Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá - Kapitola 1.

11.04.2010 (09:45) • HoneyHeart • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 938×

„Co je to smrt? Je to konec nebo začátek? Je umírání životem nebo život umíráním? Co myslíš? Já vím jedno, že smrt je…“

„Bello! Bello!“ křičí na mě nějaký cizí hlas z velké dálky. Pomalu, ale jistě se ke mně přibližuje.

„Bello, no tak. Nedělej, že spíš, když vím, že nespíš. Přestaň mě ignorovat,“ poznala jsem hlas, co mě vytrhl z přemýšlení. Hlas Jane. Moje bláznivá otravná kamarádka, Jane.

„Co je? Nemáš nic lepšího na práci než mě otravovat? Zrovna jsem byla v půlce něčeho důležitého,“ zatváří se pohoršeně. Pro mě to je hodně důležité, protože se tady dřív nebo později unudím k smrti. Přemýšlení a relaxování je pro mě jediné uspokojení, které na tomhle zatuchlém starém místě mám.

„Tak promiň,“ omluví se mi otráveně. „Nechtěla jsem tě naštvat. Jenže je čas na jídlo. Heidy přijela a přivezla nám obtloustlé turisty z Německa,“ slintá při pouhé představě na krev plnou tuků. Mně se ale z toho zvedá žaludek, protože nenávidím tento typ krve.

„Nemám hlad! Vezmi si i mého člověka,“ lekla se mého tónu hlasu. Sice mám hlad jako vlk, ale nechci zabíjet lidi. Když si vzpomenu na to, že já jsem také byla člověk a mohl si mě také najít nějaký hladový upír a zakousnout mě. Někteří lidé si to zaslouží, ale stejně. Kdysi mě zabíjení bavilo, ale v posledních dvaceti letech mě to nějak omrzelo, dělat to samé pořád dokola.

„Vždyť jsi nejedla celý týden," řekne s nevěřícíma očima. „To není možné, abys neměla hlad.“

„Odprejskni a nestarej se o mě!“ zasyčím na ni, až úlekem odskočí.

„Jak chceš, já se ti vnucovat nebudu. Díky za tvoji porci oběda. Konečně se pořádně najím,“ otočila se na patě a odešla. Třískla za sebou dveřmi, až mi z toho spadla váza s modrými růžemi. Taková škoda. Modré růže jsou mé nejoblíbenější květiny.
Potom jsem se pohodlně uložila zpátky do svého křesla a pokračovala v odpočívání.

„Já vím jedno, že smrt je jediná jistota, kterou v životě mám. To by řeklo moje staré já. Ale když jsem potkal tebe, Bello, tak se vše změnilo. Teď je jediná jistota v mém zatraceném životě láska , kterou k tobě cítím. Strašně moc tě miluji a nechci o tebe nikdy přijít…“ Vůbec nechápu, kde se to v mé hlavě vzalo. Nic takového si vůbec nepamatuji. Kdo mi to kdy mohl říkat? Že by to mohly být vzpomínky na můj minulý život? Vůbec si totiž na svůj život člověka nepamatuji. Když odpočívám, tak se mi zjevuje tento hlas. Nikoho nevidím, slyším pouze tenhle andělský hlas. Tady v Itálii žiji přesně 158 let, ale tyto hlasy slýchávám teprve dva roky.

Z chodby jsem uslyšela dupání, funění a také rychlé tepy lidského srdce. Rozlétly se dveře a v nich se objevil Felix.

„Přinesl jsem ti něco malého k snědku, zlatíčko,“ řekne a hodí na zem skoro mrtvého muže jako kus hadru. Vypadá, že mu je kolem 28 let, je pohledný s pronikavýma očima. Dívá se na mě vystrašeně. Cítím, jak moc velký strach má a kvůli tomu mi ho je strašně líto. Tekla mu krev z krku, která mi způsobovala neuvěřitelně pálivou bolest v hrtanu a žaludku. Tak ráda bych si dala, ale nesmím. Prostě ne! Začal hystericky křičet na Felixe. Ten se naštval a strčil do něj. Muž odletěl ke stolu, ale mohlo to být horší. Díky mé schopnosti jsem ho zpomalila, že si toho snad nikdo jiný nevšiml.

„Řekla jsem, že nemám hlad! Okamžitě se uklidni a neříkej mi zlatíčko,“ podívá se na mě toužebnýma očima. Po dlouhou dobu, co žijeme ve stejném paláci, si myslí, že patříme k sobě. Už jsem mu to miliónkrát vysvětlovala, že nikdy nebudu jeho druhem.

„Ale Bello. Kdy si konečně uvědomíš, že jsme stvoření jeden pro druhého?“ vrhne se ke mně, prudce mě obejme a ještě prudčeji mě políbí. Chci se mu vykroutit, ale je starší, tudíž má větší sílu než mám já. Když se jeho slizký jazyk dostane do mých úst, tak už toho mám vážně dost a pořádně se naštvu. Krev ve mně vře zlostí a pomocí své mysli ho vyhodím ze dveří (dokážu hýbat s čímkoliv pomocí své mysli, vymazat paměť, prostě vše co se týká mozku a psychiky). Svojí váhou narazí do zdi až se to pod nohama zatřese a zeď trošku křupne. Jakmile se vzpamatuje, narovná se a začne na mě vrčet. Je možná silnější, ale já rychlejší. Rozběhne se směrem ke mně a já ho odhodím pod schody a zavřu dveře. Konečně se zvednu ze svého křesla a jdu k vonícímu človíčkovi, ten se začne stahovat pod stůl. Podám mu ruku, aby pochopil, že se nemá čeho bát. Chvíli je na vážkách, ale asi po 5 minutách mi ji podá a já mu pomohu na nohy. V očích má pořád strach, ale vysvětlím mu, že se nemá čeho bát a že mu pomohu s útěkem domů. Otevřu tajnou chodbu, kterou mám za zrcadlem a kterou mi věnoval Aro. (Aro je náš vůdce, má mě rád jako svoji vlastní dceru a taky mě má ze všech co tu jsou nejraději. Podle mě, mě miluje jen kvůli mé schopnosti.) Vejdeme do tunelu a ukážu mu cestu ven. On pochopí a dříve než se semnou rozloučí mu přiložím ruce na hlavu a přikážu mu zapomenout na vše co se tu odehrálo. Na jeho kousance na krku mu namažu mast po které se mu neudělá strup, ale do rána zmizí. Řeknu mu ať co nejrychleji běží pryč z paláce, města i státu a vrátí se domů, jinak si ho najdu a zabiji (samozřejmě, že lžu, musím mu nějak vyhrožovat, aby se nevracel). Já se ještě chvilinku procházím po tunelu, který má do každé místnosti jeden otvor na špehování (Aro chce mít o všem přehled). Zastavím se u otvoru, který směřuje do hlavního sálu, protože uslyším svoje jméno.

„Proč Bella nemůže jet s námi?“ smutní Felix.

„Jsi blbej nebo co? Nesmí se to přeci dozvědět,“ vysvětluje mu Aro.

„Tak to teda tady zůstávám s ní,“ vyhrožuje Felix.

„Tak to teda ne. Ty pojedeš! Ať se ti to líbí nebo ne,“ rozkazuje Aro.

„Ale co jí řekneme, když se zeptá kam jedeme a co tam budeme dělat?“ optá se ho Felix.

„Pravdu. Že jedeme do Ameriky, protože tam útočí na lidi novorození. Řekneme, že to bez ní zvládneme. Nechci o ní přijít. Je nejlepší z nejlepších a kdyby se dozvěděla pravdu, tak by to byl konec. A to nesmím dopustit,“ připustí Aro.

„Dobře, ale buď přesvědčivý. Ať ti věří,“ radí Felix.

„Neboj, já vím jak na ní,“ řekne Felixovi a jde ke dveřím. Utíkám až na konec tunelu a odtamtud do nejbližšího lesa. Musím si zalovit. Co to mělo znamenat? Oni mají nějaké tajemství, které nechtějí abych poznala? Tak to teda ne. Přede mnou nebude nikdo nic skrývat. Já pojedu ať se jim to líbí nebo ne. Zopakuji si větu, kterou Aro před chvilinkou řekl Felixovi.

Autor: HoneyHeart, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá - Kapitola 1.: