Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá duše 20. kapitola

03.12.2010 (17:30) • misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2188×

Probudil mě až rachot z kuchyně, vstala jsem, navlékla jsem na sebe modrý, teplý župan s vyšíváním, vzala si bačkory a vydala se zjistit zdroj toho rámusu. Opatrně jsem našlapovala na schody, co kdyby tu náhodou byli zloději. Ach, škoda, že jsem si nevzala tu baseballovou pálku, co měl Emm v šatně. Opatrně jsem našlápla na poslední schod a uviděla Edwarda v monterkách a pánví v ruce?!

„Lásko, co tu děláš?" zeptala jsem se s úsměvem na rtech.

„Připravuju ti snídani, miláčku, ale nedaří se mi to," zamračil se a hodil pánev do dřezu. S úsměvem jsem nad tím zakroutila hlavou a šla se podívat do lednice, jestli tam není nějaké jídlo. Bingo, našla jsem jogurt a na stole bylo čerstvé pečivo, super, aspoň něco.

„Zlato, rychle se najez, budeme pracovat!" zašeptal mi Edward do ucha a políbil mě na spánek.

„Co?" vypadlo ze mě.

„No, pracovat, musíme to tu zrekonstruovat!" řekl a hodil mi na hlavu monterky. Ne, ne, ne, to je zlej sen, já se mám navléct do toho kusu hadru!

„Bude se malovat a to v pyžamu nejde!" zasmál se a dal přede mě kýbl s bledě modrou barvou.

„Jé, modrá, moje oblíbená," řekla jsem užasle a zakousla se do rohlíku.

„Šup, šup, jez!" povzbuzoval mě a mával mi válečkem na malování před obličejem.

„Lásko, tohle je na malování, ne na šermování," upozornila jsem ho jemně a vzala mu váleček. Dojedla jsem, navlíkla jsem na sebe ten kus hadru a šla do ložnice za Edwardem.

„Ložnice bude zelená!" rozhodla jsem, zelená je moje nejoblíbenější barva, je lepší než modrá!

„Ne, modrá!" protestoval Edward.

„Zelená!" zasmála jsem se, namočila valeček do zelené barvy a natřela mu záda na zeleno.

„Modrá!" zasmál se a udělal mi štětcem na tváři velkou modrou šmouhu.

„Zelená!" řekla jsem a výhružně mu dala k tváři váleček od zelené barvy.

„Modrá!" zavrčel a udělal mi tečku na nos.

„Zelená!" rozhodla jsem a dělala mu puntíky na nohách.

„Modrá!" zasmál se a něco mi namaloval na záda.

„Zelená!" zakřičela jsem a svalila ho na zem, sedla jsem si mu na břicho a malovala mu hruď na zeleno.

„Vzdávám se, ložnice bude zelená!" zasmál se.

„No vidíš, jak to jde, když se chce!" řekla jsem s vítězným úsměvem na rtech a zvedla se.

„Moc si nefandi, obývák bude modrej!" ušklíbl se.

„Ne, červenej!" řekla jsem výhružně a namířila mu na břicho váleček.

„Dobře, červenej," řekl poraženě.

„Pokoj pro hosty bude modrej," usmála jsem se na něj, vyhoupla se na špičky a letmě ho políbila.

„Jdeme malovat!" vypískla jsem a běžela s válečkem ke zdi. Na zemi byly cákance modré a zelené barvy. Samozřejmě jsem uklouzla a potkala se se zemí, nejhorší bylo, že kbelíček zelené barvy se vylil na mě.

„Bell, jsi v pořádku?" zeptal se Edward a snažil se nesmát.

„Jo," zaskučela jsem a stírala si zelenou barvu z obličeje. Než jsem se nadála, tak mi Edward podával ručník.

„Dík," pípla jsem, díky, bohu, že jsem byla natřená zelenou barvou, protože jsem byla rudá jako rak.

„Nemáme zelenou barvu, takže ložnice bude muset být modrá," řekl s ďábelskými jiskřičkami v očích.

„No, to ne!" vykřikla jsem a vyskočila na nohy.

„Půjdeme koupit novou barvu, a já si konečně koupím nějaké oblečení!" zasmála jsem se a vyrazila směr koupelna.

Umyla jsem se a vyrazila do šatny. Vzala jsem si to, v čem jsem sem s Edwardem přišla, nic jiného jsem neměla.

V rychlosti jsem to na sebe hodila a vyrazila dolů, Edward už byl taky umytý.

„Můžem?" zeptala jsem se a nazouvala si tenisky.

„Můžeme, musím koupit auto," usmál se, políbil mě na čelo, vzal z poličky klíče a táhl mě ven.

„Hej!" ohradila jsem se, jelikož jsem zaškobrtla o práh. Edward na mě hodil pohled typu: Já nic, já muzikant. Pomalu, ale vážně pomalu, jsme šli k obchoďáku, předběhla by nás i želva!

„Edwarde, musíme jít tak strašně pomalu, předběhl by nás i šnek, kdyby s námi závodil!" skuhrala jsem. Edward se zasmál a přidal do kroku.

„Lepší?" zeptal se a trošku zpomalil. „Teď by nás předešla možná tak želva," řekla jsem zamyšleně a podepřela si palcem a ukazováčkem bradu.

„Ty, potvůrko!" zasmál se a hodil si mě na záda.

„Už je to lepší?" chechtal se.

„Budu o tom uvažovat," zašeptala jsem mu do ucha.

„To je dobře!" zasmál se a rozeběhl se se mnou na zádech směr park.

„Hej, brzdi!" zasmála jsem se, smích mě však přešel, jelikož jsem na konci parku zahlédla ji... Alici. Srdce se mi zastavilo, je tu zase? Ruce se mi začaly strašně potit, celá jsem se klepala.

„Edwarde!" zasyčela jsem na můj vkus až moc ostře a praštila ho do ramene, aby se trošku probral. Nic, nereagoval, vymanila jsem se z jeho sevření a s obtížemi slezla z jeho zad. Postavila jsem se před něj a rukou mu zamávala před obličejem, nic, žádná reakce. Podívala jsem se jeho směrem a zahlédla jsem Esmé?! Och, Alice si dovezla tajnou zbraň. Ona ví, že mám Esmé ráda, že jsem ji přijala jako svou matku.

„No, já půjdu, počkám na tebe u obchoďáku, teda, když tam trefím," zašeptala jsem k Edwardovi, stiskla jsem jeho ruku a pomalu se plazila směr obchoďák, teda, aspoň myslím, že jsem šla směr obchoďák. Bingo, našla jsem ho! Radovala jsem se v duchu. Za sebou jsem zaslechla tiché kroky, přidala jsem do kroku, srdce mi rychle bilo, kdyby to byl nějaký zloděj, tak má smůlu, prachy nemám.

„Bell, počkej!" zakřičel na mě Edward. Prudce jsem zastavila a otočila se, Edward vypadal rozrušeně a možná i naštvaně. Snažil se nasadit normální masku, ale já stejně věděla, že se něco děje.

„Co se stalo?" zeptala jsem se s předstíraným nezájmem a zvedla jedno obočí.

„Nic," odsekl a šel k obchodnímu domu. Tohle jeho chování jsem nesnášela, tu jeho aroganci.

„Něco určitě jo!" stála jsem si na svém, zastavila se a dupla si, abych dodala mým slovům nějakou váhu. Edward zastavil a překvapeně se na mě podíval. No co, umím být paličatá, když něco chci.

„No?" řekla jsem a netrpělivě poklepávala nohou, leze to z něj jak z chlupaté deky! Ještě chvíli a tu odpověď z něj vymlátím! Edward si povzdechl a sedl si na lavičku, lavička byla hezká, kovová a byly na ní ornamenty. Jé, ta by se hodila k nám domů na zahrádku! Budu doufat, že ji v tom obchoďáku budou mít, jinak si vezmu tuhle!

„Víš, Bell, Esmé chce, abychom se vrátili domů, jenže já nechci, mně je dobře tady s tebou," řekl a přitáhl si mě na klín, jeho slova mě zahřívala u srdce, donutila mě se červenat, pohledem jsem propalovala zemi. Ach, ale co Esmé, té se bude stýskat, jak to vyřešit, každý víkend bude Edward u Esmé, ne, to by bylo moc, to bych si ho neužila. Každý druhý víkend bude s Esmé a je to vyřešené! Ano, moje genialita nemá mezí. Teď jen jak uskutečnit můj Šmoulézní nápad, připadalo mi to hloupé, ale jediné řešení,

„Edwarde?" zeptala jsem se a pohrávala si s našimi spletenými prsty.

„Ano, andílku?" zašeptal a rty přejel po mé šíji, ten dotyk ve mně vyvolal mravenčení. Zalapala jsem po dechu a snažila se normálně přemýšlet. Jenže Edward mi to vůbec neulehčoval, jeho rty mě lechtaly na šíji.

„Edwarde, nech toho," zamračila jsem se. No tak, Bello, musíš mu odporovat, nemůže si se mnou takhle hrát, to nejde!

„Edwarde, tohle je vážné, nech toho!" zavrčela jsem a vymanila se z jeho obětí.

Autor: misppule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá duše 20. kapitola: