“ rozloučí se semnou a vtiskne mi polibek na čelo. Po jeho odchodu se semnou chce rozloučit také Felix, ale trošku jiným způsobem, než to udělal Aro. Chce si dát rychlovku, ale místo toho ho vystřelím ze dveří dřív, než si na mě něco zkusí. Odjíždějí na letiště a já můžu začít jednat. Zabalím si do svého mini batůžku pár věcí. Asi tak pět tisíc dolarů (ty mám z dovolené v New Yorku), doklady, pár kousků oblečení a můj talisman. Ten už mám od narození (od té doby, co je ze mě mocná upírka), je to stříbrný náramek s diamantovým srdíčkem. Když jsem se Ara zeptala odkud ho mám, tak mlčel.

Běžím, jak nejrychleji umím, abych stihla letadlo. Je jasné, že nepoletím s nimi v první třídě a ani se neodvážím jít do druhé třídy. Já vím, jsem strašný srab. Propašuji se do nákladního prostoru, kde si najdu malinké místečko na přemýšlení.

Proč mě tam nechtějí? Co to přede mnou tají? Už dříve jsem zabila mnoho novorozených, které ztratili kontrolu sami nad sebou.

Cesta trvá hrozně dlouho, až se z toho málem unudím k smrti. Přistáváme v Seattlu ve státě Washington. Nikdy jsem nebyla v západní USA, ale stejně se tu cítím divně. Až mi z toho běhá mráz po zádech, protože mi to tu připadá, jako bych byla doma.

Aro a jeho patolízalové si nenastupují do přistaveného auta, jak očekávám, ale rozběhnou se k lesu. Je kolem jedné ráno, takže je stejně nemůže nikdo vidět. Nechám si od nich raději větší odstup a to se mi stane osudným, protože se mi asi po půl hodince běhu ztratí. Zastavím se na okraji lesa, který je vedle rozlehlé louky. Ta je pokryta kobercem modrých květů. Vítr se opře do mé tváře, až mi přivane jejich vůni. Kochám se tou nádherou, ale přestanu s tím v okamžiku, když se vůně změní na smrad. Ale opravdu nechutný smrad, něco mezi mokrým psem a týden starými ponožkami. Nic podobného jsem nikdy necítila, a že jsem cítila hodně věcí za ty roky. Po chvíli počuchávání se na konci louky, kde začíná nový les, ozve zavytí. V tu chvíli to pochopím. Ten puch patří vlkodlakům. Nikdy jsem se s nimi nesetkala, ale Aro mi o nich vyprávěl a řekl, že to jsou stvoření určená k tomu, aby nám sloužili. Uprostřed louky stojí Aro a spol. a trpělivě na něco čekají. Ani jsem si nevšimla, kdy se tam objevili.

Vytí přestává a z lesů se vynoří skupinka upírů v doprovodu vlkodlaků. Aro měl pravdu, jsou pouze k tomu, aby nám sloužili a ta skupinka jich má rovnou pět. Jsou hodně velcí a svým způsobem jiní, než normální vlci. Hupsnu do půli stromu, abych měla lepší výhled. Skupinka upírů se zastaví asi tak 5 metrů od Ara, ale vlci zůstanou u kraje lesa. V upíří smečce je 7 členů. Úplně vepředu je blonďák s uklidňujícím obličejem, po jeho boku jsou jeho gorily, jeden má krátké černé vlasy a je nabušený víc, než byl Arnold Schwarzeneger a ten druhý je bledší, než my všichni dohromady se světle hnědými vlasy. Těsně za nimi stojí ostatní blondýnka, která je hezčí než já, černovláska je menší, než já, brunetka je (řekla bych) chytřejší, než já. Ale je to pouze odhad. Před dívkami stojí ještě jeden upír s do zlata zbarveným rozcuchem. Je zvláštní, něco na něm mě strašně přitahuje. Tváří se smutně, jako kdyby někdo umřel. V jeho očích jsem vyčetla velkou bolest. Tak ráda bych ho chtěla utěšit… Co blbneš Bello, soustřeď se!

„Aro, můj starý příteli,“ pozdraví Ara vysoký blonďák. Řekla bych, že je to jejich vůdce.

„Carlisle, dlouho jsme se neviděli. Co se to tu stalo? Kde jsou novorození?“ optá se ho Aro.

„Jsou mrtví, všichni. Nebylo jich moc, takže to bylo rychlé. O jejich vůdce se postaral Edward,“ řekne a pootočí se na podivína, který se mi tak strašně líbí. 

„Takže jsme tu zbytečně. Opět. Ahoj Edwarde, rád tě zase vidím. Kdy ses vrátil? A vůbec, našel jsi to, co jsi hledal?“ zeptá se ho s lehkým úšklebkem.

„Před padesáti lety. Nenašel. A to jsem hledal všude. Asi už není mezi živými,“ zachmuří se ještě více než předtím. Ta bolest, by se v něm dala krájet. Kdyby upíři mohli plakat, tak on by vyplakal ne potoky, ale řeky slz. A teď mi něco dojde. Můj Bože, ten hlas. Vždyť to je přeci…

Autor: HoneyHeart, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá - Kapitola 2.: